Pro změnu neděle večer, takže je čas sepsat, co se zase za celý týden nahromadilo událostí. Dneska to bude docela různorodé, když jsem teda byla v tom Londýně. Právě se válím u Romaina v postýlce po tradiční české večeři v podání chleba (teda pečiva) se sýrem a tak. Jo a ta Nutella byla taky mňam, asi sem budu jezdit častěji...domů si ji rozhodně koupit nesmím, nebo jí sním na posezení! :) Když jsem naposledy spatřila váhu, rozhodně se mi nelíbilo, jak se na mě tvářila!
Je to docela sranda, jak jsme tu oba dva v červeným tričku na spaní a každej se svým vlastním počítačem...haha. Jo, no.....jak bych to tak nějak delikátně uvedla...uznávám, že jméno Romain se tu objevuje čím dál častěji v souvislosti se společně stráveným víkendem a tak... No a nějak se tak stalo, že jsme se jako konečně dohodli a asi spolu teda vážně chodíme. To jen dobrovolně odpovídám na nepoložené otázky.
pondělí 2.3.
Zpět k Londýnu: odlítali jsme v pondělí v 10,15, ale vstávat jsem musela v šest, abych stihla dorazit na letiště UŽ v 8,30, kdy jsme měli sraz (nechápu, na co tak brzo...) a abych stihla autobus v 7,40 na Part-Dieu. Nakonec jsem nasedla až do třetího! Protože ten první jsem nechala ujet s tím, že čekám na ten další se spolužáky na palubě, a protože ten další, kterým jeli skoro všichni, nám kretén zavřel před nosem, když jsme byli shánět lístky do pokladny, která byla ještě před třemi minutami zavřená (a otevírá normálně až v 10), do třetího se nám povedlo úspěšně nastoupit, takže jsme na letišti čekali jen dlouho, nikoliv nesmyslně dlouho. V Duty free jsem zahlídla Pátou Avenue, parfém, který jsem měla někdy v mých osmnácti letech, a když jsem si smskou vyžádala povolení koupit si dáreček k narozkám, tak jsem trošku provětrala již značně unavené bankovní konto.
V letadle jsem seděla vedle Aloïse, celkem fajn kluka ze školy, který asi hodně dlouho nikam neletěl, protože se v letadle vážně radoval úplně ze všeho. Třeba z lodiček pod námi plujících na Rukávu, nebo ze sluníčka či mráčků pod námi...těším se, že mi předá pár svých fotek, co cestou udělal.
Protože jsme letěli s Easy Jet, tak jsme čekali fakt neskutečně času před odletem i po příletu a dostat se z letiště do Londýna, ne centra, trvalo hodinu a pak ještě půl do hostelu...nevim, proč jsme nejeli vlakem, který jede z centra Lyonu přes Paříž do centra Londýna a trvá to míň času, než takhle.
Na ubytování jsme zase čekali, hlavně až se profové pohádají s personálem, že ruší rezervaci pro tři osoby, jelikož hostel nenabízí pokoje s koupelnou (a protože by se museli sprchovat ve společné uývárně a to jim zřejmě nevonilo). Po "ubytování se", tedy hození baťohu do pokoje a sestupu dolů, jsme si dali oběd, sendvič či co si kdo sehnal, jako třebas já, co jsem si koupila super čokoládovej muffin, takový ve Francii za 57p nemají!
