V pondělí večer po návratu na mě čekala narozeninová kytice, přání a taky dáreček k jubileu, vcelku zajímavé stříbrné šperky. Ani jsem si s našimi nemohla dát večeři, protože jsem v úterý ráno šla na krev. Jo a taky jsem kvůli tomu na chatě skoro nemohla pít, v sobotu JEN šest piv za celý den a v neděli jednu flašku vína, v pondělí nic... Už to se mnou začíná býti vážné. Ale co máte dělat, když je kolem tak neinspirativní okolí?
V úterý jsem to měla zařizovací, ale aspoň jsem to vyřídila všechno najednou v jedno dopoledne. Byla jsem i ve škole poptat se na možnosti a tak, což mi dalo další materiál k přemýšlení. Ale rozhodně považuju za výhodné nechat se na příští rok zapsat jako student, tak jako tak, jelikož z toho plynou nemalé výhody.
Ve čtvrt na 12 jsem dorazila domů a koukla na zapomenutý mobil, kde se skvěla zpráva od Zdeňka na saxík, že mám přijít na 12tou si zahrát. Tak jsem hned volala, jestli to jako myslí vážně, a vyrazila na Břevnov na oběd a pak hrát. Bylo to velmi příjemné zpestření. A domluvili jsme se ještě na pátek, abych přišla.
Ve čtvrt na 12 jsem dorazila domů a koukla na zapomenutý mobil, kde se skvěla zpráva od Zdeňka na saxík, že mám přijít na 12tou si zahrát. Tak jsem hned volala, jestli to jako myslí vážně, a vyrazila na Břevnov na oběd a pak hrát. Bylo to velmi příjemné zpestření. A domluvili jsme se ještě na pátek, abych přišla.
Dorazila jsem domů a chvilku na to začala vařit tu slíbenou večeři, protože jsme byli domluvení na dost brzo, už půl šestou. Stíhala jsem to tak těsně, že nakonec stejně Pavel přijel až ke mně, aby tam na mě moc nečekal. Ve Stromovce (kam jsme si to šli sníst, když bylo pořád ještě tak krásně) jsem si uvědomila, že jsem nevzala vývrtku na to francouzský víno, co jsem přivezla a na Jadruži se nevypilo. Takže jsme začali shánět, ale naštěstí ještě stále existuje dost vybavených lidí se švýcarákem;) Zasedli jsme romanticky u rybníčku dole v Růžáku a vydrželi tam až do západu slunce. Ten byl mimochodem opravdu vyjímečně romantický :) Večeře byla moc dobrá, pochutnali jsme si všichni tři, hlavně ten hafík, co nám toho víc jak půlku sežral :-P
Další dny vypadaly dost stereotypně, ráno jsem vstala a večer šla spát, mezitím jsem dělala na seminárce o kostelech, která se má po prázdninách odevzdat. Venku bylo krásně a já seděla u kompu a ládovala jsem se antibiotikama. A taky jsem hrozně trpěla. Alespoň první tři dny. Z Jadruže jsem si přivezla angínu, neboť mi tam v noci byla dost zima (no a kdybych si nezapomněla spacák a nedělila se o jeden s Pavlem...).
Jo, v úterý večer se ozval Martin, že má nepojízdné auto a že musíme zpátky do Lyonu autobusem. Akorát se mi v úterý v noci už nepovedlo koupit si lístek přes internet a ve středu už zbývalo jen pár míst, takže jsem si pro něj musela zajet do kanceláře na Florenc. Vrátila jsem se domů, zavolala panu doktorovi pro výsledky na odběry, a ten mi docela nahnal strach, protože mi řekl, že tam někde mám zánět. Řekla jsem, že mě bolí v krku, tak mi doporučil zajít si k praktický doktorce. No a ta se na mě podívala a radši mi dala na průdušky antibiotika. Je teda fakt, že jsem je cítila zacpaný už od neděle. Ale teda musím říct, že takhle mě snad ještě v krku nebolelo...každé polknutí bylo fakt za trest. Navíc to ani nebylo na mandlích, ale fakt v krku. By mě zajímalo, v co ty viry a bakterie ještě zmutují!
