Krtkův paradox

Žít ve městě, kde je všude hromadná doprava, ale paradoxně se tam všichni vozí v autech, a tudíž jste nuceni dýchat ty výpary,

NEBO

žít na venkově, kde žádná veřejná doprava není, a proto jste nuceni jezdit všude autem, a tudíž jste těmi, co dýchají relativně čistý vzduch, ale také těmi, co ten vzduch kazí ve městech.

A teď babo raď!

Chudák krteček!

---

Tak jsem se v minulém komentáři spletla, myslela jsem, že jim tam strkal brambory. A ony jsou to buřty. Nicméně je to vynikající nápad! Och, jak byl Miller vnímavý!

Kundera na to má svojí teorii:

"Je naprosto nutné, abys cvičil. Noční běh je jediná věc, která tě může odvést od tvých erotických fantazií."

"Nejsem vyzbrojen jako ty," řekl jsem s narážkou na jeho řemení. "Víš dobře, že bez pořádné výstroje se do takového podniku nelze pustit."

"Buď klidný. Výstroj není tak důležitá. Také jsem nejdřív běhal bez ní. Toto," sáhl si na prsa, "je rafinovanost, k níž jsem došel až po mnoha letech, a nevedla mě k ní ani tak praktická potřeba, jako spíš jakási ryze estetická a skoro neužitečná touha po dokonalosti. Zatím můžeš mít nůž klidně v kapse. Důležité je jen, abys dodržoval toto pravidlo: u prvního auta pravou přední, u druhého levou přední, u třetího pravou zadní, u čtvrtého..."

"...levou zadní..."

"Omyl!" smál se Avenarius jako zlý učitel, který se raduje ze špatné odpovědi žáka: "U čtvrtého všechny čtyři!"

Chvíli jsme se smáli a Avenarius pokračoval: "Vím, že jsi v poslední době posedlý matematikou, musíš proto ocenit tuto geometrickou pravidelnost. Trvám na ní jako na bezpodmíneč-

ném pravidlu, které má dvojí význam: jednak uvede na falešnou stopu policii, která bude vidět ve zvláštním rozvržení propíchnutých pneumatik nějaký smysl, poselství, kód, a bude se ho marně snažit dešifrovat; ale hlavně dodržování tohoto geometrického vzorce vnese do naší destruktivní akce princip matematické krásy, která nás radikálně odliší od vandalů, kteří poškrá-bou auto hřebíkem a vyserou se na střechu. Vypracoval jsem svou metodu do všech podrobností před mnoha lety v Německu, kdy jsem ještě věřil v možnost organizovaného odporu proti Diabolu. Navštěvoval jsem spolek ekologů. To jsou ti, co vidí hlavní zlo Diabola v tom, že ničí přírodu. Proč ne, i tak se dá Diabolum pochopit. Sympatizoval jsem s nimi. Vypracoval jsem plán na zřízení komand, která by v noci propichovala pneumatiky. Kdyby se byl plán uskutečnil, ručím ti za to, že by auta přestala existovat. Pět komand po třech mužích by během měsíce učinilo používání aut v městě střední velikosti nemožným! Přednášel jsem jim svůj návrh se všemi podrobnostmi, mohli se ode mne všichni učit, jak se dělá perfektní podvratná akce, účinná a zároveň neodhalitelná policií. Ale ti blbci mě považovali za provokatéra! Pískali a hrozili mi pěstmi! O čtrnáct dnů později vyjeli na svých velikých motocyklech a ve svých malých autech na protestní manifestaci kamsi do lesů, kde se měla stavět atomová elektrárna. Zničili spoustu stromů a smrdělo to tam po nich ještě čtyři měsíce. Tehdy jsem pochopil, že se stali už dávno součástí Diabola, a byl to můj poslední pokus snažit se změnit svět. Dnes už používám starých revolučních praktik jen k vlastnímu, zcela egoistickému potěšení. Běžet nočními ulicemi a propichovat pneumatiky je báječná radost pro duši a výborný trénink pro tělo. Ještě jednou ti to důrazně do-poručuju. Budeš lépe spát."

Sněhobíle

Nás by tak nejvíce vábilo, natírat celý svět na bílo. Motýla i jeho larvu, milujeme bílou barvu.

Bílá, bílá, bílá, bílá, komu by se nelíbila. Bílá vrána bílá noc, bílé není nikdy moc.

Čmeláci, vy jste snad šílení, okamžitě zanechte bílení. Kdo se někam neuchýlí, za chviličku bude bílý.

Písničkou ze Včelích medvídků uvádím svůj nedělní výlet do Alp na lyžovačku. Takže tiše, děti, a teď už pozorně poslouchejte.

---

Přes sobotu jsem zůstala celý den doma a v posteli (a taky jsem tomu obětovala zkoušku s kapelou i volejbalový turnaj), abych se dostatečně uzdravila z bolení krku a rýmy a mohla v neděli vyrazit na lyžovačku. A i když mě ještě tři dni potom bolela celá LochNesska a z nosu mi kape doteď, tak jsem opravdu ráda, že jsem mohla jet.