Jednou jedinkrát jsem absolvovala 175 schodů (jen sestup!) dolů do metra na naší stanici This is Russel Square na lince This is a Picadilly Line service to Cockfosters, takže jsem si příště radši počkala na výtah a nahoru jsem to radši ani nezkoušela. Jen si tak říkám, když vidím tu bezbariérovost a dostupnost Londýnského metra, případně tu hloubku, ve které se tato kobka nachází, tak nechápu, co profovi vadí na mém projektu metra, že stanice není dostatečně propojená se zbytkem....sakra, to je metro, a metro je pod zemí a když lezu do metra, tak neočekávám, že tam bude všude denní osvětlení! Jo a celkově nechápu, proč jim EU zakázala klasické Doubledeckery, když mají tak user-friendly krtka. Sice ty nový už nejsou tak pěkný, ale zas se mi líbí idea, že si zachovali styl města a stále tam jezdí červený dvoupatrový autobusy, jen jsou krapet přístupnější nástupu. Oni to obecně přehánějí s těmi předpisy...jela jsem autobusem a na místě pro kolečkový křeslo bylo asi šest cedulek, že toto je místo pro vozík a že máme prioritně toto místo uvolnit člověku na něm. Stejně tak, že policajti, včetně koní, musí nosit zářivě žluté vesty, aby byli vidět. To samé platí pro všechny veřejné činitele, jako třebas hlídači nebo uklízeči. Tak si říkám, že možná ti Francouzi nejsou zas až tak divný.
Odpoledne jsme strávili bezcílným ťapáním kolem Temže okolo obřího kola dál a dál od centra. Furt se na něco a na někoho čekalo, hlavně než se profi rozhoupali něco dělat, tak jsem z toho byla docela dost unavená! A když jsme dostali rozchod, ťapali jsme dál, až jsme se zastavili v celkem příjemné hospodě na pifko. Za £3,20 normální velké pivo, které chutnalo jako pivo (neriskovala jsem klasické anglické pivo, Guinness byla jistota) a docela fajn posezení v klasickém pubu.
Cestou dál jsem přepla do módu krok-krok-spát a odšlapala s ostatníma do Chinatown, kde si dali nějakou večeři a naštěstí jsme konec trasy absolvovali metrem, protože jinak bych už to asi nevydržela. V hostelu probíhal nějakej večírek, ale když jsme zaslechli karaoke a shlídli věk osazenstva, vzali jsme to rovnou do pokojů. Akorát je docela srací, když máte pokoj přímo nad barem a oni tam vyjou do jedný do rána.
Jo, a víte taky, že nemají stejné zásuvky krom toho, že jezdí vlevo? Naštěstí jedna holka, co se mnou byla na pokoji, měla redukci, tak jsem si mohla dobít telefon i baterku do foťáku.
Jo a to, že jezdí vlevo... Na zemi mají všude na přechodech varování: Look left, Look right...ale nějak zapomněli na to, že je třeba nejdříve Look down, aby člověk věděl, kam se má kouknout. Jak mi trvalo v Lyonu pochopit, kam se koukat a jak se orientovat, tady jsem se cítila už úplně ztracená, protože jsem nikdy nevěděla, jestli je to jednosměrka, nebo ne, a k tomu ještě to ježdění vlevo... První dva dny se fakt divím, že mě něco nepřejelo, než jsem se naučila trochu si dávat pozor.
úterý 3.3.
Naštěstí i přes to karaoke se mi povedlo usnout v 11 a spinkala jsem úctyhodných 9 hodin, abych trochu dohnala nevyspalou neděli a byla plná sil na další den plný šlapání. Taky jsem na to přezula botičky, abych měla otlačeniny na různých částech nohy a bolelo mě to rovnoměrně. Snídaně byla příjemná, müsli a opečený toust se slaným máslem, dostatečně sytá a dle mých představ. Měli tam super touster, takovej jakoby otočnej, že se to do toho grilu šoupe z jedný strany a tam se to postupně otáčí, až to vypadne z druhý. A má to větší kapacitu (která stejně nepostačovala).
Sraz u Westminster Abbey, půlhodina čekání, než náš pedagogický dozor přijede, další půlhodina, než se pohádají s personálem, že nemají skupinové vstupné (12 liber je přeci jen docela dost) a mohli jsme pokračovat dále. Nasadili jsme turistický pochod s pravidelnými zastávkami na focení a došli až k National Gallery na Traffalgar Square. Teda tohle náměstí si ze své poslední návštěvy v mých čtrnácti letech pamatuju úplně jinak, tak jsem ho nejdřív vůbec nemohla poznat. Dostali jsme rozchod na oběd a pak jsme šli dovnitř galerie (admission free). Fajn, že když o nic nejde, stojíme na nějakým zbytečným dvorečku půl hodiny, ale na prohlídku muzea dostaneme dvě hodiny.
