České prázdniny ve francouzských horách

Tak konečně, konečně nadešly hlavní prázdniny této zimy - výlet s lidma z práce na hory. Jeli jsme na La Normu, která se nachází asi hodinu od Chambéry směrem ještě na jih. Bylo tam fakt krásně a taky jsem poznala spoustu lidí z Paříže. Z Lyonu tam byla akorát Sandrine (s tou chodím na brusle), Marie-Christine (nemakačenko) a Marion (Královna). Mezi Pařížany se našli dva Poláci, se kterými jsem si i trošku bardzo dobrze popovídala. A proč ty české prázdniny v titulku? V této části Francie se totiž vyskytovalo více Čechů, než Francouzů, takže jsem měla pocit, že jsem na českých sjezdovkách. A taky jsem se seznámila se dvěma páry rodičů a jednou 17ti letou slečnou. Takže jsem den trávila s nimi na sjezdovce a večery s Francouzi na večeřích a v klubu.

---

V sobotu jsme vyrážely z Lyonu v osm ráno autíkem ve třech. Dojely jsme na místo asi v jedenáct, takže jsme se chvíli toulaly po vesnici, ale problém byl, že docela pršelo a bylo hnusně. Takže jsme si sedly na kafe a pak jsme se rozhodly toulat po obchodech. Marie-Christine si koupila čepici v jednom obchodě a já pak v druhém. Už dlouho jsem hledala nějakou čepici, aby mi dobře sedla na hlavu. Sandrine si tam koupila čepici loni, takže nám jen radila. Já jich vyzkoušela aspoň 30, než jsem si vybrala jednu, která mi krásně sedí.

Na oběd jsme měli objednáno v jedné restauraci grilování na lávovém kameni. Takže jsme každý dostal talíř kuřecího a hovězího, k tomu hranolky a salát bez omezení, omáčky a víno co hrdlo ráčí. Na sladkej aperitiv - bílé víno se šťávou jsem fakt neměla chuť, takže jsem si musela připlatit za dvě malá piva. Což jsem pak praktikovala během celého pobytu, protože jsem obvykle neměla na víno vůbec chuť (kdo by taky pil víno s tím příšerně mastným a těžkým savojským jídlem - snědla jsem aspoň 3 kila sýra za těch 5 dní). Takže první společný oběd skončil asi ve 4 odpoledne. Někteří jedinci se vydali lyžovat, my jsme chtěly jít na procházku, ale vzhledem k tomu, jak bylo hnusně, tak jsme počkaly v hospodě na klíč od pokoje, a šly se ubytovat. Byla jsem s Marie-Christine a jednou Italkou a jednou Talibánkou, která má teď už rok francouzské občanství a je na to patřičně hrdá. Já se teda svého češství rozhodně vzdávat nebudu! A už vůbec né proto, abych se stala žabožroutkou.

Na večeři jsme měli domluveno vyjetí kabinkami (vajíčka) k restauraci Eterlou, která se nachází ve výšce 2000m nad mořem. Bohužel jsem byla ještě tak nacpaná z oběda, a taky unavená, že jsem vypila jednu kolu, snědla trochu salátu k předkrmu, rejpla do "savojského woku" a když jsem zjistila, že i z té mrkvičky se mi množstvím tuku dělá špatně, tak jsem si akorát vypila svoje malé pivečko a jídlo téměř netknuté vrátila. Jako zákusek byl můl oblíbený připálený krém (crème brûlée), který jsem snědla, vypila jsem si i bylinkový čaj a kopla do sebe štamprdli chartreuse. A pak už se zase jelo dolů, kde jsme měli připravený večírek v místním klubu. Ale muzika strašná, hrozně nahlas, vodka s džusem mě netáhla, ale za to představa postele a spánku mě táhla neskutečně.

