Tak jsem konečně vyzkoušela ten couchsurfing, o kterém každý tak mluví. Protože jsem se najednou ocitla v Karlsruhe o den dřív, než jsem měla lístek na vlak, a neměla jsem ani kde spát, ani co dělat. « Surfování po gauči » je stránka, na které najdete spoustu lidí ze všech možných koutů světa, kteří nabízí nocleh na den, dva, a případně prohlídku po městě, společnou večeři… A tak když pak potřebujete, tak stačí jen poslat několik žádostí pár dní dopředu a čekat, jestli se vás někdo ujme. Mě se ujmul velice sympatický Andreas. Takže jsem si cestou zpátky z Prahy prohlídla dokonce i další město.
Jela jsem z Prahy s kámoškou Janou, která ale bydlí v Lucemburku a já jsem nechtěla jet až tam, abych následně strávila stejně pět hodin ve vlaku. Tak jsem našla nejbližší město na spoji a z něho jízdenku na vlak. Akorát, že kámoška se musela vrátit o den dřív, takže proto teda ta zastávka. Navíc je to už skoro ve Francii, cesta vlakem na hranice nebyla ani hodinu.
Andreas je fakt sympaťák a okamžitě jsme si padli do noty. Máme na spoustu věcí podobné názory, a taky mi hodně povídal o tom, jak přes couchsurfing projezdil jižní Ameriku a Kanadu a vůbec. Mluvil skvěle anglicky a mě chvilku trvalo odfiltrovat z hlavy francouzštinu, ale skvěle jsme si pokecali. A taky teď na komkoli poznám německý přízvuk, když mluví anglicky :) Oni jako mluví fakt dobře, ale mají svůj typycký způsob mluvy. Přišel si pro mě na nádraží a pak jsme se prošli dvacet minut k němu domů. Měla jsem štěstí na počasí, protože svítilo sluníčko a vůbec bylo nádherně.
Za chvíli jsme vyrazili do města. Nejprve na kafe, na to jsme měli oba chuť, tak jsme si užili ještě trochu sluníčka, než zapadlo. Prý je to zrovna teplejší kout Německa, že tam mají velmi příjemné mikroklima. Rozhodně tam je spousta zeleně, obrovský park a město teď zvelebují ke třístému výročí založení Karlem III. Něco málo mi o historii pověděl sám Andreas, ale spíš mi ukázal hezká a příjemná místa ve městě a ta procházka byla fakt supr.
Asi nejdůležitější místo k vidění v Karlsruhe je Schloss, tedy zámek. Karla III. samozřejmě. Je to velmi pěkně opravená stavba, řekla bych neoklasicistní, prostě ve stylu všech těchhle hrabátek a knížátek z 18. století. Opravena je hlavně kvůli těm nadcházejícím oslavám (1715-2015). Jinak kvůli tomuto datu je půlka města rozkopaná a staví nové metro (první linku) přes celé město. Takže někam se dostat bylo občas trochu nemožné kvůli všemožným zábranám.
Od zámku jsme se šli podívat do zahrad (celé město bylo založeno do půlkruhu okolo zámku a jeho zahrad) a taky mě Andreas vzal do botanické zahrady, kterou bych asi sama nenašla. Nádherné místo. Kytičky byly krásné, ale co teprv ta oranžérie ? Prostě romantismus a průmyslová revoluce jak z učebnice.
Když začalo zapadat sluníčko a nás začal honit hlad, přesunuli jsme se zpět trochu více do města, kde jsme zasedli na zahrádku jednoho typického místního bistra a dali jsme si půllitra pořádného piva a k tomu cosi z krajových jídel. Měla jsem nějaké smažené taštičky s masem a k tomu už ani nevím co. Prý to bylo jídlo, aby zmátli Boha, že ho jedli i v pátek, protože uvnitř těch taštiček byla směs mletého masa se zeleninou, ale vůbec to tak nevypadalo a už vůbec to tak nechutnalo, že by tam bylo maso. No lidi byli asi všude stejní.
