Earl Gray ve Valdově

Tyjo, ten titulek zní skoro jak The Who ve Woodstocku! Nicméně, myslím, že tohle byl opravdu přelomový koncert, který změní dějiny tea-metalu - alespoň pro kluky z kapely Earl Gray. Třicet tři rozeskákaných dětí a k tomu 12 vedoucích před provizorně postaveným pódiem a aparaturou napájenou z jednoho benzínového agregátu... Ano, Earl Gray se vydalo na turné po jednom lese na jeden určitý dětský tábor, kde bubeník Martin už několik dní připravoval půdu pro toto jedinečné vystoupení na záchranu blízkého lesa, který se má vykácet, aby tam zlatokopové mohli postavit zlatý důl. A kluci jako správní ekologové jedou koncertní šňůru, aby změnili běh světa.

---

Odjezd byl naplánován ve dvou autech, jedno s aparaturou a dvěma lidmi a druhé taky s aparaturou, ale k tomu se čtyřčlennou posádkou. Já jsem jela tím druhým, se "slečnou manažerkou Bárou", která řídila, zpěvákem Vaškem a kytaristou Honzou. V autě byla fakt sranda, hlavně když se zrodil fenomén "Chrudim", jelikož basák Honza, když jel na soustředění kapely autem, tak se naprosto ztratil a dostal se až do Chrudimi. Od této chvíle jméno tohoto města padlo alespoň 20x a při zpáteční cestě jistě minimálně 5x.

Na místo jsme dorazili kolem osmé hodiny, kupodivu obě auta, tak nevím, jak to přes tu Chrudim ostatní stihli, a kluci začali vytahovat nástroje a zesilovače a já jsem dostala do ruky pořádný foťák, se kterým jsem dělala nepořádné fotky, až jsem si zase vzala svoji krabičku s dírou a fotila s kompaktem. Kupodivu ten malý motůrek utáhl všechny nástroje i komba, jen svítit už jsme si nedovolili, takže Martin (ten, co byl vedoucím na tom táboře) pohotově zaparkoval v blízkosti svého ocelového oře a jako osvětlení pódia zapnul reflektory od auta.

Po malé zvukové zkoušce jsme se všichni odebrali do velitelského teepee na krátkou bojovou poradu a ohnivou vodu. Okolo toho ohně bylo fakt příjemně, že se mi ani nechtělo pryč ven.

Kluci potom začali hrát a děcka poskakovat. Musím říct, že jsem takhle nadšené publikum ještě neviděla, vážně. Muzikanti hráli jak o život a byli upřímně nadšení, že se to všem tolik líbí. Anglické písničky u menších dětí neměly takový efekt, jako poslední, česky zpívaná Lopata. Myslím, že se z toho stal nový fenomén a vedoucí říkali, že spousta malých před usínáním opakovala dokola slovo Lopata.

Vetší děti šly ještě k ohni a tam jsme hráli Městečko Palermo. Tak jsem si zahrála s nimi a byla jsem zvolena prasákem, který v noci prasí spící obyvatele a když někoho zprasí třikrát, tak ho odkrouhne. Když mě konečně odhalili, tak jsem si šla sníst do "kuchyňky" vynikající bramboračku a všichni starší jsme se odebrali zase do teepee trošku si popovídat u ohně a zahřát se.

Bohužel jsme nemohli zůstat, protože povinnosti volají (naštěstí ještě ne ty moje), takže jsme se o půlnoci sebrali a vyrazili zpátky do Prahy. Honza určitě skončil v Chrudimi, ale to se dozvíme až jindy. My jsme v pořádku dorazili na Lehovec, kde jsme sedli na noční tramvaje a paní řidička si šla odpočinout po namáhavé šichtě. Celá vyuzená jsem oblečení shodila daleko od postele a ani dvojí mytí vlasů z nich tento parfém nedostalo :)

Cvak...cvak...jedeme Vltavu!

Tak jsem byla konečně poprvé na vodě a letos to nezhatila ani neschopnost ostatních (z původních 12ti nás jelo 6), ani povodně (jako v roce 2002), takže výlet se vydařil. Nebylo to špatné, i když je pravda, že to mohlo být i lepší... no co naplat, stárneme všichni a lidem pod dvacet už nějak moc nerozumím.

---

Šest je vážně blbej počet, nevejdeme se o jednoho do auta. Tak jsme museli s bráchou jet vlakem a pak jsme tam na ně dvě hodiny čekali, jelikož se u Budějic dostali do štrůdlu. Ještě tak, že jsme nejeli tím autobusem o hodinu dřív, protože to bychom tam vážně proseděli celý den.

Ráno přišel bratříček dom na snídani, takže jsme se královsky najedli, a jak jsme později zjistili, tak taky za celý den nejvíc. Vyrazili jsme na autobus v 11, ale v metru jsem si vzpomněla, že jsem si nevzala pár věcí z peněženky, takže jsme se zase vrátili domů a jeli až za hodinu. Stejně ten vlak byl pohodlnější než autobus, tak co.

Na místě jsme, jak jsem již řekla, čekali dvě hodiny, než ostatní přijeli. Chvíli jsme si sedli do hospody na pivo a polívku, ale taky jsme tam zas tak dlouho nevydrželi. Pak jsme šli vyřizovat lodě, jenže slečna mi to spočítala na 3000 a to jsem u sebe vážně neměla. Nakonec jsme platili jen dva tisíce, protože po páté hodině večer už se za ten den neplatí... Zajímavé, že ještě v šest by to placené bylo. Nakonec to takhle aspoň dopadlo líp, zůstalo víc peněz na pivo :)

Takže z Vyššího Brodu jsme vyjeli něco po osmé hodině večer, než jsme to všechno naskládali do barelů a vyřídili. Pěkně se začalo stmívat a druhý jez jsme projeli téměř po tmě. Měli jsme původně namířeno až do Rožmberka, ale radši jsme zakýblovali v kempu předtím, protože už nebylo fakt nic vidět. Taky jsme se tam s bratrem poprvé vykoupali. Byli jsme u břehu a čekali na ostatní, jestli stavíme nebo ne, a když jsme chtěli odjet, tak jsme se zachytili o šutr a už se nedalo nic dělat... Ale voda byla krásně teploučká, jak kafíčko! U ohně, kam jsme se přišli vysušit, se nás taky ptali, jestli jsme se udělali na jezu, nebo kde... nene, tady u kempu, to víte, to se musí umět! I karimatka mi uschnula, což mě potěšilo.

