Výlet do Paříže

No je asi jasné, že to nebyl jen tak výlet do Paříže, že kdyby nebylo proč, asi mě tam z práce nepošlou. Byli jsme v atelieru toho mega architekta, co vyhrál Pritzkerovu cenu (něco jako Nobelovka) a teda nebudu Vás napínat, jmenuje se Christian de Portzamparc. S Mistrem jsme se tentokráte nesetkali (ne, že by mě to překvapilo), zato jsme viděli vedoucího architekta, který pracuje na projektu v rámci jeho atelieru, a pak taky dalších asi 10 lidí, kteří mají s tímto projektem co do činění, většina z nich nějakým způsobem projekt financuje, nebo má velké slovo při rozhodování.

---

Schůzka se odehrála fakt dobře, pan Architekt byl docela příjemný čtyřicátník, se kterým byla rozumná mluva, a i když měl jisté rysy "architektonismu", tak vypadá jako velmi rozumný člověk. Debata se všemi přítomnými měla hlavu a patu, na všechny naše podmínky nám kývli, že to takhle bude dobré, dokonce přímo před našima očima rozřezali hranoly na papírovém modelu tak, aby to zhruba sedělo představě. A teď máme měsíc na to něco kloudného vykouzlit.

Jinak ateliér se nachází v krásné budově ze začátku 20. století, nebyl to žádný prosklený průser, jak bych čekala, mají malou terásku, balkóny, velkou prosvětlenou místnost, kde jsme byli okolo toho modýlku, jako fakt příjemné místo.

Pak nás hlavní investor pozval na oběd do libanonské restaurace, kde jsem si záhy vyměnila místo, abych seděla v "archi-koutku", protože ti dva (Barnier a Architekt) si vyprávěli zajímavé věci, něco o projektech toho pana de Portzamparka, a pak taky další. No a pak taky, protože architektura je nemoc :) Jinak jsme si povídali i s ostatními. Barnier mě mininálně 3x vychválil, jak mě vylovil na škole při diplomu, že jsem měla jednoznačně nejlepší práci, a jak od té doby pracuju tady. Asi toho občas lituje, ale kdo ne. Jen mě mrzí, že jsem si to nenahrála, nebo že to nemám písemně, až se zase zavře do toho svého budoáru (to jste věděli, že budoire je od slova "trucovat"?) a bude naštvanej, že nedělám to, co chce on a že mám taky vlastní hlavu. (Mami v klidu a bez poznámek, děkuji; je všeobecně známo, že každá další generace si o té předchozí myslí, že je naprosto neschopná, tak mi to nekaž ;)

Schůzku jsme oficiálně skončili ve dvě odpoledne a co teda dělat do návratu zpět do Lyonu? Volala jsem kamarádům, co se vyskytují v okolí, ale neměli čas, tak jsem to nejdřív chtěla zabalit zpět hned (vstávala jsem v 5, vlak mi jel v 7), ale pak mě Marek SMSkama přesvědčil, abych tam odpoledne zůstala a dal mi tip, ať se jdu podívat do muzea Carnavalet, že tam mají pěkné sbírky a vstup je zadarmo. Tak jsem se tam teda vydala, ale stálo mě to přemáhání, po tom obědě a nedostatku spánku jsem měla jedinou touhu - usadit se do TGV a spát.

Nicméně návštěvy muzea nelituju, i když jsem teda přeskákala celou renesanci, francouzskou revoluci a 18. století (ani jsem tam nešla). Všechny ty Ludvíky a Marie-Antoinetty v nabubřelých parukách fakt nemusím. Bohužel půlka toho, co jsem chtěla vidět, byla zavřená, ale aspoň jsem to proběhla rychleji. Nejradši mám rozervaný romantismus (všechny ty srceryvné západy slunce v pozadí zborceného hradu, příroda a krásné kompozice...), pak jsem strávila dost času koncem 19. stol. a nejvíc ve 20., které je prostě nejlepší. Teda ten začátek, secese, první známky impresionismu, pohybové studie, obrazy, které mají duši a příběh, nějaký výraz.

Z obrazů mě nejvíce zaujali Opozdilci od Alfréda Guillaume, Pařížského karikaturisty. Ty výrazy již sedících dam a pánů, to, jak se tam ta nána, co jde pozdě naparuje... Prostě nádhera. Obraz s příběhem.

Bohužel jsem s sebou měla jen telefon, protože jsem něvěděla, že se v muzeu smí fotit. Ale o panu Alfrédovi jsem našla celý článek, kde se můžete podívat i na další jeho práce. A pokud rozumíte francouzsky, tak si i o něm můžete něco počíst. http://www.bienlebonjourdandre.com/article-albert-guillaume-les-maitres-humoristes-45364436.html

Druhý objekt, který mě zaujal, byl interiér a fasáda prodejny šperků G. Fouqueta, celý přenesený a zrekonstruovaný v prostorách muzea. Bohužel fotky nic moc, ale pro inspiraci snad stačí. Zrovna jsem se nachomýtla u nějakého pana, co dělal cosi jako průvodce malému klukovi, asi pro seznámení s muzeem. Mluvil o tom, že secese oslavuje ženu a přírodu. Taky mluvil o čtyřech živlech, a opravdu, v zařízení se nacházel litinový krb i fontána. Prodavačka měla svoje místo, a do tohoto butiku nechodili jen tak obyčejní lidé, ale šlo opravdu o prodej šperků na míru zákaznici. Škoda, že jsem nestihla víc věcí, co ten pán říkal, protože to bylo nesmírně zajímavé.