Sbírku tu mají pěknou, přeskákala jsem gotiku, renesanci a baroko vzala rychleji a nejvíce si užila těch pár místností s impresionisty a tak. Fakt bych nikdy nevěřila tomu, co se stalo v galerii. A to, že v Londýně, když jsem s francouzskou školou na výletě, v National Gallery, potkám Vobo, naší učitelku angličtiny z gymplu! Jak jsem jí nikdy moc nemusela, tak jsme si skoro padly do náruče, jak nás obě to setkání překvapilo! Mimořádně za sebou neměla chvost dětí, protože haranti měli zrovna prázdniny. Asi 4x jsme se tam minuly při prohlížení a kličkování, tak jsme vždycky něco prohodily a zase šly očumovat další umění.
Po dvou dnech v Anglii jsem měla první výrazný střet s angličtinou, když jsem poslouchala cca čtvrthodinovou přednášku jednoho učitele u obrazu od Van Gogha a bylo to fakt poutavě řečeno. Rozumněla jsem mu úplně v pohodě, tak jsem si oddychla, že to se mnou ještě není tak zlý, protože když jsme přijeli, tak jsem Gatwickej přízvuk nepoznávala vůbec (spíše jsem v tom rozeznávala psí štěkání) a celkově mi britský přízvuk moc nejede (ale přijde mi docela sexy).
Po muzeu jsme měli na programu zase chození a chození a k tomu ještě trochu chození a sem tam taky pochodování převážně po nezáživné a hnusné moderní architektuře, případně barácích z 80's, což je teda taky průser, skoro jak u nás. Když se vás někdo zeptá na autora toho a toho díla z poslední doby, tak máte 50ti procentní šanci, že se trefíte: zkuste si vybrat Fostera (když je to hlavně sklo a ocel) nebo Rodgerse (to když k těm dvoum ještě přidáte pálenou červenou cihlu ve velkých formátech). Tím chci říct, že jak tam staví jen dva architekti, tak celá nová zástavba splývá v jednom duchu, je to vysoký a skleněný. Příjemně mě překvapilo, že až na Pohlavní úd od Fostera, se to Francouzům taky nelíbilo. Super, mám inspiraci pro svůj projekt: už vím, co dělat NEMÁM...teď ještě přijít na to, co bych tedy udělat měla. Ale už tak mám půlku problému vyřešenou. Nelíbí se mi, jak ta "moderní" architektura neumí stárnout. To ty krásný cihlový řadovky všude po městě, vypadají dobře i po sto letech!
Dál už jsem se jen plazila, protože každý další krok mi činil neuvěřitelné bolesti na mých ochozených chodidlech a protože jsem měla nedostatek teinu v krvi, takže jsem usínala. Tak mi byly adresovány tři dotazy, jestli jsem v pohodě, jak jsem tak čučela skrz všechno a jen tak automaticky fotila, abych se pak teda podívala, kde jsem to vlastně byla :)
Doplazili jsme se do British Museum, které mělo velmi příjemně vyřešené zastřešení dvora (určitě to nebylo od jednoho z těch dvou) a tam jsme si dali rozchod. Večeře z vlastních zdrojů v hostelu, u které jsem si vypila čajík a pokecala s Australanem a trochu si procvičila svojí angličtinu. S holkama jsme si ještě daly pifko, trochu pokecaly (už jste se někdy s kamarády bavili o tuhosti stolice...?) a šly spinkat. Před spaním jsem trochu pokročila v knížce, protože se mě Romain už dožaduje, abych ji dočetla a mohli jsme se podívat na film natočený podle ní.
středa 4.3.
Sraz u Royal Academy of Arts na nudnou a zbytečnou prohlídku archtitekta Antonia Palladia, resp. původních kreslených plánů ze šestnáctého století doplněné o dřevěné modely a nějaký text. Tam jsme zabili dvě hodiny, protože jsme museli počkat do dvanácti na vstup do Byzantin, kterou jsme prolítli všichni během 20ti minut, jak to tam bylo narvaný a celkově o ničem. Pak jsme dostali rozchod na oběd a protože jsem měla Francouzů plný zuby, šla jsem si sednout na kafe do Starbuck Coffee a u toho si sežvejkala svoji svačinu a trochu početla.
