Původně jsem chtěla psát o kastovním systému, který je poplatný napříč skupinám i věku a zemi, ale od té doby se změnilo fakt spousty věcí, takže to vlastně budu muset všechno vzít od začátku.
Už na gymplu jsem si všimla, že se kolektiv vždycky dělí na "machry" a "loosery" a pak mě, která se nějakým zázračným způsobem baví s oběma skupinama, ač spíše náleží do skupiny looserů. Po cca pěti měsících v práci jsem se začala trochu více kamarádit s Marie-Christine Renard (přezdívanou eM-Sí Fox) a Patricií, typickým příkladem looserů. No a já se bavím tak nějak se všemi, i když nemám nějaké velké ambice opravdu dostat se do skupiny těch machrů.
Z počátku mi to přišlo fajn, že když mám chuť si dát na chvíli pauzu a jít se projít ven, mám s kým, ale teď už mi ty jejich hodinové pauzy na kafe ve tři odpoledne začínají vadit. Zvláště proto, že se to začalo týkat i mne: MC je pořád na nemocenské, případně má prostě spoustu věcí co dělat, a tak nepřijde. A nebo si den před odevzdávkou vezme volno.
Jak říkám, z počátku mi to nějak nevadilo a ani jsem nechápala, proč si z ní všichni v práci dělají srandu a hlavně s ní nechtějí pracovat, ale teď už to vidím vcelku jasně. Já jsem taky jasně řekla, že odmítám dělat cokoliv, s čím má něco společného. Protože asi před dvěma mesíci, když jsem čekala, až se rozjede můj projekt v Chambéry, tak jsem jí vyrobila jedno Stavební povolení a jeden řez. Měsíc na to, práce mám až nad hlavu, za mnou přijde (respektive zavolá, sedí totiž naproti mně), že na tom projektu byly nějaké změny a že to mám prej předělat, jo a když už v tom budu, tak abych taky předělala ten řez, protože ona ho nutně potřebuje (a má strašně moc jiných věcí na práci [tak proč přišla v 11 dopoledne a proč byla do tří na obědě?]). Poprvé jsem to udělala. Podruhé jsem se ošívala. Potřetí jsem jí řekla, co si myslím, a počtvrté jsem jí poslala do háje, ať mě nechá na pokoji, protože mám fakt jiný věci na práci! Tak si šla jak malej Jarda stěžovat šéfovi. Tak jsem mu v klidu vysvětlila, že nemám čas dělat něco, s čím nemám nic společného a co jsem dělala před měsícem. Nakonec jsem to se skřípáním zubů udělala.
Týden na to to mělo dohru. MC Fox si vzala na pondělí dovolenou s tím, že ve středu má odevzdat DVĚ stavební povolení (z toho bylo hotové jen jedno - to jsme se dozvěděli v pondělí večer). V úterý v jedenáct přinesla osobně do práce oznámení o nemocenské. Mezitím jsem byla ještě s jednou holčinou požádána jedním šéfem, abychom tu celou práci do středy udělaly, tedy vytvořit jedno kompletní stavební povolení a dodělat druhé. Za jeden den to, co jsem předtím dělala asi týden!
Co mě nejvíc nasralo, a vlastně nás všechny je, že šéf s tím naprosto nic nedělá. Sebrali jí sice její dva projekty a dali je Marion s tím, že vede kolektiv s MC (ach, jaké je mé potěšení, když vidím Marion, jak trpííí). Ale jinak jí nikdo nevyhodil, nesnížili jí plat, nikdo ji nenapomenul, že chodí v deset, že v jedenáct odchází na kafe a na obědě je do tří odpoledne. A pak se večer rozčiluje nad tím, že sedí v práci dlouho a že toho má moc. A tuhle prostě nepřišla, protože vzkázala, že "j'ai des trucs à faire" - co dělat. Tak přemejšlím nad tím, co je teda závažnej přestupek v práci.
No ale kromě téhle epizody, která začíná pomalu zapadat v návalu nových věcí a spousty práce, je to pořád ještě fajn. Někdy je to lepší, někdy horší, někdy mám chuť složit hlavu na stůl a spát, jak jsem vygumovaná, ale jsem spokojená.
Minulý týden jsme byli s několika lidmi z práce v Paříži na firemním večírku. Odpoledne nám představili projekty naší firmy. To znamená, že mluvili dvě a půl hodiny o projektech, co dělají v Paříži a Lyonské projeli za 25 vteřin (20 + 3 + 2). Je sice fakt, že proti nim děláme hovno, ale oni tam prezentovali i projekty v měřítku těch našich. Nicméně kromě pocitu Paříž Paříž Paříž jsem si odnesla i zážitek vidět velké projekty přestavby celých čtvrtí, stavby nádraží v Číně či Americe, urbanistické studie ve Vietnamu... (mým dalším cílem je dostat se na nějakou dobu někam tam!) A taky bylo zajímavé se podívat na úroveň vizualizací na mezinárodní úrovni. Musím říct, že jsem byla oslněna.
