Když si naplánuju odpočinkový víkend

Už skoro nepíšu, co se děje a jak se mám. Nějak nestíhám, ani dopsat chybějící články z mých toulek po zeměkouli, natož psát ještě o tom, co všechno se děje každý den. Někdy lépe, někdy hůře, ale v zásadě se mám dobře. A dělám toho tolik, že si občas říkám, jak dlouho tohle všechno ještě budu stíhat. No a tak blog trpí ;)

---

V zásadě hlavní náplní mého času je muzika, ale to už asi většina pochopila. Takže se potácím mezi jam sessions, gospelem, zkouškou s fanfárem, koncertem s fanfárem, koncerty a jam sessions v 6ème continent, baru hned tady vedle, hraní v neděli s kamarády... No a do toho ještě chodím do práce. Uff!

Tenhle víkend jsem se rozhodla si naordinovat hlavně spánek. Tak povedlo se napůl, ale rozhodně jsem méně unavená, než koncem týdne minulého, kdy jsem usínala na rehabilitacích na stole, že mi kiné řekl, ať nechrápu :) Hlavní důvod byl, že jsme ve čtvrtek večer po hraní skončili se dvěma kamarády u mě a ještě dvě hodiny jsme hráli na kytary a zpívali a kecali o blbostech, a ve dvě ráno z nich vylezlo, že ani jeden nemusí druhý den vstávat, až jsem je vyhodila a zalezla do hajan.

Na víkend u mě zůstal ještě kolega z práce, protože se rozešel s přítelkyní a hledá teď byt, tak aby nemusel na ubytovnu. Už u mě takhle jednou pár dní byl a byla to docela sranda. Tentokrát se fakt rozjel, takže přišel v pátek večer ze svých pochůzek, ukázal na mě karton piva a celý večer pak jen pobízel: "Dáme si jedno?" Udělala jsem večeři a pak jen jsme zevlili. V 10 jsem ze z kanape přemístila plynule do postele, nechala mu kanape, a usnula jak mimčo. Co čert nechtěl, samozřejmě se mi nepovedlo spát až do jedenácti, ale i půl desátá bodla. Konečně jsem se vyspala.

Na oběd jsem byla domluvená s jedním kamarádem, že zajdeme na burger, a původně jsme měli jet na kolech ještě do parku na vafli, ale nakonec jsme se uklidili na dvě hodiny do kina na docela fajn francouzskou komedii, a ve 4 už jsem byla doma. Trochu jsem protřídila fotky a šla jsem se na chvíli natáhnout. Pak přišel kolega a probudil mě, dali jsme si večeři, dorazili karton piva z pátku, a šli jsme vedle do 6ème na vynikající koncert elektro-jazzu Lyonské skupiny BONK. Už dlouho jsem na koncertě neskákala, jako tady. Mělo to dokonalou atmosféru a neuvěřitelnou energii. A ten saxofon...a ten bubeník... Navíc přišla spousta kamarádů, takže když nás o půlnoci vyhodili, navrhla jsme after party u mě, která se skončila...ve 3 ráno, ten karton piv, co byl nachystán na neděli, padl za vlast. Taky proběhla malá ochutnávka meruňkovice a opět nezklamala.

Nedělní ráno bylo trošku krušnější, a nucený budíček v půl dvanácté, abychom dorazili ke kamarádovi kytaristovi na oběd a následnou jam session. Bylo nás osm, pro všechny pro nás navařil, a tak jsme si dvě hodiny taky konečně trochu povídali, a pak jsme čtyři hráli. Fakt jsme si to všichni užili a taky jsme ocenili kuchařské umění našeho kamaráda. Ještě jsem po návratu pozvala kolegu na večeři, a teď už jsem jen douklidila a rozhodla se ještě sepsat tohle veledílo.

Píšu to tak kouskovitě, ale prostě to byl vynikající víkend, kdy jsem poznala daleko lépe spoustu lidí okolo, které už vídám několik měsíců, a nechci na něj hned zapomenout. A teď pádím do postele, protože zítra je zase pondělí a musí se do práce. Ale naštěstí je to poslední pracovní pondělí v tomto roce!!! Jupííí!!!