Takže po návštěvě paní doktorky jsem definitivně zasedla k počítači, vyrobila si lůžkovou úpravu křesla a začala psát a analyzovat analýzy. Nakonec jsem do soboty napsala 13 stránek textu, který když se rozložily mezi všechny ty tabulky a obrázky, tak to vydalo asi na 40 stran, s přílohami skorem 100:) Ještě to budu muset v úterý po příjezdu do Lyonu a vyspání dodělat, protože jsem v neděli již nebyla schopná nakreslit ještě 15 fasád kostelů.
Další dny vypadaly dost stereotypně, ráno jsem vstala a večer šla spát, mezitím jsem dělala na seminárce o kostelech, která se má po prázdninách odevzdat. Venku bylo krásně a já seděla u kompu a ládovala jsem se antibiotikama. A taky jsem hrozně trpěla. Alespoň první tři dny. Z Jadruže jsem si přivezla angínu, neboť mi tam v noci byla dost zima (no a kdybych si nezapomněla spacák a nedělila se o jeden s Pavlem...).
Jo, v úterý večer se ozval Martin, že má nepojízdné auto a že musíme zpátky do Lyonu autobusem. Akorát se mi v úterý v noci už nepovedlo koupit si lístek přes internet a ve středu už zbývalo jen pár míst, takže jsem si pro něj musela zajet do kanceláře na Florenc. Vrátila jsem se domů, zavolala panu doktorovi pro výsledky na odběry, a ten mi docela nahnal strach, protože mi řekl, že tam někde mám zánět. Řekla jsem, že mě bolí v krku, tak mi doporučil zajít si k praktický doktorce. No a ta se na mě podívala a radši mi dala na průdušky antibiotika. Je teda fakt, že jsem je cítila zacpaný už od neděle. Ale teda musím říct, že takhle mě snad ještě v krku nebolelo...každé polknutí bylo fakt za trest. Navíc to ani nebylo na mandlích, ale fakt v krku. By mě zajímalo, v co ty viry a bakterie ještě zmutují!
Takže po návštěvě paní doktorky jsem definitivně zasedla k počítači, vyrobila si lůžkovou úpravu křesla a začala psát a analyzovat analýzy. Nakonec jsem do soboty napsala 13 stránek textu, který když se rozložily mezi všechny ty tabulky a obrázky, tak to vydalo asi na 40 stran, s přílohami skorem 100:) Ještě to budu muset v úterý po příjezdu do Lyonu a vyspání dodělat, protože jsem v neděli již nebyla schopná nakreslit ještě 15 fasád kostelů.
Co jinak...ve čtvrtek jsem byla objednaná ke kadeřnici, tak jsem se těšila, jak budu mít krásně blonďáté vlásky s fialovými konečky. Byla jsem tam nakonec 4 hodiny a hlavu mám skoro celou fialovou...kromě těch konců:) Už jsem si na to docela zvykla a začalo se mi to líbit. Alespoň, že ta barva je přesně ta, kterou jsem chtěla. Jen mám ještě trochu problémy si zvyknout, že na mě všude trochu moc čumí okolí. Ale to taky přijde. Na obhajoby si ty vlasy obarvím na hnědou a v létě to nějak snad vyšisuje samo.
Kdybych nebyla nemocná, tak bych toho sice neudělala tolik do školy, ale zase bych si to asi užila trochu víc, tu Prahu. Třeba na volejbale, na kole, s kamarády na pivu v hospodě (vždyť já si to pivo vlastně ani nemohla pořádně dát kvůli těm blbým práškům!) a tak podobně. Nakonec jsem v pátek byla na časné večeři s Vaškem a v sobotu mě Pavel vytáhl do čajovny (teda vymyslela jsem to já, jelikož už mi ten černý čaj s citronem a medem začal fakt lízt krkem). V neděli jsem měla původně v plánu celý den pracovat a večer si zabalit, ale někdy kolem páté večer, když jsem ještě stále viděla, jak je venku krásně (předpověď: celý víkend bude hnusně), tak už jsem vážně u toho počítače nemohla sedět déle. Zkoušela jsem volat svému "novému sousedovi" Jirkovi, jestli by někam na chvíli nezašel, ale byl ještě u rodičů a pak nějaký unavený, tak jsem dostala košem.
Když jsem si postěžovala na icq Pavlovi, tak se rozhodl mě zachránit, že by taky někam vyrazil.