Středisko Alpe d'Huez považuju za jedno z nejlepších ve Francii a ani tentokrát mě nezklamalo. Už asi dva týdny nesněžilo, takže sníh byl poněkud tvrdý a dole ve vesnici nebylo dokonce žádný. Asi do dvou odpoledne, než se svah přeměnil na dva typy povrchu: led či boule, se jezdilo fakt dobře. Pak už jsem byla i dost unavená, takže je fakt, že se mi tento obtížkný terén zdolával taky trochu hůř. Ve třičtvrtě na 4 jsem s chutí vrátila do půjčovny lyže a skoro mi přestalo vadit, že odjíždíme tak brzo, tedy v půl páté.

Sice jsou ty fotky každý rok stejné, ale stejně jsem si jich pár nemohla odpustit :)

Jeli jsme nakonec ve třech. Já a jeden páteček. Holka pochází z Afrického ostrůvku (stejně jako náš zpěvák R.zi) a na lyžích v životě nestála (no pochybuju, že někdy předtím viděla sníh :), takže chudák kluk strávil den hlavně snahou naučit jí aspoň něco. Marně. Výsledkem dne je, že lyže nesnáší. Ale jako kladný bod se hodnotí, že to zkusila. No a i tak jsme si několikrát sjeli spolu a pak jsme si všichni tři sedli na oběd na terásku.

Za chvilku si tam přisedla partička českých studentů, tak jsem si s nimi chvíli povídala a pomohla jsem jim objednat si něco k jídlu. A taky se mi povedlo střelit jim jedno CD kapely :) Tak doufám, že se jim bude líbit a že nám nechají nějakou zprávu. Prý se těší, až zahrajeme na Mighty Sounds. Tak to já rozhodně taky! ;)

No a jak je ten svět malej, po cestě zpátky jsem si povídala se dvěma Slovenkami. Jedna z nich chodí se Slovákem Adamem, co byl v Lyonu na Erasmu rok po mně (a se kterým jsem dělala trn svůj super projekt na zemětřesení v zimním semestru). Ta druhá holka má zas sestru, která byla na naší škole rok potom a asi dvakrát jsem jí viděla. A obě holky byly na Erasmu letos a chtěly si to zakončit výletem na lyže. Dobrej nápad.

Odpoledne jsem jezdila sama, ale stejně se mi tak jezdí nejlépe: na nikoho nemusím čekat já ani nemusím rychle sjet, protože na mě čeká někdo jinej. Pěkně si jezdím vlastním tempem, když si chci odpočinout, prostě se zastavím a je to. A nejradši mám modré a zelené sjezdovky, kde se nemusím moc stresovat, nejede to nějak přehnaně rychle a krom toho si tam můžu pěkně trénovat styl místo zběsilých pokusů nerozbít si držku. No a sem-tam, když je potřeba, sjedu i červenou, a některé jsou docela v pohodě. Každopádně jsem měla radost, že začínám daleko lépe kontrolovat svojí rychlost na prudších svazích, takže se i trochu přestávám bát. A taky jsem vychytala, jak jezdit přes boule a taky, že se člověk nemá snažit obloučkovat na ledu, ale musí si vybrat tu trochu toho prašanu, který se utvořil vedle. Tam to neklouže a krásně točí. No ale na černou se pořád ještě nechystám :)

Ale je fakt, že oproti minule se v údolí povalovala nádherná šlehačka, která za ty fotky stála.

Taky jsem přemýšlela, že bychom mohli na ty hory vyrazit i s Romanem. On si půjčí běžky, já vyrazím na sjezdovky a sejdeme se někde v půli kopci na obídek. A oba budeme spokojení a na čerstvém vzduchu.

Závěr z lyžovačky: bylo nádherné počasí, ne moc zima ani teplo, sníh byl přes určité výhrady přeci jen příjemně sjízdný, čerstvý čistý vzduch byl skvělý a lyžování příjemný bonbónek k tomu. Tak už se těším, až za dva týdny přijede brácha a vyrazíme zase!

Lednový raport

Po delší odmlce zase pokračuje seriál Co nového v Lyonu aneb Co dělá LochNesska. Můj ekologický boj jsem stále ještě nevzdala (koupila jsem si nosič na kolo), ale asi to nemá smysl s tím otravovat všechny ostatní, nic se tím nezmění...Ach jo :( No tak co jinak: práce v pohodě, s kapelkou se všechno zase rozeběhlo a Roman se taky nějak dá zvládat.

