Se Slováky v Bratislavě, díl 6.

Je to super jet pár set kilometrů vlakem na jih a svléknout podzimní bundu, schovat deštník a nasadit sluneční brýle, zvláště když je začátek července! Moji cestu z Ostravy do Bratislavy jsem přežila a plna sil a očekávání jsem vstoupila na přednádražní plochu na sluníčko, abych počkala na Andrejku. Přišla blonďatá opálená kráska a já jí v první chvíli skoro nepoznala. Zrovna se vrátila z dovolené z Itálie.

Hlavné námestie v Bratislave

---

Andrejka mi ukázala svůj nový byt, kde je se dvěma kamarádkami kousek od centra. Má suprovej mega balkón, který kouká do něčeho, co kdysi byla zahrádka, dneska je tam několik vzrostlých stromů a tráva na zemi, ale výhled je to pěkný. Sluníčko tam taky svítí a skvěle se tam sedí na kafe, na vínko, na oběd...

Převlíkla jsem se ze zimy do léta a vyrazily jsme do centra na kafčo. Taky jsem toho moc nenaspala a ta cesta byla únavná, tak jsem se potřebovala něčím probrat. V jednom trendy café jsme čekaly na Andrejčinu sestru Týnu a potom po cestě do hospody na sraz s ostatními jsme to vzaly ještě přes sekáč, kde měli zrovna akci 1,75€ na všechno. Nakoupila jsem si pět kusů oblečení za nějaké dvě stovky a měla jsem z toho radost.

Hospoda mi byla vybrána, abych si mohla dát nějaké ty slovenské specialitky, ale nakonec jsem si tam nic moc nevybrala, takže to skončilo nakládaným hermelínem. Moc se jim nepovedl, škoda. Jinak pivečko tam točili Šariša a takové řezané bylo vynikající. V průběhu večera se tam dostavila Rony (kamarádka od Andrei, která s ní byla v té Itálii), takže holky neustále vyprávěly historky ze Sicílie a podobně. Muselo to tam bejt super, podle toho, co jsem zaslechla. Žádná organizace, spávaly u různých babiček, co pronajímaly pokoje, nechaly se vozit Italy, kteří se je pořád snažili sbalit, válely se na pláži, cpaly se zmrzlinou...taky bych hned vyrazila :) Proč že to vlastně jsem v tom Lyonu??

Potom taky přišel Maťo, poslední z naší pekelné trojice, co jsme to v Lyonu na Erasmu pořádali vypečené večírky a výlety. Moc mi tam oba dva chybí. Tak se aspoň jednou za rok podívám do Bratislavy za nima. A pořád čekám, až se přijedou podívat za mnou do Francie!

Přišli ještě další, nakonec nás bylo asi 8, ale krom jednoho kluka si ani nepamatuju jména, skoro ani tváře. A asi je moc často vídat nebudu. Jenom jednoho, jmenuje se Ivan a byla s ním moc sranda. Nicméně jsme se tam moc bavili a byl to super večírek. Já jsem půlku večera jela na kafi, měla jsem dva nebo tři turky, abych tam nevytuhla v jedenáct, to by mě mrzelo.

Andrea a Rony (Veronika)

Týnka a Nessie

Andrea si může sednou, kam chce, a oblíct, co chce, a vždycky jí to bude slušet...!

Maťo, když zrovna vysvětluje, že tahle zelená věc, to je Architektura, co jim tu postavili.

Nessie s Kellou (Andreou)

Když nás z hospody asi ve dvě ráno vyhodili, tak jsme se trochu toulali Bratislavou a pak jsme šli k Andrejce na balkón se dvěma flaškama vína. Ivan tam vytuhnul hned, Andrei v posteli, Maťo šel domů o hodinu později a já jsem to pak taky už zapíchla, aby mi druhý den nebylo moc blbě.