Těšili jsme se, jak si za odměnu po pádlování dáme na osvěžení pivo, ale chyba lávky, v deset už byl kiosek zavřený, takže ani o večeři jsme si nemohli dělat nějaké velké plány. My jsme samozřejmě na jídlo ani nepomysleli, takže jsme s sebou neměli nic. Naštěstí nám zbyly dva rohlíky, co jsme si koupili v Budějovicích na nádraží a jeden karbanátek s chlebem, co nám vnutil otec. Naštěstí, že nám ho vnutil. Pavel měl s sebou dvě 1,5l flašky piva, tak to taky padlo za oběť vlasti.

Stany jsme stavěli za tmy, my samozřejmě bez baterky, protože jsem na ní ani nepomyslela. Ještě teď mám z té tvrdé země otlačený krk, ale rozhodně ten první kemp byl lepší, jak ten druhý u Krumlova, protože tam nikdo nedělal celou noc bordel a lidi nezačli hulákat už v šest ráno.

Druhý den jsme se vykopali tak, abychom v deset vyrazili z kempu, což se nám více méně (spíše méně) povedlo. Pavel zase nemohl spát, tak koupil v osm čerstvé rohlíky na snídani a uvařil čaj. Den byl slunečný a sem-tam nějaké šplouchnutí od vody se dalo zvládnout. Pražili jsme se na sluníčku, pádlovali, občas soulodili a do toho kecali. Bratr měl neustále nechutný poznámky, že pádluju neefektivně a že tu vodu jen hladím (vodu hladili všichni, dle pohledu na ně!!!), až jsem se naštvala a šla se opalovat. Nohy pěkně přes okraj kánoe a hlavu položit na sudy za mnou, pohoda dřez a nikam nespěcháme.

Na oběd jsme to zapíchli U Fíka, kde jsme si dali výtečné uzené s bramboráčkama a kluci to zapili "fíkovicí" - slivovicí se zelenou koktejlovou třešíňkou. Pak jsme se vydali pádlovat dál a s bráchou jsme se otočili až na jednom složitějším jezu, kam jsme najeli blbě a převrátili se o kámen. Jen mě naštvalo, že jsem tam utopila docela pěkné tričko, což s tím ukradeným batohem z Marseille už dělá pěknou řádku oblečení!!!

Další jezy už jsme ustáli, protože jsme vymysleli, jak na to, ale vodu jsme stejně museli ihned vylejt, protože jsme byli více pod vodou, než nad ní. Do kempu u Českého Krumlova jsme přijeli asi ve 4 odpoledne, postavili stany, vykoupali se a šli do Krumlova na procházku a na večeři.

Procházka byla fajn, městečko je to moc pěkné, ale stejně to na mě největší dojem udělalo, když jsem tam byla poprvé. Ještě jsme si u toho prohlídli jezy, které nás čekaly druhý den a to už bratr pořád otravoval, že by chtěl na večeři do té vegetariánské restaurace u vody, kde už jednou byl, tak jsme tam nakonec zašli. Pivo za 39 a bylo teplý a nic moc... Ale Ajdam byl s jídlem spokojen, tak aspoň to. Potom jsme hledali nějaký lokál, kde by točili pivo za levněji, až jsme našli Budvar za 21, což zvítězilo, a i kuchyně byla fajn. Když přišla slečna servírka, tak si vyžádala občanky, což se mi teda už dlouho nestalo...ale je fakt, že holkám bylo 18 čerstvě a minimálně jedna vypadala na 16, tak se slečně není co divit.

K večeři jsem si dala romadůr s chlebem a na cibuli extra jsem si docela musela počkat... Ale donesli mi ji a ani mi ji nezapočítali navíc, jako u toho nakládaného Hermelína na Strahově. Poseděli jsme tam asi na tři kousky a vydali se zase pěšmo do kempu, ono to přeci jen nebylo úplně za rohem.

Kemp byl tentokrát úplné sídliště, stan na stanu, a rámus tam byl až do rána a od rána na novo, takže jsem se moc nevyspala. Ale aspoň mi nebyla zima, jak jsme byli dále od vody, než předešlé noci.

Na Vltavu jsme vyrazili až asi v jedenáct, protože jsme měli dost času (což se nakonec ukázalo ne tak docela pravdivé) a cestou kravili, jako že na sebe stříkali, nebo jsme honili říční piráty, co bojovali s pistolkami, taky jsme docela dlouhou dobu soulodili, byli se koupat, a na konci jsme si vyměnili pozice s kormidelníky, kteří šli dělat háčky. Bratr mi furt nadával, že mi to nejede rovně a odmítal pádlovat, ale já jsem tu loď sama prostě neutáhla. Ale omluvil se mi, že trochu asi zabírám, protože jsme se pohybovali o něco rychleji, než nehybné rafty s opilou posádkou okolo.

Vyměnili jsme se až chvíli před posledními jezy, které jsme tentokrát zvládli v poloze lodi otvorem vzhůru, a když jsme vrátili lodě, vydali jsme se na kopec do hospody na večeři. Bohužel Pavel musel stihnout vodácký autobus, který ho odvezl zpátky k autu, takže poseděl jen chvíli, a my jsme zase pak pádili na vlak, takže už jsme se neviděli.

Jídlo bylo moc dobré, a dokonce bych byla spokojená, kdybych si objednala ovocný salát s grilovaným hermelínem. Takhle jsem se napucnula grilovaným ananasem (který, uznávám, k tomu šel moc dobře), melounem, hrozny, nektarinkou... No měla jsem chuť na slané, tak mě to trochu rozladilo. Ale pravdou je, že jsem až do večera neměla hlad.