Sraz byl u katedrály Saint Paul's (sakra, my se toho projektu na St Paul nikdy nezbavíme!) a jelikož jsem měla dostatek času, řekla jsem si, že to vezmu autobusem a trochu se porozhlídnu po městě. Bylo to příjemný, jednou nemuset zalézat sto metrů pod zem do metra, ale zase to bylo strááášně dlouhý. V Londýně v zásadě jezdí jen autobusy a taxíky, ale i tak to bylo celý pekelně zacpaný, to nechápu.
Do katedrály nikdo nešel, protože prohlídka stála 8,50. Vydali jsme se pěšky k TowerBridge kousek dál po řece, než jsme byli ten první den. Když už jsem si začala plánovat vlastní večer, protože se mi všichni ostatní z ničeho nic ztratili, tak jsem přešla most a našla jsem je. Ach, to bylo šťastné shledání! Šli jsme do City Hall, kde se nám zrovna povedlo se dostat na malej rautík, takže 4 sklenky vína zadarmo a spousta zeleniny k večeři byla super věc. Pokecala jsem si tam s Chorvatem, kterej dělal číšníka a taky s jednou Britkou. Tak jsem aspoň trochu začala používat svojí angličtinu. Do Hostelu jsme naštěstí jeli metrem, dali jsme si zase večeri a pifko dole ve společenské místnosti, pokecala jsem si s Australanem a šla spát.
čtvrtek 5.3.
Další den jsme měli sraz na North Greenwich, kde jsme si měli prohlídnout cirkusový stan tuším od Rodgerse. Hala metra byla taky od něj a nápadně se podobala Cité International v Lyonu od Rodgerse a Piana. Profi jednou přišli první, jeli stejným metrem jako my. Do cirkusového stanu, alias O2 arény, jsme se dostali přes kontrolu lidí, kteří opět mluvili tím nářečím blížícím se psímu štěkání, takže jsem jim vůbec nic nerozuměla. Vevnitř se štosovaly faninky božského Michaela Jacksona na jeho večerní koncert. Interiér stanu byl, jak to vtipně nazval jeden spolužák, jakýmsi katalogem stylů a materiálů, protože tam bylo prostě všechno. Takové malé městečko samo pro sebe, s kavárnami a obchůdky okolo koncertní haly, akorát že každej ten domeček dělal pravděpodobně jinej architekt (jestli to vůbec architekti byli) a celkově...každý pes jiná ves, a to nebudeme mluvit o tom, že při vstupu dovnitř si člověk představoval něco úplně jinýho, než na co nakonec narazil.
Odtama jsme se svezli jednu zastávku metrem do skleněného města, co roste na místě bývalých doků. Staví se tam stále nové a nové mrakodrapy, nejspíš proto, aby byly taky tak prázdný jako ty, co už tam stojí. Jak jsme postupovali více k Greenwiche a podříčnímu tunelu, ubývalo výškových budov a přibývalo zeleně a klasické zástavby a ten kontrast byl opravdu směšný, tak jsem si z toho vyfotila panorámu. Na jednom místě se dokonce pásly ovce. Tak jsme si u nich udělali skupinové foto. Mělo by se objevit na FTP. Došli jsme až ke škole tance, jedné z mála moderních budov, co jsme viděli, která se mi docela líbila, ale bohužel neznám autora. Zkusím zapátrat. Pak jsme dostali rozchod.
Rozhodla jsem se strávit cca hodinu v autobusech a prohlídnout si trochu město, takže jsem dojela až k Hyde Park Corner a vydala se napříč parkem až na Notting Hill. Tam jsem se ještě na dvě hodiny setkala s Chorvatem, protože jsem měla náladu si pokecat. Ale musela jsem na něj čekat asi hodinu, naštěstí tam čekal nějakej Maďar na svoje tři Thajky, tak jsem si s ním pokecala taky a tolik jsem se nenudila. Rocco přišel, trochu jsme se prošli po čtvrti, pokecali a nechala jsem si koupit obědo-večeři fish and chips.