Francouzi by řekli "raté" a to je poprvé, co nenacházím v češtině trefné slovo. Chce to říct: neúspěšné! Probudila jsem se v deset a už mi teda bylo líp. S Andreou a Ivanem, co vytuhl v její posteli, jsme tam pak posedávali v kuchyni a pili kafe (teda já se o to aspoň snažila), pak přišla Rony a kamarád se zdekoval, tak jsme šly na oběd do hostelu a přidala se k nám i Týnka. Potom jsme ještě vyrazily do centra do jednoho stylového babičkovského café na kafe a dortík a potom už byla mým jediným snem postel a dvouhodinová siesta, která by pomohla mému utrápenému, alkoholem zmučenému, tělu. A opravdu pomohla. Večer už mi bylo dobře a byla jsem v plné síle na to jít zase s ostatníma do hospody :)

Cestou jsme to vzali přes Andrein bývalý byt, kde jsem se byla podívat na jejich střechu, kde se prý koná spousta večírků a akcí. Vzhledem k tomu, že to není oficiální terasa, ale jenom poklop kvůli opravám, tak tam ani není zábradlí, takže jsem se tam moc nezdržovala a hlavně jsem se držela daleko od okrajů. Ale musí to tam bejt za teplých letních nocí fajn. S kytarou, už jen ten táborák by chyběl :-P

Do hospody přišli zase všichni: Týnka, Rony, Maťo, Ivan, a další dva tři lidi. Mají to tam super partičku, jestli se takhle stýkají často. Taky bylo zrovna 5. července, takže měli státní svátek. Ale oproti Čechám nemají Husa, takže 6. se už šlo do práce. Takže jsme to tam moc nenatahovali, jenom na jeden grilovaný encián a pivo, a šli jsme dom. Tam měla zase spolubydlící návštěvu, která seděla na balkóně s kytarou a flaškou vína, tak jsme se k nim přidaly. Já jsem vytáhla flétničku, co s sebou vozím pro všechny případy a skvěle jsem si s ním zahrála. Místo táboráku jsme měli svíčky, zpívali jsme si a bylo nám dobře. A vůbec se mi nechtělo jít další den na autobus a vrátit se zpátky do Prahy. Ale co naplat, čas běží pořád dopředu a proto mám blog, abych si ty skvělé momenty mohla kdykoliv připomenout.

Andrea pracuje od desíti a nedaleko od svého bytu, takže budíček byl vcelku klidný kolem deváté. Hodila jsem si k ní baťoh a šla se ještě projít do centra a nakreslit úvodní obrázek. Dala jsem si zmrzlinu k snídani a užívala si sluníčka na náměstí u kašny. Autobus mi neujel a do Prahy jsem dojela v pořádku. Četla jsem si na tabletu a rozčilovala jsem se, že jim na Slovensku nefungovala wifi, ona teda moc nefungovala ani potom, takže jsem pobyt na internetu zkrátila na minimum a věnovala se Vládcům loutek od Roberta Henleina. Doporučuju.

No a to by bylo pro dnešek zase vše. Prázdniny a léto jsou super, hlavně když teď koukám z okna na tu šeď promísenou s deštěm.

Budou nové botičky!

A už jsou objednané, dorazí přesně, když budu za dva týdny v Praze. Už se těším.

Na maminku, na kamarády, na pivo i na nové botičky :)

http://www.royaloutlet.cz/golddigga-patent-boots-ladies-blue-check/

Slunečnice 3x jinak

Ještě stále nepublikovaná procházka v ptačí rezervaci koncem července byla velmi plodná. A kromě ptáků tam mají i malou zahrádku, kde pěstují zeleninu, ovoce, slunečnice, konopí...

---

Vím, že tu chybí měřítko, ale vemte si, kde je horizont foťáku a představte si, že je asi ve výšce 150cm... Stvoly u země měly průměr daleko větší, než můj palec. Nechápu, jak toho docílili!

Ostatně na té pravé kytičce vidíte, že má stvol skoro jako zápěstí...

:-) A teď pro konstrast to, co vyrostlo na okně mě - vlastně zázrak, že to úplně neuschlo po Romanově zářijové "péči". Průměr hlavičky asi 2 cm :-P

Takhle vypadala koncem září v "plném květu".

A takhle už vypadá čtvrnáct dní, hlavička se zvětšila asi o centimetr, lístečky jsou pořád žluté, ale i když sluníčko ještě občas zasvitne, tak už se neotevře. No příští rok je rozhodně zasadím více zjara :)

A slunečnice dotřetice - tentokrát z modelíny fimo a teď z nich jsou pěkné naušnice a náhrdelníky.