A teď ještě jedna novodobá paralela... Rozhodla jsem se totiž, že na nádraží půjdu od muzea pěšky a trochu se porozhlédnu po městě (abych měla teda pocit, že jsem fakt v tý Paříži byla, a taky se mi na ty dvě stanice metrem nechtěl platit další lístek). Sice jsem cestou viděla pár pěkných věcí, ale na konci jsem myslela, že mi upadnou nohy, a na nádraží jsem se dovlekla z posledních sil.

Takže ta paralela: butik se šperky vytvořený v oblouku opevnění (či co to bylo) a moc pěkně zvládnutý. Vždycky mám radost, když lidi citelně zasadí objekt do prostředí a přemýšlí nad tím. Ani nevím, jestli je lépe odvedená práce u pana Fouqueta, či u Tzuri Gueta. Podle mě jsou dost srovnatelné.

A pak taky několik fotek z procházky po městě. Ale bylo hnusně, zima, chvilkama pršelo... Navíc ty davy v metru, ty vzdálenosti, cestou nebylo ani jedno slušný kafe, kde bych si sedla, obchody byly buď hrozně drahý, nebo neexistující... Fakt nevím, co Marek na tý Paříži vidí. Praha, na tom se shodneme, ale na Paříži a Lyonu teda ne. Já už jsem se těšila na lidské měřítko Lyonu a na rozumné vzdálenosti.

Eglise Saint Paul

Place de la Bastille

A teď samozřejmě nejhezčí budova celé Paříže: Gare de Lyon :)

Z posledních sil jsem se teda dovlekla na to nádraží, koupila si kafe a cookie, abych se nějak vzpamatovala, a pak jsem zjistila, že mám vagón č. 18, který, jak se mi bohužel potvrdily předtuchy, se nacházel až na samém konci soupravy. Myslím, že by ten můj lístek měl být levnější, protože jsem kus vzdálenosti Paříž-Lyon musela ujít pěšky :)

Cesta mi díky kecání na ICQ uběhla docela rychle, ani jsem neusnula - no naštěstí jsem něměla moc kam přejet. Ale i tak jsem si cestu zkrátila ještě sama.Taky si myslíte, že není normální, aby zdravý člověk přemýšlel nad takovými úlohami?

Jakou jedeme rychlostí, když jsme míjeli protijedoucí soupravu jednoho TGV o délce 250m jeden a půl vteřiny?

Za předpokladu, že se nacházíme na rovném úseku trati, daleko od jakékoliv zastávky a města, a že oba vlaky chtějí dojet do cíle na čas, a proto se ani jeden z nich necourá (zkrátka jedou stejně rychle).

Sen a skutečnost aneb umělci jsou všude

Speciální dedikace mamince ke včerejším narozeninám, doufám, že ji to pobaví :)

Nedávno mi maminka poslala obrázek z toho, jak vypadá ve skutečnosti pohled v domku mého strejdy, kterému jsem dělala vizualizace. Tak tento obrázek mě inspiroval k následující paralele.

Sen...

---

...a skutečnost

Docela hezký pocit, když něco, co člověk dělá, nakonec i tak vypadá.

Bohužel ne vždy:

Moje představa (řez)...

...a realita

Bez dalšího komentáře.

A pak jsme taky dostali mejl, že na tu betonovou zídku, která měla být bez úpravy přímo pro přichycení zábradlí, budou pokládat jakousi betonovou atiku. Nechápali jsme, proč, než jsme byli v pondělí na stavbě...

Pat a Mat by mohli závidět. Volně by se z toho dalo udělat pořekadlo...

Architekt míní, dělník koná.

Krásný víkend!

Víkend plný francouzských klišé

Ale když ta klišé jsou stejně tak milá... Poté, co jsem strávila páteční večer naprosto netradičně, ani jsem nevěděla, že se v Lyonu nachází nějaký squat a celá alternativní scéna (i když jí teda už asi tak rok poctivě objevuju a hledám, kde jen můžu...), se víkend nesl ve znamení francouzských tradicí.

---

V sobotu jsme s fanfárem vyrazili do ulic, tentokráte do Starého Lyonu, a tam jsme hráli pro horu turistů, Američani platili Dolarama, Angláni Librama (pencema škrti); okolo nás se smažily palačinky a popíjelo červené víno... Jo a v centru procházela manifestace.

Po nějaké půlhodině koncertování, které bylo podle mě velmi podařené, nám přišli policajti zavřít kasu s tím, že se sem žene karneval, takže ať přestaneme. A karneval byl vskutku velkolepý. A byl slyšet na dálku, takže co jsme proti nim zmohli my. Přesun na obvyklý spot, kde chodili Francouzi na sobotní nákupy hadrů a dalších nepotřebností. A nejlepší část našich sobotních hraní, hospoda :)

Hrajeme Lvího krále. A ve zpívané sloce je při refrénu takové to Uuuíííííí, tak tam se vyhazujou nástroje. Některé trubky jsou odvážné, ja saxofon teda tolik nevyhazuju :)

V odrazu tuby je vidět i LochNesska se saxofonem.