Na vlak jsme vyrazili radši s předstihem, ale nakonec ten kopec, kterým vyhrožovali, nebyl vůbec tak prudký, a cesta taky nebyla půl hodiny, ale lehce přes čtvrt pohodovým tempem, lístky cenově ušly a na sezení jsme se taky vešli. Zábavu nám tam dělala větší skupinka vodáků, kteří se vraceli z té samé trasy a byla s nimi dost sranda. Jinak jsme četli časopisy a trochu spali.

Doma jsem pověsila mokré smrdící prádlo, rozmotala opět mokrou karimamku, dala si luxusní dlouho vanu a šla skypeovat s Romainem. Jsem ráda, že jsem ve svých 25ti letech konečně okusila ten vodácký fenomén, který mi až doteď byl odepírán. Doufám, že za rok zase a tentokrát v hojnějším počtu!

Sbohem a šáteček

22. - 29. 8

Co napsat o posledním týdnu stráveném v Lyonu? Uklízela jsem v pokoji, snažila se sbalit a vyházet nepotřebné věci, roztřídit, co je potřeba do Prahy, a co zůstane u Romana v Trevoux, potulovala se po Lyonu a prošla si slevy; a taky jsem se připravovala na pracovní pohovor u toho pana architekta nádraží, co se mu tak líbil ten můj projekt.

---

Poprvé, když jsem mu volala, tak na mě v telefonu moc laskavý nebyl (ale byl ve vlaku - ach jak příznačné) a taky mi hned řekl, že mail sice četl, ale že žádnou práci teď nemá. Tak jsem mu řekla, že hledám až od října, a když to už podruhé vypadlo (tunel), tak jsem mu poslala smsku, že mu zavolám zítra, až bude mít trochu víc času. To už byl daleko příjemnější (když jsem zaplašila myšlenku, že hledám na poslední chvíli) a domluvil si se mnou rande na středu 22. července. Hlavně ať s sebou přinesu všechno, co jsem dělala k diplomu, stačí na CD, a že si to už vytiskne sám.

Když jsem přišla, tak se se mnou nejprve chvíli bavil o Praze, Čechách, nádraží, Lyonu a mých plánech do budoucna (a proč chceš vlastně zůstat v Lyonu? - no to víte, já tu mám přítele - jo aha, tak to už netřeba dalšího vysvětlování) a tak. No a potom si se mnou prohlídnul moje nově vyrobené portfolio, přeložené i do francouzštiny, popovídal mi o té naší diplomce, že ten můj projekt byl rozhodně nejlepší, až jsem se z toho musela úplně červenat. Mimo to mám v portfoliu dvě nádraží a jeden projekt vedle nádraží, takže mi řekl, že jsem stvořená pro to pracovat s nádražími. Ještě mě pak vychválil nějakému člověku z personálního, aby si prohlídnul moje "dossier", a že pokud bude práce a peníze, rozhodně není problém, aby mě vzali. Mám se ozvat v září, pokud se mi neozve on sám.

Co jinak... Ten úklid byl pěkně namáhavý, protože jsem musela přebrat každý papír, každý kousek oblečení a každou věc, abych se rozhodla, co s tím. Začala jsem to pomalu rovnat do tašek, abychom mohli v sobotu podniknout stěhovací akci a odvézt to do Trevoux a nacpat Romanovi do pokoje (myslím, že ze mě má fakt radost).

Nicméně popořadě, ještě předtím jsme zůstali konečně jeden páteční večer v Lyonu a šli tancovat. Nejprve jsme se trochu prošli po ké, koukali na seriály a v deset přijel Romanův bratranec se slečnou, že půjdeme tancovat. Přivezli dvě flašky růžového moku, který zbyl z narozenin jeho sestry, tak jsme je vypili u mě, a vyrazili jsme k půlnoci. Mě se chvíli předtím dotáhli Settleři, o které jsem se snažila už měsíc, a než jsem je rozběhala, spolklo to celou tu dobu, co byli u mě. Ale povedlo se!

Zašli jsme na Markýzu trochu zatančit a dost mě mrzí, že jsme nebyli častěji. I když jsem už byla pěkně unavená, tak mě to fakt bavilo. Krom toho jsem tam měla tři nápadníky, dle Romana tři socky, které hledaly holku na jednu noc, ale co, využít se má všeho a proč bych si nezatancovala, ne?

V sobotu jsme se z postele vykopali docela pozdě, ale stejně jsem si prosadila poslední procházku na trh, abych koupila pár sýrů a paštiku domů, a jeli jsme s první várkou věcí do Trevoux. Tam jsme se naobědvali a nakonec vymysleli, že to uděláme následovně: ve třech (s maminkou) jsme jeli do Lyonu, kde si měl Roman vyzvednout tranzit na přestěhování kanape, on s ním, s kolem a několika dalšími věcmi odjel do Trevoux, kde to vysadil a vrátil se zpátky do Lyonu, aby auto zase vrátil (firemní stěhovák, který jak je vidno používají přes víkend všichni zaměstnanci) a my jsme mezitím měly za úkol do osobáku nanosit všechny moje kytky (a že jich teda bylo), oblečení a papíry, abychom to měli už přestěhované. Další várku měl Roman odvést až po mém odjezdu, takže jsem poslední tři dni strávila jejich přípravou. Musím říct, že mi to docela bodlo, že mi Romanova máma v tom bytě pomohla, protože jsem si potřebovala ještě utřídit některé věci, a ona mezitím nandala kytky do krabic a nanosila do předsíně.

Když jsme přijeli, tak jsme museli uklidit Romanův pokoj a přestěhovat v něm nábytek, aby se tam vešel ten clic-clac. Pokoj dopadl moc dobře a mě se líbil víc, než předtím, hlavně proto, že se tam konečně dá na něco sednout. Věci jsme naskládali na skříň, pod skříň, pod stůl, a poslední várka prý přišla na stůl (nádobí a tak). Kytičky jsem rozmístila venku na zahradě mezi růže, co tam tak živoří, a myslím, že se to tam moc pěkně zazelenalo. Doufám, že v Trevoux hodně prší, protože Roman se na ty kytky ještě ani nebyl podívat a o jeho mámě nemám zprávy... ale slibovala, že se o ně postará (a jak říkám, už přežily šest týdnů v "péči" jonese). Jen se děsím toho týdne, kdy pojedou na prázdniny a o kytky se bude starat můj drahý...to abych mu psala aspoň tři smsky denně, jestli už to zalil ;)

Večer jsme nakonec hráli ve dvou Settlery, protože jsem měla fakt chuť si tu hru konečně zahrát. Nainstalovala jsem to na jejich stolní počítač a s notebookem jsem si sedla na schody a předháněli jsme se v tom, kdo dřív dokončí misi... No dobře, tak v tom jsem looser, ale moje města zas byla postavena s daleko lepším urbanistickým záměrem, než ta jeho!!!