Po prezentaci jednotlivých projektů v rámci stánků (předtím to byli dva týpci - ředitelé, kteří promítali na velké plátno vepředu a u toho povídali) se rozjel večírek ve velkém stylu, s dechovou kapelou fanfár, jednohubkami a šampaňským. Hudba byla skvělá, ve Francii je takových fanfárů spousta, je to taková lepší dechovka, hrajou veselou a tancovací muziku, a velmi dobře se to poslouchá. Taky jsou vždycky nějak bláznivě oblečení, takže kromě kraválu na ulici je poznáte i podle toho a velkého suzafonu (taková ta obrovská tuba, co se do ní člověk vždycky obleče).
V půlce večera se mi povedlo jednoho kolegu z práce, kluka, co sice vypadá starší, ale není tomu tak, k tanci. A pak jsme tancovali aspoň hodinu, na konci jsme si to pěkně natrénovali a myslím, že nám to dost šlo. Mě to hrozně moc bavilo a chtěla bych začít znova chodit do tanečních. I s Romanem. No už to vidím, jak ho k tomu budu nutit :) Ale Petra s Karlem by chtěli taky, tak uvidíme, snad se nám podaří najít něco společně. (Teď nevím, jestli jsem o tom už psala).
Vypadli jsme od tama v jedenáct večer a jeli na Gare de Lyon, kde jsme měli hotel (takovou malou klícku, ale nebylo to daleko na vlak a byl to jediný hotel, co se nám povedlo sehnat). Tam jsme vyrazili do jedné ulice, která by se dala srovnat se Stodolní, a zapadli do baru. Roztomilého Číňánka na baru jsme přesvědčili, že by nám měl servírovat Happy Hours i po půlnoci, takže nám slíbil za tuto cenu první rundu. Nakonec jsme měli i druhou a ještě zapomněl počítat obložený talíř, co jsme měli, takže myslím, že šéf z něho nebude mít radost. Říkal nám totiž, že tam byl teprve první týden. Ale byla s ním sranda, byl se nás zeptat, co chceme za hudbu, servíroval nám, co jsme chtěli (aniž bychom za to opravdu platili)...
Na hotel jsme dorazili asi ve dvě, spát šli v půl třetí a vstávali v šest na vlak v půl sedmé. Není divu, že po dosedu na sedačku jsme všichni na dvě hodiny vytuhli. V práci to bylo pak trochu těžké, hlavně odpoledne po obědě, ale jinak se to dalo vydržet. Jen mě strašně bolely nožičky, že už jsem ani nemohla chodit. Hlavně, když jsem tejden před tím chodila do práce každý den pěšky, protože nebyla moc jiná možnost. A večer ještě zkouška s kapelou a pak už jsem jen padla do postele a spala až do rána, kdy se mi ani nechtělo vstávat :)
Minulý pátek nás pozval Damien k sobě (ten domeček na venkově, kde jsme byli v létě na turistickém výletě) na večeři. Nakonec nás tam bylo sedm plus oni dva. Je to fajn, když se takhle občas sejdeme. Já se po Vánocích konečně odhodlám uspořádat ten kulečníkový večírek u nás doma, ale pořád čekám, až budeme mít trochu víc nábytku a trochu menší bordel :)
Tento týden jsem byla na třídenním školení v Revitu. No nemůžu říct, že bych tím programem byla nějak nadšená, je tam prozatím hrozně moc nedostatků a náš školitel taky neuměl odpovědět na spoustu otázek, ale furt je to lepší jak AutoCRAB, takže co se dá dělat. Ale líbí se mi tvorba knihovních prvků, že je vcelku jednoduchá a parametrické vztahy se tam nastavují docela jednoduše. Uvidíme, jestli se s ním někdy sžiju. Momentálně žiju Sketchupem a jsem v něm jako doma.
No a jinak s Marion jsme pořád "kamarádky", na školení mě jednou poslala do háje, jinak spolu nemluvíme vůbec a poslední dobou se ani nezdravíme. Ale co, mě je to nějak jedno, nejsem to já, koho všichni v práci pomlouvají (nebo aspoň ne tolik) a rozhodně mám problémy s daleko menším množstvím lidí, než ona. Tak ať si trhne ploutví :)
A projekt v Chambéry pokračuje, řekla bych i, že velmi úspěšně. Na to, jak krátkou dobu na tom pracujeme, jsme už stihli vyplodit docela přesnou skicu budoucí podoby přízemí s obchůdky, přepážkami a tak. A Barnier je v pohodě, takže si nestěžuju.
Jo, a zítra máme koncert s kapelou a vydáváme CDčko!!!
Postavené na podstavci, kde byla malinká hladinka vody, právě tak akorát, aby se takhle krásně lesklo, a kromě toho tam vedla cestička, kudy se dalo vajíčkem i procházet.