V neděli dopoledne jsem se vykopala ven a šla na trh, a tam to bylo jedno velké klišé... Fronta před boulangerií asi na 20 minut, lidi s bagetami, kluk s harmonikou, co hrál před květinovým stánkem melodii z Amélie (jsem se musela usmát), ukecaní Francouzi, uřvaní trhovci... Blog z trhu i s lepšíma fotkama určitě v létě vytvořím, ale i tak jsem si v neděli neodpoustila a něco jsem pro Vás nafotila.

No a moje neděle byla tradičně válecí se doma, i když jsem se aspoň dokopala k napsání blogu a trochu úklidu, ale miluju neděle, kdy se jen tak poflakuju doma a nic moc nedělám. Škoda, že je dneska pondělí a víkend je zase daleko. A zejtra vstávám v 5,15, abych stihla vlak v 7 do Paříže. Jedeme na schůzku s panem Architektem, který prý vyhrál Pritzkerovu cenu (něco jako Nobelovka za architekturu), tak doufám, že to nebude moc namyšlený hovado a bude se s ním dát mluvit. Rozhodně o tom něco napíšu, protože takovou událost si nemohu nechat ujít :)

A ještě jsem slibovala tu rubínově červenou...tak tady je. Ale na sluníčku se teda leskne daleko víc!

Luxusní!

Tak teď nevím, co je luxusnější víc, jestli to, že snad konečně nastalo jaro, nebo to, že jsem dneska zase zažila neskutečný večírek na tolika skvělých místech, nebo to, že jsem v práci dostala přidělený nový projekt... Prostě je toho fakt moc! I na mě je toho hodně, nějak se z té euforie nemůžu vzpamatovat. A to je co říct!

---

A mě to neskutečně vyhovuje, že je toho tolik. Že se pořád něco děje. Kdyby se nic nedělo, asi bych umřela. Vnitřně. Nějak bych to nebyla já, kdybych neměla každý den tolik nových podnětů. Musím začít tím, odkud jsem se včera v noci vrátila. Původně jsme šli s bandou kamarádů na festival do univerzitního kampusu La Doua na dub/reggae koncert. Bohužel měli plno a dovnitř nás nepustili, což je trochu škoda, protože to znělo opravdu dobře. Ale nezoufejme si, naštěstí je hned vedle zastávky tramvaje Chateau (zámeček). Jedná se o neoklacisistní stavbu v obrovské zahradě, a tento dům je prosím squattem. Ale ne tím klasickým smažkovským squattem, studenti z kampusu se tam snaží vést nějaký asociativní život a různé kroužky a o ten dům se starají. Zvenku vypadá moc pěkně a vevnitř s tím krbem a svíčkami všude, to byla neskutečná romantika. Miluju místa jako tohle, navíc jsme tam pro změnu muzicírovali, což byl opět super zážitek. Ten můj pocit, že snad sním, se tu asi nedá popsat, ale ráda jsem se podělila aspoň o něco. Vůbec jsem to tam neznala, takže jsem se tam procházela s očima na vrch hlavy. Byla jsem tam s kamarády, potkala jsem další známé muzikanty, a taky jsem navázala pár nových kontaktů s lidmi, kteří se tam ocitli stejně jako já, náhodou, protože ten koncert byl vyprodaný.

Ale ona ani cesta z práce nebyla vůbec špatná. Už několik dní se otepluje, asi vane teplý jižní vítr (který s sebou nese déšť, abyste nezáviděli), ale prozatím si užíváme jarního počasí. Postupně jsem během týdne začala změnou zimního kabátu na mezi-sezónní, dneska jsem ho dokonce odhodila a šla jsem jen v mikině. Sluneční brýle jsou nutností, to se snad rozumí. Jak ještě úplně nemůžu na kolo, tak všude chodím pěšky. Do práce to mám 20 minut, takže denně nachodím klidně hodinu až hodinu a půl. Noha někdy bolí, ale v zásadě se rychle rozchodí a pak už je to zase dobré. Tak dneska jsem šla zase z práce, a cestou jsem hledala, koho bych vytáhla na skleničku, že se toho počasí musí využít. Šla jsem pěkně pomalu, koukala se okolo sebe, a viděla jsem dva domečky, ve kterých bych chtěla bydlet, a nikdy jsem si jich nevšimla (z jednoho, prázdného, by se dal udělat vynikající loft...profesionální deformace ;), a pak jsem taky narazila na fair trade obchůdek, který má suprový sortiment. Jezdím tamtudy už rok, ale ještě jsem si ho nevšimla!

Nepovedlo se mi sehnat nikoho, koho bych vytáhla někam na zahrádku, ale mluvila jsem s tím kamarádem, se kterým jsem nakonec večer šla na ten festival, no a pak dorazím k nám domů a tam dole na dvou židičkách před barem sedí soused na kafi, tak jsem přisedla. Záhy přišel ještě jeden jeho kámoš, mají společně tu kapelu, co mi v úterý večer pravidelně bortí strop nad hlavou, tak jsme chvíli poseděli, pak jsme se ještě přesunuli nahoru k sousedovi ochutnat nějaká piva dovezená z Belgie, a popřála jsem jim hodně štěstí na první koncert, který měli ten večer mít.

Doma jsem zpytovala svědomí a aspoň jsem poklidila oblečení, co se válelo úplně všude, a uklidila kuchyň, načež jsem si udělala carpacio se salátem a parmezánem k večeři a pak se vykopala na tu večerní akci.