Překvapivě jsem se ráno probudila v osm (už!), naprosto vyspaná, takže jsem už v 9,05 nasedla na vajíčko a před snídaní si párkrát sjela sjezdovku. Snídani jsme měli domluvenou v té samé restauraci, jako jsme byli na večeři. Nic moc, bageta, máslo a marmeláda. Tak jsem aspoň poprosila o sůl - ale i tak se to nevyrovnalo pravé slané snídani (lidi mi říkali, že předtím jim tam třeba k snídani dělali míchaná vajíčka se šunkou, ale změnil se majitel, takže smůla). Aspoň jsem rychle vypadla ven a mohla zase lyžovat.

Už před snídaní jsem se potkala s jedním trochu starším párem, kteří byli moc sympatičtí a pak jsem s nimi strávila nemálo času na sjezdu. Měli tu 17ti letou dceru, která se tam s nima samozřejmě nudila, tak si nejdříve mysleli, že bych mohla jezdit s ní. Nakonec jsme jezdili všichni dohromady, protože jsme měli zhruba to samé tempo. Odpoledne jsem ještě potkala jejich kamarády, další postarší pár. Dobře se s nimi povídalo a já měla radost, že si jednak odpočinu od frániny, a taky že konečně někam patřím. Ne, že by se mezi kolegy nenašli fajn lidi, ale stejně jsou francouzi dost odtažití a je moc těžké se s nimi spřátelit. Stejně jsem s nimi trávila večery a spíš jsem se nudila, než naopak. K obědu jsem si dala chytře jen omeletu se salátem, abych měla na večer dostatek místa. Měli jsme raclette, to je když se roztavuje obrovský smradlavý sýr a průběžně se kydá na talíře okolo sedících lidí. K tomu se samozřejmě pro změnu jí šunka, sušená šunka a pořádně tučný salám a taky vařené brambory ve slupce. A trochu salátu, aby se neřeklo. Ani jsem se moc nepřecpala, tak aspoň tak.

Po lyžování je nutné pořádně doplnit tekutiny - pivečko s výhledem :)

Po večeři jsme šli na kluziště. Hrozně jsem se těšila, ale dost mě to zklamalo, protože to byl nějaký umělý teflonový povrch, na kterém to vůbec neklouzalo. Tak jsem to brzo zabalila, mimo jiné, protože tam začali být někteří jedinci fakt nebezpeční. Pak jsem šla s jedním kolegou z Lyonu, který se nedávno odstěhoval do Paříže, na pivo. Dali jsme si dvě malé, na ochutnání místního moku. Jako na Francouze tam neměli zas tak špatné pivo. Hlavně ta savojská piva jsou dostatečně hořká a trochu méně sladká, než klasika. Takže mi docela chutnala.

Na kluzišti - figura s jedním mladíkem

V pondělí jsme jeli do Val Thorens, teda kdo chtěl. Je to největší středisko v Evropě (Les 3 Vallées), tak jsem se tam chtěla podívat. Je to trochu výše položené, takže sníh byl trochu lepší kvality, ale byla tam dost zima a hrozně lidí. A taky to byla továrna na lyžování a na prachy (obrovský krabice na sardinky, které najednou vyvezou 50 lidí...), takže jsem byla ráda, když jsme se večer vrátili. Z počátku jsem dopoledne stíhala jezdit s ostatními, potom se nás skupinka oddělila, ale když chtěli jet obědvat na nějakou horu, odkud vedla dolů jen černá, tak jsem se odtrhla a strávila si v klidu odpoledne na vlastní pěst. Aspoň jsem si mohla v klidu jezdit po modrých a červených a odpočívat si, kdy se mi zachtělo. A taky fotit. Sice jsem oproti předchozím létům nabyla stabilitu a jistotu ve sjezdu, ale i tak jsem to nechtěla nijak rozjíždět, protože se přeci jen bojím, abych si něco neudělala (paradox - viz závěr článku...).