Svátek světel 2013

Tak, a je to zase za námi. Čtyři dni natřískaných ulic s lidmi dychtícími po trošce zážitku při pohledu na všemožné výtvory designérů, co ještě by se tak dalo nasvítit, a jak to udělat, abychom lidi opravdu zaujali. Kromě toho jsou to taky čtyři dni mrazu, únavy, z toho dva večery plné skákání s fanfárem do noci před rozjásaným publikem. Letos jsem si to docela užila, a i když jsem z toho ještě teď unavená, ocenila jsem například i duchapřítomnost spřáteleného pařížského fanfáru Banda Joe, který s sebou dovezl kompletní výbavu na výrobu svařeného vína přímo na place. S fanfárem jsem strávila celý páteční večer, tak do jedné ráno, a pak sobotní odpoledne až do noci, kdy jsem se někdy ve 4 ráno vrátila domů, naprosto uhraná, že jsem dva dni na saxofon ani nesáhla. Prospala jsem celé dopoledne, ale večer jsem se statečně vydala do ulic, abych Vám mohla přinést následující reportáže a fotky. Potkala jsem taky jednoho kamaráda, takže jsme spolu strávili kus večera a byla to o dost větší zábava některé ty atrakce komentovat společně. Taky jsem poprvé byla ve správný čas na správném místě a viděla jsem velkolepý ohňostroj k příležitosti 8. prosince, svátku k uctění panenky Marie v Lyonu. V pondělí jsem se přemohla a vyrazila z práce obrazit zbytek, a skoro se mi to povedlo, ale nakonec mě mráz přemohl, že jsem se vrátila v devět domů. Prozatím jsem rychle prolítla fotky a připravila tuhle koláž.

Ve velkém ke shlédnutí: http://nd06.jxs.cz/570/598/b891191515_96229507_o2.jpg

Ochutnávka z Andalusie

Ze slunné Marocké Casablanky se přesuneme o pár set kilometrů severněji do víceméně slunné Španělské Andalusie. Teda nevím, co dříve obdivovat. Jestli středověkou Alhambru zdobenou kamenným krajkovím, bílé zdi a římské tašky ze šamotu místních domečků, křivolaké uličky, výhledy z kopců a na kopce, cikánskou čtvrť, nebo zdejší hispánsko-islámské chlapce s dlouhými tmavými vlasy, očima s řasama do druhého patra a horou piercingů, že musí na letišti určitě pískat ;) Krom toho posledního mám vše důkladně fotograficky zdokumentováno (i když určitě se něco taky najde), ale prozatím jsem ještě všechny fotky neprotřídila, tak dávám alespoň malou ukázku.

To jsem si pěkně vyšlápla na nejvyšší kopec v okolí, abyste viděli vpravo čtvrť Albaycín, vlevo Alhambru a vzadu Granadu i s kopci.

---

Alhambra se Sierra Nevadou v pozadí.

Výhled z Alhambry.

Byla jsem tam! Zahrady a letohrádek Generalife

150 let před Taj Mahalem, prosím! 150 let dříve! Použili tento trik, aby oslnili návštěvníka. A že se jim to povedlo!

A nezapomeňte zavřít pusu, až budete taky zírat, jako já.

Včetně detailu té kamenné krásy. Ani si neumíte představit, kolik kilometrů čtverečních této jemné práce tam bylo (mám i větší detaily)

A nebo něco netradičního? Cikánská čtvrť Sacromonte s obydlím vytesaným přímo do skály. Některé měly jednu, dvě, tři stěny, ale bylo jich tam spousta i jen s "dírou ve skále." Však uvidíte.

A když budete mít dost architektury, běžte se projít do přírody a nechte se unést těmi dech beroucími pohledy.

Nenašla jsem žádný reprezentativní vzorek mužského pohlaví, ale třeba až ty fotky proberu pořádně, ještě se nějaký ukáže :) Slibuju, že se budu snažit ty fotky probrat rychle, už mi moc nezbývá, no a pak to taky musím všechno napsat, a to zabere nějaký čas... (a nebudeme mluvit o tom, že mi ještě chybí půlka Indonésie, celý Mnichov, a dalších x blogů...).