Hamburské kuře a čápy s mákem

Včera večer jsme tu měli návštěvu a konečně po dlouhé době slušnou večeři, u které jsme seděli u stolu a povídali si. A taky jsem měla chuť vařit, prošla jsem si staročeskou kuchařku a dostala jsem na ty všechny laskominy chuť. Dneska jsem sice trochu trpěla, jednak z přežrání, a pak taky z toho, že jsem tři hodiny skákala okolo plotny a dneska mě dost bolí koleno. Ale stejně to bylo moc fajn soirée.

---

Hamburské kuře - prý se tak nazývala mladá malá kuřátka, co se kdysi chovala, ale dneska už se moc nevedou. Nevím, jestli jsme sehnali, co jsme chtěli, ale ve Francii se prodává "coquelet", což v překladu znamená malé kuře, a je to takové malinkaté kuřátko, má asi půl kila, a nají se z toho dva lidi. A krom toho je samozřejmě dražší, než kuře "normální"... Ale moc dobré.

Recept spočíval v tom, že kuře se osolí a v hrnci na másle se opéká půl hodiny za vydatného polívání vodou. Já jsem ho nakonec dala ještě zapéct, protože jsem chtěla křupavou kůžičku na povrchu, a té by se jinak moc nedosáhlo.

Mimo kuřete se vysmaží malé cibulky (zkusili jsme čerstvou cibuli i malé cibulky v láku a ty tomu dodají takovou příjemně nakyslou chuť - ona se ta kyselost pak tím pečením ztratí), žampióny a kostičky anglické slaniny nebo bůčku. V receptu se kuře a ten zbytek dělají samostatně a pak se to jen dá na mísu, já jsem to nakonec po půl hodině vaření kuřete v hrnci všechno dala do pekáče a zapekla v troubě - chutě se tak trochu víc prolinuly a taky to vypadalo moc krásně :)

Šťávu z kuřete, co zůstala v hrnci, trochu podlejeme a přidáme zakysanou smetanu s maizenou a vznikne z toho výtečná omáčka. K tomu rané brambory vařené ve šlupce a můžete si být jisti, že jsme se všichni olizovali až za ušima :)

K tomu jsme popíjeli růžové víno a k dokonalosti už snad chyběl jen ten moučník, na který se teď chystám.

Tím byla jihočeská specialita "čápy s mákem", na kterýžto recept jsem nedávno narazila při pročítání starších čísel Instinktu. Vypadalo to poměrně jednoduše a chutně, tak jsem to rovnou vyzkoušela. Jen Roman, když se dozvěděl, že můj dezert bude z brambor, si z toho po zbytek večera dělal srandu. Jinak složení strávníků bylo: dva Francouzi (Romain a jeho kamarád Julien), jedna Francouzka - trochu Češka (Claire) - zvyklá na tuto kuchyni, jeden Slovák (Marek), já a jeden Čech (Pavel), který přišel až po hlavním chodu z práce.

Takže - jedná se o bramborové nočky obalené v máku s teplými švestkami. Jak víme, nouze naučila Dalibora housti, a tak stejně se to dělá i s recepty - ne vždycky to vypadá tak, jako v kuchařce na obrázku, ale dobré to rozhodně bylo. Těsto na nočky se dělá z 350g bramborové kaše, 160g polohrubé mouky a dvou vajec. Mělo by být dostatečně husté, aby se z toho ty nočky daly vykrajovat. Usmažíme je na pánvi na másle a ještě horké obalujeme v máku s cukrem. Potom si v kastrolu ohřejeme půlky švestek se skořicí, hřebíčkem a cukrem, a všechno to klademe na talíř. Doplníme lžící kysané smetany. No a když máte švestky zmražené od léta jako já, tak vám z toho vyjde spíše švestková omáčka, ale na kvalitě to nic neubírá, možná bych i řekla, že přidává, protože jsou ty nočky méně suché. Jo, a když to těsto budete mít moc řídké, tak vám z toho vyjou spíše takové placičky. Ale komu to vadí, žejo? :)

I když to značně leze do peněz i do času, tak si myslím, že takovéhle večeře budeme pořádat častěji, protože je to fakt příjemné jíst s přáteli, než sedět na kanapi a čučet na seriály. Navíc máme tetu Myčku, takže dnešní úklid ani tolik nebolel, za půl hodiny byla kuchyň v původním stavu. A zítra večer jsme pozvaní k Zamirovi a Else na raclette, takže si těch společných večeří docela užijeme.