---

V práci budu zítra prezentovat náš projekt na Konceptuální revue. Barnier to na mě tak nějak hodil, takže jsem si dneska odpoledne připravovala plachty, co už jsme někde předtím ukazovali, abych z toho vybrala, co tak asi ukázat. Jinak se náš projekt obecně líbí, dokonce jsme dostali velkou a jednotnou pochvalu od všech "shora", že se jim grafické zpracování velmi líbí a je pěkně čitelné. Tak podotýkám, že ta grafická práce je přeci jen hlavně moje. Jinak se seznamuju s Revitem, a i když jsou tam některé věci hodně těžkopádné, tak obecně je to fajn a rozhodně lepší, jak AutoCAD :)

V létě se budeme stěhovat. Do Tužky. To je kousek od nás takový věžák, symbol města. Prestižní to je, ale jinak to bude fakt bída. Budeme tam všichni nasalátění jak sardinky a co je nejhorší, tak se tam tvoří "ghetto" architektů, kde budeme ve stejné místnosti všichni podobně postižení, což znamená i Marion. Už teď se mi z tý její držky a neskutečně nepříjemného hlasu dělá zle. No ale co, ono se to nakonec snad nějak vybarví. Ale myslím, že končí jakákoliv společenská hnutí, všichni budeme jíst před svejma počítačema a nikdo si nebude odpočívat. Společenská místnost má 15m2, tzn polovinu toho, co teď (kam se jen tak tak vejdeme), pro dvakrát tolik lidí... No co, ráno na kafe mi to může bejt jedno, protože už jsem hodnou dobu nedorazila dostatečně brzo, abych tam ještě někoho na kafi stihla :)) Nemůžu za to, venku je tma a hnusně a mě se chce spinkat!

S kapelkou jsme začali znova zkoušet a tvoříme nové písničky. Respektive jsme dodělali dvě, které byly rozdělané. S perkusionistou jsme se definitivně rozloučili (personální neshody vyústily v jeho odchod posledním koncertem, ale vzhledem k tomu, jak protahoval to vydání CD a choval se k nám, tak mi to fakt nevadí), no a teď nám taky odešel kytarista, narodilo se mu druhé dítě a nějak nestíhá, takže hledáme náhradu. Ale myslím, že zrovna sehnat kytaristu bude ta nejlehčí věc. No ale jinak mám radost, že CD se prodávají dobře a že si pořád všichni rozumíme a zkoušky jsou zábava.

Roman je můj medvěd, slon, případně těžká váha. Ale tak doufám, že s nastupujícím jarem a létem zase vykoukne z té své ulity jménem počítač a začně se trochu hejbat. Prej si domluvil s kolegou, že když já chodím na volejbal, tak on bude ten samý večer chodit hrát badminton. Lepší než nic :) No a co jinak...tak nějak nic. Tento týden jsem dostala jako dárek citrónovník s asi pěti citrony a spoustou malých zárodků citrónů, tak doufám, že přežije a neumře, jako teď spousta kytek. Prostě z ničeho nic začaly usychat a to se se mnou ani nerozloučily!!! Mrzí mě, že jsem si v létě zapomněla vyfotit svojí zahrádku. No tak příští rok. Začala mi klíčit bazalka (ze semen, co tam napadaly z květů) a taky mi začala usychat ta vánoční borovička, tak doufám, že se z toho ještě nějak dostane. Ale teda krááásně voní (škoda, že u toho musí umírat...)

Minulý víkend jsme byli u Marty a Stephana, Češky provdané za Francouze. Bydlí na venkově v domečku a mají dvě malé děti, Romana (2 roky) a Marka (3,5). Už jsem o nich psala v prosinci, když jsme tam byli dělat Mikuláše. Tak tentokrát jsem si to fakt užila, byli jsme tam na sobotní podvečer a večer. Hrály jsme na kytary (s Martou) a zpívaly (se Soňou a Petrou) a chlapi (Romain, Karel a Stephan) si povídali a koukali na nás jako na obtížný hmyz, to jak jsme tam ječely ty táborovky. Ale bylo to fakt super. Sice mě ještě teď bolí bříška prstů, ale udělalo mi to moc radost. Navíc jsem zjistila, že to, jak teď zpívám v kapele mi hodně zlepšilo hlas a že ho mám fakt pěkný a čím dál tím silnější. V návaznosti na to hraní mi pak Marta nabídla, že bych s nimi v létě mohla jet do Čech na dětský tábor a starat se tam o muziku. Tak jen doufám, že to vyjde! No a momentálně mě to navnadilo, že jsem si v úterý vzala kytaru a jala jsem se upravovat si svůj sešit "externí paměti", protože některé ty písničky jsou děsně malým a nečitelným fontem. No a u toho si taky samozřejmě hraju ;)

Potom jsme hráli společenskou hru Bang!, ale bohužel jen jednu hru, protože pak už najednou bylo jedenáct a Soňa musela s malou Sofinkou domů. No a my jsme měli jen dvoumístné auto, takže Petra s Karlem jeli taky.

S Romanem jsme si ještě dali jedno kolo té hry a on se pak rozhodl, že už je taky dost pozdě, takže vyrazíme. No a já jsem se rozhodla, že chci jít v neděli s rodinkou do bazénu (o tom jsem věděla, tak jsem si vzala prozíravě s sebou rovnou věci), takže jsem tam nakonec přespala. S Martou jsme si povídaly do dvou do rána a kdybychom nemusely vstávat, tak bychom jistě zůstaly déle.