Pak mi taky Andreas vyprávěl, jak se do němčiny v tomhle koutu země dostává francouzština. Samozřejmě zkomoleně, což si nepamatuju, ale frázi i její význam jo. Šlo o "visite ma tente", což znamená "přijď ke mě do stanu". Prý to pochází z dob třicetileté (nebo nějaké podobné, dějepis fakt není můj koníček) války, kdy se v okolí potulovaly šiky Francouzských vojáků a lákali děvčata na návštěvu právě již zmíněných stanů. No a proto dodnes, když rodiče nechtějí, aby dcera šla k nějakému švarnému mládenci domů, tak jí řeknou "A ne, abys šla-do-stanu". Docela vtipná historka, ne ? :)
Když jsme se tedy dostatečně najedli, užili si atmosféru místa - velmi příjemná hospůdka, která se jmenovala podle všech těch starých emailových reklam pověšených na zdech - a teplého počasí, šli jsme zpátky do zahrad. Sice už v tuhle dobu byly úředně zavřené, ale ta zídka nebyla moc vysoká a nějak to tak dělají prý všichni. V parku na trávě sedí spousta lidí a najdou se tam mezi nimi i muzikanti. Já jsem s sebou měla svůj saxík, a potkali jsme dva kluky, co mlátili do bubnů, tak jsme s nimi zůstali asi hodinku, a něco jsem i zahrála.
Pak jsme se rozhodli zase pěšmo zpátky domů a že se zeptáme spolubydlících, jestli někdo nechce na pivo. Šli jsme v okolí a sedli jsme na chvíli, ale bohužel už zahrádky zavírali, tak jsme museli dovnitř. Přišel za námi jeden spolubydla, který za dobu našeho rozhovoru dospěl k názoru, že určitě příští rok musí někam na Erasma. Tak kdyby moje návštěva pomohla jen tomu, tak dobrý. Ale myslím, že i Andreas strávil moc příjemný večer, protože mi pak nechal na stránce zprávu, že jsem velmi zajímavá osoba s vlastními názory (náhodou jsme si opravdu sedli) a že je rád, že mě potkal.
Navíc gauč a peřinka a všechno ostatní byl skvělý servis.
Dokonce si na druhý den domluvil, že bude pracovat z domova a zůstal tedy tam. Pozval mě na snídani, pak mi půjčil kolo a poslal mě do muzea a uvařil mi oběd :)
Než jsem dorazila do muzea, které otvíralo v 10,00 (a dorazila jsem na místo v 9,59, takže jsem byla naprosto první návštěvník), jela jsem se ještě projet do jiného parku, který se vine kolem potoka a všude jsou tam udělány cyklostezky. Ach té zeleně…to mi v Lyonu fakt chybí.
Taky jsem přímo ve městě objevila několik roubenek, což bylo fakt překvapení. Rozhodně to tam měli po Německu krásně upraveno a uklizeno.
No a pak jsem dorazila do muzea moderního umění, na kterém mě nejvíce nadchla ta budova. O výstavě se snad zmiňovat nebudu, protože tomu umění prostě nerozumím. Celá prohlídka mi mohla trvat tak půl hodiny… Pak tam naštěstí měli ještě trochu konzervativnější část prohlídky s obrazy od 17. do 20. století. Nebyla to žádná bomba, ale byl to aspoň balzám na duši.
Pak jsem se jela projet znova k zámku a do zahrad, kde jsem si chtěla chvíli odpočinout a jen tak posedět. Našla jsem si příjemé jezírko s lekníny, kde byl klid. A taky jsem se stavila v pekárně, kde jsem byla schopná v němčině říct, co chci (no číst umím) a na konci jsem si dokonce řekla i o tašku ! Jako přijde mi to vcelku jednoduché, když člověk umí česky a anglicky, jen by to chtělo tam několik měsíců bydlet, abych se v tom naučila plavat.
Jo, vedle zámku je obrovské univerzitní městečko se spoustou univerzit, kolejí a zeleně. Ach..jak krásné !
Pak jsem se trochu ztratila, když jsem se snažila dostat na kole zpátky domů, hlavně kvůli tomu, jak to všechno bylo rozkopané. Ale dorazila jsem nějak rozumně, Andreas mezitím připravil ten oběd, a pak mi pomohl ještě s kufrem na nádraží, kde mě doprovodil až k vlaku a šel domů ještě pracovat.
A to všechno za méně, než 24 hodin !
A ještě komplet fotky: http://reddevillenka.rajce.idnes.cz/Karlsruhe/