Když jsem mu dost jednoznačně řekla, že se mnou žádné pobavení nebude, jelikož mám kluka (a pomineme-li skutečnost, že tohohle napomádovanému typu mužské populace se štítím dotknout), tak se najednou zdekoval během patnácti minut, že ještě něco má...haha. Ale účel to splnilo, chtěla jsem si pokecat anglicky, a ještě jako bonus ta večeře... No kdo by to nebral?
Jo, taky jsem objevila obchůdek, který lákal cedulí: Predáváme české a slovenské potraviny, tak jsem se šla podívat... No, velká Májka za dvě libry není úplně nejlevnější, ale žít v Londýně, tak mi to přijde vhod :)
Trochu jsem byla nakoupit nějaké marmelády a čokolády zpátky do Lyonu, jednak abych utratila vybrané libry a dvak abych měla nějaké dárečky na rozdávání. Turistické butiky jsem zkusila tři a když jsem viděla, jakej šunt a za jaké ceny nabízejí, tak jsem se rozhodla, že ani telefonní budku, ani podložku pod myš s trasou metra kupovat nebudu.
Přivezla jsem si aspoň dva čajíky, jeden jsem dala Romainovi, abych u něj měla co pít (že nepiju pytlíkový čaje pochopil docela rychle, dokonce jeho maminka mi dává ohřívat vodu do hrnce, protože jsem odmítla si dělat čaj v mikrovlnce). Při placení jsem se ocitla tváří v tvář otázce: "dojunýdaba?" -"sorry?" -"dojunýdaba?" -"sorry? Ah, yes, i want"...jako jestli chci tašku.
Poslední večer jsem strávila krapet smutně sama v hospodě u piva s knížkou, protože se mi nepovedlo objevit žádný vhodný objekt na pokec. Ale aspoň mě potěšilo, že tam točí Budvárek, Starouše a Plzeň, jen by to nemuselo stát 3 libry. Když jsem se vrátila do hostelu, tak jsem ještě dala jednu partičku karet se spolužáky a šla spát. Akorát že byl další karaoke večer a tentokrát trval do tří do rána a volume bylo tak třikrát výš, takže jsem se to snažila zaspat se sluchátkama na uších a nechala jsem si je pak i při vypnuté mp3ce, aspoň jako malá zvuková izolace.
pátek 6.3.
Letadlo zpátky domů jsme měli v pět, což znamenalo v poledne vypadnout z Hostelu. Dopoledne jsme jeli akorát kouknout se na přístavbu muzea, která ale existuje zatím pouze v plánech, pak na jakousi inženýrskou školu a v Hyde Parku jsme hledali nějakou stavbu, kterou nevíme, jestli jsme našli (no typickej Lieberskinde, jak říkala profka - pomineme-li, že nevím, jak se to píše, tak ani nevím, kdo to je a co staví...ale prej je to café typickej on...asi bych se nad sebou měla vážně zamyslet a něco se přiučit o moderní architektuře. A nebo taky ne, je mi takhle fajn, stačí mi, co vidím.)
Docela mě překvapilo, že za celých pět dní v Londýně asi třikrát začalo trošku krápat, ale nikdy to nebylo natolik, abych musela vyndat deštník. To se jen tak nestává! I tady v Lyonu prší víc mi přijde.
Při čekání na Navette na letiště jsem utratila poslední chechtáky a koupila si další předražený sendvič, ale aspoň byl plný moc dobrých krevet, tak toho zas tak nelituju... Na letišti jsme zase čekali asi dvě hodiny, tak jsem si tam dala ještě koktejl ze zmrzliny a tyčinky Mars (mňam), utratila posledních 59 penny za malé brambůrky s čedarem, zůstala mi jedna pence, a taky zjistila, že nemůžu najít lístek na zpáteční cestu z letiště do Lyonu. Nakonec jsem ho našla, v kapse od džín v kufru.
