Miluju slevy

Škoda, že v Čechách se posezónní výprodeje nepěstujou v takové míře, jako ve Francii. Je to fakt ráj. Sice je fakt, že první den, potažmo první týden, nemá ani smysl tam chodit, protože je tam moc lidí, návaly u kas a ani se tím kvantem nedá pořádně probrat. Já tam chodím obvykle tak dva až tři týdny po zahájení, kdy už je to probraný, zbylý kusy jsou zlevněný ještě o dalších 20% a hlavně, všechny nezajímavý, nudný, šedivý a černý kusy jsou pryč. Zůstanou jen ty krásně barevné, akorát pro mě ;)

---

Krom toho mám ve Francii okrajovou velikost, protože čísla jako 34 a 36 mizí jako první. A kdo už se někdy probíral plným šatníkem, nabitým jídelním lístkem v restauraci nebo procházel týden v kuse galerie, tak ví, že méně někdy znamená více. Takže to je přesně ta doba pro mě. Takhle jsem sehnala za nějakých 120€ (asi tři tisíce) dvoje boty, dva kabáty, sukni a tričko. To je super, ne? A mám z toho fakt radost. Hlavně z tý sukně. Přesně podle mých představ.

To je u nás v práci na záchodě těsně před odchodem, kdybyste po tom někdo pátrali ;)

S kloboučkem a tričkem z módní přehlídky to jde krásně dohromady, ne?

A kabát - tady teda není moc vidět, ale je propínací na obě strany a má tmavě zelený vzorek, takové ty křížené čáry různých tlouštěk. A krásně hřeje (i když pro mě to byla změna, že né přes prdelku;). Ten druhý kabát má podobný vzorek, ale zeleno-červený, je delší, s kapucou a méně teplý - ideální na jaro. Jo a vlastně botky jsou taky nové.

Krom toho jsem si na začátku slev koupila novou designovou konvičku do práce, ale jaksi se mi už povedlo jí rozbít :( Tak mám na památku aspoň tu fotku...

No stane se...příští bude z plastu ;)

Tak tohle byly zase moje malé radosti, abych mohla trochu konkurovat Lence, která na blogu uveřejňuje svoje týdenní malé radosti : ) http://lenii.blog.cz/1201/ne-male-radosti-4-52

A ještě jedna radost: v sobotu jsem byla na trhu a dala jsem si tam vynikající snídani se dvěma prodavači - jeden má sýry a druhý dortíky. Koupila jsem si neskutečně dobrý chlebíček, nechala ukrojit krajíc, naproti si koupila paštičku a namazala si na chlebík, ten s těmi sýry mi udělal kafe, dortíčkář mi dal mlíko, a tak jsem tam půl hodiny s nimi seděla na klandru a kecala. V sobotu bylo nádherně teplo a sluníčko, ne jako v neděli, kdy sněho-pršelo, takže jsem si to fakt užila. Miluju víkendy (kromě slev). Na konci jsem si se sýrařem potykala (jmenuje se Yves) a nechala jsem tam gruyère, co jsem si koupila. Původně jsem chtěla zajet v neděli, ale přes to počasí to bude muset počkat do čtvrtka. Doufám, že mi ho tam schoval :) Aspoň se mám na co závěrem týdne těšit :-P

Hudebně

Právě jsem se vrátila ze sboru. Bylo to moc příjemné. Škoda, že ty dvě hodiny uplynou tak rychle a že většinu času věnujeme spíše dešifrování a připomínání not z minula, hlavně ve čtyřech hlasech je to fakt na dlouho, když na to většina doma kašle. Já ne, já si to tu popěvuju s nahrávkami, co jsem našla na youtube a moc mě to baví :)

---

Mám jednu hroznou zprávu: náš kapelník se chce ostříhat!!! Nechápu to, má tak nádherný hustý tmavý vlasy, dole trošičku zatočený... To mi přece NEMŮŽE udělat!!! Na co bych se tam jinak chodila koukat, krom toho zpívání? :-D No ale abych nemluvila jen o vlasech, na něm je i co POSLOUCHAT - má tak nádherně zbarvenej tenor, že pokaždý, když zpívá, tak se z toho skoro rozplynu :) Asi jsem se zamilovala do skupiny mužských, kterým se říká Muzikant. Stevie (ten Amík) je toho taky důkazem. Hrozně mi imponujou lidi (rozumněj muži), kteří něco umí a taky pro to něco dělají.

Mimo moje momentální nadšení z našeho kapelníka se ještě musím podělit o jednu (dvě) perličky. Hudební, tak se omlouvám, jestli tomu někdo nebude rozumnět. Ale na základce měli snad pár hodin hudebky všichni, ne?

Jedná se o to, že u nás máme noty, kterým říkáme C, D, E, F, G, A, a H.

Francouzi jim říkaj, narozdíl od celého světa, Do, Re, Mi, Fa, Sol, La, a Si.

(No a my zas narozdíl od celého světa máme H místo B a B místo Bb...)

Furt si na to eště nemůžu zvyknout, a to se o to snažím už dlouho. Tak nad tím vždycky nějakou chvíli přemýšlím, než mi dojde, o které notě se zrovna baví. No dejme tomu, že se na to dá zvyknout. Ale stejně je to divný :)

Ale ta druhá perlička (lepší), co mě fakt pobavila je, že my máme noty:

celá, půlová, čtvrťová, osminka, šestnáctka, dvaatřicetinka, atd.

A Francouzi mají:

kulatá, bílá, černá, háček, dvojitý háček, trojitý háček...

(la ronde, la blanche, la noire, la croche, la double-croche, la triple-croche...)

Nebo:

celá pomlka, půlová pomlka, čtvrťová pomlka, systém chápete?

pauza, půl pauza, jeden vzdech, jeden půlvzdech, čtvrt povzdechu... :-D

(la pause, la demi-pause, le soupir, le demi-soupir, le quart de soupir...)