Ještě taky musím říct, že moje pokusy o chleba jsou velice úspěšné. Poslední dva, vydrží vždycky tak 5 dní, než ho sním, se mi fakt povedly, a pokaždé, když si kousnu, si říkám, jak je ta chuť domova dobrá. K tomu jsem si vyškvařila sádlo s cibulkou, takže když chci, ocitnu se skoro v Praze. A ta křupavá kůrka, asi jsem objevila postup matlání kůrky vodou, aby z toho byla ta pravá. Takže: ještě před kynutím :) Bavila jsem se o tom ve středu v hospodě s Debsem - kapelníkem z fanfáru. Pak si ještě říkám, že bych chtěla někdy zkusit podmáslový chleba...no přijde to!

V práci je to sice záhul, ale nějak jsem ten první týden zvládla. Jsem hodně unavená a odpoledne ne moc produktivní, ale snažím se do toho zase dostat. Náš projekt, co jsme odevzdávali před Vánoci, se bude konečně stavět, takže čekáme na výsledek výběrového řízení, a pak to bude sranda koukat, jak to tam roste. Krom toho tam ještě dělám na jiných věcech, třeba těch informačních panelech, a docela v tom plavu. Tak doufám, že nebudou plavat taky uživatelé toho mého nádraží, až z těch panelů nic nepochopí :) Ale baví mě to, vypadá to, že tam k něčemu jsem, a taky se cítím důležitá, když píšu ty sáhodlouhé mejly ohledně informací, které nám chybí.

Taky jsem dostala nový projekt, tentokrát v Grenoblu, a bude se jednat o přestavbu drážních ateliérů a možná ještě ubytovny, v rámci přestavby půlky města, která má rozpočet přes jednu miliardu Eur... Teda nechápu, kde se ty peníze točí. Se šéfem a architektem Barnierem jsme sesmolili smlouvu, což znamená, že teď budu mít dva a půl měsíce za co pracovat. Jupí :) A v úterý jedu do Paříže na schůzku s panem Architektem, který celou tu urbanistickou akci vyprojektoval, takže předpokládám, že to bude velký boss. Doufám, že nebude moc nafoukaně architektonický, ale spíše vtipně inteligentní.

Co ještě dalšího... fanfár. Můj život bych mohla shrnout asi tak, že pokud nejsem s fanfárem, jsem s tím durhým fanfárem. Minulou sobotu jsme nejprve hráli na otevřených dveří fakulty, pak venku na obvyklém místě ve městě, pak jsme se šli podívat do jedné hospody, kterou zrovna otvíral jeden Debsův kamarád, odtama jsem si odskočila do herního baru zahrát pár her, a při cestě domů jsem ještě potkala fanfár i s Pařížskými kamarády, jak hrajou před radnicí, tak jsem se k nim na písničku přidala, než přijeli policajti a vyhodili nás. V úterý jsem zase koncertovala s tím druhým fanfárem, a ve středu na zkoušce prvního jsme začali konečně zkoušet ABC, adapted for Cacophonie by Nessie. Upřímně, sice to nebyla žádná sláva, ale čekala jsem to horší. Takže vlastně dobrý :) No a po zkoušce jsme šli tradičně do hospody (měla bych si uvědomit, že ta piva tady jsou silnější, jak ta naše, a že tři jsou jako pět...), kde se mě nynější prezident asociace fanfár zeptal, jestli bych nechtěla být příští rok kapelníkem. Tak mě to fakt potěšílo, nějak jsem to ani nečekala. Ale na druhou stranu proč ne. Příští víkend jedeme s fanfárem někam kousek za město, kde se o tom všem bude hlasovat, tak podám raport. Svoji kandidaturu jsem postavila na tom, že bychom byli asi jedinej fanfár v celý Francii, který by měl českou kapelnici :)

Co ještě jinýho...že ve čtvrtek jsem původně chtěla jít hrát, ale ze středy mi bylo docela slušně blbě, takže jsem den v práci spíše přetrpěla, než cokoliv jiného, a večer jsem se akorát podívala na několik seriálů, psala si na ICQ, a zalomila to kolem jedenácté... A nebo, že jsem konečně zasadila rukolu a salát a nějaké bylinky, protože venku už snad konečně přestane mrznout. A taky, že zvažuju přesunout svoje spaní zase zpátky nahoru, i když je to fakt praktické se v sobotu v poledne rozhodnout, že tenhle blog budu smolit v posteli.

Ještě mě potěšilo v pondělí na sboru, že mi už asi pátý člověk řekl, že je to fakt slyšet, když tam nejsem :)

Teď přemýšlím, že to asi bude už všechno, i když jsem nejspíš zapomněla milion důležitých i nepodstatných detailů, budu se muset pomalu zvednout, oblíct se, udělat si oběd, a ve tři jít hrát s fanfárem do ulic.

V týdnu se udělalo jeden den fakt krásně a byla takováhle viditelnost: Alpy, které jsou asi 150 km daleko. Z okna práce (bohužel ne mého okna, koukám jinam).

