Bratříček na návštěvě

neděle 20.7.

Je neděle dopoledne, Adam s Káčou v muzeu a Manžári pro změnu spinká a já půjdu dělat plněný papriky. Možná je to divný, proč tu ještě je... Vysvětlím.

---

Víkend se nesl v celku pohodovém a hlavně spacím duchu, což mě občas trochu nervuje. Brouček (JM) přijel v pátek asi v půl devátý, půl hodiny jsem čekala na nádraží, protože vlak měl zpoždění. A v půl desátý už pěkně chrupkal v postýlce. Když mi volal den předtím, řek, že jde hned spát (asi v 8), aby byl svěží na víkend se mnou. Haha. Asi do tří pak někde seděl s kamarády v restauraci, takže zase spal 4 hodiny a přijel se vyspat ke mě. No tak jsem to šla rozdejchat procházkou na ké a když jsem se po hodině a půl vrátila, probudil se a chvíli ještě fungoval, než jsme šli spát. Aspoň, že tak.

Jinak jsme v sobotu byli na kolovýletě v parku Miribel-Jonage, což bylo moc příjemný. Večer jsme šli na volejbal a potom nějak zevlovali u mě doma. V neděli už ani nevim, co jsme dělali přes den...možná jsme se šli někam projít, a večer jsme šli pro změnu na volejbal. Potom pozdě večer jsme se dohodli, že půjdeme do kina. Hledali jsme něco v původním znění, až jsme našli. Mělo to klasifikaci komedie/horor, tak jsme si řekli, že by to mohlo být fajn. První půlka se dala nazvat krapet brutálním humorem, ale nebylo to zas tak špatný. Ovšem druhá půlka byla dost nechutná, nějakej psychopat s obličejem, jak kdyby ho vypláchl ze záchoda, tam povraždil asi 5 lidí, fakt nechutný. Bleh... Tak jsme to šli zapít džusem na Sirius a trochu si pokecali.

V pondělí 14. července je ve Francii velkej státní svátek založení republiky, takže to byl den volna a večer měl bejt velkej ohňostroj. Přes den jsme dali nějakej piknik, pak jsme šli do bazénu a pak pro změnu na volejbal. Hráli jsme ani ne pět minut a JM při bloku dopadl na cizí nohu, takže si solidně zvrknul kotník. Hmm, a bylo po hře. Po půl hodině nadávání a litování se odskákal na pohotovost, kde jsme nakonec strávili šest hodin a on ani ten ohňostroj neviděl. Protože neměl nic v ohrožení života a protože ve svátek tam byli jen 4 doktoři. Tak mě poslal, ať mu to vyfotím a natočím. Jsou z toho docela pěkný fotky.

V půl 3 ráno pro nás Jones přijel autem, aby se nemusel belhat domů pěšky (asi by to neodskákal). Začli jsme ledovat a šli jsme spát. Původně měl odjet druhý den v šest ráno do Toulonu do práce, ale nakonec tu zůstane až do úterý. Řeknu vám, je to teda makačka kolem něj skákat 24/7 a furt mu něco nosit. Včera jsem byla odpoledne děsně unavená, tak jsem mu řekla, že kolem něj hopsat nehodlám, a hned večer mi řekl, že jeho maminka by to udělala líp. Měla jsem sto chutí ho poslat do neslušných míst a kopnout ho do kotníku :)

V úterý ráno jsem šla na nádraží vyzvednout bráchu s Kačenkou. Už v sedm ráno!!! Pak jsem šla vyměnit Manžáriho lístek a koupit snídani, načež mi konečně někdy v půl devátý bylo dovoleno jít spát, aby mě bratr v půl 11 vzbudil, že už jsou vyspaní. To mě teda nehrozilo, protože, jak jsem už řekla, jsme se domů vrátili v noci někdy ve tři.

Po super snídani za 8 EUR jsme vyrazili ve třech na malou procházku po městě a večer jsme dali piknik na ké. Udělala jsem těstoviny s lososem a bratr se jich tak nemoh nabažit, teda hlavně lososa, že jsem pak byla koupit v Lídlu pět balení uzeného lososa :)

Dny tak celkově splývají, ve středu ráno jsem je poslala do muzea a odpoledne jsme ještě byli v Carrefouru nakoupit. Jíme si tu pěkně buržoa, protože jsme si nakoupili krevetky jako předkrm, pak byl pečený losos s brkaší, jako moučník nějakej dortík... Hmmm. Taky ten nákup stál 125 Eur.