No řekněte, není to vtipný? :)

Jinak moje dešifráž cizích sól na saxík postoupila tak daleko, že se ze mě stal asociál a večery a víkendy trávím doma před kompem a prudím jak sousedy, tak Romana. Sousedka vedle říkala, že se to dobře poslouchá a že jim to nevadí, ani miminku, ale Roman to minule už psychicky nevydržel, to když jsem se začala učit alikvóty, neboli přefuky, a samozřejmě, že mi to ze začátku moc nejde :) Mám radost, jednak se učím stále nové a nové věci, a krom toho si třeba někdy uvědomí, že mě taky sere, že furt kecá nějaký bláboly do tý svý hry... Tohle je VÁLKA! Saxofon je silnější!!! :)

Ale mám z toho hraní fakt radost, protože se mi daří rychleji dešifrovat a taky mi trvá kratší dobu, než se to pak naučím hrát. Sice asi tak v polovičním tempu, ale to přece neva. Nějak se začít musí. Skvělej pocit je, když koukám na ty noty, půl hodiny se snažím odposlouchat rytmus a melodii, a po několika nepovedených pokusech tam najednou ty prsty skáčou samy! A našla jsem i pár písniček pro flétnu, tak se jí snažím občas provětrat, abych jí nezapomněla. Jenom zjišťuju, že nemůžu jít z flétny na saxofon, protože mám pak úplně popletenej prstoklad, protože ty dva nástroje ho mají hodně podobný, ale právě že se jen malinko liší. No a aby se neřeklo, tak občas i vytáhnu kytaru, hlavně abych si vypomohla při zpívání do sboru.

Né, že by mě architektura nebavila, v práci je to teďka docela v pohodě, dostala jsem na starost takový malinký nádraží a teď vymýšlím, jak to zařídit, a ten novej kluk, co sedí naproti mně, je fakt milej. Ale stejně jsem měla jít studovat muziku. Aspoň bych mohla hrát od rána do večera a né až poté, co konečně přijdu z práce! No jasně, asi by mě to brzo přestalo bavit, ale zdát si o tom můžu stejně nechat.

No tak já mizím, ještě si zalezu do postele s posledním dílem Zdivočelé země, kterou jsem teď všech 32 dílů vykoukala během asi čtrnácti dnů a moc se mi ten seriál líbí. Hlavně Dejdar a Schmitzer jsou vynikající, ale mladej Langmajer taky nebyl špatnej, a je jich tam víc. No a doufám, že si hned tak nenajdu něco nového na koukání, protože to hrozně žere čas!

_______

Pod čarou: kdyby někoho zajímalo, co zpíváme se sborem, tak tady:

http://www.youtube.com/watch?v=sBDqXG6KfGY část I a II (Antonio Caldara - Stabat Mater)

http://www.youtube.com/watch?v=Jj8gYpHtNrE (A.I.Labinski - Tobě pějem)

Máme i další, ale ty jsem nenašla na youtube.

A kdyby někoho zajímalo, co za sóla mě naprosto dostalo, tak tady:

http://www.youtube.com/watch?v=araTX2sR7fM (Dizzie Gillespie - Azure Blue)

Písnička od Davea Brubecka, kde hostuje na klavír (paní) Marian McPartland, bohužel netuším jméno, ale ten saxofon je tam vynikající. Znova jsem jí hledala, ale prostě nevím.

United Future Organisation - Nica's Dream - není na youtube :(

http://www.youtube.com/watch?v=muriZoPEOxk&feature=related (Princezna se zlatou hvězdou na čele - Troje krásné šaty, zvláště ty první...)

http://www.youtube.com/watch?v=hV0F1fvviKQ&feature=related (The Tubby Hayes Big Band - In The Night)

No a jistě by se našla i další, ale to zas někdy příště! :)

Conscrits 2012 aneb "maskované defilé"

Dneska večer jsme byli na skok ve Villefranche, jako každý rok se tam tento víkend konají velké slavnosti Conscrits. Původní smysl těchto prostopášností byla soudržnost ve zbrani, slavilo se každé kulaté výročí. Od té doby, co je armáda profesionální, jsou to pouze alkoholové slavnosti. Mimo jiné, můj překlad slova "conscrits" je - "con" = blbec, "scrit" neboli inscrit, je zapsaný. Význam si můžete doplnit sami :) Nicméně maskovaný průvod byl pěkný. Tématem byla písnička, která frčela, když jim bylo 20. A tak jsme tedy měli nejstarší z dva a šedesátýho a nejnovější letošní, vždy po deseti letech.

---

Šedesátníci byli nejlepší, měli tam živou kapelu, co hrála a zpívala YMCA a k tomu taky tancovali trochu tu choreografii.

Shodli jsme se na tom, že tady se aspoň ukazuje, jak se chlapi rádi převlíkají za ženský :)

Jo, konfet jsme si užili až až. Myslím, že je budu vytřepávat ještě měsíc. A měli to fakt vymakaný, jedni měli dokonce takovej obrácenej vysavač, kterej ty flitry tryskal do publika (když nad tím tak přemýšlím, on to asi obrácený vysavač byl, podle té trubice :) ).

Nedělní klasický průvod už nechám jiným, asi zůstanu doma a budu se věnovat muzicírování, když na to přes týden nemám tolik času (jen od sedmi do devíti, to moc není). (Ten klasický průvod vypadá přesně stejně, jako ten, na kterém jsem byla před dvema lety: http://reddevillenka.blog.cz/1002/zena-v-domacnosti.)

Fondue au chocolat

Minulý týden jsem byla se svou kamarádkou Sandrou, co jsem poznala na rehabilitacích, na obědě. Už minule, co jsme tam byly, jsme se na tom dohodly, a teď jsme to zrealizovaly: Fondue au chocolat pro dvě! Zážitek byl maximální a dojídaly jsme to fakt z posledních sil, a to jsme si předtím daly jenom polívku. A čerstvé jahody jsem už neměla taky pěkně dlouho!