V neděli jsem se rozhodla, že upečeme tvarohové buchty, protože mi v mrazáku zůstaly ještě dva tvarohy. A taky jsem přivezla sklíčka s barvičkami na malování naušnic a modelovací hmotu na výrobu všemožných šperků. Nejprve jsme vyrobili těsto, které se zprvu zdálo velmi složité, ale pak jsme vlastně jen smíchali mouku a do ní nalili roztavené máslo se smíšenými ingrediencemi. Nejhorší bylo vysvětlit, že chci vanilkový pudink, protože Francouzi nic takového neznají. Nasypala jsem tam tedy trochu bramborového škrobu, aspoň, že tak. No ale moje blbost, den předem jsme dělali nákupy a já debil jsem si přečetla recept jen tak letmo a místo vanilkového pudinku viděla cukr. Pudinky mám doma ve spíži...

Těsto jsme nechali vymíchat domácí pekárně, protože jinak by to byla dost fuška. Nechali jsme ho nakynout v rozehřáté troubě a šli dělat ozdoby. Roman mi vyrobil jedno malované sklíčko a jeho máma něco vymodelovala, což jsem musela stejně dodělat já, a navlíkla si korálky na zápěstí. Sestru to po jednom neúspěšném pokusu přestalo bavit a šla si číst.

Těsto krásně nakynulo, tak ho brouček krásně zpracoval a ono zase odkynulo. Měla jsem chuť ho za to přizabít, ale což... Vytvarovali jsme koule s tvarohem a rovnali je na plech. Samozřejmě, že jsem zase měla chuť R nakopat do zadku, protože jedinej českej recept mu není svatej! Nejprve z toho chtěl dělat jakési šátečky (blbe, stejně to nakyne!) a pak mi tam propašoval dvě plněné čokoládovou pěnou (tu vyrobil zároveň s těmi buchtami, a hodilo se to, protože aspoň spotřeboval bílky). Pěna při pečení vytekla a zamořila okolní buchty, ale co se dá dělat...

Při pečení jsme hráli Settlery a pak připravili večeři. Já jsem si dala jen trochu salátu, protože jsem stejně neměla hlad. A taky jsem si šetřila místo na buchty! Udělali jsme si k tomu dobré čerstvé kafíčko a poseděli venku na zahradě. Vonělo to úplně skvěle a chutnalo ještě líp! Všem jim to moc chutnalo, dokonce i Audrey, která normálně sladké, co připraví její bratr nejí, si přidala.

Večer jsem si už jen sbalila svých pět švestek a šli jsme spinkat, neboť byla potřeba vyrazit v 7,20 na šichtu. Odvez mě ke mě domů i s věcma a jel pracovat. Já jsem pak připravovala stěhování, vyřídila jsem ještě poslední věci, jako třeba poslat do školy CD s diplomkou nebo zajít pořešit Taxe d'habitation (poplatek za bydlení ve městě) a hlavně hrála Settlery.

Odpoledne se mi ozval Martin blonďák, že jede zpátky do Prahy (z tour de France autem a na kolech) a že mi odveze saxofony. Ozval se mi už v neděli, jestli nezajdeme posedět na ké, ale protože jsme byli už unavení a protože jsem to četla pozdě v noci, tak to nevyšlo. Odpoledne jsme si teda šli aspoň chvíli sednout ven, oni se před cestou najedli, a taky si dali buchty a moc je chválili.

Večer přišel Roman, dotáhl víno a zmrzlinu a celý večer jsme strávili čučením na seriály a povídáním o blbostech. Polomrtví jsme šli spát už v jedenáct. Třikrát se mi povedlo převrhnout sklenku, 2x s vínem a jednou s vodou... No, ani to uklízení se nemá přehánět!!!

V úterý jsem konečně ten svůj chlívek vysála a Jones mi řekl, že se rozhodl, že si zabere pro tentokrát ten můj pokoj, jelikož má skříně, ve kterých se ztratí část jeho bordelu. Večer jsme se šli projít do parku Tete d'Or a konečně si dali goffru (vafli), o které jsem básnila od začátku, co jsme spolu. Pak jsme se svalili na trávu každý se svojí knížkou a takhle setrvali, dokud sluníčko ještě trochu pražilo.

Ve středu před odjezdem jsme si zašli koupit něco k jídlu, pizzu a takový zámotek s masem a hranolkami a šli si s tím ještě jednou sednout na ké, ale už jsem byla dost nervózní, a taky byla ještě potřeba dodělat nějaké věci, že jsme tam moc dlouho nevydrželi. Dala jsem si slavnostní sprchu v tý mizerně malý sprše, připravila si občerstvení do baťůžku a Romain mě odvezl na Perrache na autobus. Pusinka, zamávat a jedemééé... 16 hodin v autobuse (+3 zpoždění díky zácpám) ...bože!

Léto v Praze

středa 29.7.

V autobuse jsem se docela nudila, ale snažila jsem se zabavit čtením té francouzské knížky, do které jsem se docela dost začetla a nezbývalo mi tedy k dokončení moc. Taky jsem v nočních pauzách koukala na mobilu na Simpsnovy, ale kupodivu jsem se i vyspala. Povedlo se mi zabarikádovat si volnou sedačku až do pěti do rána do Štrasburku a naštěstí ta tlustá blonďatá Němka vypadla v devět ráno ve Frankfurtu.

---

Ráno jsem si začala povídat s paní Janou z Dijonu, protože mě pobavilo, že se na nějakou větu, které nerozumněla od svého kamaráda zeptala "quoi?", tak mě zajímalo, jak dlouho už ve Francii žije... říkala, že 20 let... že jeli na dovču a kvůli její nemoci se nestihli vrátit v termínu, a než dva roky kriminálu, se radši rozhodla, že tam zůstanou. Dala mi recept na listové těsto, já jsem jí zase obohatila jinými lahůdkami, povídaly jsme si o jídle a o pečení, o francouzských školách a životě tam, a cesta ubíhala trochu rychleji.