Večer koukáme na filmy nebo si jdeme sednout na ké s pivkem. V pátek večer přijel Jones z Paříže a vzal nás kousek za město na kopec, odkud je vidět celý Lyon, fakt pěkný to tam bylo. Potom jsme ještě na chvíli zašli s JM na Sirius a sedli jsme si venku na kaskády a kecali asi do tří.

Včera, v sobotu, jsme s bratrem vyrazili na kolovýlet ve dvou. Původně jsme chtěli jen po městě na VeloV, ale to nám nešlo půjčit, až se Kačka naštvala a řekla, že půjde na Part-Dieu hledat sandále. Manžári je kripl a mrzák, takže s námi jet nemoh tak jako tak.

Bratr dostal Pavlovo skvělé rozpadající kolo a vyrazili jsme na sever kolem Rhony. Dojeli jsme do naprosto krásných končin, protože po nějakých 15 km se řeka rozšířila v jakési jezero, vypadalo to tam jak u rybníka v jižních Čechách, ale byly tam i malé motorové čluny a tak. Sedli jsme si a snědli ovoce, načež jsme dostali hlad a chuť na pivo. To druhý se splnilo, i když malej hnusnej Kronenbourg za 3 Eura fakt není lidová cena proti českým vesnickým hospodám.

Objeli jsme ten "rybník" a vyrazili po druhém břehu řeky dom. Bylo to dost náročný na konci a jak jsme se shodli, pomyšlení na pořádnou večeři a uzenýho lososa nás drželo při šlapání nazpátek.

Doma jsme dali sprchu a nacpali se k prasknutí, takže jsme byli schopní se akorát válet. Kačka pak chudáka bratra vytáhla na procházku po Starém Lyonu, tak nevím, kde na to vzal síly.
Někdy kolem desáté jsem šla s Geromem na ké hrát na ságo s jeho kytarou, ale když konečně přišli ostatní, tak asi za 10 minut musel odejít. Tak mi slíbil pondělní odpoledne, že na mě bude mít čas. Uvidíme.

Jdu připravit pečený papriky, akorát, že si bratr nevzal mobil, takže mu ani nemůžu napsat, ať se laskavě vrátí domů!

čtvrtek 24.7.

V neděli se toho nedělo zas až tak moc, Manžári se zase válel v posteli do dvanácti a já jsem trochu pracovala a čekala na něj. K obědu jsme měli ty plněný papriky...chutnaly přesně tak, jak měly :) K večeru jsme měli v plánu jít dělat táborák a to se moc vyvedlo. Seděli jsme tam u ohně jak malý děti a radovali se z toho, že pečeme buřty. Později jsem vzala kytaru a zpívala (spíš sama). Kupodivu oproti posledně jsem si pamatovala docela texty a za něco to i stálo. Když si kytaru vzal JM, tak mě bratr poprvé prosil, ať hraju já :)
JM se sebral něco po půlnoci na poslední tramvaj a my jsme ještě uhasili oheň a vyrazili na kole. Cesta byla docela rychlá a v pohodě oproti cestě tam, jen jsem měla píchlý přední kolo, tak jsme to museli dopumpovat.

V pondělí jsme se s bráchou rozhodli, že konečně prozkoumáme ten tunel, co v něm před sedmdesádi lety přestalo jezdit metro na Fourviere. Našli jsme si to na stránkách jednoho kluka a pořádně na mapě, abychom věděli, kde to hledat, a vypravili jsme se na kopec. Chytře jsem zapomněla baterku, na kterou jsem celou dobu myslela, ale nakonec jsme to zvládli i bez ní.
Kačka zůstala nahoře, protože neměla odvahu tam jít s námi. Ostatně když jsme tam vlezli a když nás po cca 30ti metrech nás zahalila tma, začali jsme uvažovat, jestli se nevrátíme. Bratr řekl, že i kdyby tam tu půl hodinu měl jen čekat, že se jako poseroutka nevrátí. Ale nahnáno jsme měli oba, protože jsme vůbec netušili, do čeho jdeme.