Vánoce u Nessových aneb dárečkový speciál

Letošní Vánoce se u nás odehrávaly vcelku poklidně, až jsme z toho byli všichni překvapení. Dárky byly nabaleny už aspoň dva dny, stromeček jsme dozdobili asi ve čtyři odpoledne a štědrovečerní večeři jsme dodělali v šest hodin. Ani jsme tomu nechtěli věřit, že jsme to všechno takhle rychle stihli, obvykle večeříme k půlnoci ! Na památku jsme si i vyfotili hodiny, abychom měli důkaz pro příští generace.

---

Co se týče večeře, tak myslím, že jsem to psala už loni, že jsme naše konečně přesvědčili, že rybí polívka a bramborový salát jsou přežitek, takže oproti mým dětským létům se dělaly dvě polévky, ovšem v opačném poměru (velký hrnec hrachové a malinký rybí) a místo salátu jsme si s bráchou vymíchali luxusní bramborovou kaši. Naši si k tomu dali samo salát. A kapr byl moc dobrý, zvláště, když ho bratr svlíkl z kůže, takže neměl žádnou bahní příchuť. Dovečeřeli jsme tedy strašně brzo, asi v sedm, a vrhli jsme se na dárečky.

Když jsem dozdobovala stromeček (protože bratr se na to samozřejmě po půl hodině vyprd a šel radši obalovat kapra), tak jsem objevila toho děsnýho Santu a dala ho na špičku. Trvalo dobře dvě hodiny, než si toho někdo všimnul. Zůstal tam až do mého odjezdu! ;)

Nejprve bych začala tím, čím jsem obdarovala já :

Maminka dostala dlouho připravovanou knížku o Florencii, kterou jsem s vypětím všech sil konečně dokončila k letošním Vánocům. Taky už byl čas, na zájezdu jsme byli v roce 2008. A měla jsem z toho fakt strach, že se to se mnou potáhne ještě rok ! Nejprve mi trvalo asi rok a půl, než jsem to všechno roztřídila do složek podle dnů (8GB fotek ze čtyř foťáků, z toho jeden měl posunutý čas o 25 hodin, druhý o hodinu) a hlavně podle místa, potom z toho vybrat ty dobré, poskládat panoráma... A nejhorší bylo, že se toho nedalo dělat moc najednou, protože mi z toho pak začalo už hrabat.

No a když už jsem to měla jakž takž roztříděný, tak jsem si vytvořila šablonu v InDesignu a začala jsem ty fotky házet na stránky. A k tomu samozřejmě nechyběl text, jednak moje poznámky, nějaký text z blogu a spousta a spousta textu z internetu, z wikipedie a dalších. Některé zdroje jsem překládala z angličtiny, jiné z frániny, a jednou dokonce i z Italštiny, protože o tom jinak zmínka nebyla. Jo, a protože mi těch 8GB fotek přišlo málo, tak jsem ještě stahovala obrázky další. Někdy to byly lepší pohledy na to, co jsme fotili my, někdy, a to především, to byly pořádné fotky nástěnných fresek, ke kterým se smrtelník dostane tak na 5m a s mizerným osvětlením. Prohlídla jsem si je takhle daleko líp, než ve skutečnosti.

Ta dvouměsíční nemocenská padla na tohle, to je vám, předpokládám, jasné. A stejně jsem to ještě nedodělala, takže první dva prosincové týdny jsem u toho seděla každý den. U Romana v práci mi domluvil, že mi to jeden kolega vytiskne. Udělali kvůli tomu generálku mašiny, Roman jí seřídil, aby tam pěkně seděl oboustranný tisk na sobě, a navíc jsem to dostala na hlaďoučký pořádný papír. Tisklo se v pondělí, týden před mým odletem, soubory mají datum, respektive hodinu, asi 4 :30... normálka.

Ale nakonec se vše podařilo, papíry jsem dovezla až do Prahy, v Dejvicích jsem si už minule vytipovala jeden knihařský ateliér, kde mi to za velice rozumnou cenu svázali, v pondělí jsem to tam odvezla, v pátek vyzvedla a v sobotu nadělila pod stromeček. A maminka z toho měla velkou radost. A já ostatně taky, protože se teď můžu věnovat muzicírování (a prudit sousedy a Romana, žejo:). A věřte, že už se nikdy do takového díla nepustím ! :)

Dalším velkým darem, co jsem přivezla, byly košile. V Lyonu jsem objevila jeden obchůdek se stovkou různých košil originálních vzorů a barev, tak jsem z toho vybrala dvě, jednu pro bráchu a druhou pro tátu. Nebyly nejlevnější, tak jsem byla ráda, že se i přes počáteční šok líbily. První to rozbalil táta, který z toho byl docela zmaten, o co víc maminka, a ani si jí nechtěl zkusit. Pak si jí rozbalil brácha a byl z ní nadšený, že potom dělal celý večer Disco Stewa. Na jeho popud si košili vyzkoušel i otec a musel uznat, že mu sluší. Takže jsem se nesekla, uff.

Další moje dary spočívaly ve spoustě různých přívěšků a naušnic z fima, které ukážu ve samostatném článku. Jo a potom taky obligátní jídelní dary, o kterých se tu ale moc rozepisovat nemusím, předpokládám :)

Ještě abych nezapomněla, tak brácha dostal k svátku malou cihličku z jakéhosi pískového kompozitu, ve kterém se nacházel jeden drahý šutr nebo v některých i valounek zlata (ten tam nebyl, žejo) a k tomu měl dřevěné kladívko a sekáček, kterými to šmudlal asi půl hodiny, ale měla jsem radost, že měl radost a že do toho šel až do konce :)

A teď dary, které jsem dostala :

Kloboukem od Romana jsem se chlubila už minule, a je vidět na té fotce z Kampy, kde zpíváme Rybovku. Tady včetně uměleckého kompletu naušnic a přívěšku ze skla, který se sice napoprvé nepovedl, ale byla jsem si ho s mámou vyměnit za tenhle, který mi moc sluší. Všem se každopádně moc líbil. A při příležitosti výměny jsem si koupila nový indický šátek saarong, které už se teď skoro nikde neprodávají, tak jsem si doplnila barevnou kolekci a udělala radost.