Tady jsem si dala oběd - jedno z mnoha občerstvovacích zařízení v údolí

Večer jsme měli vcelku normální večeři, kus grilovaného kuřete a hranolky. A potom nám uspořádali další večírek, protože jsme ten první večer nedostatečně popíjeli. Tak jsem tam chvíli zůstala a pak jsem našla společnou notu s jedním klukem, tak jsme si tam povídali asi do dvanácti a pak se šli projít ven, respektive spát. Usnula jsem v jednu a i tak to bylo dost pozdě.

Vajíčka a restaurant Eterlou i se zahrádkou

Charakter hor byl na La Norma naprosto jiný - spousta stromů a místa beze sněhu dělala výhled zajímavějším, i když tam nebylo tolik špiček na obzoru.

Druhý den jsem si trochu přispala, ale i tak jsem byla v deset na snídani. Celý den jsem jezdila s Čechama a jezdilo se fakt nádherně. Snížek byl fak vynikající a stav sjezdovek taky. Večer jsem k nim zaskočila na vínečko, to abych se trochu připravila na tu naší poslední večeři. Jeli jsme zase vajíčkama nahoru a měli jsme fondue. To je sýr roztavený ve velikém kotlíku a do toho se namáčí kusy suché housky. A jí se to s čím? No hádáte správně, s uzeninama a salátem. Potom jsme ještě měli obrovský dort, protože asi pět lidí mělo zrovna v tom týdnu narozeniny. Dostali dárečky a aby to nám ostatním nebylo líto, dostali jsme všichni kuchařskou zástěru s fotkama z minulého roku.

Večerní výhled z terásky na kopci

Fondue

A zpátky do chatky jsme tentokrát nejeli vajíčkem, ale na lyžích. Bylo nás 18 (z asi 50ti lidí), co měli chuť si to zkusit. Jeli jsme za svitu loučí a sněžných skůtrů. A od třetiny už jen po tmě a za svitu těch skůtrů. Dojeli jsme všichni v pořádku a celí a musím říct, že to bylo fakt fajn.

Večer následoval rozlučkový večírek, ale já jsem byla fakt tuhá, navíc jsem chtěla vstávat druhý den brzo, takže se mi o půlnoci fakt nikam už nechtělo. Tak jsem se pěkně vyspala.

Druhý den jsem si před devátou půjčila pořádné carvingové lyže, počkala na jednoho Čecha a instruktory, kteří nám to měli pořádně vysvětlit (jak jezdit jen po hranách a využívat opravdu té vlastnosti carvingu). Vyjeli jsme vajíčky nahoru a měli sjet kousek dolů jen, abychom se sedačkou vyvezli nahoru na pořádnou sjezdovku. No a já si nevšimla, že ostatní jeli okolo po modré dolů, a protože už byli dole, tak jsem vyrazila po té červené, která je tam pěkně hnusná. A v půlce kopce mi to na tom ledu podklouzlo, půlku svahu jsem sjela po břiše, než jsem se zastavila, pak jsem se nějak otočila, postavila a když jsem se otočila na svahu, že pojedu po druhé noze, tak jsem se ani neudržela na nohou a hned jsem si sedla. Ony se mi při tom pádu totiž nevyply lyže a já jsem jen cítila, jak to v tom koleni ruplo.

Takhle vypadal ten nešťastnej kopec asi dva dni předtím.

Svoz na sáních mám prý taky na fotkách, ale ty mi ti Češi pošlou, až se vrátí z pobytu.