Nedělní snídaně v pěti lidech, čerstvé croissanty a tak... o tom se mi už dlouhou dobu zdálo. To mi poslední dobou fakt chybí, my se s Romanem u stolu skoro nepotkáme, a když už náhodou (on nesnídá, já večeřím děsně brzo a na oběd jsem v práci), tak se u toho čučíme na seriály... No comment.

Pak jsme vryazili do bazénu, kde mě ani tak neutahalo těch 20 či kolik bazénů, co jsem uplavala, ale ty dva, kdy jsem za sebou táhla či před sebou valila Marečka (ten větší). Hehe. No a nakonec, aby toho nebylo málo, jsem se nechala přemluvit a zůstala jsem i odpoledne, protože měli v plánu vyrazit do lesa na procházku. Odpoledne krásně svítilo sluníčko, tak jsme si s Martou vypily pěkně kafíčko v zahradních křesílkách s kabáty a šálami na sobě, pokecaly a bylo to moc fajn.

Odpolední procházka se nakonec konala na nějakém kopci ve vesnici kousek odtama (budou tam stavět, tak jsem jim rovnou skoukla stavební plány, co si o tom myslím - bude to fajn domeček). Měli tam sraz ještě s jednou kamarádkou, Francouzkou, se dvěma holkama. Takže jsem na sobě měla navěšeno minimálně jedno dítě, někdy dvě až tři, nebo aspoň koloběžku, jindy kolo, pak jsem za sebou tahala šlapací autíčko... Jenomže na konci už jsem ani nevěděla, jak mám mluvit: Stephan mluví s Marotu i s dětma hlavně anglicky, s českými dětmi jsem mluvila česky, do toho taky francouzky, takže nakonec jsem na francouzké děti mluvila česky a měla jsem z toho solidní guláš :)

Večer mě hodili na autobus, dostala jsem Nesnesitelnou lehkost bytí na čtení a domů jsem dorazila asi v sedm kompletně vyšťavená, ale takovým tím příjemným způsobem. A teď se těším, až podnikneme jedno odpoledne u nás v Lyonu a zahrajeme si kulečník :)

No a nějaké výhledy - v neděli jedu na jeden den na lyže, nakoupila jsem si na to výbavu (brýle, rukavice, spodní oblečení... lyže si tam půjčím, chci si je koupit až na konci sezóny, až budou trochu slevy). Akorát mě dneska trochu pobolívá v krku, tak doufám, že se z toho brzo dostanu. Taky jsem kvůli tomu nešla na volejbal (no ale je tam fakt hnusně a zima), tak doufám, že to bude mít nějaký výsledek! A teď se asi půjdu zachumlat do postýlky, trochu si číst a brzo hají, protože jinak zase ráno nevstanu :)

Hrůzné zjištění!

Nejlepší způsob, jak si chránit zdraví, je jezdit autem!!! Jaké příšerné zjištění jsem v posledních dnech učinila! Protože automobilista si sedí v teploučku a v pohodlí, dýchá filtrovaný vzduch a nemusí inhalovat ty škodlivé smrady, co pouští do ovzduší. Kdežto chodec, který jezdí autobusem, nebo nedejbože CYKLISTA, který dokonce mezi těmi plechovkami jezdí, toho nasaje plnou dávku.

Na kole jezdit nepřestanu, ale vyhledám masku, jaká se na letištích používá v době epidemií!!!

Svět je jedno velké vrakoviště a skládka

Dneska budu psát o smutném zamyšlení nad stavem světa...

Nemůžu říct, že bych byla na tomhle světě, takovém, jaký jsme si ho udělali, vysloveně ráda. Spíš naopak. Začínám trpět. A trpím o to víc, že s tím nemůžu prakticky nic udělat. Jedná se o ty smrdící plechovky, co jsou všude na ulicích, co vydávají rámus a z lidí činí Homo přestalseúplněhýbatus.

---

Není divu, že lidstvo kyne do neúměrných rozměrů. Protože jsme si moc navykli na to, že sejdeme dolů po schodech před dům (a nebo se svezeme radši výtahem, abychom se moc neunavili), vyhledáme náš vůz, nasedneme do něj (a pokud jsme byli nuceni zaparkovat až na druhém rohu, tak na to pěkně nadáváme), odvezeme se až na místo určení, tam se pořádně nadlábneme, opět nasedneme do auta a zase se odvezeme až před dům. Potom se uvelebíme na kanapi před televizí, případně v křesle u počítače, a takto strávíme zbytek dne či večera, než půjdeme spát.

Moje období, kdy naprosto odmítám automobily, se začíná opravdu prohlubovat. Všude jezdím na kole, případně někdy nasednu do metra (kam si ale nesmíme to kolo vzít, takže nejideálnější kombinaci dopravních prostředků Lyonské MHD nedalo ani šanci) a bojím se, že někdy do toho auta budu muset sednout, to až pojedeme na návštěvu k rodičům nebo tak. Taky už jsem neřídila ani nepamatuju a nemám nejmenší chuť za volant sednout a být dalším smradlavým lenochem, co ničí životní prostředí.