A protože když jsem se fotila, nevěděla jsem, kterou fotku vybrat, dala jsem vám je sem radši všechny!

Od Romana jsem dostala ještě houbařskou knihu podle barev, kterou jsem si vezla do Čech pod stromeček a pak zase zpátky. Jenom mi tam zapomněl přihodit lísteček, že na ty houby příště půjde se mnou :)

Maminka se postarala a sehnala mi nový černý svetr do V místo toho, co jsem ztratila v létě v Annecy. Nezapomněla.

A taky mi šla vyzvednout červené silonky, co jsem si v listopadu vybrala. Paní v prodejně prý hned věděla, které to jsou, měla je schované až vzadu, a máma říkala, že by jí ani nenapadlo mi něco takového koupit. No ještě, že jsem si je vybrala. Podle mě jsou dokonalé. A když jsem byla po Vánocích na kontrole u pana doktora s kolenem, zrovna pršelo, tak jsem měla s sebou červeno-černý kostkovaný deštník. Byl z toho naprosto paf a ptal se mně, jestli mám vždycky sladěné punčošky s deštníkem :) Jako že naušnice, silonky, klobouk a tričko mám sladěné vždycky, ale tohle by vyšlo asi pěkně draho, mít tolikero deštníků, co mám punčoch !

Brácha mi vyrobil ebenové kroužky do uší a k tomu odpovídající kroužek i na krk, a pak mi taky odlil z cínu scarabbea. Bohužel už jsem z něho nedostala visací verzi, protože ta « pecková » je na moje uši trochu moc těžká. Jo a pak nám taky rodinně nadělil svoje první grafiky, tak ještě budu muset najít místo, kam to vystavit.

Fotka z Vánoční nedělní procházky - ale ty naušnice jsou tam vidět :)

Kromě těchto "krásných" darů, jsem byla obdarována také prakticky: mlýnek na sýr, mlýnek na mák, struhadla, špachtle a podobné harampádí do kuchyně. Ale bude se hodit. Jenom jsem to kvůli nedostatku kil do letadla musela nechat doma a odvezu si to, až pojedeme v květnu autem.

Roman dostal náprsní hodinky a jeho maminka s Audrey od maminky kalendáře Josefa Lady, jako typickou českou kresbu. Líbilo se.

Kromě toho, mimo rodiny, jsem dostala sklenici medu od Cedrika, mega hydratační sérum na xicht od Přesle (což jsem si vybrala já, protože mám poslední dobou obličej jak struhadlo. Potom jsem si k tomu ještě koupila takový malilinkatý hydratační krémíček [čím míň toho je, tím je to dražší, že áno] a teď intenzivně napájím přeschlou pleť a začínám to cítit, už to méně táhne), hlavolam od Aničky a gumičkové čelenky od Andrejky, spolužačky z gymplu.

Doufám, že jsem na nic nezapomněla a děkuji všem zúčastněným za dárečky.

Tématicky

Mám se:

hudebně

pracovně

společensky

a trošičku sportovně

Na povánočním obědě u Romanova tatínka. Vyfasovali jsme klaunské čepice. Mě prý sluší i hrnec, když si ho dám na hlavu :)

---

hudebně

Co jsem si koupila tu novou hubičku, tak se snažím aspoň co dva dny hrát tak hodinu, dvě, a docela se mi to daří. Dešifruju cizí sóla a mám radost z toho, když je dokážu zahrát alespoň v poloviční rychlosti :) Nechápu, jak je někdo schopnej zahrát 11 různých tónů za méně, než jednu sekundu... Našla jsem si audio prográmek, kde se dá "vidět" zvuk (kmitočty) a zpomalovat, takže teď pracuju hlavně v něm. Docela se v tom začínám orientovat, tak mám radost. Jmenuje se Auda City a je zadarmo, ten program, kdyby to někoho zajímalo.

Kromě toho, že hraju na saxík, tak občas taky vytáhnu flétnu a nedávno jsem si slepila rozbitou kytaru a prozatím drží, a co víc, dokonce LADÍ. Takže si trochu hraju, a hlavně se teď učím partitury do sboru, tak jí k tomu potřebuju. Kdyby se někdo teď podíval k nám domů, asi by se divil: Roman se sluchátky na uších mluví s nějakými spolubojovníky ve hře, a já se sluchátky na uších hraju/zpívám dokola jednu frázi, než se jí naučím... Chudáci sousedi :) Musím se jít zeptat, jestli ten saxofon moc neruší sousedovic nového caparta.

Ve čtvrtek jsem si byla zahrát do jednoho baru na open scene, kterou organizoval jeden hudební kamarád, kterého jsem kdysi, tak před třemi lety, potkala v autobuse z Lyonu do Prahy. Jednu dobu jsem s ním chodila hrát na ké, ale strašně dlouho jsem ho neviděla. Bohužel nehrál, ale nechal hrát jiné. Zahrála jsem si i s neznámými muzikanty, a kromě toho tam přišel Cyril, náš perkusionista, Rzi (zpěvák) a bývalý kytarista Yoann. Skvěle jsem si s nimi zahrála a byla jsem ráda, že je konečně vidím. No a hlavně jsem měla obrovskou radost ze svého saxíku, hlavně té nové hubičky, protože barva tónu, co se z něj linula, byla naprosto NÁDHERNÁ! Ani jsem nevěřila, že takhle krásně hraju já. Rozhodně koupě nelituju!!!