Přeji krásnou a ničím nerušenou odpočinkovou sobotu, z mého programu si vrásky nedělejte! :)

Jarní Praha

Závěr nemocenské v Praze? Nic lepšího si neumím představit. Jen škoda, že mi vždycky potom trvá několik dní, abych strávila ten kulturní šok.. Naštěstí je tu muzika a fanfár, takže jsem s nimi dneska strávila celý den na třech různých koncertech, taky jsem si stihla zahrát jednu deskovku v herním baru, a zejtra máme ještě jeden koncert na Svatého Patrika. Teď mám dilema, jestli si mám nabarvit vlasy na zeleno do tématu, když už jsem si tu zelenou koupila, nebo s tím radši počkat na léto. Naplánovanou mám rubínově červenou, ale ta zelená je lákavá... :) [upgrade: nakonec zvítězila červená, výsledek určitě vyfotím]

Nicméně zpátky k Praze, bylo tam skvěle!!

---

Znáte to, když si říkáte, že se Vám už dlouho něco nestalo a ono to pak hned přijde? Tak já si takhle v neděli před úterním odletem říkala, že jsem tuhle zimu ještě nebyla nemocná. No ještě z toho kašlu, že mi to občas trhá plíce, tak doufám, že se toho brzo zbavím. Takže jsem úterý po odletu skoro prospala, jen jsme byli s našima na obědě po cestě a pak ještě tam na Ořechovce na procházce, mají tam moc krásné vily v anglickém stylu.

Prosluněná procházka při -5° mrazu

Tam bych klidně chtěla bydlet, mají tam krásné domy!

A ještě jedno autíčko do mé sbírky!

Pak jsem ještě prospala středu, i když to byla škoda, protože z celého týdne bylo nejhezčí počasí, tak jsem šla teda aspoň do Tržnice sehnat nějaké nádobíčko a vykrajovátka na fimo, a taky nakoupit pár věcí do Francie. A večer jsem šla s jedním dávným kamarádem z volejbalu do hospody, slavil 50. Šli jsme do jedný putyky, jinak se to nazvat nedá, při vstupu jsem málem padla z toho, jak tam bylo nahuleno. Ale hrála tam taková příjemná kapela, já tomu říkám "valchový jazz", akorát neměli tu valchu. A jeden z těch starších pánů (myslím, že by mi mohli být i dedečky) měl s sebou kromě klarinetu i tenor saxofon. No to asi neuhodnete, že jsem se šla po prvním setu zeptat, jestli mi ho půjčí, a on řekl JO. To byla skvělá zpráva, protože obvykle se nástroje takhle nepůjčují. A tak jsem si zahrála a kamarád zůstal s otevřenou pusou, že byl fakt překvapený. Kapela mi pak řekla, ať si saxík půjčím, kdy chci, a zahraju si s nimi. Takže jsem večer strávila více s nimi, než s kamarádem a jeho známými. Pak jsem volala mámě, ať rychle dorazí, že by mě mohla slyšet hrát, ale bohužel to nestihli, což je fakt škoda. Tak snad příště.

Nevím, jak se to děje, ale ten týden v Praze mý vždycky aspoň 30 dní... Další den jsem byla se svým Lyonským kamarádem Markem v divadle v Dlouhé na Goldoniho komedii Lháři a rozhodně to všem doporučuji, protože to byla skvělá hra, spousta přidaných vtipů, skvěle zahrané i zazpívané, scéna i kostýmy byly taky pěkné... A lístky za 250 mi přijdou na dnešní dobu fakt hodně v pohodě. Markovi se to taky moc líbilo a mimo to byl rád, že jsem z toho já byla taky nadšená, takže dvojitá radost.

Jednou velkou událostí pro mě byl i babinec s holkama z gymplu. Bohužel Hanka, kterou jsem neviděla aspoň pět let, a která už je jako jediná z nás zaslouženou maminou, nakonec kvůli nemoci synáčka nedorazila. Tak jsem viděla těhotnou Aničku v osmém měsíci, Brunďu a Andrejku. Babinec byl supr, i když nám to kazil Aniččin muž Tomáš (čeká holčičku, takže ta nám to nekazila). Ale bylo to fakt příjemné setkání. Jo a naušnice z nedávného blogu se líbily, tak z toho mám radost.

A pak přišla vytoužená sobota, kdy jsem jela na svojí chatičku. Teda napůl s rodiči je ta chatička. Ale platím si tam docela slušný "nájem", respektive hypotéku, tak abych si jí aspoň trochu užila. Je tam fakt krásně. Prostě taková samota v lese. A ta pec... Zase jsem zkoušela chleba a musím říct, že Vašek snědl půlku chleba k snídani, a naši dorazili zbytek doma (já jsem si dala asi krajíček). Tak chutnal. Navíc včera jsem si chlebík upekla tady v Lyonu a musím se pochválit, že chutnal tak krásně česky...ještě s tím vyškvařeným sádlem s cibulkou... mňam. Já bych se fakt měla brzo stát babičkou, myslím, že by mi to šlo předpisově!!

Na chajdě bylo prostě skvěle. V sobotu teda počasí nic moc, ale my jsme se zabavili. Jednak jsem teda něco vařila a připravovala chleba, a pak jsme taky s sebou měli sedmičku vynikajícího dvanáctiletého rumu El Dorádo, který nám při koštování o Vánocích zachutnal nejvíc, 3G flešku do počítače a spoustu karaoke muziky, takže jsme asi do 4 do rána pili rum, zpivali si (asi tak dvě hodiny duet Something Stupid, který jsem měla pak v hlavě ještě dva dny...). Rum padl. Hlasivky dostaly zabrat. Chleba se nespálil, ovšem moje ruka jo, protože jsem v tom opojení jaksi neplánovaně sáhla na horký pekáč... Ale co, nešikovné maso musí dolů, a během dvou dnů se to zahojilo. Škoda, že jsme museli odjet kolem poledne, protože se oproti předpovědi udělalo pěkně a dokonce i vysvitlo sluníčko.