Sraz v 6 na Újezdě a že pojedeme lanovkou nahoru na kopec. Měla jsem děsnou chuť na sladké, tak jsem ještě navrhla jít si sednout do cukrárny pod lanovkou. Akorát slečna, co byla za pultem, byla buď dost unavená, nebo blbá (osobně se kloním k možnosti b, případně kombinace obojího), každopádně velmi nekompatibilní s námi dvěma. Objednat si zákusek za 40 a "obyčejné kafe s mlíkem" (to si ale tady musíte vybrat) za 37 byl nepřekonatelný problém, když jsme chtěli platit odděleně a na kase to bylo namarkováno dohromady. Ale zákusky byly dobrý.
Kdybych nebyla nemocná, tak bych toho sice neudělala tolik do školy, ale zase bych si to asi užila trochu víc, tu Prahu. Třeba na volejbale, na kole, s kamarády na pivu v hospodě (vždyť já si to pivo vlastně ani nemohla pořádně dát kvůli těm blbým práškům!) a tak podobně. Nakonec jsem v pátek byla na časné večeři s Vaškem a v sobotu mě Pavel vytáhl do čajovny (teda vymyslela jsem to já, jelikož už mi ten černý čaj s citronem a medem začal fakt lízt krkem). V neděli jsem měla původně v plánu celý den pracovat a večer si zabalit, ale někdy kolem páté večer, když jsem ještě stále viděla, jak je venku krásně (předpověď: celý víkend bude hnusně), tak už jsem vážně u toho počítače nemohla sedět déle. Zkoušela jsem volat svému "novému sousedovi" Jirkovi, jestli by někam na chvíli nezašel, ale byl ještě u rodičů a pak nějaký unavený, tak jsem dostala košem.
Když jsem si postěžovala na icq Pavlovi, tak se rozhodl mě zachránit, že by taky někam vyrazil.
Sraz v 6 na Újezdě a že pojedeme lanovkou nahoru na kopec. Měla jsem děsnou chuť na sladké, tak jsem ještě navrhla jít si sednout do cukrárny pod lanovkou. Akorát slečna, co byla za pultem, byla buď dost unavená, nebo blbá (osobně se kloním k možnosti b, případně kombinace obojího), každopádně velmi nekompatibilní s námi dvěma. Objednat si zákusek za 40 a "obyčejné kafe s mlíkem" (to si ale tady musíte vybrat) za 37 byl nepřekonatelný problém, když jsme chtěli platit odděleně a na kase to bylo namarkováno dohromady. Ale zákusky byly dobrý.
Na Petříně jsme zalezli do jedné velmi klidné zahrady, o které jsem věděla náhodou, a zůstali tam, než zalezlo sluníčko. Cestou dolů směrem k Loretě jsem viděla spoustu moc pěkných míst, o kterých jsem do té doby ani neměla ponětí. Jo a taky jsme viděli kluka, který zavlažoval tenisový kurt s knížkou v ruce a evidentně se víc věnoval té knížce, než kurtu, protože v těch loužích se dalo pomalu plavat.
Prošli jsme Nový svět, Pražský hrad a sešli dolů na Malostranskou, abychom se tramvají odvezli zpátky na Újezd a lanovkou zase na kopec. Chtěli jsme zajít na hvězdárnu, když jsme tam ještě ani jeden nebyli, ale otevírala až ve 21 do 23.
Předtím jsem ještě pocítila v krku chlad a potřebu to zalít teplým čajem, a když už jsme teda v té kavárně byli, tak jsme si dali nakládaný hermelín k večeři. Akorát to pivo by se k tomu tolik hodilo (zasraný antibiotika)!!! Vezu si s sebou do Francie tři lahvinky, tak jen doufám, že to v tom kufru vydrží...
Na hvězdárně bylo moc fajn. Dole jsme narazili na další nekompatibilní paní, která nemohla zvládnout pochopit, že chceme zaplatit dvě studentské za 35 mincemi 3x20 a jednou 10. To už jsme fakt nepochopili my, tak jsem radši Pavla držela zpátky, aby jí něco moc pěkného ještě neřekl.
Prošli jsme Nový svět, Pražský hrad a sešli dolů na Malostranskou, abychom se tramvají odvezli zpátky na Újezd a lanovkou zase na kopec. Chtěli jsme zajít na hvězdárnu, když jsme tam ještě ani jeden nebyli, ale otevírala až ve 21 do 23.