Jo a teď nevím, jestli jsem psala, že s basákem z kapely, Olivierem, kterému se říká Le Belge, teď hraju duo - flétna/basa. Uvidíme, co z toho bude, ale je to rozhodně dobrá zkušenost.

pracovně

V práci je to teďka docela v pohodě. Máme tam nového architekta, jmenuje se Simon, přestěhoval se z Paříže do Lyonu, a sedí v kanclu naproti mně. Konečně mám pocit, že jsem narazila na normálního člověka. Taky zaplňuje díru ve věkových kategoriích, protože mezi 25 a 35ti lety je nás tam fakt pomálu. A většina těch, kterým je skoro těch 25 se chovají na 15, takže je i nadále ignoruju. Jo, a Simonovi moc chutnají perníčky, když jsem po Vánocích do práce přinesla celou krabici cukroví, tak je chodil pečlivě vyjídat :) Bude můj nový "chef de projet", tak se hodí vědět, jakou na něj použít zbraň! Ale vypadá fakt rozumně a příjemně, tak z toho mám dobrý pocit.

Jean-Pierrovi Barnierovi chutnaly nejvíc úly a navíc se vyjádřil, že architektura a pečení obvykle nejdou dohromady, ale u mně jsou prý obě umění na dobré úrovni, tak mě moc potěšil. Jak pečením, tak architekturou. Začíná mě brát docela vážně, nedávno se prořekl, že mě potřebuje :) A v úterý jsme byli v Chambéry, a když nás nás vyšší šéf pozval na oběd, tak se se mnou bavili jako s rovnou, i když mě JP se Simonem, ve srandě, prohlásili jejich "petite main" - neboli "pomocnou rukou".

Před Vánoci jsem měla asi dva týdny, kdy toho na Chambéry moc nebylo, takže jsem vyfasovala stavební povolení na klece na kola. Když tam šéfík (ten náš nejvyšší, ne Barnier) tak stál u dveří, a ptal se mě, a kolegyně Sandrine (donedávna jsme tam byly jediné dvě architektky), která z nás si teda ta stavební povolení vezme na krk, připadala jsem si jako ve Vyprávěj, když se jich tam ten Ivan ptá, jestli holky ví, kde chtějí nové záchodky, a kdo to teda udělá. Pobavilo mě to.

společensky

Když jsem ve středu po Silvestru přilítla do Lyonu, tak mi Roman připravil kulturní program na večer - přišlo pár kamarádů hrát společenské hry (hlavně jsme hráli Fantoma staré Prahy) a na improvizovanou večeři, domácí hamburgery. Líbilo se mi, jak si to Roman v kuchyni zařídil. Nebýt té jeho nové trouby - vánoční dárek, která zabírá půlku pracovní linky (i když mi slíbil, že ji dá vedle, místo původní trouby, ale tam se nevešla), tak bych ani neprskala. Jako fast food se ještě nezařídíme, ale nějaké vlohy by tam byly.

Minulý pátek byl v Lyonu Marian, nevím, jestli si na něho ještě někdo vzpomene, ale když jsme přijeli do Lyonu, dělal na škole architektury děvečku pro všechno. Teďka měl nějakou odevzdávku projektu a potřeboval týden přespávat v Lyonu, bydlí totiž v Grenoblu a dělá na dálku z domova. Pěkně jsme se spolu, jako za starých časů, opili, a skvěle jsme si popovídali. Mám ráda takovéto nečekané návštěvy.

Druhý den jsme jeli k Romanovým prarodičům a potom k mamince, tak je fakt, že mi trošku špatně bylo, ale za tu srandu to stálo :) A když se mě pak večer ptali, co si dám k pití, tak mi při odpovědi "vodu" ani nechtěli věřit :-D V neděli jsme ještě absolvovali návštěvu u tatínka, kde jsem vyfasovala nové hrnce místo těch, co Roman připálil; a teď máme rodinné družení, doufám, zase na nějakou dobu z krku.

Ve čtvrtek před tím hraním jsem se stavovala u Zamíra a Elsy a bylo z toho docela příjemné popovídání. Donesla jsem lahev alsaského bílého vína a spoustu zobání a dala jsem si tam jakousi improvizovanou večeři. Chudák Zamír teď má měsíc noční směny, takže když já jsem odcházela hrát, on šel rovnou do práce. A to víno ho docela dobře odbouchlo, takže na mě byl pak na oko naštvanej. Ale myslím, že byli oba rádi, že jsem se stavila. A já taky, aspoň jsem vypadla trochu z domácího stereotypu.

Včera jsme byli v kině na filmu The Artist. Celý film je němý a černobílý, jako ve dvacátých letech, ale je opravdu moc pěkný. Slzička mi sice neukápla, ale moc se mi líbil, byly tam veselé i smutné scénky, a ty výrazy, co dělali na kameru...no moc jsme se pobavili a celé kino vybuchovalo smíchy. Dokonce ten film snad navrhli na Zlatý Globus či jak se jmenujou ty americké ceny, za cizí film (má francouzského producenta a hlavní roli hraje francouzský herec Jean Dujardin, který si prý přál natočit americký film, ve kterém nebude mluvit - hehe). Pokud budete mít možnost se na něj podívat, rozhodně doporučuji.

a trošičku sportovně

Už můžu docela chodit, i když na velké tůry to ještě není, protože jsem pak vždycky dost unavená a bolí mě koleno. A dneska jsem byla poprvé po několika měsících na trhu na kole, tak jsem z toho měla radost, i když mě teď bolí nezvyknutý zadek a záda :) Taky jsem si to blbě načasovala, co se počasí týče, protože včera začala konečně zima, teploty šly o 10°C dolů na nulu. Docela blbý, protože narcisky za oknem si myslí, že už je jaro, a vyhodily první výhonky. No tak šly rovnou dovnitř, protože bych nerada, aby mi přemrzly. Obávám se, že vína ročník 2012 taky nebude moc, protože přesně tohle se stane s vinicemi - už začaly rašit, a do toho teď v noci mrzne... To je fakt škoda. Bejt zemědělec je docela riskantní povolání.