Nejprve za mnou vylezl jeden instruktor a pak přijeli horalové na lyžích, posadili mě na sáňky a svezli dolů na rovinu. Pak mě zabalili jako eskymáka a potupně mě svezli jak můmii až dolů přímo k doktorovi. Pan doktor mě zrentgenoval (s těma dalšíma snímkama ramene budu asi v noci zářit...) a oznámil mi, že jsem si urvala zkřížené kolenní vazy, takže proto se na to koleno nemůžu postavit a mám pocit, že mi vypadává. Tak jsem pak čekala, až si pro mě přijde někdo z grupy, aby mi pomohl dostat se na pokoj. Přišla Marie-Christine s klíčem od pokoje a další dvě holky, co zrovna nelyžovaly. Pomohly mi dostat se nahoru (doktor mi půjčil berle, než jsem si vyzvedla ty svoje v dolním městečku v lékárně), koupily mi něco k obědu a pak jsem si tam pěkně strávila odpoledne s knížkou, na sluníčku, kdybych měla plavky, tak si je klidně vezmu, jak bylo vedro. Takže hromady opalovacího krému. Odpoledne jako že fakt v pohodě. Nejdřív se za mnou stavil ten jeden Čech, se kterým jsem měla ten kurz, a pak jedna Francouzska, která mi pomohla sbalit si věci. Po skončení lyžování mě Sandrine hodila dolů do lékárny, kde mi dali ortézu, se kterou se dá pajdat daleko líp, protože se aspoň na tu nohu můžu postavit.

Cesta domů vlakem byla docela v pohodě, nakonec jsme jely bez přestupu a na nádraží si pro mě přijel Roman. Začínám už docela zvládat berlovou techniku a doma chodím tak, že se chytám, čeho můžu. Nový nábytek už máme doma, ale já nemám síly ho naložit nákladem, takže to tu po pěti dnech Romanova úřadování vypadá jak po výbuchu. A asi ještě chvíli bude, protože já se hrozně rychle unavím. Ono i takové sednutí na záchod (ani se mi nevejde dovnitř noha) a následné zvednutí je zážitek. Budu mít namakanou tu druhou nohu, a to asi rychle. Ale pan doktor řekl, že musím hlavně chodit a tu nohu namáhat, nebo mi ochabnou svaly. Ale nic se nesmí přehánět. Včera jsme byli v práci a pak na sociálce a večer jsem pak na dvě hodiny vytuhla.

V práci docela dobrý. Barnier se netvářil nadšeně, ale co se dá dělat. Domluvila jsem se, že bych dělala z domu, tak šéf řekl, že se na to poptá a nějak se domluvíme. Prozatím jsem doma, hodně odpočívám a čekám, až mi sleze otok. K ortopedovi jdu příští pátek a doufám, že na tu operaci půjdu co nejdřív, abych tím strávila co nejmíň času. Na kolo se podívám tak za tři měsíce, na volejbal za šest a na lyže za 24... Nic moc vyhlídky. No ale jsme teďka aspoň s Romanem doma oba, takže mi sem-tam pomůže něco přinést, i když na full servis taky nemá, protože si minulej tejden nechal vyrejpnout bradavici na noze a má tam centimetrovou džuznu, co pořád krvácí. Jsme to my ale páreček k pohledání, co?

PS pro mámu: to avizované překvapení z pohledu opravdu nebylo to koleno. Byla to ta spousta Čechů ve středisku, se kterými jsem si tam skvěle odpočinula :)

Jo a buďte rádi, že jsou fotky, při tom držkopádu mi vypad foťák z kapsy, ale jeden hodnej strejda záchranář ho prej našel na svahu a přivez mi ho dolů, tak jsem mu za to moc poděkovala. Uff, a teď si zas dám pohov a jeden Doliprane na nohu (něco jako paralen), protože napsat takovej blog, to je šichta na celé odpoledne!

Karkulka na scénu!

Po roce jsme zase provětrali Karkulku. A k ní se přidal i vlk a babička. A svezli jsme se takhle jednu zastávku autobusem a šli k Pavlovi a Claire slavit její 26. narozeniny. A babička upekla buchty. Tvarohový a makový! Na místě se k nim přidal mnich s jeptiškou a dva čeští zajíčci. Čekalo na nás spousta dobrých věcí, jako třeba guláš, bramborový salát nebo karbanátky. Ale po buchtách se stejně zaprášilo nejrychleji :)

Babička, Karkulka a Vlk... Že nám to ale slušelo? Vlka hraje Romanova kamarádka z Amiens, která přijela na víkend.