Ale tak jsem aspoň stihla večer ještě zajet za kamarádem Ondrou z FA podívat se na jeho nový byt na Žižkově a bylo z toho taky velmi příjemné popovídání. Pak jsem za ním ještě byla v úterý večer, protože se chtěl blýsknout a udělat mi večeři. Mňam :)

Pondělí bylo po víkendu fakt nabité. Ani jsem se nestihla pořádně vyspat, ale ráno jsem se přemohla a vstala v sedm. Nějak mě přemohla nostalgie a byla jsem se podívat na gymplu. Za francouzštinářkou (poslechnout si její přízvuk, ale ona se se mnou francouzsky bavit nechtěla, tak jen sem-tam něco řekla, a nepřišlo mi to zase tak zlý), pak jsem byla za učitelkou z výtvarky a asi dvoum žákům poradila s koláží, taky jsem zaskočila za naším neskutečně sexy učitelem na společenské vědy a ještě jsem to zakončila u třídní z posledních dvou let. Jsem opravdu ráda, že jsem tam byla, protože už tam moc učitelů z našich časů nezůstalo, a otázkou je, jak dlouho tam ještě vydrží tihleti.

Odtama jsem běžela na Břevnov za Zdeňkem, učitelem na saxík, zahrát si. Bylo to zase skvělé, moc mě to baví s ním hrát. Jen škoda, že neměl moc času. Potřeboval ještě zajet na Barandov pro nějaké věci, tak mě vzal s sebou a pak jsme si dali oběd u filmového studia. Mám pocit, že jsem tam snad ještě nikdy nebyla, ani jsem nevěděla, jak ty ateliéry vypadají. Tak teď už to vím.

Vyhodil mě na Andělu, tak jsem pak vyrazila do centra koupit chybějící barvičky na vlasy... Červenou, tmavě červenou a i tu vysněnou zelenou. No a teď mám to dilema a fakt nevím, co s tím. No ale asi to bude spíš tmavě červená, přeci jen se vracím do práce po dvou měsících.... :)

Potom jsem celá utahaná dojela domů, kde jsem sebou plácla na sedačky a s mámou se podívala na dva díly Nevinných lží. To koleno dostalo o víkendu, a vůbec za ten celý týden, dost zabrat. Takže docela bolelo. Ještě bolí, ale pan doktor se tvářil, že co se týče vazů, tak drží dobře. No doufám, nezbývá mi, než mu věřit. No nicméně, co jsem se doma válela, ozvala se konečně bráchova přítulka, že má teda chvíli čas a že bychom mohly na to kafe, co si slibujeme už týden. Chtěla jsem trochu probrat tu bráchovu Indonésii (že jsem nepsala, že je bratříček v Indonésii a že se tam už fakt těším? No tak se těště, až tam fakt pojedu a pak to tady zpracuju!). Tak jsme poseděly necelé dvě hodinky, a pak jsem měla sraz s kamarádem Jirkou nedaleko u nás v hospodě. Už jsme se chtěly zvedat, tak jsem na Sáru, ať mi podá batoh, že to zaplatím (volala mi, jestli jí to můžu zaplatit, že si zapomněla vybrat). No a peněženka nikde, tak Sára, že to zaplatí kartou...karta nikde. Tak volám mamince, jestli se někde doma válí moje peněženka... naštěstí jo. Tak mi jí nakonec vezla, abychom měly čím zaplatit. Ale už tam asi do tý hospody nepůjdu :-D Ale vše dobře dopadlo a na sraz s kamarádem jsem nedorazila ani moc pozdě. Dali jsme pivo, hermelína, kofolu, a šli jsme dom. Slíbil mi domácí italský olivový olej a už jsem ho zkusila do salátu a je fakt moc dobrý.

Pondělí bylo našlapaný, co?

V úterý jsem zas byla plavat, trochu rozhejbat to koleno. Ve vodě teda bylo líp, jak na souši. A navíc na konci jsem si byla zaplavat i venku, jak mě to lákalo. Voda měla 27° a venku bylo -1. Tak mi při kraulu trochu mrzla ruka, ale i tak to tam bylo supr! Akorát maj teda Podolí přechlórovaný, odešly mi z toho gumičky na plavkách, což mě teda fakt mrzí :(

Po bazénu jsme s Thrainem, kterého už taky považuju za prehistorického kamaráda, vyrazili do šermířské hospody, kterou vlastní jeden jeho kamarád, teda jeho táta, a on tam pracuje. Dali jsme si pivo s medovinou, vynikající masíčko a taky jsme si krásně popovídali. Tak bez zábran, jak už se tak dlouho známe.. A taky mě docela bavilo balit toho kluka, co nás obsluhoval, a jeho to evidentně bavilo taky, tak mi dal vizitku, ať se ozvu, až příště přijedu. Tak třeba s Thrainem zase zaskočíme, je to příjemný prostor a dobře se tam sedí. A pak to masíčko, bylo fakt vynikající. Ani jsem nevěděla, že jsem takový masožravec (i když většinu času se spíš živím zeleninou, ale pak když už, tak už, a je to něco pořádného!).