A to by bylo zase pro jednou všechno. Vánoční speciály se chystají, ale ještě nemám všechno vyfocené. Ale nechtěla jsem, aby mi kvůli tomu utekly události nedávno minulé. Konec konců, od léta už jste naučení, že zážitky přeskakuju a píšu tak, jak mám zrovna náladu.

Přípravy na Ježíška

Tohle ještě není velký dárečkový speciál, protože se mi prozatím nepovedlo nafotit všechny dary, co jsem dostala, ale už tak se jedná o veeelkou přípravu na Vánoce, hlavně co se týče pečení :) Do Prahy se mi tentokrát povedlo přiletět už týden před Vánoci, takže jsem měla spoustu času vidět se s kamarády i napéct asi 10 kilo cukroví a ještě se pořádně vyspat (to se mi taky vymstilo, když jsem se vrátila do práce a měla jsem vstávat asi o 6 hodin dřív, než na co jsem se navykla) a užít si rodičů natolik, aby mi zase na pár měsíců nechyběli :-D

Ninja andělíček. Vzniknul tak, že máma chtěla nejprve udělat oči čokoládou, no a já se to pak snažila napravit cukrovou polevou... :-P

---

Letět v neděli odpoledne má tu výhodu, že se z letiště domů k rodičům dostanu dostatečně včas na to, abych si mohla jít večer zahrát do Crossu. Tyhle Vánoce pro mě byly hodně hrací, brala jsem si s sebou tenor saxík a flétnu a bohatě jsem jich využila. Se Steviem, tim Amíkem - DJem, co jsem v létě potkala v Crossu, jsem byla hrát celkem 5x, kromě toho jsem strávila Silvestra zpíváním a hraním a udělala jsem si Vánoční radost a konečně si vybrala a koupila novou hubičku. Hraje krásně.

Středeční Vánoční besídka dopadla rozhodně lépe, než minulý listopadový sraz, kam místo 12ti lidí přišli dva... Bylo to velmi příjemné posezení a popovídání s kamarády, hlavně kamarádky z gymplu a pak taky pár dalších kamarádů. A jedna kámoška přivedla představit svůj nový objev, takže i po této stránce jsem si užila. Ani si nepamatuju, jak jsem dojela domů. Ještě vím, že kamarád Jirka, co bydlí naproti, šel nějak dřív, a pak jsem ho potkala na Kulaťáku, že šel do KFC na večeři, pak jsme čekali na tramvaj, a pak jsem se ve tři ráno probudila, se zapnutým tabletem, kde dokola hrála pořád jedna písnička :-P Nechápu to, jestli to byla únava, nebo zakouřené prostředí, ale po třech vínech přece nemůžu mít takovýhle okno?? Nějak jsem se z toho vyspala a celý čtvrtek dělala cukroví. Měly jsme to doma s mámou takovou manufakturu, těsta už byla hotová ze včerejška, tak se to muselo rozválet, vykrájet a upéct. Nic jsme nespálily! Máma plnila funkci přidrž-podej-umej, a je fakt, že bez toho bych toho asi tolik nestihla. Jsem ráda, že Vánoce jsou jedno do roka, víckrát bych to asi nezvládla.

Pokaždý, když jedu do Čech, si říkám, že musím někam zajít s jedním dávným kamarádem z čajovny, Cedrikem. Tak tentokrát jsem mu konečně zavolala a vyrazili jsme na čajíček a pak ještě do Crossu, kde nás postupně vyhazovali z různých pater, až jsme to asi ve dvě ráno zabalili a doprovodil mě domů. Večer s ním byl moc příjemný, připomnělo mi to staré časy, jako v listopadu, když jsem se viděla s Turbem. Vůbec se nezměnil, což je super, s některejma lidma už si po šesti letech nevidění se vůbec nemám co říct. My jsme kecali celých 8 hodin a klidně bychom mohli ještě dál, kdyby noc tolik nepokročila. Podruhé se mi už nepovedlo ho vidět, tak se budu těšit na příště :)

V pátek jsem byla docela akční, musela jsem vstát dost brzo, abych stihla zajet do Dejvic vyzvednout tu knížku. Když jsem se vrátila, šla jsem ještě míchat těsto na cukroví, když mi volal Stevie, jestli nejdu na to kafe, že prej má chvilku času a musí na poštu (takhle jsme se potkali minule, já potřebovala jít na poštu). Donesla jsem mu na ochutnávku cukroví (nejvíc mu chutnaly čokoládové lanýže), dali jsme kafe, vystáli jsme frontu na poště, kde si byl vyzvednout vánoční dáreček od maminky (viděla jsem opravdový Americký pas, heč, ale nechtěl mi ho moc půjčit, že to prej není na hraní).

A odtama jsem pak letěla i s mámou na Kampu na zpívání Rybovky. Teda braly jsme to ještě přes Vodičkovu, kde musela něco vyzvednout, tak jsem úspěšně využila čas čekání tím, že jsem zaskočila na jeden bleskový šálek čaje do Školské do prodejny čajů. Zrovna tam obsluhoval kamarád a seděl tam ještě jinej, kterého znám taky z čajovny Pod Stříškou tam u nás, kde jsem strávila svoje dospívání. Máma si mě za chvíli přišla vyzvednout a jelo se ke Karlovu mostu.

Zpívání bylo fajn, byla tam Anička s Tomášem, jejich kamarádi, některé z nich jsem znala, jiné jsem poznala (a pak byli na Silvestru), taky jsem zahlídla naši tělocvikářku z gymplu, která mi dala číslo na matikářku, ať se ozvu, že zajdeme na oběd. No neozvala jsem se, nějak jsem to všechno nezvládla. Ale příště určitě zavolám! :) Jo a tu Rybovku začínám docela umět, možná začnu zvažovat, jestli se to do příště trochu nenaučím, ale na druhou stranu v altovém partu jsou jen asi tři místa, kde je to trochu složitější, jinak pohoda.

Když se zpívá Narodil se Kristus pán, tak si všichni zapálí prskavky a houpou s nimi do rytmu. Shora to vypadá působivě.