Zajížděli jsme do každé prdele a do Prahy jsme přijeli místo ve tři až v šest. Naši opět nezklamali, příjezd jsem nahlásila na minutu přesně, ale přiloudali se o 20 minut později, dle tradice. V Lyonu mi zůstaly ještě dvě buchty z neděle, tak jsem je šoupla do kostkované utěrky, přivázala na tyčky od diabola a přijela jako Honza ze světa.

Na večeři jsme šli celá rodina Na Mělník, tak jsem si dala černé pivko a smažený sýr a vcelku rychle jsem začala pochybovat o tom, zda to byl skutečně dobrý nápad přijet. Ještě jsme zajeli vyzvednou saxofony za Martinem na Anděl a pak už jsem si doma jen zatelefonovala s Romanem a šla jsem spinkat.

pátek 31.7.

Další den jsem se těšila, jak se pořádně vyspím, ale bratr přišel v devět s čerstvým chlebem na snídani a nemilosrdně mě vytáhl z postele. Pak se rozhodl, že si potřebuje zajet koupit ňákej epoxid na sochání a že jestli chci vidět jeho řidičské umění. No to teda umění bylo... Zvláště když stál v levém pruhu a blikal doprava, a to ho dokonce i jedno auto pustilo, ale bratrovi to chcíplo, takže nevěděl, co s tím je a proč to nejede.

Pak jsme si ještě i s máti (která ho nenechala řídit samotného) skočili na oběd do jedné fajn hospůdky po cestě, tak jsem si dala svůj oblíbený nakládaný hermelín. Odpoledne jsme doma začali vyklízet dětský pokoj, protože mě vážně nebaví mít všechno svoje oblečení naházené v jednom prádelním koši. Povedlo se mi vyházet spousty papírů a taky neskutečně moc starých učebnic z gymplu, které jsou naprosto na nic. Doufáme, že nám to v antíku vezmou, aspoň část z toho.

Večer mě Julo vytáhl na procházku po Praze, takže jsem jen neseděla u kompu u Settlerů. Nejdřív jsem za ním dorazila do jednoho baru na Karláku, kde byl na večeři, tak jsme tam chvíli poseděli, a pak se prošli na Újezd do Dobré trafiky. Když jsem přijela domů, tak jsem se ještě vrhla na Settlery. Ale stejně si říkám, že až dodělám poslední misi, tak to smažu a už to hrát nebudu, protože je to žrout času a zas tak zábavný to neni.

sobota 1.8.

Zase úklid, ale jinak vcelku podařený večer, protože jsem šla s Matějem na brusle a večer se ozval Julo, že sedí s nějakými kamarády v Crossu, tak jsme tam zašli na pivo. Kluky jsem přinutila, aby mě doprovodili dom, tak jsem se cestou aspoň nenutila. V noci jsem telefonovala s Romanem a opravdu si nepamatuju, že bych mu u toho usnula, měla jsem pocit, že jsme se rozloučili a popřáli si dobré noci, ale údajně prý ne, protože si byl jen vyčistit zuby, než se uloží do postele... No nevím, v polospánku notně posíleném alkoholem mi občas pamět vynechává.

neděle 2.8.

K obědu jsme měli kachnu na medu...máti jí dala péct, já jsem udělala špenát a otec uvařil knedlíky. Tak jsem si dala trochu typické české jídlo. Po obědě jsem s Jirkou odnaproti vyrazila na procházku na Petřín, respektive jsme se tam vyvezli lanovkou, zasedli u stánku s pivem a zmrzlinou a povídali si. Přišlo mi, že takhle nespokojenýho člověka s Čechami jsem už dlouho neviděla. Když jsme se před domem loučili, začalo zrovna hřmít, však taky meteorologové slibovali na odpoledne bouřky, a to se ta modrá obloha zatáhla vskutku rychle.

Vzhledem k tomu, že od pěti pršelo a přestalo v 11, jsem zůstala sedět u Settlerů a do Crossu na hraní se mi nechtělo.

pondělí 3.8.

Pondělí byl velký vyřizovací den, protože jsem se musela všude objednat a zajít na spoustu míst, jako třebas objednat doktory a kadeřnici, vyběhat papíry na autoškolu, překopírovat data z notebooku, který jsem konečně posílala na opravu, no a taky jsme nemalou část dne zabili úklidem. Večer bylo ještě pořád hnusně, tak z bruslí nic nebylo.

úterý 4.8.

Pro změnu úklid... Odpoledne jsem odevzdala notes ve vlastnoručně vyrobeném obalu z kartonu pánovi s dodávkou a doufám, že se mi brzo vrátí. Ty dva dny bez počítače, než jsem bratrovi zabavila ten jeho, resp. můj starý, byly úplně jak pohádka. Hodně jsem četla a chodila jsem ven. To teda dělám i teď, jen občas zasednu k počítači a hodinu dvě strávím ničím.

Odpoledne jsem byla na první teoretické hodině v autoškole, kdy mě posadila do trenažeru a vysvětlila mi, na co je spojka a jak se řadí... Haha, to bude ještě sranda.

Večer jsme vyrazili s Matesem na brusle, stavili se u Trojského kanálu zase na kofolu a nakládaný hermelín.

středa 5.8.

Od bratra jsem si vyzvedla otcovo kolo (no, po jeho "péči", by se to dalo spíše nazvat vrakem), že si ho spravím na ten náš plánovaný kolovýlet, který se pořád posouvá a posouvá, že už asi nikam nepojedeme. Byla jsem v Tržnici sehnat nějaké šroubky, nakoupit pár věcí, co mi chyběly, koupit si novou klávesnici ke stolnímu počítači, a taky jsem zašla do Plusu koupit něco k jídlu. Myslím, že už jsem ve Francii moc dlouho, protože mě dost překvapil způsob, jakým se ke mě paní pokladní chovala...v jejích myšlenkách jsem četla: "Simvás, co mě to tu proboha s něčím takovým votravujete???"