Před odjezdem jsem stihla ještě obvyklou návštěvu u kadeřnice, aby mě trochu zlepšila vizáž. A domluvila jsem, že v květnu přijdeme s maminkou obě a budeme krásně upravené, až půjdeme večer do Národního na Dvořákova Jakobína. Tam už se taky hrozně těším. Lístky jsme kupovali někdy v září, kdy se objevily programy na novou sezónu. Na tuhle operu chci jít asi od mých dvanácti let, kdy jsme jeden kousek zpívali na sboru. Bylo to moc pěkné, tak doufám, že i celá opera bude tak pěkná.

No a na závěr jsem ještě byla s jedním kamarádem na večeři, ale to už byla fakt poslední akce, kterou jsem stihla, než jsem ve čtvrtek v poledne odlítla zpět do Lyonu. Teda pokud nepočítám ranní seškrabávání ledu z předního a zadního skla, abychom vůbec mohli odjet... V Lyonu bylo o 10 stupňů víc a dneska bylo dokonce tak jarně, svítilo sluníčko a bylo docela teplo, i když vítr. Letěla jsem s Markem a ještě jednou holkou, co tu znám přes české známé. A Marek mi pak pomohl dotáhnout kufr až ke mně do druhého patra, což byla moje záchrana, nevím, jak bych to sama zvládla... On mi totiž pomohl už cestou tam, protože jsem mu vezla do Prahy asi pět kilo knih, začal už se stěhovat zpět. Bude mi tu chybět, i když se nevidíme často, tak je to vždycky strašně příjemný kulturní zážitek si s ním povídat, navíc má takový zdravě kritický pohled na Francouze, no někdy možná až nezdravě, ale rozhodně si spolu na toto téma vždy zanotujeme. Ale nesmutním, až odjede, jsme domluvení, že spolu pokaždé půjdeme v Praze do divadla. Od Vánoc se nám to docela i daří.

Tak kulturní šok už se mi povedlo trochu potlačit, i díky tomu, že jsem tu napsala tenhle elaborát, a těšte se zase na příště, ještě bych měla dopsat několik článků, no a krom toho jdu v pondělí do práce a začínám zase všechny svoje aktivity, takže bude rozhodně o čem psát!

Vánoce v Praze

Ten čas letí.. No snad si z toho budu ještě něco pamatovat :)Třeba to, že jsem do Prahy letěla z Lyonu přes Paříž, abych ještě stihla firemní vánoční večírek, a jak jsem dávala Markovi, který letěl se mnou, můj nákup, aby mi ho nechal dva dny v lednici a přivezl na letiště. Přiletěla jsem několik dní před Ježíškem, takže jsem měla docela čas ještě dochystat dárečky, napéct cukroví a další věci. Ale obecně byly tyhle Vánoce takové trochu uspané, paradoxně nejvíc věcí jsem podnikla až po novém roce.

---

Před Ježíškem jsem byla hlavně doma, i když jsme s maminkou podnikly honbu na tyrkysový zimní kabát, v první řadě neúspěšnou, ale zato jsme potkaly nááádhernou princeznovskou sukni, co jsem dostala pod stromeček, a taky jsem si zkusila jedny plesové šaty, které jsem ale musela nechat v krámě, protože bych je fakt neměla kam nosit.

Taky jsem pekla cukroví...

A pak jsem ho dovezla celou mísu do práce a obešla jsem celé patro a každému dala ochutnat... A všichni si to moc pochvalovali, tak jsem měla radost, protože ten převoz fakt nebyl jednoduchej! :)

Štědrý večer se, myslím, docela poved. Nevím, kde se vzalo tolik dárků, ani jsme si je nezasloužili.. Naši stále nepochopili, že lítám letadlem, takže jsem dostala kuchyňské náčiní a těžké hrnce (uznávám, že jsem projevila přání ještě jeden takovýto hrnec vlastnit..), které mi pak do Lyonu přivez Marek, protože měl místo v kufru :) Já mu asi takhle teď povezu nějaké knížky, protože on se pomalu začíná stěhovat zpátky z Lyonu do Prahy.

Brácha přemýšlí, jak nazdobit stromeček.

Letos se poved, co? Měli jsme první živý opravdový stromeček, bráchův nápad, tak jen doufám, že přežil přesun z bytu ven na balkon, a že ho ve zdrávu užijeme ještě roky příští!

Když nevíš co, zabrus ve francouzském supermarketu do žrádla, a určitě nějaký důvtipný dáreček pro tatínka najdeš... Ovocné octy s dužinou. Mango, mandarinka a malina..doufám, že dostanu taky ochutnat na salátku.

Před Ježíškem jsem ještě stihla jít s Thrainem do kina na Hobita, a pak začal týden, kdy se naprosto nic nedělo... Všichni seděli doma, nebo byli na horách, a kynuli... S našima jsme si vařili samé laskominy, a pak jsme jeli za máminou rodinou do Rožnova pod Radhoštěm a byly z toho tři fajn dny "jiné" dovolené.

Moc často se s nimi nevídáme, ale bylo to fakt príma. Znovu jsem objevila, že mám i jiné sestřenice, i když až z druhého kolena. A pak jsme se s nimi ještě viděli v Praze na divadelním představení Irči a Péťa prý dorazila i na bráchovu vernisáž, kterou jsem já bohužel nestihla, protože jsem ten den letěla, ale byla jsem se na ní podívat den předem, ještě s jedním kamarádem, a taky jsme bráchovi radili, jak tam má nainstalovat jednu sochu. Tak jsem si aspoň přišla užitečná.