Mno a když jsem si doma dala večeři, vyrazila jsem i se saxíkem a flétničkou na Karlák na hraní. Byli tam dva DJové, ten druhý byl Čech a hrál trochu disko, ale pak se to uklidnilo a taky jsem si dobře zahrála. Dvě písničky na flétnu se mi fakt povedly, zvláště jedna, u které jsem se dostala naprosto do tranzu a říkal Stevie, že i lidi u stolů se najednou přestali bavit a koukali na mě. Našla jsem si jednoduché téma a to jsem potom stále rozvíjela a hrála si s tím. A Stevie si zase hrál s efekty, takže to různě dobarvoval, přidával a ubíral echo a reverb... No prostě některé improvizační momenty jsou nejsilnější žážitky, jaké máte. Kdo nezažil, neví, o co přišel! Byl to vynikající večer. Oproti Crossu to byl docela klidný sál, nekuřácký k tomu, lidi netancovali, jenom tam seděli u piva a povídali si, ale kluci říkali, že oproti normálně jich tam bylo daleko víc. Snad díky mě, že neodcházeli, ale zůstali posedět dýl. To potěší :)

Vrátila jsem se až na Ježíška, ale taxikem to naštěstí bylo kousek (já jsem neplatila, zval Stevie, vzhledem k tomu, že bydlí za rohem). No a jakýho jsme měli bohatýho a štědrýho se dozvíte zas někdy jindy, protože já už to dneska balím.

Předvánoční radovánky

Tak začnu tím nejpodstatnějším důvodem, proč jsem měla poslední dva týdny před dovolenou dost slušný spánkový deficit. Je to snad moje vina, že v prosinci všichni pořádají vánoční večírky, jak kamarádi, tak práce? A co je to taky za nápad uspořádat Assemblée générale v úterý, zvláště, když potom pokračuje večírek s open barem? Ale jsem ráda, že jsem tam opět jela. To bylo někdy v úterý před Vánoci.

---

Z Lyonu jsme vyrazili asi v 11, ve vlaku si dali oběd, a na místo dorazili akorát tak, abychom stihli jedno kafe a zabrat si místo na sezení. Teda musím říct, že i když projekty naší firmy jsou zajímavé a povídaní o nich vlastně taky, tak se to bohužel velkým šéfům moc nevedlo, takže jsme se mezi sebou bavili pohledem na usínající kolegy a padající hlavy. Karty na mobilu to taky jistily, to je snad jasny.

Propustili nás asi v pět a v sedm začínal večírek. Mezi tím tam probíhalo fórum projektů, ale než jsem se vykopala z pokoje, kde jsem si trochu odpočala, tak už to sbalili.

Večírek začal v docela slušném tempu, na začátku tam byla živá průměrná kapela a šampaňské, které teklo proudem obložené spoustou jednohubek. Moudře jsem se odpoledne najedla, abych se tam nevrhla na první věc, co uvidím ;)

Abych úplně nepřeháněla, s kolegy z Lyonu jsem se bavila taky, ale hlavně jsem narazila na dva tři dobré známé, kteří tam zas měli jiné známé, takže jsem se seznámila s dalšími. Taky se mi zadařilo ukrást na čtvrt hodiny jednoho Američana, tak jsem z toho měla dobrou náladu celý večer a každému jsem to říkala. Čímž jsem se nějak okolo půlnoci ocitla ve společnosti toho pána, se kterým jsem dva týdny předtím mela přijímací pohovor. Je to vtipný. No a už ani nevím jak, jsem si posteskla, ze mě to bavilo mluvit anglicky a že mi to chybí, tak mě vyzvali, ať mluvím anglicky. Tak letmo si vzpomínám, že jsem mlela víc, jak oni.

Díky loňským lyžím jsem si tam přišla méně ztracená, protože krom toho, že se mě všichni ptali, co noha, tak jsem tam potkala relativně hodně známých a mohla jsem se věnovat jim a netrávit moc času se svými kolegy, se kterými si stejně nemam co říct.

Z tohohle pohledu je Paříž lepší, jak je tam tolik lidí, ale právě proto tam mají také obrovské halové kanceláře, kde se člověk cítí jak mravenec. Když jsem byla před třemi týdny na tom na pracovním pohovoru, tak se mě týpek snažil přesvědčit, že Paříž je nejlepší, ale ve výsledku uznal, že v regionu máme vice volnosti. Navíc mi řekl, že v nějaké nedávné anketě se ptali lidí, kde by nechtěli pracovat. Většina uvedla, že v Paříži (když se mě ptal, jestli bych chtěla být někam poslána, tak jsem řekla, že do zahraničí rozhodně s radostí, ale do Paříže mě nikdo nedostane ;) ). To je zvláštní - a proč? No prej kvůli dopravě (to byla jedna z prvních věcí, co jsem si ráno v metru řekla - hrůza, ty davy lidí a doba, co tam strávíš!), pak kvůli bytu (dvakrát a více drahé bydlení, než v Lyonu) a asi tam ještě bylo něco dalšího. Mně by stačila ta první věc. Plus ty obrovský kancly, asi by mi z toho praskla hlava, stačilo mi to rok vedle kopírky, když v té samé místnosti bylo asi 15 lidí.

Druhá polovina večera se odehrávala ve velkém sálu, kde na rozdíl od minulého ročníku hrál sterilní DJ a celé prostředí bylo nazdobeno jaksi architektonicky (bílé stoly, čisté linie, tlumené osvětlení s pár barevnými designovými světly...). Některým lidem se muzika zamlouvala víc, jak loni, ale já byla ráda, že nesmím tancovat, protože mě se to oproti loňskému ročníku teda nelíbilo.