---

Mnich s jeptiškou a mými brýlemi. Neboli Pavel s Claire, která umí na Francouzku velmi dobře česky. A Pavel zas začíná umět docela pěkně francouzsky.

Všimněte si i mého vybavení včetně obuvi, ponožek, dlouhé noční košile a rtěnky rozmazané okolo celé pusy :)

Dva čeští zajíčci s babičkou. Bohužel ani jedna z nich nezůstane v Lyonu už moc dlouho. Škoda.

Ale vlku, co to děláš!

Karkulka se kaje. Žirafa předčítá z knihy receptů.

Vlk přistižen při činu! A nebo se tak aspoň tváří!

Dva ctihodní otcové aneb univerzálnost červeného pláště s bílou košilí (nepoznáváte Mikuláše?)

Bez komentáře... Ale myslím, že to byl nápad Karkulky :)

Nějak se nám rozjívila, holka jedna neposlušná.

Karkulka tančí ptačí tanec - takovou tu kravinu, co se na to tančí ve skupině ke konci večírků:)

Potkat tyhle dva o půlnoci někde venku, tak odhodím peněženku a upaluju rychle domů!

Taky mu to slušelo, to se musí nechat. Ale ty brejle tomu přidají hodně!

Pozdě příchozí, ale pěkně namaskovaná.

Hodina pokročila... :)

A to bude pro tentokrát všechno!

Roztomilý domeček

Tuhle jsem se toulala městem, když jsem šla na rentgen ramene (mám ho v pořádku, akorát si mám dát dva týdny pohov od volejbalu) a cestou jsem narazila na velmi roztomilý rodinný domek uprostřed města. Posuďte sami.

---

Zařizujeme se

Včera večer jsme byli na návštěvě u tatínka, a tak jsem navrhla, že tam vyrazíme dřív a půjdeme se podívat do bazaru s nábytkem a dalšími blbostmi. Mám velikou radost, že jsme tam šli, protože jsem tam objevila přesně ten kus nábytku, po kterém pasu už aspoň tři měsíce: skříňku pro lékárníky nebo bylinkáře. Sice jí předtím nejspíš používal nějaký řezník (voní po špeku), ale to se zvládne vonnými tyčinkami a bylinkami. Už se těším, až tam naskládáme všechen ten bordel, co se teď objevil v předsíni, poté, co jsme darovali můj bývalý počítačový stůl.

---

Romanovi se sice můj nákup moc nelíbil, ale všichni (jeho táta, macecha i sestra) řekli, že je super a že jsem dobře udělala. Dneska navíc zjistil, že má i velká šuplata, kam by se mohly nacpat naše všudypřítomné papíry - tak ho vzal trochu na milost.

No a ještě ho musíme nějak dopravit k nám, tak jsme včera dali Audrey ten vyzvedávací papír a pověřili jí misí, aby nám ho při cestě do Lyonu vyzvedli a dovezli (mají dost velké auto). Tak uvidíme, jak pochodí :) Ale těším se, že až přijedu z hor, tak tu ta komoda už bude stát!

Z práce

Konečně tedy o té práci. Jedním slovem dobrý. Ale někdy už toho mám plný zuby a nejradši bych si vzala nemocenskou a pořádně si doma odpočinula. V noci stále nespím, ráno jsem unavená a večer ožívám, takže pak zase neusnu a tak to jde pořád dokola. Kromě toho mám spoustu věcí, co bych potřebovala udělat na počítači nebo doma, tak by se mi to jen hodilo. Roman dostal prodloužení ještě o měsíc, protože s tím prstem pořád ještě nemůže pořádně hýbat. To se tak někdo má!