Světlo jsme nakonec vyřešili září displeje mého foťáku a tím, že Ajdam pořád fotil okolo sebe, abysme aspoň tušili, kam jdeme a co nás tam čeká. Vzniklo tak spousta super fotek. Drželi jsme se za ruce, jednak morální podpora, dvak proti spadnutí a povídali jsme si třeba: "A co když tam dole číhá nějakej maniak." (U mě po tom filmu s JM to byla velmi živá představa) nebo "Hele, teď už jsme v půlce, takže i kdyby tam něco bylo, tak už neutečeme." a tak podobně. Viděli jsme slabou záři dvou tunelů dole na konci. Neumíte si představit, co to je skutečné světlo na konci tunelu, když jsme tam došli....opravdu se nám ulevilo, že tam nikdo a nic nebylo. Ještě lepší pocit to byl, když jsme se vrátili zpět nahoru.

Dolů jsme prý šli asi půl hodiny (pět set metrů...), a Kačka zatím nahoře byla taky pěkně vystrašená, protože tam dvakrát projeli okolo policajti, ale naštěstí se nezajímali, proč je to prkno otevřený. (To jsme se dozvěděli až nahoře, představa, že nás tam dole honí policajti, se teď už zdá vtipná, ale kdyby tam vlezli, tak asi budu muset měnit spodní prádlo...hehe)

Cesta zpět byla dost do kopce, ale údajně jsme ji ušli asi za pět minut....tak to jsme cestou tam museli být vážně dost posr... :)

Je to fajn pocit vědět, že kdesi pod Lyonem je zakonzervován volně přístupný (co není zakázáno, je dovoleno) tunel včetně kolejí i náprav starých mašin a žádná recyklační četa to ještě neodnesla do sběru...možná tam nejedou sběrny ve velkým jako tady u nás :)

Dále jsme se prošli po kopci, zašli na starej hřbitov, na románský rozvality divadla a pak dom. Dali jsme rychlou obědo-večeři a pak trochu siestu. Večer jsme chtěli jít do města na večeři.
Kolem půl devátý jsme se vyšňořili a vyrazili do uličky plné restaurací. Jídlo bylo moc dobré, akorát nám to zkazil JM, který stropil scénu, že jsme ho nenechali vybrat restauraci, vzal si klíče a odešel. Škoda, že takhle zkazil náš poslední večer na bůhvíjak dlouho.
My jsme si pak šli sednou na ké s trochou vína a šíšou, ale byla dost zima, tak jsme šli kolem půlnoci domů.

Mrzák se ozval asi ve dvě, a ve tři přišel dom... Radši bez komentáře. Druhej den se mě trochu omluvil a poděkoval za všechno, co jsem pro něj dělala (jako že skákat kolem něj celej tejden je docela zápřah). Ale bráchovi a Katce se neomluvil, což fakt nezvlád...kretén.

V úterý jsme spolu asi tři hodiny mluvili a na chvíli vyrazili posedět na ké, ale fakt nebylo moc času, protože se vykopal z postele ve 12 a v šest mu jel vlak.
Šla jsem s ním na nádraží mu pomoct s taškou. Chtrák zapomněl lístek, tak jsem volala bratrovi, aby ho přinesl. My jsme zatím vytiskli lístky pro nás tři Čechy do L'Arbresle a do Ženevy a čekali. Vlak měl 20 minut zpoždění, tak jsme všechno stihli. A docela pěkně jsme si ještě popovídali. Celkem jsem si na něj za těch 10 dní zvykla, tak to bylo divný, když jsem přijela domů a už tu nebyl.

Jo ještě jsem na Part Dieu oběhala pár obchodů a koupila jsem si sukni a nějaký dárky pro naše.
Po večeři jsme se šli projít do centra, chvíli si poslechli jazzový koncert u Opery a kouknout se na noční Croix-Rousse. Kolem 11 jsme se vydali domů, protože jsme byli všichni dost unavení a druhý den nás čekal bohatý program.

Na 10 jsme měli lístky do L'Arbresle s plánovaným výletem na La Tourette a procházkou po okolí. Autobus (náhrada za vlak, zase travaux-kopají koleje) byl plně vytížený, jeli jsme v pěti a posledních 25 minut ze 40ti jen ve třech.
Prošli jsme městečko, dali jsme si kafe a navštívili Office du Tourisme.

Pak jsme pěšmo vyrazili do kopce ke klášteru. Nebylo to ani moc daleko, nějakých 20 minut. Bohužel jsme tam dorazili zrovna v polední pauze, tak jsme si řekli, že počkáme na komentovanou prohlídku ve tři a šli se projít po lese. Měli tam takovou zajímavou stavbičku, Ledárnu na přechovávání ledu v létě. Asi to bylo dost buržoa ten zámeček.