A abych nezapomněla: dobrou chuť!

Procházka proti proudu času

Obrazová část již dřívěji publikované procházce po Starém Lyonu, kterou jsem nejprve podnikla se svou kamarádkou Kájou a potom ještě jednou, tentokrát s foťákem, při mém posledním validním víkendu. Hezké pokoukání přeji :)

---

Kompletní fotoalbum najdete na rajčeti: http://reddevillenka.rajce.idnes.cz/Vieux_Lyon_-_prochazka_proti_proudu_casu/

Důvody, proč si nejít lehnout?

No těch je jistě spousta, počínaje večírkem s přáteli, nedokončenou prací, nespavostí přes neodkladatelnou činnost či nedočtenou knížku. Právě poslední jmenované mě nenechalo usnout včera v noci a i když jsem šla do postele v půl jedné, tak jsem "mobil" zaklapla ve tři. Právě, když jsem knížku dočetla. Začala jsem asi před pěti dny a ani jsem nečetla nějak častěji, jen večer, když se převaluju v posteli a nemůžu usnout, tak jí občas vytáhnu. Čtení na mobilu je praktické z toho důvodu, že člověk nepotřebuje lampičku a nebudí člověka, co spí s ním ve stejné místnosti. Navíc dotykový mobil ani nevydává zvuky. A kromě tohoto nočního kamaráda čtu před den také papírové knihy, takže mám rozečteno, mimo časopisů, několik knih najednou.

---

Ta, která mi nedala usnout, než jí dočtu, včera v noci, měla všechno, co taková kniha potřebuje: napětí, zájem, lásku, strach, ohlédnutí do minulosti, myšlenky na budoucnost, happyend... A všem ji doporučuju si přečíst. Čte se jedním dechem. Jmenuje se Veronika se rozhodla zemřít a napsal ji brazilský spisovatel Paolo Coelho. Kdysi mi jeden kamarád doporučil přečíst si Alchymistu, což je moc dobrá povídka (na knihu je to moc krátké), takže jsem si jeho jméno zařadila do listu knížek ke stažení z internetu. A Veronika mě opravdu pohltila. Doufám, že se vám bude taky líbit.

A ta další, papírová, kterou mi doporučila maminka, když mi asi před dvěma lety dávala v Praze několik českých knížek, se jmenuje Když nastaly deště od Luise Bromfielda. Z počátku mi to přišlo trochu divné a nechtělo se mi číst dál, ale teď jsem na straně 75/517 a mám chuť poznat, jak to v Indii v první polovině 20. století fungovalo. Vždyť my o té zemi skoro nic nevíme. Ani v zeměpise se o ní neučíme víc, než je nutné.

A i když trávím většinu dne tím, že sedím u počítače, jezdím na rotopedu, koukám na filmy, nebo patlám naušnice z fimo, tak jsem stejně ráda, že knihy existují a že se u nich umíme ponořit do jiného světa, jiné atmosféry, a zapomenout na to, co se právě děje v tom našem reálném.

Už zase skáču přes kaluže

Slovy klasika, pomalu jsem začala odkládat berle a belhám se jak kačka po celém bytě. Na skákání si ještě chvíli počkám, ale začíná to být lepší. Začala jsem chodit do bazénu (chodíme tam a zpátky, po špičkách, po patách, dělám kolo a tak..), pak jezdím na rotopedu a chodím na chodícím pásu. A když pak večer přijdu domů, tak jsem naprosto mrtvá a místo kolena mám dřevěnou kouli, která se odmítá hnout. Ale jak říkám, začíná se to lepšit. Teď jsem doma měsíc a už z toho nemůžu a to mě čeká měsíc ještě druhý! No ale snad budu moct dělat víc věcí a trochu chodit ven, abych se z toho nezbláznila.