---

Minulý týden jsem byla zase (podruhé) v Chambéry trochu si to tam nafotit, prohlídnout a zaměřit. Nakonec to dopadlo tak, že jsem fotila jak blázen a taky provedla kompletní náčrt i s kótami ve staré budově bufetu, která je normálně už zavřená a od které jsme neměli skoro žádné zprávy. Měla jsem z toho radost, navíc, když je tam tak krásný dřevěný krov. Pěkně jsem si ho rozkreslila, změřila si trámy a pak jsem podle toho zpátky v Lyonu vymodelovala model ve sketchupu, který se mi navíc povedlo naimportovat do Revitu, takže z toho mám teď i pěkné plány.

Den to byl super, byla jsem venku na čerstvém vzduchu, nebylo ani moc zima, nepršelo, a až na neustále opakující se melodii příjezdu vlaků jsem měla naprostý klid. Občas je to fajn strávit den takhle sama, bez Francouzů, bez nikoho, dělat si jen to, co mám chuť dělat já. Je teda fakt, že zaměřovat něco v jednom je fuška, ale zas jsem nemusela převádět ty jejich počty (60+10+8 atp.) na nějaký rozumný míry, takže to bylo méně únavné. Jen jsem doufala, že se pode mnou někde nepropadne podlaha nebo něco podobného. A taky jsem doufala, že v tom podkroví nikdo « nebydlí ». Ať už zvíře nebo bezďák. A do sklepa, který byl také přístupný, jsem se pro nedostatek odvahy a světla ani nešla podívat. Necítím se dobře ani ve sklepě u babičky, natož v nějakém cizím, neobývaném, který je už dvacet let zavřený!

K obědu jsem si sedla do jedné moc příjemné hospůdky a dala jsem spočinout unaveným nohám, které rozhodně nejsou zvyklé udělat tolik dřepů v tak krátké době (skoro jsem si nemohla sednout na záchod, jak mě bolely stehna… a to mě prosím z lyží nebylo prakticky nic!). Když jste někde v terénu, tak firma poskytuje 20 Euro na oběd, které pak proplatí. Takže jsem se nijak nešetřila a dala si pěkně menu a k tomu pivečko. Jako předkrm carpaccio, pak jitrnici s bramborami a jablkem a na závěr Gurmánské kafe, tzn. kafe a tři male dezertíky. A když jsem to všechno snědla, tak jsem měla chuť si tak akorát jít hajnout :)

Nakonec jsem za odpoledne ještě zaměřila galerii, ke které jsme měli plány, ale ne moc přesné, a hlavně jsem pořádně vyznačila, kde jsou okna, kde dveře a kde nic. A když jsem na konci ještě u každého rohu brala světlou výšku pod zavěšeným stropem, musela jsem se fakt hodně přemlouvat, "ještě jednou si sedni na bobek a už to bude hotový, fakt". Na cestu jsem si vzala tablet a do něho seriály (znovu koukám na Vyprávěj, protože mám pak víc pocit, že jsem doma. A taky je to pěkný pocit koukat na něco, co jsem zažila, když jsem byla malá, i když to bylo o nějakých 15 let dřív, ta doba je vidět i dneska.) a taky jsem si u toho odpočinula a když jsem večer dorazila domů, tak jsem si dala sprchu a šla si lehnout v devět večer! Ne, že by to něco změnilo na mé unavenosti následující den, ale aspoň jsem si mohla poležet v posteli.