Prohlídka byla fajn, ani nám to nepřišlo tak hrozný jako v zimě, možná proto, že už jsme od toho nic neočekávali a protože svítilo sluníčko. Vedla to holka, která mluvila vážně hodně dobře anglicky, a nakonec i ti 4 francouzi, co s námi byli, nepotřebovali překlad do francouzštiny. Viděli jsme někde víc, někde míň, než když jsme si s našimi půjčili klíče jen pro nás, a trvalo to asi hodinu a půl.

Pak jsme se vydali na procházku po okolí, přes dvě vesnice. Příroda a výhled byly na jedničku, opravdu moc krásný. Ve třetí vesnici, odkud jsme chtěli vzít bus, jsme si sedli na kafe a na zmrzku, trochu jsem to tam ještě oblítla s foťákem a jeli jsme dom. Bylo to nějaký hrozně rychlý všechno! Ale ten pocit vypadnout z města byl moc fajn.

Večer jsem se rozhodla pracovat a Ajdam s Katkou si půjčili od Jonese notebook a šli se dívat na Pulp Fiction.

Na dnešek nejsou žádný velký plány, asi se jen půjdeme projít do parku Tete d'Or a večer třeba dáme film. Na pátek je v plánu výlet do Ženevy a v sobotu nákupy. Neděle bude balení a balení a večer autobus a cesta domů, ani si neumím představit, že už budu v Praze. Strašně rychle to oběhlo, ten rok. No jo, Vánoce jsou čím dál častěji do roka, jak říká máma.

Pátek 25.7.

Výlet do Ženevy

Kvůli vlaku v 6.51 jsme museli vstát už v půl šestý, takže když se k tomu přidá, že jsem asi dvě hodiny nemohla usnout, moc jsem se nevyspala.
Odbyli jsme se rychlou snídaní, nezapomněli lístky ani pasy a vyrazili na Part-Dieu. Šli jsme pěšky, cesta je hrozně jednoduchá, pořád rovně, a tak se stalo, že jsme šli blbě. Chtěla jsem odbočit do ulice rovnoběžné s tou naší, po které se pak jde pořád rovně, ale místo toho jsme šli úplně špatným směrem, takže když jsme to zjistili, na vlak jsme to dobíhali. Všichni mě za to měli rádi. Ale stihli jsme to.

Ve vlaku se nic zvláštního nestalo, vyzkoušeli jsme, jak se tam spí. Ani jsme nepřejeli.
V únoru po odevzdání projektu jsem si myslela, že už nikdy neuvidím Ženevské nádraží Cornavin. Hmmm, chyba, spletla jsem se, protože je to mezinárodní nádraží a příjezd z Francie byl přesně tam! Bleh.

Bratr se pořád ptal, na co jsme si brali pasy, tak hned v zápětí viděl, když nás nahnali do pasové kontroly a začali nám je zkoumat. Naštěstí nás v klidu pustili dál, ale ta lupa, kterou si prohlížel Adamův pas, nás trochu vyděsila.

Díky mé předchozí návštěvě okolí nádraží, jsem alespoň tušila, kterým směrem hledat centrum, kde je pekárna a kde je park. Jako první jsme našli kafe, snídani a záchod a až teprve pak jsme se začali shánět po mapě města v Office de Tourisme. Bába byla úplně blbá, protože odmítala pochopit, že chceme jít do muzea umění a že tedy chceme vědět, kde je. Ukázala mi potom ještětrochu, kam se máme jít podívat, do starého města, protože to bylo asi jediný, co ona uměla poradit.

Tak jsme tedy jako první zamířili do toho starého města, aby se neřeklo. Nábřeží lemují obchodní domy z 60-80's a vypadá to dost úděsně. Kousek za tím začínají starší domy,řekla bych tak max z 18.stol a kostely. Vlezli jsme do prvního a pak jsme zjistili, že je to něco jako chrám Svatého Víta, tedy hlavní kostel města. Za 4 Franky jsme si vylezli nahoru na věže a asi půl hodiny se kochali výhledem na Ženevu. To jezero tu mají fajn.