---

Včera jsme šli s Romanem na večeři ven do města, protože jednak už nemám inspiraci, co vařit, a kromě toho jsem měla chuť se pro jednou pořádně najíst! Jinak jsem taky byla jednou v kině s francouzsko-českou kamarádkou Claire a sem-tam se tu někdo zastaví, buď na pokec, nebo na procházku, nebo včera tu byla Elsa a dělaly jsme fimo. Ona vytvořila kytičky, které náramně připomínají kolečka salámu a syrové naklepané maso :-D Holt použila tmavě červenou a stříbrnou barvu. Já už jsem několik přívěšků vyrobila a teď jsem se vrhla na slunečnice. Uvidíme, jak to dopadne, protože teď to teda není nic moc :) Nafotím, až to bude celé hotové. Včetně nádobíčka, co jsem si k tomu před týdnem nakoupila, abych mohla vyrábět spoustu různých věcí.

Moje nová (vysněná) lampa

Na tenhle skvost jsem narazila při naší poslední předoperační procházce do starého Lyonu. A musela jsem si ho okamžitě koupit! Žárovek jsem se sice dočkala postupně (kupovali jsme je po jedný a každá je jiná), ale v týdnu jsme je konečně dokompletovali a mohla jsem si jí zapnout a tudíž se i pochlubit tady na blogu.

Francouzi jsou v trapu, jede se k babičce!, díl 5.

Předchozí díl, kdy jsme se s Francouzi rozloučili na letišti a já se konečně mohla trochu vyspat, najdete ve 4. dílu. V pátek jsme tedy odjeli k babičce. Vyrazili jsme asi o půl třetí, protože jsme čekali, než si otec něco zařídí. Nikdo neví, co to bylo. Všichni, včetně bráchy a jeho přítulky Sáry, jsme byli ready už od rána. A tak jsme čekali... A to ještě nebylo všechno, protože když jsme stavěli na pumpě pro benzín, otec volal babičce, že teda vyrážíme, a oni byli strašně překvapení, že přijedeme, protože o nás nevěděli. A přitom my jsme s tím počítali už nejméně týden. No jo, tatínek...

---

Do Ostravy jsme dorazili kolem osmé večer, rovnou na večeři. A podávala se i s točeným pivem. Strejda slavil narozeniny, tak měl načatej sud. Pípu dostal před několika lety od jednoho kamaráda. To je správné vybavení domácnosti! Do hajan jsme zalehli po několika povinných kolech slivovice, jak se tady sluší.

U babičky se dobře spí. Je tam klid a čerstvý vzduch. Tak jsem si pořádně přispala a dolů sešla až něco po desáté. Miluju víkendy, kdy člověk nemusí vstávat a může v posteli zůstat tak dlouho, jak se mu chce (než ho vypudí potřeba nebo hlad :-D). Strejda sice nerozdejchává, že snídáme všichni v rozmezí mezi osmou a jedenáctou hodinou, ale už si nějak zvyknul.

Na oběd přijel můj dvoumetrovej bratránek Michal a moje skoro-dvoumetrová sestřenice Pavla. Dali jsme si sváteční oběd, protože to zrovna byl den strejdovejch narozenin. Vynikající hříbkovou polívku a pečené se zelím a mými domácími knedlíky. Miluju českou kuchyni. Už těch francouzskejch gurmánskejch jídel mám docela dost. Když jsem vytahovala knedlíky z vody a krájela jsem je, tak mi oba, babička i strejda, říkali, ať toho nenosím tolik. Půlku plata jsme spořádali ještě dřív, než dorazilo vůbec maso se zelím na stůl, a než jsme dojedli celé jídlo, zbylo jen pár knedlíčků. A to se strejda bál, že zbude a co s tím budeme dělat? ;)

Když jsme zkraje odpoledne seděli takhle se strejdou, jeho přítelkyní a bratránkem v kuchyni, tatík s babičkou seděli v obejváku u televize. Potom přišla babička do kuchyně a odtama do spíže. A když se vracela do obýváku, tak si něco nesla schovaného pod svetrem a dělala, jako by nic. Věřili byste tomu, že se moje pětaosmdesátiletá babička snažila propašovat flašku vermutu?? :-D

Později jsem se šla se strejdovou přítelkyní projít do lesa a kouknout se po hříbcích. Nic. Naprosté nic nerostlo. Ani prašivky, natož nějaké pořádné hřiby. No ale aspoň jsme udělaly něco pro zdraví a nadýchaly se čerstvého lesního vzduchu. Zbytek mezitím seděl u televize a koukal se, jak Petra Kvitová drtí Šarapovovou. Ani jsem to na ten závěrečný míček nestihla, jen jsem slyšela jásot, že jsme to vyhráli. A když jsem to psala Romanovi, jehož celá rodina sleduje všechny tenisové turnaje, tak mi ani neodepsal. Pfff.