Maroko 4 - Mešita Hassana II.

Ale uteklo to rychle. Taky bylo pořád co dělat a kam koukat. Jako odpočinek od práce to ale naprosto stačí, pár dní v jiné kultuře a v jiném světě.

---

A krom toho, když na mě Youness neměl moc čas, nevím, co bych tam ještě třeba týden dělala. Můj doprovod, tedy Driss a Souad, byli opravdu milí, ale začala jsem být unavená z jejich chatrné francouzštiny, a že půlce věcí nerozumněli, a kromě toho, nic naplat, ale duše dělníka je duše dělníka a i když existují výjimky, tak už se těším na moje zdejší kamarády. A nejvíc se těším do Prahy, protože mám pocit, že můj mozek stávkuje vůči francouzštině a odmítá rozumět a posílat mi vhodná slova. Nevím, jsem unavená… Ale na pondělí jsem ještě měla program, třeba se jít podívat do velké mešity Hassana II. Ráno jsme jeli do kanclu, tam jsem vyzvedla Souad, a jely jsme taxíkem k pobřeží a k mešitě. Zaplatila jsem si jako řádný turista komentovanou prohlídku a celé jsem to tam prošla a vyfotila. Nevím, co jsem vlastně čekala, ale asi něco jiného. Možná trochu lehčí stavbu, i když co se týče velikosti a výšky (třetí největší na světě a nejvyšší minaret - 200m), tak je jasný, že to musí něco vážit a něco unést. Ale byla obrovská. Tu výšku si ani neumím představit. A co jsem nevěděla, ta x-tunová střecha je otevíratelná a během dvou minut jsou schopní jí roztáhnout do stran. A prý ji otevírají často. Když je v mešitě moc lidí, kvůli vzduchu, nebo občas, aby pustili dovnitř slunce, že to je prý moc pěkné. Škoda, že se zrovna nerozhodli jí otevřít pro nás.

Titanová vrata. Mají nejméně 20m.

Dámský balkón

Podlahou je vidět dolů do očistné místnosti a navíc po tom skle ještě v celé délce teče při ramadánu voda.

Ne, vážně si neumím představit, jak se tohle monstrum tak rychle otevře.

Pod dámským balkonem.

Byli jsme tam mimo modlitbu, což je logické, a těch několik skupinek turisstů se ve velikosti stavby rychle ztratilo. Museli jsme si zout boty. Vtipné, jak někteří zápaďáci měli kecy. Za těch 120 Dirhamů (12€) jsme ale viděli úplně všechno, hlavní loď, vedlejší loď, pak jsme šli dolů do očistné umývárny a nakonec jsme viděli i saunu a páru, která už ale spoustu let nefunguje, protože pro tyto prostory nenašli provozovatele. Je sice součástí mešity, ale je to laický prostor, může tam kdokoliv. Jen je zavřená :) Youness mi taky řekl, že tahle a ještě jedna mešita ve světě, jdou jediné dvě, kam můžou i ne-muslimové. Že tohle uzákonili Francouzi, protože měli strach, že by se jim konvertovalo moc lidí na islám. Tak jsem ráda, že jsem mohla vidět aspoň tuhle.

Sestup do podzemí do lázně.

Ach ten smysl pro detaily, a ten štuk!

Na těch hřibech se sedí a teče z nich voda.

Průhled nahoru

K obědu jsme se zastavili v marocké patisserii, kde jsem si nakoupila spoustu různých dortíků, a potom nás Driss hodil do nákupního centra u pláže, kde jsme si koupili ještě olivy a vodu, a sedly jsme si s tím na sluníčko s výhledem na palmy. Souad se nejdřív bála, že nás vyhodí securiťáci, ale nikdo na nás nepřišel a bylo to fakt příjemné jen si tak sednout na zem a debužírovat ! Pak mě ještě dotáhla dovnitř, že si chce něco koupit, a světě div se, našla si džíny, co jí docela padly a nebyly zas tak drahé. Tak si je koupila a šly jsme se projít směrem na pláž a podívat se, co je ten divnej hrad/vesnice na konci pláže na jakési skále s tím pěkným mostem. Když jsme došly až tam, tak se místní tvářili dost nepřívětivě, tak jsem udělala dvě fotky a šla pryč, protože mi to nebylo moc příjemné. Na druhou stranu přece jim nepolezem až do ložnice.