Teďka poslední týden nepracuju přímo na nádraží samém, ale kousek vedle na kraji, kde budeme muset nechat zbourat aktuální budovy a postavit je někde jinde. Spolupracujeme s velkým urbanistou, který navrhuje, kudy povede cesta, kudy most (přes koleje) a kde si můžeme teda my postavit ty naše domečky. A samozřejmě, že my jsme chtěli 3x tolik prostoru, než nám navrhnul. A tak teď dělám analýzy a proti teze, abychom mu dokázali, že se to tam nikdy nemůže vejít. Jednu plachtu jsme dovedli k dokonalosti (předělávala jsem jí asi 20x), abychom jí mohli poslat až "nahoru", skoro k prezidentovi SNCF. Barnier mi pak podepsal papír, že to už nebude chtít předělat, že je hotová. Podepsal, ale dopsal k tomu "prozatím". Tak se tedy těším na ten zbytek. A pak mě pochválil, že jsem to pěkně udělala, že to je téměř perfektní.

Od pátku sedím nad tabulkami s metry čtverečními a snažím se pochopit, co je aktuální stav a co jsou potřeby do budoucna. A snažím se ta čísla převést na plán a udělat z toho projekt. Začíná se to trochu rýsovat, ale je to ještě daleko něčemu konkrétnímu. Ale už jsem se dostala do 1 :250, kde je konečně něco vidět. Dneska Barnier prohlásil, že by rád večer «"sesbíral" (ramasser, jako houby) to, co teď dělám. Prý to slovo použil skoro schválně. No tak hlavně že se baví.

A kromě Chambéry jsme měli dneska krátkou schůzku ohledně arkád. Nevím, jestli jsem už o nich psala, ke stému výročí arrondismánu chce radnice 7. obvodu nechat opravit arkády podepírající trať s nádražím. A chce na ně nechat vytvořit fresky, které zachycují život v okolí. A my k tomu máme udělat technickou studii a sestavit projekt toho, jak se to nakonec všechno vyřeší, aby to odpovídalo všem požadavkům. Příští týden jdeme na místo vyfotit těch 25 oblouků, tak už se těším, že se trochu provětrám venku, když je teď tak pěkně teplo a svítí sluníčko (tedy ne dneska).

Včera jsem jedné holce pomohla přeložit dopis do angličtiny a docela jsme se na tom i ve dvou zapotily. Jednak jsem nevěděla ani pořádně, co to znamená, v češtině, natož to ještě překládat do angličtiny. Slova jako "na přední straně sloupku" (ale napsáno jako "au droit du montant") nebo "průběžný profil L-úhelník" se běžně na škole neučí. Krom toho jsem už fakt zblbnutá tou francouzštinou, takže jsem měla co dělat, abych dala dohromady nějakou rozumnou větu :)

A dneska mi konečně dorazil nový počítač (ale musela jsem chodit do práce měsíc se svým noťáskem, aby šéf pochopil, že se na té mé mašině fakt dělat nedá). Doufám, že tu zítra bude ten kluk, co se o počítače stará a postaví mi ho. Sice bych to zvládla i sama, ale prý se do toho nemám vrtat.

A teď bych už mohla začít něco dělat, protože sedím v práci a ťukám tenhleten blog jako zprávu do outlooku. Ale jinak bych se k tomu napsání asi nedostala, takže to bylo nutné. A můžeme říct, že mi to pomohlo trochu si utřídit myšlenky ohledně projektů ;) Teď si vezmu tablet a budu kreslit do počítače různé návrhy, jak bychom ten náš super projekt mohli vyřešit.

Miluju, když venku voní jaro!

Minulý víkend jsme si užili s kamarády v Paříži, ale to neznamená, že tenhle by se nám nepovedl. Naopak. Navíc se k tomu přidalo sluníčko a hezké počasí, takže jsme toho mohli pořádně využít. A mimo víkendu jsme se taky nenudili, v pondělí jsme si udělali romantický večer, abychom oslavili naše dva roky spolu (uff, to to ale letí, co?), v úterý jsem byla v Chambéry zaměřovat a fotit (více v samostatném článku, který snad napíšu brzo), ve středu byla fajn zkouška s kapelou, pěkně teď poslední dobou pracujeme na nových písničkách, zaškolujeme nového kytaristu a chystáme se na koncerty. Na volejbale jsme měli konečně po delší době trénink a né zápas, takže jsem si pořádně zahrála a domů jsem dojela na doraz (na kole).