Budiž, pochopila bych, když někdo veze zásobování, stěhuje se, má objemná zavazadla... Ale nesnáším ty lidi, kteří si z pohodlnosti sednou do auta každé ráno, i když jim před domem jezdí přímá linka autobusu. No jo, ale pravdou je, že ve Francii dává stát přednost individuální dopravě, když je všude takový vážný nedostatek veřejné dopravy, některá místa okolo měst jsou tak zoufale bez jakéhokoliv spojení, že tam člověk nemá jinou možnost, než ráno nasednout do plechovky, hodinu si vyčekat zácpy na dálnici a pak konečně dorazit do práce.

A propos dálnice: ještě jsem tu neviděla jediné místo, kde by si člověk mohl užívat nezkažené přírody, aniž by v okruhu 10km nebyla nějaká dálnice, nebo aspoň rychlostní silnice, a kde by si mohl opravdu užít ticha.

A nebo vlaky: i když stojí mýtné na dálnici tak příšerné prachy, tak lístek na vlak stojí ještě víc, takže i když je to ekologický způsob dopravy, stejně nakonec zvolíte auto, protože nejste tak bohatí, abyste si mohli dovolit ten "luxus" a do města vzdáleného 35 kilometrů jet jednu cestu za 6,50E (= 160 Korun na osobu!).

Už jsem to možná psala, ale už jsem pochopila, co lidi nutká k tomu, aby jeli do Antarktidy zachraňovat tučňáky nebo veleryby. Je to jen výraz té bezmoci nad naší civilizací.

Mým snem poslední doby je odstěhovat se někam doprostřed lesů, daleko od civilizace, chovat krávy a prasata, pěstovat brambory a rajčata a naší době se jen vysmát. Bohužel, asi to nebude možné...

Dneska už se nestaví pro lidi, staví se pro auta. Staví se tak, aby byla všude příjezdová cesta, garáž nebo parkoviště, a aby bylo pokud možno mezi bodem A "vylezu z auta" a bodem B "tam chci jít" co nejmenší vzdálenost. Stejně tak sportovní areály či parky nebo vyhlídkové okruhy... Tam všude si člověk doveze zadek a pak provádí to, kvůli čemu vlastně přijel...

Nedávno mě ze židle zvednula věta z novinového článku: Vědci vymysleli nový "nezničitelný" asfalt, o který se zajímá několik států, že ho chtějí položit na zkoušku na několika kilometrech určitého úseku. Ale brazilská vláda má prý zájem rovnou vybudovat stovky kilometrů dálnic napříč Amazonským pralesem. Jak tahle zpráva bolí!

Teď budu zase citovat z mého oblíbeného Kundery a jeho Nesmrtelnosti:

... řekl Avenarius pevně a dodal: "Ze všeho nejvíc dám však přednost nočnímu běhu. Máš rád kostel Saint-Germain-des-Prés? "

Přisvědčil jsem.

"A přitom jsi ho nikdy skutečně neviděl."

"Nerozumím ti," řekl jsem.

"Šel jsem nedávno po rue de Rennes k bulváru a počítal jsem, kolikrát jsem s to vrhnout na ten kostel pohled, aniž by do mě vrazil spěchající chodec anebo mě přejelo auto. Napočítal jsem sedm velice krátkých pohledů, které mě stály modřinu na levé paži, protože mi dal ránu loktem netrpělivý jinoch. Osmý pohled mi byl dopřán, když jsem se postavil přímo před vchod chrámu a zvedl hlavu vzhůru. Ale viděl jsem jen průčelí ve velmi zkreslující žabí perspektivě. Z těch letmých či deformovaných pohledů mám v mysli sestaven jakýsi přibližný znak, který nemá s tím chrámem společného víc než Laura s mou kresbou složenou ze dvou šipek. Chrám Saint-Germain-des-Prés zmizel a všechny kostely ve všech městech takto zmizely jako měsíc, když přijde chvíle jeho zatmění. Auta, která zaplnila silnice, zmenšila chodníky, na kterých se tlačí chodci. Když se chtějí podívat jeden na druhého, vidí auta v pozadí, když se chtějí podívat na protější dům, vidí auta v popředí; neexistuje jediný úhel pohledu, v němž by vzadu, vpředu, na okraji nebylo vidět auta. Jejich všudypřítomný hluk rozleptává každou chvíli kontemplace jako žíravina. Auta způsobila, že někdejší krása měst se stala neviditelná. Nejsem jako blbí moralisté, kteří se rozhořčují, že je na silnicích každý rok deset tisíc mrtvých. Tak aspoň ubývá šoférů. Ale protestuju proti tomu, že auta způsobila zatmění katedrál."

...

Jak žít ve světě, s kterým člověk nesouhlasí? Jak žít s lidmi, když člověk nepovažuje ani jejich trápení ani jejich radosti za své? Když ví, že k nim nepatří?

Agnes jede po tiché silnici a odpovídá si: Láska, nebo klášter. Láska, nebo klášter: dva způsoby, jak může člověk odmítnout boží computer, jak mu může uniknout.