Když si člověk jednou zvykne, že je v obchodu pánem, že se tam na něho všichni usmívají, pozdraví ho a popřejí mu dobrý den, tak se jen těžko vrací do české reality. Později jsem to vyprávěla Matějovi, tuto příhodu, a on se mě zeptal, kde mám jako pointu, že tohle je přece normální...aha. Ale musím říct, že paní v želeřáství mě nenutila koupit si pytlíček šroubků za 50 Korun, ale ochotně mi našla všechno, co jsem potřebovala, mile se se mnou bavila a vůbec to byl příjemný zážitek (bohužel poté přebitý tím Plusem). No co naplat, Francouzi pracují míň (7 hodin denně a dvě hodiny na oběd) a berou víc, tak se jim to hned usmívá líp.

Bratr mi odpoledne dovezl komp, protože jsem zjistila, že abych mohla všechno vyřídit, a taky začít dělat ty webovky, že ho potřebuju. Tak nám máti půjčila klíčky od auta a jeli jsme. Cesta tam (350m) byla naprosto v pohodě a bratr měl chuť řídit. Naložili jsme počítač a nějaké knížky a vyrazili jsme zpátky, ale když to bratrovi skákalo a dokonce i chcíplo, tak jsme to radši vzali rovnou domů.

Večer jsem zajela na Strahov na volejbal a bylo to hrozně fajn si po dlouhé době zahrát. Lítala jsem po hřišti, jak jen to šlo, a asi po hodině jsem začala hrát i docela slušně. Taky mě překvapilo, že ta cesta nahoru vůbec nebyla dlouhá, a že jsem to tam vyfuněla s přehledem.

Pak jsme ještě zašli doplnit tekutiny a cestou dom mi jen ustaraně volala maminka, kde jako že jsem a jestli jsou na ulicích ještě nějací lidé. Kdyby mě nrzdržovala, dorazila bych dřív. Ale nevím, kudy mám večer jezdit, protože celá Letná byla po tmě, a když jsem to včera zkoušela po autocestě, tak to bylo tmavý taky, a k tomu tam ještě jezdila auta... Příště to zkusím přes Újezd.

čtvrtek 6.8.

Nic významnějšího se nestalo... koupila jsem si nové botičky, sluneční brýle a vysála jsem půl kila sádry ze svého drahého počítače. Na grafické kartě byl půl centimetru prach... och! Už mu ten počítač nedám, ať si koupí vlastní!!! Večer jsme byli s Matějem na brusle, stavili jsme se zase v naší oblíbené hospůdce na kofolu, vyslechla jsem hovor grupy francouzů, co tam byli na závodech, a jeli jsme dom. Při návratu jsem nějak nezvládla nástup na chodník, tak jsem si udělala silniční lišej, ale naštěstí ne moc hluboko, a ani to tolik nebolí.

pátek 7.8.

Dopoledne teď trávím tak, že vstávám mezi devátou a půl desátou, přichystám si snídani a jdu si s ní sednout na balkon i s knížkou. Obvykle je mi po dvaceti minutách takové vedro, že to zase zabalím a jdu dovnitř. Pak sednu ke kompu, zjistím, že tam nikdo není, ale povede se mi sehnat program na večer, takže jsem jela večer na volejbal. Bratr mi sebral to opravené kolo, tak jsem si musela zprovoznit svoje růžové, které se stává opravdovým utrpením a naprosto se na něm nedá jezdit. Do kopce jsem funěla tak o deset minut déle a vůbec to nejelo. Na volejbale se nějací černoši snažili mě balit, pak zjistili, že umím francouzsky a na**ali se nám na hřiště ještě s dalšími Francouzi a dělali tam asi hodinu bordel i s harmonikou, než přes můj evidentní nezájem odešli.

Jo, ale hlavní program dne byl autoškola. Poprvé jsem sedla do auta a měla jsem se rozjet. Napoprvé mi to chcíplo, dělala jsem moc věcí najednou a paní na mě jen řvala, ale tak po čtvrt hodině jsem i zvládla zastavit, rozjet se, přeřadit na dvojku, otočit se, přidat na trojku a pak jsem i pomalinku zacouvala, jak po mě chtěla. Jen to auto má děsně citlivou brzdu i plyn, tak se toho člověk skoro nesmí dotknout. Ale docela mě to i začalo bavit.

Večer jsem dorazila ještě před půlnocí, ale po sprše jsem se radši rozhodla, že zalezu do postele s knížkou, než abych seděla do dvou v noci u kompu. Čtu rychle, za pár dní jsem na straně 400, ale taky musím makat, abych to stihla - 2x 700 stran Waltariho, to není žádná legrace.

Zase jednou v Paříži

Další víkend z našeho nabitého prázdninového programu jsme se chystali rodinně do Paříže, trochu za kulturou a trochu za kamarády. Ale než jsme tam odjeli, podnikali jsme ještě dost věcí v Lyonu.

---

středa 15.8.

Ve Francii měl premiéru nový Harryho Fotr, a protože Romain je velký příznivce fantasy a všeho podobného, rozhodně tam chtěl jít. Akorát, že lístky byly vyprodané už hodně dopředu, tak jsme se tam nakonec nedostali. Šli jsme aspoň na dlouho plánovanou večeři - obr pohár zmrzliny u Häagen Dasz. Bylo to dobrý, ale za těch 14 Euro to zmizelo nějak moc rychle (jeden mega pohár pro dva).

čtvrtek 16.8.

Odpoledne mi zavolal někdo z personální agentury, že shání pro jednoho svého klienta "rýsovací prkno" na příštích 14 dní, aby nahradilo nemoc. Že prý našel moje CV na netu a že si řekl, že když mám po škole, určitě nějakou práci uvítám. Taky ho hodně zajímalo, jestli mám fakt tu školu v Praze a jestli umím pracovat s ArchiCADem. Tak jsem přišla na pohovor a on mi řekl, že se mi ozve. Nakonec to nevyšlo, ale byla jsem ráda, protože jsme jednak měli zůstat do pondělí v

Paříži a dvak jsem měla spoustu práce s balením.

