Netuším, proč ten festival vždycky uběhne tak rychle, že v momentě, kdy si člověk nějak zvykne na ten režim koncert - přesun - jídlo - přesun - výtuh - přesun - koncert - přesun - pití - přesun - koncert… (asi jste již pochopili systém) a přestanou ho neustálé pochody unavovat, je najednou neděle dopoledne a jede se dom ! Hrůza ! Letos jsem se aspoň rozhodla, že to budu pořádně dokumentovat, aby se pak bylo na co koukat.
Tak pěkně popořádku. Tohle všechno jsme nějak nacpaly do auta a pak měly donést ještě až na místo stanů ! A to nemluvím o odjezdu, který vypadal asi následovně : já jsem vyrazila z Prahy pěkně autobusem, který měl už v době opuštění Florence hodinu zpoždění, což mělo za následek, že než jsme se vypytlíkovaly z autobusáku a zašly si na oběd, volala mezitím Andree (vlevo) třikrát ségra Týna (uprostřed), že ve dvě končí v práci a že tam rozhodně nechce býti déle. Pak zas volala Bára (vpravo), že kde jako jsme a kdy že vyrazíme konečně z Bratislavy na tu Pohodu. A to jsme ještě nevěděly, že budeme půl hodiny objíždět jakési zahradní město na okraji Blavy a hledat Levandulovou v záplavě Bazalkové, Rozmarýnové, Nechtíkové a tak… Ale dorazily jsme dostatečně včas, abychom stihly postavit stany (první pokus skončil tím, že jsme nepoužitelný rozbitý stan sbalily zpátky do obalu, který se taktéž rozpadal, a postavily jný). Luxusní nafukovací matrace pro dva byla opravdu dobrý kauf a holkám se za ní patří pochvala.
A na foukání matrace jsme si našly siláka. K čemu jinému by tam přece jinak byl ?
A jde se za muzikou !
Vstup do areálu a první scéna.
Pán Králíček s potulným kafíčkem.
Žrací kout a pivní stan a wifi point.
Trocha umění v trávě a další stany s muzikou.
Trošku šílený free-jazzový ansámbl z Emeriky. Sun Ra Centennial Dream Arkestra
A černoch z Philadelphie hrající na bicí, co se mě snažil sbalit, i když já šla původně za scénu kvůli saxofonistovi.
Noční scény mají vždycky svoje kouzlo. Tame Impala
I když mě vlastně vždycky víc bavilo to ráno a přes den, kdy je sluníčko a člověk se jen tak válí na trávě a zevlí, protože toho moc nehraje, a nebo se mu nic nechce. A taky je teplo, narozdíl od noci. No a když vás v devět ráno probudí takovéhle krásné autíčko a v něm pár dechů, které vyhrávají do tance, hned je ten den příjemnější !
A to i když je venku zamračeno.
1, 2, 3, 4… a trocha pohybu nikomu neuškodí ! Pěkně si zatancujeme s celou skupinou. Hudba byla sice příšerná a do toho mi nebylo zrovna dvakrát nejlíp (nějaké infikované halušky, později odpoledne jsem je vyhodila a bylo zas dobře…), ale když venku lilo jako z konve, člověk vezme za vděk jakémukoliv stanu, kam necedí…
Pak jsme si daly hodinku zevlení na pufech a lekci zkrášlování a pletení copů.
Krásky… « Chcete mě ? »
Výtuh a zevl mezi ženskejma !
Sem-tam se vedle nás někdo svalil v této velké nafukovací věci a kutálel se po U rampě tam a zpátky.. Můj žaludek by to teda asi nedal…
Vynikajícím občerstvením byly i stánky s ovocem a zeleninou, docela pokrok oproti tradičním smažákům a hod dogům.
Další vysmáté foto !
Pohled na areál a Orange scénu
A na druhou stranu na vybetonovanou přistávací dráhu a zbytek areálu.
Cikánská kapela Mária Biháriho. Vynikající zážitek ! Bachtale Apsa
Během odpoledne jsem se taky byla podívat na Dědka Mládka, kterej s tím svým banjo bandem začíná být solidně mimo mísu, většinou až trapný. Vlastně mi ho ani nebylo líto, když si Jožina z Bažin nechával až úplně na konec, jako poslední písničku, a hned do prvních tónů začalo lejt a lidi úprkem zmizli, snad aby je taky nepopráškovali.
A na hlavní Bažant scéně (proč nemůže být sponzorem festivalu nějaký pivovar, jehož pivo se dá pít ??) nás roztančila fusion tradičního fanfáru z Albánie a elektro muziky z Británie se sympatickým černouškem v popředí. Fanfara Tirana meets Transglobal Underground
Rozhodně Andrea byla na vrcholu !