Na večer jsme naplánovali velký táborák. Jednak jsme strejdovi pomohli spálit hromadu větví, co se nakupila po jarním ořezávání na zahradě, a pak jsme toho taky využili, abychom si dali k večeři vynikající grilované kuřátko. U ohně jsme seděli hodně dlouho a povídali si. Bratránek byl přijatej na policajta, tak nám něco povídal o přijímacím psychotestu.

Díváte se rádi do ohně? I když prý dal ne, aby si nemysleli, že je žhář, tak se do něj taky koukal celý večer, jako my všichni ostatní s pohledem zafixovaným na plápolající plameny i Ty uhlíky mi přišly ještě více hypnotizující, jak oheň. Škoda, že Francouzi dělají jenom barbecue v přecivilizovaném zahradním krbu a navíc k tomu ještě odpoledne. Ještě to chtělo kytaru a zpívání, ale to bude zase někdy jindy.

V neděli odjeli brácha se Sárou na jižní Moravu a nechali mě tam samotnou akorát s otcem, babičkou a strejdou. Bratránek se sestřenkou taky odjeli, přeci jen to tam mají krapet blíž, než já. No a já jsem se stejně na odpoledne vydala pryč. Jela jsem do Ostravy na sraz s Monikou z blogu. Takovej docela střeštěnej nápad, ale když už jsem byla pár kilometrů odtama, tak proč se nesejít (bohužel přes nepřízeň počasí nemáme ani jedna žádnou fotku, takže ani tu společnou). Venku bylo asi 12°C a děsně pršelo, takže to byl ideální čas zajít si někam do kavárny na pokec, dát si horkou čokoládu a čokoládové fondue - mňam :) Na závěr jsme ještě vylezly na Ostravskou radnici a dopřály si výhled na cca 50m, jak moc pršelo, ale měly jsme k tomu výklad od sympatického mládence. A dozvěděla jsem se spoustu věcí o městě a jeho postupném přebudování na zelené město. Byla jsem z toho fakt udivená, protože všude okolo sebe (teda pod sebou) jsem viděla velké zelené plochy, lesy a kopce. Továren tam bylo minimum a čoudících komínů ještě méně. Z tohohle příkladu by se měl inspirovat Lyon a místo těch všech továren okolo založit lesy!

A v pondělí už jsem měla zase namířeno jinam, jela jsem za Andreou z Erasmu do Bratislavy. Budíček byl nezvykle brzo, už v 7,15, abych stihla ještě snídani s babičkou, a pak už jsem vyrazila na nádraží. Měla jsem dostatečný předstih, takže jsem tam potom seděla asi půl hodiny, když jsem viděla, že ten můj vlak měl ohlášené zpoždění 25 minut. A já jsem měla v Břeclavi jen 10 minut na přestup. Tak jsem rychle skočila na vlak, co jel do Brna, a vystoupila v Přerově. Problém ovšem byl, že jsem tam stejně čekala na ten samej vlak, takže to vlastně bylo zbytečné.

Do Břeclavi jsme dorazili o půl hodiny později, než bylo na jízdním řádě, a přestupní vlak byl dávno v trapu. Hodinu a půl čekání jsem využila k návštěvě toalet a ochutnávce místního piva. Už si ani nevzpomínám, co to bylo za pivo, ale nebylo špatný. Jo a taky tam bylo asi 20°C a sluníčko místo Ostravského deště. A když jsem pak ve 4 dorazila do Bratislavy (v 9,40 jsem vyrážela od babičky a v 10,30 nastoupila do prvního vlaku...), tak bylo ještě tepleji a dokonce jsem po čtyřech dnech vytáhla i sluneční brýle!

No a o tom, jak bylo v Bratislavě, se dočtete zase příště!