Láska: už dávno si Agnes představuje takovou zkoušku: zeptají se vás, zda byste se po smrti chtěli znovu probudit k životu. Milujete-li skutečně, budete souhlasit jen pod tou podmínkou, že se znovu shledáte se svým milovaným. Život je pro vás hodnota podmíněná, ospravedlněná jenom tím, že vám umožní žít vaši lásku. Ten, koho milujete, je pro vás víc než boží Stvoření, víc než život. To je ovšem rouhavý výsměch Stvořitelovu computeru, který považuje sama sebe za vrchol všeho a za smysl bytí.

Ale většina lidí nepoznala lásku a z těch, co se ji domnívali znát, jen málokteří by prošli úspěšně zkouškou, kterou vymyslila Agnes; utíkali by za příslibem nového života, aniž by si kladli jakoukoli podmínku; dali by přednost životu před láskou a spadli Stvořiteli dobrovolně zpátky do jeho pavoučí sítě.

Není-li člověku dáno žít s milovaným a podřídit všechno lásce, zbývá pak druhý způsob jak uniknout Stvořiteli: odejít do kláštera. Agnes si vzpomíná na větu ze Stendhalovy Kartouzy parmské: ,,il se retira à la chartreuse de Parme." Fabricius odešel; stáhl se do kartouzy parmské. Nikde předtím se v románu žádná kartouza neobjevuje, a přesto je ta jediná věta na poslední stránce tak důležitá, že podle ní Stendhal nazval svůj román: protože vlastní cíl všech Fabriciových dobrodružství byla kartouza; místo odvrácené od světa a od lidí.

Do kláštera odcházeli kdysi lidé, kteří nesouhlasili se světem a nebrali jeho trápení ani radosti za své. Ale naše století odmítá přiznat lidem právo nesouhlasit se světem, a proto kláštery, do nichž by se mohl utéci Fabricius, se už nevyskytují. Není už místa odvráceného od světa a od lidí. Zůstala po takovém místě jen vzpomínka, ideál kláštera, sen o klášteře. Kartouza.

Ach, jak mi ten text lahodil, když jsem ho četla: nejsem jediná, komu se nelíbí chod dnešního světa!

Sním o tom žít ve dvacátých letech 20. století. Bez válek a bez fašismu, samozřejmě. Ale jinak to musela být skvělá doba - společenské mravy se postupně uvolňovaly, ale ještě ne natolik, aby se mezi lidmi ztratila vzájemná úcta, svět automobilismu byl ještě v plenkách, lidé se bavili na tanečních zábavách, chodili do tenisového klubu, hodně četli, doma při jídle nekoukali na televizi, ale všichni se bavili dohromady... Škoda, narodila jsem se do špatné doby.

Ano, můžu říct, že v době, kdy žiju, si můžu klidně dovolit bydlet ve Francii a lítat si letadlem zpátky do Čech, kdy se mi jen zlíbí. Ale mě by se líbilo žít klidně v Praze v době předtím. A nebo ve Francii, ale stejně - ve dvacátých letech. Paříž. To muselo být vskutku skvělé místo. Dneska je Paříž moje noční můra - tohle špinavé, přelidněné město.

Začala jsem chodit ke kineziterapeutovi (západní lehce alternativní medicína - masáže, dechová cvičení...), protože mi zjistili, že mi chybí 20% kapacity plic. Kromě toho mám neustále rýmu, zasrané průdušky a kdykoliv se začnu hýbat, hned mi teče z nosu. Nápadně se to kryje s mým pobytem v Lyonu. A pak doktor mi řekl, že to je normální, že on od té doby, co je v Lyonu (10 let), má astma, které nikdy předtím neměl. Že je tu moc aut, chemičky atd...

A já s tím nemůžu momentálně nic dělat! Leda se odstěhovat, ale kam? Romanovi se nikam na venkov nechce a já zas nechci ztratit svojí práci. Takže opravdu nevím. A je fakt, že dojíždět každý den hodinu do práce taky není žádný zážitek. Ale zase si tam člověk může číst - tedy pokud jede vlakem :) Jenomže když jenom začnu o tomhle tématu, že tu nechci být, že mi to znečištění nedělá dobře atd, tak se mi vždycky jenom vysměje a řekne mi, že je to jenom v mé hlavě...

Jedna lehce pozitivní zpráva: řekla jsem šéfovi, že mi vadí, že netřídíme naše odpadky a všechno házíme do normálního odpadu. A přitom 90% našich odpadků jsou papíry, 7% jsou recyklovatelné obaly od jídla a 2% jsou odpadky organické, které by se daly kompostovat (no to už jdu trochu daleko, ale to mi teď do hlavy nasadili Anička s Tomem, protože ti mají doma malý kompost a hází tam všechno z kuchyně - ale oni mají oba rádi kytičky a tak k tomu mají oba kladný vztah a mají to jak zužitkovat). Uvidíme, jestli s tím šéf něco udělá nebo ne...

No a tímto zamyšlením bych asi ukončila tento vodopád mých myšlenek. Asi to ničemu nepomůže, ale aspoň jsem dala najevo světu, co si myslím.

Jak jste letos trávili Silvestra?