Předtím jsem ještě pocítila v krku chlad a potřebu to zalít teplým čajem, a když už jsme teda v té kavárně byli, tak jsme si dali nakládaný hermelín k večeři. Akorát to pivo by se k tomu tolik hodilo (zasraný antibiotika)!!! Vezu si s sebou do Francie tři lahvinky, tak jen doufám, že to v tom kufru vydrží...
Na hvězdárně bylo moc fajn. Dole jsme narazili na další nekompatibilní paní, která nemohla zvládnout pochopit, že chceme zaplatit dvě studentské za 35 mincemi 3x20 a jednou 10. To už jsme fakt nepochopili my, tak jsem radši Pavla držela zpátky, aby jí něco moc pěkného ještě neřekl.
V hlavní kopuli jsme se podívali na Saturn, který je letos ve zvláštní poloze, protože není naklopený a prstenec tvoří jenom čárku. Slečna nám vypnula na chvíli přístroj, který pomáhá vyrovnat zemskou rotaci, a je fakt, že jsem moc dobře viděla, jak najednou ten Saturn z hledáčku mizí. No a pak ho hledala asi tři minuty, než ho znovu našla. Mimo jiné, protože byl úplně otočený hledáček. V malé kupoli jsme zůstali podstatně déle, protože tam byli dva kluci a ukazovali nám více souhvězdí. Například Človíčka, má dvě hvězdičky místo očí a roztažené ručičky. Pak jsme se bavili o tom, jestli je to chlapeček nebo holčička a Pája tvrdil, že jsou tam ještě takové dvě další hvězdičky, které nám jasně dokazují, že to je chlapeček.
A v pondělí byl čas odjet zpátky do Lyonu. Autobus už teď odjíždí v jednu odpoledne, takže se za ten den fakt nic nestihne. Tentokrát jsme tu okružní jízdu po Německu vzali opravdu vážně a stavíme úplně všude. Naštěstí po nás ale policajti zatoužili jen jednou s kontrolou. Jinak dopoledne jsem už jenom vyřešila pár nákupů (třeba zase nové sluneční brýle, u kterých doufám, že mi vydrží trochu déle, než ty minulé - tři dni) a sbalila si věci. Našim přestal fungovat internet na počítači v obýváku, ale i když jsem nad tím seděla asi hodinu a půl celkem ( = 6 restartů počítače haha), tak jsem to nevykoumala. Oběd jsem si nechala uvařit do krabičky s sebou na cestu, protože jsem vážně neměla nervy ani čas na to ještě obědvat. Na nádraží jsme dorazili asi ve tři čtvrtě, což bylo pořád ještě včas.
Dokonce, ani nevím, co se stalo,a ale pustili nám DVA filmy a ještě k tomu až do konce! Teď už jsme ve Francii, před chvílí jsme minuli Štrasburk a já se jdu chystat ke spánku. Jen tak pro zajímavost, celý tento a podstatnou část toho minulého článku jsem napsala na mobilu do poznámek!
A v pondělí byl čas odjet zpátky do Lyonu. Autobus už teď odjíždí v jednu odpoledne, takže se za ten den fakt nic nestihne. Tentokrát jsme tu okružní jízdu po Německu vzali opravdu vážně a stavíme úplně všude. Naštěstí po nás ale policajti zatoužili jen jednou s kontrolou. Jinak dopoledne jsem už jenom vyřešila pár nákupů (třeba zase nové sluneční brýle, u kterých doufám, že mi vydrží trochu déle, než ty minulé - tři dni) a sbalila si věci. Našim přestal fungovat internet na počítači v obýváku, ale i když jsem nad tím seděla asi hodinu a půl celkem ( = 6 restartů počítače haha), tak jsem to nevykoumala. Oběd jsem si nechala uvařit do krabičky s sebou na cestu, protože jsem vážně neměla nervy ani čas na to ještě obědvat. Na nádraží jsme dorazili asi ve tři čtvrtě, což bylo pořád ještě včas.
Dokonce, ani nevím, co se stalo,a ale pustili nám DVA filmy a ještě k tomu až do konce! Teď už jsme ve Francii, před chvílí jsme minuli Štrasburk a já se jdu chystat ke spánku. Jen tak pro zajímavost, celý tento a podstatnou část toho minulého článku jsem napsala na mobilu do poznámek!