Zašli jsme na výstavu afrického umění, která byla opravdu pěkná. Některé ty věci byly víc, než moderní. Moc se nám to líbilo.
Po kultuře vyhládne, což jsme zahnali namazaním baget a jejich následovnou konzumací. Taky jsem tam slavnostně vyhodila svoje úplně rozpadlý sandále, jen si vážně nepamatuju, do čeho jsem se vlastně přezula:)

Ještě jsme vlezli do jednoho antikvariátu a Kačka si tam nakonec koupila knihu o Zaha Hadid. My jsme taky něco chtěli, ale nic nás natolik neupoutalo.

Pak jsme vyrazili pěšky směrem od jezera zpátky do centra na nákupy. Akorát, že už bylo docela pozdě, navíc k tomu pátek, takže jsme stihli projít jen pár obchodů s oblečením, kde jsme si nic nekoupili, a jeden obchoďák, kde jsme koupili trochu té švýcarské čokolády.

A už byl pomalu čas se vrátit na nádraží na vlak, takže jsme už jen stihli zajít do Mekáče na zmrzlinu (protože žádná jiná nás tam moc nezaujala, a dalším důvodem byl záchod), chvíli posedět na takové rušné třídě plné restaurací a fastfoodu a už jsme mazali na pasovou kontrolu a na nástupiště. Cesta zpátky vlakem nebyla ničím výjimečná, snad jen že krajina okolo, dokud bylo vidět, byla moc krásná. Pak už jsem si jen četla Instinkt, který mi nabalila maminka. Dokonce aktuální, když jsem jí o to poprosila.

Domů jsme doklopítali za mírného deště, dali si sprchu a ještě před půlnocí usnuli. Protože jsme byli pěkně unavení.

neděle 27.7.

Sedíme v autobuse Lyon-Praha a mě to přijde skoro neskutečné, že už jedu domů. Fakt mi to přijde jako před týdnem, co jsem sem jela poprvé a nevěděla, co mě čeká. To to letí, zase jsem o rok starší.

Včerejšek jsme zasvětili nákupům, byli jsme na Part-Dieu ještě naposledy obejít letní slevy (tak jsem si krapet doplnila šatník) a koupit jídlo domů v Careffouru a potom jsme jeli do Ikea. Nejdříve metrem a pak tramvají, no a když ta tramvaj vjede do polí, tak ještě 10 minut a jste tam. To je prosím komerční centrum Port des Alpes. Bratr si koupil peřinu, tu velkou jako mám já, ještě povlečení, a taky jsme si oba koupili peřinu letní za 7 Euro. No a pak nějaké další doplňky, jako že jsem třeba koupila vinné skleničky, abych měla co rozbíjet :)

Večer jsme vyrazili do hospody na mušle a ryby. Ač Manžári tvrdí, že jsou v Lyonu hnusné (blbost, moře je tři hodiny po dálnici a dává si je tu fakt každý), tak nám to moc chutnalo. Jen máme dneska zvýšenou potřebu chodit na toaletu :) A taky došel toaleťák, ale přece ho nebudu na měsíc, kdy tam nejsem, Jonesovi kupovat, to dá rozum!

Dneska jsme jen balili a uklízeli, taky jsem přesadila kytky na měsíční pobyt s Jonesem. Chudinky, snad to přežijou, protože s bratrem by to nevydržely, to už vím.
Jo,v noci v půl třetí mi volal JM, nevím, jestli to považoval za vtipné mě vzbudit, nebo co. Bratr o tom řekl, že je to důkaz lásky, když mi volá nakalenej, no já teda nevím :)

Dneska mi ještě zavolal odpoledne, celkem jsme spolu kecali skoro třičtvrtě hodiny. Tak jsem se ho zeptala, proč mi nemohl zavolat během celého týdne, co se válí doma, tak na to pro změnu neměl odpověď. Chlapi...

Když jsme nanosili všechny tašky do předsíně, tak jsem ocenila Jonesovu nabídku, že nás odveze na nádraží. Měli jsme toho...ehm docela dost. Málem se mu to nevešlo do auta, takže měl celou cestu blbý poznámky. Jo a taky klasicky nadával na francouzský řidiče, že vyhráli řidičák v loterii. Ve všech jazycích!

Dali jsme si pusu na obě líčka a vyrazili jsme nahoru k autobusu. Adam dostal tašku na rudlíku a pořád mu to z toho padalo, takže byl roztomile naštvanej.
Ale teď už teda jedeme, takže jsme všechno zvládli v pohodě. A pustili nám Deník Bridget Jonesové s příšerným českým dabingem :-P Tak až to skončí, pustím si něco na mobilu!