Večer jsme zašli do toho kina, bylo to fajn, ale že by mě to zrovna třikrát vzalo, to ne. Ale dvakrát i jo, docela jsme se nasmáli. Jen jsem měla z počátku trochu problémy s britskou angličtinou a francouzské titulky jsem samozřejmě vyignorovala.

pátek 17.8.

Po předchozí zkušenosti z Marseille jsem si do Paříže sbalila jen to opravdu nejnutnější vybavení, a to do igelitky, a do Trevoux jsme odjeli už ve tři odpoledne, protože Romain měl mít nějakou opravdu kousek od něj, aby se tedy nemusel pro mě vracet do Lyonu. Nakonec z té opravy nebylo nic, protože jí udělal někdo jiný, jen to zapomněl zapsat. Tak se vrátil asi ve 4 odpoledne, ale nic podstatnějšího jsme neprováděli. Já jsem dokoukala MASH a začala sledovat nově stažené poslední série Simpsnů.

Do postele jsme oba zalehli každý s knížkou, jako babička s dědečkem, už v deset večer.

sobota 18.7.

Vstát mě zase donutili v půl páté, abychom vyrazili brzo a na místo dojeli ještě před zacpanou Paříží a ze dne taky něco měli. Do Versailles jsme dorazili kolem desáté a zaparkovali na nechutně předraženém parkovišti. Naštěstí nám Paříž udělala radost a všechna muzea a kulturní památky měla vstup pro EU do 25ti let včetně zdarma. Tak to jsem stihla na poslední chvíli... Ale kdyby ne, tak mám ještě kartičku architektury. Díky této akci použil Roman mnou vyrobenou průkazku z architektury jen jednou, kdy bylo třeba dokázat, že je student.

Prohlídka zámku mě nějak neomráčila, pozlacené sály a načančané pohovky v chumlu turistů mě nějak přestaly lákat. Se zahradami to bylo něco podobného, protože jsou hrozně rozlehlé, ale většinu času se člověk pohybuje po hliněné cestičce roubené 4m plotem, za kterým na něj vykukuje zeleň, takže nevidí nikam okolo sebe. Až teprve u zámečku Marie-Antoinetty jsem viděla pěkně upravenou květinovou zahrádku, jak jsem si jí představovala. Měli jsme smůlu, že počasí bylo trochu nijaké, a že všechny fontány zapnuli až v okamžiku, kdy jsme odtud odcházeli.

Odtud jsme vyrazili do hotelu, kde měli spát ti tři, tedy máma, její přítel a sestra, a my jsme vyrazili do města hledat Pierra, u kterého jsme měli spát.

Na Champs-Elysées jsme si sedli do jednoho super předraženého kafe a dali si radši koktejl za 10E, než pivo za sedm. Taky jsme si to pořádně vyčekali, než k nám vůbec někdo přišel, než nám to přinesli, a když už jsme čekali 20 minut na placení, tak jsme přemýšleli, že už asi půjdeme. Nakonec Skřet přišel a nechal si zaplatit.

Při Pierrově jízdě autem jsem se Romanovi omluvila, že řídí opravdu dobře.

K večeři jsme se dohodli na raclette a na tom, že pojedeme na návštěvu k jedné sestřenici, tak jsme zajeli na nákup a z návštěvy mezitím sešlo. Znovu jsme tedy vše vyskládali doma na stůl a holčina přijela za námi. Trochu jsme popíjeli a chystali večeři, i když v těch 11 večer už pak nikdo z nás na to neměl hlad, maximálně chuť.

Pak jsme zapli konzolu Wii, tzn videohry, které mají senzor na pohyb, takže ovalačem v ruce hýbeš tak, jako bys například hrál tenis nebo volejbal. U toho jsme se bavili tak tři hodiny a já jsem celou dobu doufala, že vyhraju alespoň jeden zápas... marně.

Vytuhla jsem asi ve tři a ostatní to zabalili asi půl hodiny na to. Sladké 4 hodinky spánku do půl osmé už mi nějak nestačí, ale vykopali jsme se docela brzo a jeli na sraz v Louvre.

neděle 19.7.

Na RER stál lístek jen na cestu do Paříže celých 3,70, což mě docela šoklo. A jelo to taky dost dlouho, no nechtěla bych bydlet v Paříži a strávit 3 hodiny denně v metru. Není se čemu divit, že tam mají signál i v metru, co by tam taky jiného dělali, než telefonovali?

Obešli jsme pyramidu, vlezli do ní a šli si pro lístek zadarmo. Se zbytkem tlupy jsme se setkali někde u Egypta, ale zase jsme je rychle ztratili. Jen jsme jim vyměnili japonský plánek za francouzský. Sály v Louvre jsou mnohem hezčí, než ty ve Versailles a i výzdoba se nám líbila od dost víc. U antických soch jsem rychle pochopila rozdíl mezi Řeckem a Římem, protože ty první mě nadchly a ty druhé byly opravdu ošklivé.

Celou obrazovou část jsme jen prolítli, protože jsme na ně ani já ani Roman neměli náladu, u Mony Lisy jsme se ptali, co je na ní tak úchvatného (hlavně, když si jí člověk ani nemůže prohlídnout z těch 20ti metrů a za sklem...)? Taky jsme přeskákali orient a keramické střepy a ve dvě jsme se vypravili hledat oběd.

Jednou za půl roku nazrála doba, kdy mám chuť si u Mekáče dát cheesburger, takže jsme se vypravili hledat nějaký MacDo a za rohem bylo i kafe Starbuck, tak jsme si udělali menší piknik u Notre Dame.

Pro vstup dovnitř kostela byla fronta až na druhý konec náměstí, ale Roman velmi šikovně předběhl celý ten dav, tak jsem to jednou viděla i zevnitř. Jako že gotický kostel jako každý jiný. Svatý Vít je hezčí.

Spokojení a napapaní jsme vyrazili metrem k Ajfelce a na Quai Brandly do muzea od Honzy Nováka, resp. Jeana Nouvela. Loni jsem to viděla těsně po dokončení a s čerstvě založenými zahradami, tak jsem se chtěla podívat, jak se to za ten rok rozrostlo a konečně i nahlédnout dovnitř, jelikož exteriér sliboval dost zajímavý interiér.