Někdy okolo jedné ráno jsme s kolegou Damienem, kterého mám z Lyonu asi nejradši (byli jsme u něho už asi 3x doma na výletě nebo na večeři), postávali venku na chodníku a bavili se s velkým šéfem celého jihovýchodního regionu, který už byl v tuto hodinu dost na šrot, a bylo to fakticky vtipné ho vidět v tomhle stavu. I když faktem je, že my dva jsme za ním taky moc nezaostávali :)

Ani nevím, v kolik to skončilo, ale do hajan jsem se dostala tak někdy ve tři, a v půl šesté budíček, protože nám před sedmou odjížděl vlak zpátky do Lyonu. Nevtipnější bylo, že zrovna Damien, který prohlašoval, že budík ani nepotřebuje, že se sám od sebe budí každý den v půl šesté, tak zrovna on jediný zmeškal vlak (prý asi o dvě minuty, protože byl nějaký problém v metru). Když jsme mu ráno před odchodem volali z recepce, tak jsme ho probudili. Poté, co dorazil tím dalším vlakem, tak nám vysvětloval, že doma jsou děti a kohouti, takže ho to vždycky vzbudí, a že tak, jako tady, už se dlouho nevyspal :) No akorát, že ho ta hodina navíc stála asi 120€.

Další večírek byl hned v sobotu na to, to měla zrovna Romanova práce svůj Arbre de Noël, tedy Vánoční besídku. Dopoledne jsem byla zpívat ve svém novém sboru a pak jsem se jim upsala na celý rok. Už se těším na pondělí, až si zase půjdu zazpívat a rozplývat se nad dirigentem (má delší vlasy, to stačí jako námět k rozplývání, jestli pochopíte). Tam jsme měli společný oběd, každý něco donesl, já například meruňkovou bublaninu a měla moc úspěch. Potom jsem se snažila prodrat těmi davy turistů na Fête de la lumière směrem k restauraci, ve které ta besídka byla. Nebylo to nic lehkého. Ještě, že jsem měla s sebou berli, aspoň jsem nemusela čekat ty hrozné fronty.

Na Romanově večírku teklo šampaňské (pravé šáňo) proudem, takže myslím, že jsme měli každý na osobu aspoň dvě lahve. Já teda rozhodně ano! Taky to pak podle toho druhý den vypadalo, nebylo mi zrovinka nejlíp :) Kolegové-technici jsou rozhodně sympatičtější, než kolegové-architekti či stavaři. Velmi příjemně jsem si tam popovídala s chlapíkem, který mi v pondělí na to tisknul 350ti stránkový elaborát - dárek pro maminku, pak jsem se asi na dvě hodiny zasekla s kolegou-ajťákem, až se mě Roman pak druhý den ptal, co jsme to tam tak dlouho řešili. Odcházeli jsme tak v deset, v docela zajímavém stavu. Ajťákova čerstvě osmnáctiletá dcera šla s námi, protože se chtěla ještě ve městě podívat na svátek světel, kam jsme mířili, a pak u nás přespala. Nakonec jsme toho už moc neviděli, protože bylo dost pozdě, ale pár fotek se mi stejně povedlo. Do postele jsem zaplula něco po půlnoci a byla jsem ráda, že už nikam nemusím.

V neděli mě Roman nekompromisně vytáhl z postele asi v jedenáct, protože mi řekl, že jestli nevylezu, tak mě na trh neodveze a celý týden zase nebudu mít zeleninu. Představa plastikových rajčat ze supermarketu zvítězila nad potřebou další detoxikace v podobě spánku, takže jsem se nějak vymátožila. Fakt to miluju tyhle nedělní trhy, vždycky si tam skvěle pokecám se zelinářema, můj oblíbenec mi za 5€ dá celou tašku zeleniny a nakoupím si čerstvé kytičky domů do vázičky, aby mi zpříjemňovaly celý týden svými barvičkami a vůní.

Odpoledne jsme vyrazili na Salon du chocolat, o kterém bude následovat samostatný článek. A odtama jsem utíkala do města fotit svátek světel, o kterém jsem psala nedávno.

No a večer jsem do půl čtvrté ráno připravovala ty podklady pro tisk mého životního díla - knížky od výletu do Florencie, kde jsme byli s našimi před třemi lety - mamince k Vánocům. Byla z toho nadšená, takže dílo se podařilo! (Foto bude v dárečkovém speciálu.) No ale spánkový deficit jsem už měla, a tímhle se rozhodně nevyrovnal.

V týdnu jsem pak ještě byla se Sandrou, novou kamarádkou z rehabilitací, na obědě, takže jsme spolu prodrbaly, co se dalo a těším se na příště, půjdeme tamtéž a dáme si jenom nějakou polívku a potom napůl čokoládové fondue :-P

V práci jsme měli taky menší oslavu Vánoc, po prosincové informativní schůzce jsme šli kolektivně na oběd, tak jsem potom seděla vedle bývalého šéfa a docela jsem se tam i bavila. Víno sice proudem neteklo, ale sklenička se neodmítá, takže potom odpoledne ještě něco udělat bylo docela náročné.

Ještě jsem stihla s naším basákem z kapely, říká se mu Le Belge, nebo Olivier, strávit jeden večer u něj doma, kde jsme provozovali muziku. Jedná se o jeho dlouhodobý projekt dua basy a jednoho melodického nástroje. Původně hledal zpěvačku, ale to nakonec nevyšlo, tak ho napadla flétna. Bylo to dost těžké, ale myslím, že se nám to povede.

No a jako poslední předvánoční oslavu jsem byla u Zamíra a Elsy, kteří v sobotu pořádali Vánoční odpolední posezení s pohoštěním a předáním dárečků. Zamír dostal ode mě klobouk, no a když jsme ho pak byli vyměnit, protože mu velikostně neseděl, při té příležitosti jsem si vyzkoušela jeden dokonalý klobouček pro mě, který jsem následně dostala od Romana jako Vánoční dárek. (Viz dárečkový speciál.) Takže ta návštěva byla velmi užitečná :)

A tím končím předvánoční radovánky z Lyonu a načnu předvánoční radovánky z Prahy.

Všechno nej do toho nového roku!