Z Rožnova mám pár milých fotek, hlavně jsme se byli podívat na Pustevnách, kde byl o pár set metrů víc sníh, mlha, a zima. Protože dole v Rožnově to tak vůbec nevypadalo. Taky jsme byli v místním muzeu, pivovaru, dali jsme si francouzskou večeři, poseděli jsme u krbu, nechala jsem si od Irči rozmasírovat záda, byli jsme obdarováni místní keramikou, z hrnečku velmi ráda piju čajík i kafe, protože je to konečně pořádně velký hrnek, a tak dále, co se tak obvykle dělá na rodinných návštěvách.

Kostel ve skanzenu. Zrovna probíhala Vánoční bohoslužba

Odjezd z Rožnova jsme plánovali na docela brzkou hodinu, takže jsme snídali oběd asi v 10 hodin dopoledne, ale než jsme se vypakovali a rozloučili, tak jsme měli co dělat, abychom dovezli Péťu na autobus ve 4. Brácha šel potom dělat na té svojí výstavě a já jsem šla do Crossu na koncert, ale hlavně si popovídat s Turbem, dávným kamarádem z čajdy.

Když už si platím takové hříšné peníze jako "nájem" za tu chatičku ve Vavřeticích, tak jsem se rozhodla, že tam, i přes zimu, pojedu. Domluvila jsem se s kamarádem, který ale nemá řidičák, takže jsem měla cca týden na to, abych se rozjezdila a zvládla tu cestu tam a zpátky sama. Takže jsem nejdřív jela s našima ke strejdovi za Prahu na návštěvu, pak jsem zase byla s Benderem (učitel z autoškoly) v Černošicích na steak, potom, když mě všichni vypekli se Silvestrem, tak jsem jela s našima do Vavřetic strávit tam poslední den v roce. Abych si taky trochu ujasnila tu cestu. A nakonec jsme tam zůstali až do 2. odpoledne, protože jsme se shodli, že když se zatopí v kamnech, tak tam zima není, a taky se nám tam líbilo. Já jsem na Nový rok začala sbírat dříví po pozemku a připravovat zásoby na zátop, naši se šli projít po okolí. Pak jsme si taky pustili několik filmů, zahráli hry a já jsem si hlavně užívala pravou pec a plát na vaření. A taky jsem opět zkoušela chlebík v peci, a tentokrát se povedl o dost lépe (i když ten poslední, co jsem dávala na blog, to už byl majstrštyk, jelikož jsem ho už tolikrát zkoušela a nepovedl se, že se to jednou povést muselo :)).

Podruhé, když jsme jeli s kamarádem, jsme se byli zase projít po okolí my, tak jsme tam zabrousili do lesa, a pochvalovali jsme si tu přírodu. Taky vtipný, že oni mají chatu kousek odtama, takže on tu cestu znal. A taky se chtěl jít podívat na jednu odbočku, co tam prý nikdy nezahnou, protože jezdí na druhou stranu, tak jsem mu udělala radost. No a cesta zpátky byla docela fajn, akorát jsem ho vyhodila v Modřanech a pak jsem jela přes celou Prahu domů, kterýžto zážitek asi jen tak nezapomenu, protože on mě sice nasměroval, ale já jsem docela dlouhou dobu nevěděla, jestli jedu správně, a pak jsem jela přes Nábřeží a podobně, sice už jsem pak věděla, kam jedu, ale už byla tma, koukala jsem okolo sebe a nevěděla, co mám dělat :)) Křest ohněm. Jo, a to jsem ani nepovídala, jak jsem jela předtím na Karlák ho vyzvednout, a nebyla jsem si jistá, kde se z tý magistrály odbočuje do Žitný, takže jsem tam pak blikala v né uplně pravým pruhu a snažila se odbočit, a pak mě nakonec pustil ňákej kluk z autoškoly :-D A jak jsem z toho byla pak vynervovaná, tak jsem málem na parkovišti na přechodu vzala jednoho pána...ale aspoň mi tam nevlez pod kola :-D No jak říkám, tenhle zážitek jen tak nezapomenu ;))

Ještě jsem přes Vánoce stihla dát opravit saxofon, opít se vynikajícím rumem s kamarádem Vaškem (a pak jsem si doma rozbila obě kolena při vylejzání z balkonu a bála se, že mě pan chirurg nebude chtít operovat, protože to mám ještě rozbitý...no taky mi řekl, že kdybych to měla jako to druhý koleno, který bylo ještě do hloubky, tak že by mě poslal domů...), byla jsem dvakrát v divadle (jednou s Markem ve Státní opeře za 50 Korun úplně nahoře v poslední řadě a podruhé podívat se na tu sestřenici) a ještě jsem pořídila nákupy zpět do Lyonu.

A taky jsem si koupila nový klobouk a sehnala modrý kabát, i když jsme s mámou myslely, že je to nemožná úloha. Úplně náhodou jsem zabrousila do Kotvy a koukala se po botách, tak se přede mnou najednou otevřel obchůdek, kde měli prosím pěkně čtyři různé modro-zelené kabáty, takže jsem si tam jeden vybrala :)

Docela vytížené Vánoce, co říkáte? Ale oproti mému stylu byly letos docela poklidné... :)

Jo a ještě fotky: http://reddevillenka.rajce.idnes.cz/Praha_Vanoce_2012/