Zahrada vyrostla opravdu moc pěkně a protihluková skleněná stěna z toho místa udělala oázu a rajskou zahradu s tichem. Byli jsme si sednout do místní kavárny a byli jsme usazeni na plastová nízká křesílka na zahrádku s výhledem na všechnu tu přírodu, Ajfelku a muzeum.

V muzeu byla stálá výstava umění Afriky, Oceánie, Austrálie a Jižní Ameriky, takže jsme si to tam opravdu užili po všech těch klasicistních obrazech, sochách a vůbec. Zařízení a přítmí naprosto ladilo s výstavou, ten barák byl postaven pro tuto instalaci a cokoliv jiného by se tam nehodilo. Ale zato takhle z toho byl maximální zážitek. Rampy táhnoucí se okolo vystavených masek a tesáků procházely celým prostorem a krabice přečuhující přes vnější stěnu byly zase zařízeny jednotlivými instalacemi. Zkrátka a dobře, tenhle barák se mi opravdu líbil.

Potom jsme pod Eiffelovkou čekali na sraz s Pierrem a Julií, abychom vyrazili někam najíst se a popít. Já jsem si tam vybírala svého černouška se třemi Eiffelovkami za Euro, kterému dám vydělat, ale pořád jsem se nemohla rozhodnout, jestli se mi některý z nich líbí. Byli dost nesympatičtí musím říct. Při čekání jsme tam na trávě skoro usnuli, jak jsme byli ze všeho toho pochodování unavení.

Když jsme se konečně sešli, tak jsme chvíli okouněli okolo a hledali nějaký rozumně drahý bar na apéro, ale když všude stálo kafe 4 Eura, sebrali jsme se odtama a vyrazili Na St Michel - Notre Dame, kde byla spousta malých hospůdek a barů. Jen jsme měli komplikace s metrem, protože jednu linku RER zrovna v tom úseku, který jsme potřebovali, opravují, takže jsme museli na "přestup" - 300m po chodníku přejít na jinou linku metra.

Potom jsme rozjeli popíjení a hodování a začali v jedné kavárně, kde jsme čekali na sestru s boyfriendem, tak jsme tam vypili dvě karafy vína, pak jsme se šli najíst do jedné palačinkárny (protože jsem pořád ještě žádnou neochutnala, tak mě to zajímalo), kde jsme si dali Cidre a každý nějakou palačinku, jen škoda, že tu, co jsem chtěla, neměli, a zbytek byl s něčím z konzervy. Nakonec jsem si vybrala špenátovou a byla moc dobrá. Jen za ty peníze je to docela malý.

Ani jsme tam nezůstali na desert, protože nás nic moc nelákalo a slečna obsluha byla dost nepříjemná. K tomu žádná karafa s vodou, žádný chleba, tak jsme se sebrali a šli pryč. Našli jsme vcelku levný a sympatický bar kousek odtama, sedli jsme si na bar (jinde, u těch 3 ostatních stolků), místo nebylo, a dali jsme si každý koktejl či pivo. Musím říct, že ač jsem si dala modrou skleničku šampaňského s Curacaem a ještě něčím, tak mě to nenadchlo. Pivo je pivo (jen by nemuselo být sakra tak drahé a tak hnusné!).

Kluci pak začali panákovat, ale já už byla unavená, moc jsem jim nerozumněla a taky jsem seděla stranou poslední u stolu, tak jsem si vytáhla blok a začala si psát poznámky, co se stalo, abych pak po tom měsíci mohla stvořit tenhle žblept. Po půlnoci jsme se sebrali a že pojedeme zpátky. Dorazili jsme v pořádku, i když dva lidi museli jet naležato v kufru, protože to bylo jen dvoumístné auto. Spát jsme šli hned po příjezdu, protože jsme byli všichni pěkně unavení. A to jsem usínala celý den, kdekoliv jsme si na chvíli sedli.

pondělí 20.7.

V pondělí jsme si docela přispali, takže jsme se vykopali a do centra dojeli k jedenácté. Sraz jsme si dali v Les Halles a odtamtud jsme šli směrem k Seině na loď. My jsme se odpojili a zašli si na čaj a limču do jedné hospůdky, a protože jsme si sedli na bar, stálo to oboje asi 4 Eura. Kafe na baru tam měli za 90 centimů a kromě toho, až na homo číšníky, to byl moc příjemný prostor. Jo a ten čaj byl sice pytlíkový, ale takový ten celolistý, co se prodává v plátěném pytlíku a chutná úplně normálně.

Na lodi jsme objeli ten ostrůvek na Seině, projeli okolo všech turisticky významných památek a vystoupili u Ajfelky. Romain mi nechtěl vyndat z batohu sluneční krém, že se přece na lodi nemůžu spálit. To jsme pak večer viděli.. pálilo to jak čert a rudá jsem byla všude na ramenou a ve výstřihu. Sluníčko mi vypálilo tílko, tašku přes rameno a taky skleněný přívěšek na krku, takže jsem vypadala jak rajčátko. Tak jsem měla chuť ho přizabít... příště mi snad bude věřit.

Prošli jsme se na terasu u Trocadero, sehnali suvenýry, udělali si pár fotek, a vyrazili zpátky na loď, protože jsme nechtěli odjíždět ze zacpané Paříže. V bulanžérce jsme si ještě koupili večeři, resp. piknik po cestě, a vyrazili zpátky na jih do Lyonu. Stavili jsme se na pumpě, abychom si snědli ty úlovky, a dorazili něco po desáté večer. Po sprše a vydatné vrstvě krému jsem šla do postele ještě si trochu číst. Během cesty a tenhle večer jsem přečetla přes sto stran v knížce.

úterý 21.7.

Původně mě měl Roman odvézt do Lyonu hned ráno, až pojede do práce, ale vzhledem k tomu, že tam nejel, tak jsem zůstala v Trevoux. Tak jsem se koukala na Simpsny, zacvičila si kalanetiku, četla jsem si, trochu jsem šáhla na ty webovky a pak jsme se šli k večeru projít k vodě. Trochu jsme zažili ten výlet do Paříže a jinak si večer od toho všeho odpočinuli.