Zajímalo by mě, jak to bylo u vás. U nás to probíhalo takto: nejprve jsme společnými silami postavili můj nový pracovní stůl, pak jsme znovu zapojili a přerovnali všechny kabely, co byly zapojené do počítače a televize a nakonec jsme uklidili tu spoušť, co zbyla po tom stolu a taky po mém příjezdu z Vánoc. No a potom zašel Roman koupit něco k papkání, tedy pečené jednohubky, zmrzlinu a šampáňo a pak jsme večer strávili tím, že jsme si pustili několik dílů Přátel, a filmy Truman Show a L'Italien, o půlnoci jsme na chvíli zastavili ten poslední zmíněný, ťukli si zbytkem bublinek, co jsme na tu chvíli šetřili, dokoukali jsme posledních 15 minut filmu a šli spát. Nějak jsme neměli vůbec náladu něco dělat, tak jsme si aspoň odpočinuli.

---

Na Nový rok jsme jeli k Romanovu tatínkovi na oběd, který byl rozhodně velmi velkorysý, zde je menu: jako aperitiv chlebíčky s kaviárem, slané pečivo, olivy a bublinky. První předkrm byl uzený losos, něco jako paštika, ale s dary moře a salát. Druhým předkrmem, který jsme načali asi ve dvě odpoledne, byly ústřice s citrónem a šalotkovým octem. Nakonec jsem jich snědla šest, opět mě na tom nejvíce fascinoval ten fakt, že se ještě hejbou, ale mám pocit, že se mi hejbaly i potom v žaludku :)

Aby těch předkrmů nebylo málo, tak přišel ještě jeden, a tím bylo foie gras s fíkovou a cibulovou marmeládou, kuličkami rybízu a alsaským perníkem se sušeným ovocem. Tuto etapu jsme dokončili asi ve tři odpoledne. Potom jsme se rozhodli, že si dáme trochu pauzu a rozbalíme dárky. Předtím tedy ještě proběhl malý digestif, ostatní si to dali i se zmrzlinou, to aby nám trochu vytrávilo.

Dary byly docela fajn, s Romanem jsme dostali napůl přístroj na raclette, co je i grilem, tak jsem ho dneska po návštěvě na trhu hned vyzkoušela a udělala jsem grilovaný lilek a cukety, to já moc ráda :) Potom máme taky šipky, ale ještě je musíme odzkoušet, jestli to vůbec bude fungovat (takový ty plastový), já jsem dostala oranžové tričko a sponku do vlasů s lentilkama. Večer pak u maminky jsme ještě obdrželi jeden kufřík se spoustou společenských her a obrovský hrnec - papiňák.

Po darech přišel hlavní chod: pečený kohout s nádivkou, kaštany a zeleninovými bochánky. Škoda, že jsme jedli tak pozdě, kohoutek se za ty tři hodiny navíc trochu moc připekl, ale i tak byl dobrý. No a jako zákusek ještě štola, jedna s krémem, druhá mražená, kromě toho Audrey upekla cookies. A celou dobu jsme byli hojně zásobení bílým vínem z tatínkových zásob. Uff, bylo to velmi náročné.

Pak jsme ještě jeli navštívit maminku, předali jsme dary, obdrželi ty naše a pak jsme tam zůstali, abychom vyzkoušeli její novou hračku - Move pro Playstation 3 - hit letošní zimy - malá kamerka a joystick v ruce zaznamenávají pohyby a ty se přenáší do hry. Takže jsme zkusili frisbee, beach volejbal a střílení z luku. Ze začátku mě to moc nebavilo, protože bych tyhle aktivity mnohem raději prováděla v přírodě a ve skutečnosti, ale to střílení bylo na pevnou ruku a postřeh, navíc jsme překonávali různě těžké soupeře, takže jsme nakonec byli zklamaní, když už jsme nedokázali postoupit dál. A večer, když jsme se vrátili, jsme si zahráli vrhcáby, domino a jednu deskovou hru s kostkou a políčkama, husí hru (nuda). Při té příležitosti jsem se i začetla do mojí nové knížky o hrách, co jsem k Vánocům dostala od maminky (té mojí) a dozvěděla se, že existují různé zajímavé obměny všech těchto známých her.

No a co Vánoce v Praze? Rychle utekly, ale byly moc fajn. Praha byla celá zasněžená, aspoň že ta zima byla letos krásně poetická. Přilítla jsem ve čtvrtek v devět ráno, a poté, co jsem se dostatečně se všemi přivítala a nasnídala se s nimi, jsem se šla ještě dospat, protože jsme vstávali ve čtyři ráno, abychom byli včas na letišti.

Odpoledne jsem vyrazila na Kampu zpívat Rybovu mši Vánoční (každý rok 23.12. od 15h přímo pod schody z mostu, a prý se to koná i 23.6. taktéž ve tři, s prskavkami i cukrovím, kulichy a rukavicemi...může to být fakt sranda:) a pak na Staromák na sraz s máti na procházku po trzích a Praze jako takové. Večer sraz s bratříčkem a dali jsme si večeři z toho, co jsem přivezla - foie gras, sýry, paštiku atd.