Asi největší dojem z této Britské ska kapely ve mě zanechal kontrast mezi hráči na saxofon, jelikož tenor (což je vcelku velký nástroj) v rukách toho obra vypadá jako hračka, a na druhou stranu na baryton hraje jen o kousek vyšší trpaslík :) The Selecter
Světelné efekty prostě fungují ! A po nich nastoupil na hlavní scéně Travis, který měl růžové fousy (plnovous, nevím, jestli to bylo světlem, ale podle mě byly fakt růžové…tak když já můžu mít růžové vlasy, proč on ne fousy, žejo). Travis je sympaťák, hezky zpívá a jeho pop-country písničky byly dost v pohodě, jen se mi po čase začaly všechny zdát stejné, takže jsem se šla ze zvědavosti podívat na následující projekt :
Rozhodně jedna z nejzajímavějších věcí na festivalu : techno hrané na klasické nástroje. Spočívalo to v tom, že se prostě donekonečna opakoval ten samý zvuk a jen občas se k němu něco přidalo. Jako třeba když bázi pěti minutové písničky tvořilo bouchnutí do náústku od tuby a « plk » do trombonu. Vynikající výkon podali bubeníci a hlavně perkusionisti, ale ani ostatní nebyli špatní. No a hlavně to byli Němci, to se dalo poznat. Nevím, kdo jiný by dokázal pět minut hrát na housle jeden tón co dva takty s obměnou čela.. Velmi poutavé na koukání a poslech, až neuvěřitelné ! Brandt Brauer Frick Ensemble
Juj, sluníčko !
A jéé, balónky !
V Design Marketě jsem si koupila dlouho hledanou žlutou mikinu, duhový šátek a také šatičko-sukni !
Marián Varga a noneto - Trocha klasiky na velké scéně
Mezitím se v jednom pidi stanu u volně přístupného piána našel kluk, který znal snad všechny písničky slovenské pop music a skvěle je hrál a zpíval a s ním i celé publikum a co se týče atmosféry, směle konkuroval velkým jménům na line-upu !
Hrací stan, dobrá iniciativa. Na to se tu svalit, když je venku největší vedro.
A potkala jsem tu Andreinu sestřenku Báru, se kterou jsem si dobře pokecala už minulou Pohodu, a i tentokrát jsme měly dost si co povědět.
Pro mě jistě zlatý hřeb celého festivalu, Preservation Hall Jazz Band přímo z New Orleans. A dovezli s sebou opravdu kus té jižanské rozskákané jazzové atmosféry. K tomu hráli výtečně a byl to můj nejvíc proskákaný koncert. Navíc se na nás konečně kouklo sluníčko a bylo prostě báječně.
Takže jsem si tam na sluníčku poskakovala jako Červená Karkulka.
Andrea : « Ty jsi sladěná i s tím melounem ! »
Ňamííí, veganský guláš !
Ze zvědavosti jsem si byla poslechnout Knížáka a jeho Aktual, který už bohužel 40 let poté vůbec aktuální není. A abych řekla pravdu, tak to byla dost hrůza. Jako věřím, že v hlubokých dobách 70tých let to bylo něco extra, veřejně na scéně nadávat na systém, používat sprostá slova, a hrát nekompromisní hard rock, jenže dneska už je tohle jaksi překonané… I se špunty na uších jsem vydržela asi pět minut, jen do začátku druhé písničky, než jsem zdrhla za holkama do nabíječkárny na sluníčko.
Pravý festivalový oběd šampiónů !
Navíc s pěkným pokoukáním na chlapce, co se točil v tomhle kruhu.
Noční koncert africké hudby v moderním elektro provedení se samplováním v přímém přenosu. Tune Yards
Momentka s novou žlutou mikinou a duhovým šátkem.
A se ségrama. Pak jsem se odběhla podívat na Suede, což jsem opět znala jen podle jména, a byl to docela příjemný rock, ale dvě hodiny toho byly moc i na mě, takže jsme zase odešli na půlnoc se podívat na jinou muziku.
A takhle jsme tam po koncertě excentrické děvy Goldfrapp seděli a zevlili někdy ve dvě v noci a čekali, až se celá tlupa někam přemístí, což je vždycky nelehký úkol. Nakonec jsem se šla najíst a trochu projít a ještě jsem za nima došla na chvíli zatancovat, ale už byla sobota večer a festival se pomalu končil.
My tam sice vidět nejsme, ale DJ jo, takže dobrý.
Jediné správné rozhodnutí : jít si ve čtyři ráno lehnout. Takhle svítil měsíček.
A takhle začalo pomalu svítat. Spalo se blbě, protože do pěti vřískal techno DJ Toky, Bratislavská legenda mezi DJ-i. I přes špunty do uší (skvělá to věc !) jsem ty beaty slyšela až do stanu.
A v neděli už jsme balili…
Momentka při zavírání kufru… ;)
A dojezd festivalu na obědu v hospodě. Dojeli jsme a začalo cedit, jak se to sbíralo celou cestu.