Vzadu je vidět ta mešita

A navíc na nás už čekal Driss, že nás hodí zpátky do kanclu a pak se uvidí. Chtěla jsem se ještě jít proběhnout po pláži, ale už jsem to nestihla. Navíc bylo zrovna pět hodin, takže jsme zůstali dost dlouho v zasekané dopravě. Večer mě chtěla vzít Souad do marocké lázně, což je něco jako velká koupelna, kde je vedro, sedí tam spousta nahých ženských a dřou si žíněnkou odumřelou kůži a patlají se všemi možnými kosmetickými přípravky a hlavně místními zkrášlovadly, tzn přírodním mýdlem, speciální hlínou, oleji… Ale zážitek to byl skvělý. Já jsem to kombinovala se saunou, protože jak tam bylo vedro, lila jsem na sebe kýbly studené vody, abych to nějak rozdejchala. Polejvání se kýblem vody mi po Indonésii už ani nepřišlo divné :) Zůstaly jsme tam minimálně hodinu, což bylo jasné. Pak jsme se ještě stavovaly u Souad, aby se převlíkla, a teprve potom jsme šly hledat Drisse, který na nás chudák čekal v jednom kafi aspoň dvě hodiny. Hodil nás k Younessovi domů, kde už na nás čekala večeře. Tentokrát to bylo maso se zelenými fazolky na citronu a zázvoru. Opět se do toho pustili jak hladové šelmy. A celou dobu mleli arabsky, že mi z toho šla hlava kolem. No přišlo mi to krapet nepříjemné, hlavně když se smáli jak pominutí a já čuměla přitrouble do talíře a snažila se dělat, že mi to nevadí… Dost vtipné bylo, že já a máma jsme řekly, že nemáme moc hlad, a přitom jsme dojídaly z té obrovské mísy jako poslední. Moje teorie je, že právě proto, že jsme neměly hlad, jsme jedly pomalu a nevrhly jsme se na to jak šakali, jako ostatní. A pak už jsem usínala v sedě, takže Youness odvezl Souad domů a já jsem mezitím usnula. V úterý ráno jsem zase vstala dřív, jak on, tak jsem sešla dolů za rodiči na snídani a tentokrát jsem ochutnala jakési lívance, s olejem a medem. Teda olej je v této zemi snad základní surovina. Už jsem se začala těšit na mojí kuchyni. Pak se nám telefonem a dalšími prostředky povedlo vzbudit Younesse (ne, vážně nechápu, jak někdo může spát vedle zvonícího budíku…), ten se rychle najedl s námi a pak pádil do práce, takže obejmout, pusinka na tvář a uvidíme se zase někdy příště. Pro mě pak poslal Drisse a Souad, aby mě odvezli na letiště. Ještě jsme si daly kafe, a je to. 25°C jsem nechala za sebou a dolítla do Lyonu do 5ti. Brrr. Ale bylo docela pěkně, odpoledne i svítilo sluníčko, a nebyla moc zima. Takže zatím se dá. A tuhle roční dobu, pokud neprší, mám docela ráda, takže mi to zas tak nevadí.

Pápá obláčky

Výlet do Maroka hodnotím jako barevný slunečný, a náročný. Ale ráda si tam z toho udělám svojí prázdninovou destinaci, protože letenka nestojí zase tolik a protože mám kam jet. Ale příště si Youness vezme volno a pojedeme s bandou někam na jih, koupat se v oceánu, a navštívit další místa. Zůstat týden v Casablance by se mi už nechtělo. Tak uvidím, jestli to na jaře bude Casa, nebo Praha.

Fotky na rajčeti: reddevillenka.rajce.idnes.cz/Morocco