Štědrovečerní večeři jsme letos vařili s bráchou my dva sami. A tak se nám po letech marného boje povedlo vystrnadit rybí polévku a bramborový salát a byla hrachovka a skvěle namíchaná bramborová kaše. Kapřík byl mimořádně dobrý, možná i proto, že ho brácha stáhnul z kůže a vykostil. Tradiční šunkové závitky s křenovou šlehačkou byly už z principu dobré. A letos jsme večeřeli v sedm! Sice když jsem v pět volala babičce, abych jí popřála, tak už byli po jídle, ale to je zas druhej extrém :)

Pod stromečkem na mě čekala již zmíněná knížka her, taky jedna o sushi, dvě knížky křížovek (jsem Ježíškovi nahodila tip), obrázek se vtipem od Kantorka (nespletla jsem se?), elektronické hodiny, parfém zelený čaj a bratr mi odlil do cínu takový malý domeček, který jsem u něho jednou ze srandy vymodelovala z modelářského vosku. Udělal mi z toho přívěšek na krk, ale jak je ten cín děsně těžký, tak musel prý celý vnitřek odpilovat, aby to na tom krku nevážilo metrák, ale jen půl :) Tak si ho tam tak představuju, jak to někde pižlá na koleni pilníčkem a ostatní z dílny se mu smějou. Ale domeček měl prý úspěch, tak tam klukům prý odlil ještě jeden navíc. Je roztomilý. Krom toho mi vyrobil z Fima (modelína) naušnice.A od Romana jsem si přivezla talíř. Ale určitě jsem ho tady už ukazovala na blogu, kromě toho jsem si koupila i stejnou konvičku - krásně barevné.

Cínový domeček

No a já jsem obdarovala maminku elegantními punčocháči a halenkou, kromě toho dostala knižní podobu blogu, jako každý rok. Bratr dostal letenku do Lyonu a šálu a tatík košili a kožený kabát na zimu, který mu moc sluší. A kromě toho taky dostali tu velkou tašku žrádla, kterou jsme zlikvidovali za dva dny (s bratrem jsme 24. snídali foie gras a kaviár... :-D).

Máma si nadělila pánský klobůk a ta halenka je ode mě

Vzhledem k tomu, jak dlouho trval novoroční oběd, tak naprosto chápu, že Roman s rodinkou skončil štědrovečerní večeři ve tři ráno, takže mi pak nadšeně volal, že se mu lístky do Europa parku jako dárek moc líbí. "A kdy a jak tam pojedeme?".

Pětadvacátého jsme byli s našimi na výstavě Modiglianiho v Obecním domě a i když to nebylo špatné, tak jsme byli zklamaní, že tam bylo tak málo barevných obrazů. Pak tradičně do Louvre na kulečník a večer doma jsme si upekli pstruha na másle a dali si moc dobrou večeři. Kačenka musela počkat až na pondělí.

I na pečení chleba se dostalo. Tak buchty zase příště :)

Následující dny jsem stihla zajít posedět s Přeslí a Jirkou, na koncert kluků z Earl Gray, kde jsem opět dostala zásobu tohoto čaje na celý rok. Dokonce mi i schovali lístek do tomboly číslo 3, i když jsem na něj přišla trochu pozdě. Takhle už mám třetí trojku v peněžence pro štěstí :) Byla jsem na čaj s Pavlem, na procházku po zasněžené Grébovce s Thrainem, přespala jsem u novomanželů Aničky a Tomáše (to když jsme tam do dvou do rána muzicírovali a mě už se pak nechtělo jet domů). Ve středu na rozloučenou jsme si zašli s našima do hospody na smažený hermelín a večer mi nakonec nevyšlo rande s Turbem, tak mi tatík sehnal po okolních hospodách jeden naložený hermelín, maminka zas koupila černé pivo a já jsem mohla být spokojená, že jsem měla vše, co jsem mít chtěla.

Pravděpodobně bratrova fotka z kulečníku, moc se mi líbí.

No a ve čtvrtek zase zpátky do Lyonu. Naštěstí let nebyl moc dlouhý, měla jsem co na čtení (dotáhla jsem si zase zásobu záchodové literatury - i když teď tam spíš luštím křížovky) a v Lyonu jsem vystoupila do jara (skok z -10 na +10). Doma na mě pod stromečkem čekalo ještě několik dárků - zbytek talířů od Romana, dvoje barevné punčocháče, červeno-černý šachovnicový deštník a ten stůl, co jsme na silvestra montovali. A abych nezapomněla, tak nám konečně přišel ten tablet, co si Roman objednal v práci za 25% ceny. Je to 10" dotykový tablet, aspoň bude na čem koukat na filmy na dlouhých cestách nebo v posteli :) A to by bylo tak asi všechno.

Teď se ještě jdu vrhnout do tvorby fotek a webovek a taky se začínám psychicky připravovat na to, že zejtra zase musím do práce. Brrr, venku je navíc strašně hnusně, taková vlezlá mokrá zima, až to není pěkné! Jaro, přijď brzo, už se na tebe těšíme!!!