V letadle jsem se začala bavit se dvěma anglány, co seděli za mnou a prokecali jsme celý dvě hodiny strávený v letadle a pak jsem s nima jela taxíkem do Lyonu, protože mě to nestálo nic, a vzhledem k tomu, že jsem nemohla najít ten lístek, bylo mi to docela příjemný. Kdyby jeli vlastním autem, asi bych ještě ten lístek pohledala, ale říkala jsem si, že taxi bude v pohodě, protože přeci jen tam je ta třetí strana. Kluci zaplatili celou cestu a vzala jsem si číslo, že dorazím do hospody, až se trochu osvěžím po cestě.
Zakotvili v St James Pub ve Starém Lyonu a byl to fakt super večer, skvěle jsme si pokecali a taky jsem dostala tři pifka (a ne že by nebylo příjemný nic neplatit a přitom se příjemně napít). Tak co, někdo studenty sponzorovat musí, ne?! Domů jsem se dostala v půl třetí (samozřejmě na kole, odmítala jsem pěšky ujít víc jak 50m), dala si pořádnou odblešovací sprchu a ve 4 zalehla.
sobota 7.3.
V deset jsem vylezla z postele a chystala se vyrazit na trh koupit nějakou zeleninu a taky v 11 měl dorazit Romain s croissanty, tak abych mu nešla otevřít v noční košili.
Nakoupili jsme samý dobrý věci a pak jsem uvařila bramborový knedle se špenátem a opraženou cibulkou, vzali jsme to ven a šli si sednout na ké a naobědvat se. U toho nám vyhrával Fanfár, pár muzikantů s trubkama a pozouny hrající francouzské písničky, příjemně se to poslouchá. Sluníčko šajnilo, jak se to v březnu vůbec nesluší, ale ve vzduchu je už opravdu cítit jaro, tak jsme vydrželi asi hodinu, než jsme zmrzli a šli dom.
Večer jsem byla domluvená s těmi třemi anglány, že zajdeme do hospody, Romain si na pomoc zavolal bratrance s přítulkou (ano, toho bratrance, kterýho jsem posledně skoro nevydejchala) a užili jsme si vážně super večer. Mluvili jsme anglicky i francouzsky, jen škoda, že nikdo neuměl česky. Měli proti mě všichni výhodu: alespoň jednomu z těch dvou jazyků rozuměli pořádně, já sice oběma, ale ne úplně stoprocentně. I když jsem teď denně vystavena náporu opravování gramatiky a učení mě nových slovíček, tak to ještě nestačí, abych se stala rodilou francouzskou.
Jo, v průběhu večera jsem tak nějak postupně více a více chraptěla, až jsem nakonec úplně ztratila hlas. Ve čtvrtek večer jsem totiž v hostelu nastydla, byla mi v po
steli zima a když jsem se asi za hodinu probudila díky tomu karaoke, tak jsem už jen cítila, jak mě škrábe v krku. Tak mám teď hlásek jak konipásek, celý den jen šeptáme a když jsem volala našim, tak jsem byla dotázána, jestli mám dost čaje a medu a citronu a jestli mi něco nechybí (jako kdyby to mohli nějak změnit...) a že mám hodně odpočívat a tak vůbec, no prostě maminka. Já si ten hlas užívám, jen je to občas naprd, když mluvím s jistotou dospívajícího chlapce, který nikdy neví, co mu vyleze z hlasivek.
neděle 8.3. (MDŽ)
Skočili jsme znova na trh, koupit lososa a kopr a udělala jsem supr těstoviny s lososem na šalotce a bílém víně. Pak jsem usnula u seriálů a večer jsem se nechala odvést s Romainem a jeho mámou k němu, protože ta byla odvézt jeho sestru do Lyonského bytu, kde je přes týden. Dali jsme si večeři a večer strávili každej u svého počítače, jak jsem již psala.
No a to by bylo asi tak všechno z toho celého týdne, zážitky rozhodně mám (a ošlapaný nožičky taky), ale myslím, že nejvíc jsem si "anglicky" užila ty poslední dva večery v hospodě v Lyonu, kde jsem měla konečně pocit, že jsem v anglii. Škoda, trochu pozdě, ale přece! :)