---

Skvěle využitý víkend začal už tím, že jsme strávili příjemný páteční večer se sousedy nad partičkou kulečníku a tvorbou a následovně i jezením sushi (na které dorazil i bratranec Arnaud se slečnou Orianne). Začínám mít pomalu pocit, že je to něco úplně normálního k jídlu a taky se stávám odborníkem na jejich přípravu. Rozhodně se na mě všichni koukali a nikomu se nechtělo převzít štafetu v balení maki. Ale i tak jsme si práci rozdělili, sousedi obrali krevety, Roman nakrájel avokádo (a taky to všechno zašel nakoupit), Orianne vyrobila sushi cihličky rýže a pak je ozdobila rybou a Arnaud naléval pití. Jedli jsme sice až asi v jedenáct, ale nějak to nikomu nevadilo a bylo to fajn.

V sobotu jsem pro změnu vyrazila ráno na trh projet se na kole a nakoupit další pomeranče na domácí džusy a taky dvě kytičky k svátku babiček. Zkouška s kapelou byla pro tentokrát přesunuta na neděli, takže jsme se v klidu naobědvali a pak jsme vyrazili do Villefranche nejprve navštívit obě babičky a potom k mamince na palačinky. První babička, kterou nevídám tolik, a která už nemá dědečka, ale za to má 16 dětí, mi přišla fakt pohodová, na svůj věk. Trochu jsme si tam popovídali, udělali jsme jí radost čerstvou kyticí a pak už jsme šli o dům dál. Hned naproti totiž bydlí jeden strejda, který předělává dům a Romanův táta tam byl zrovna pomáhat. Bude to pěkná vilka, až to jednou dokončí. Novostavba spojuje dva staré domy a uprostřed je malá zahrádka. A je tam krásný klid a přitom je to ve městě ani ne moc daleko od centra. I když jde jen o Villefranche (takové menší okresní město). Hned bych si dala říct, kdyby mi někdo nabízel něco podobného.

Po první babičce jsme jeli ještě za druhou. Přetrpěla jsem tam půl hodiny v zabedněném bytě se zavřenými okenicemi, ale když nabídli lahev bublinkového nealko sektu, tak už jsem to nevydržela a otevřela okno. A pak jsem se nachomýtla k televizi a koukala se chvíli na mistrovství Evropy v atletice. Zrovna tam nějaká Češka R… vyhrála rozběh na 200m (nebo 400m?). Tak to potěší. Jo a nějaký Frantík skočil o tyči francouzský rekord a pokoušel se o ten světový. Ale to už jsem neviděla, takže nevím, jestli to dal nebo ne.

Když jsme dorazili do Trévoux, tak jsem ještě navrhla Romanovi, že se nejdřív zajdeme projít okolo řeky, než strávíme celý večer zavření. Bylo ještě pořád hezky, I když docela zima. Moc dlouho jsme tam teda nevydrželi. U maminky jsem objevila v lednici dva měsíce zapomenutý tvaroh, co jsem jí přivezla na Vánoce, ale po ochutnání jsme konstatovali, že je ještě dobrý. Tak chtěla, abych jí z něho upekla buchty. Recept jsme nakonec vyhrabali v šuplíku a začali jsme kuchtit. Problém ale byl v tom, že jsme neměli dostatek mouky, proto vám důrazně doporučuji, abyste nezkoušeli hladkou mouku nahradit moukou pšeničnou tmavou ani moukou kaštanovou (tu mi neustále podsouval Roman, až jsem jí tam dala, ale fakt jsem to dělat neměla). Těsto nevykynulo, lepilo se na mísu a chuť mělo taky takovou divnou. Nakonec jsme z toho udělali koláč s tvarohem navrchu (do tvarohu jsem přidala citronovou kůru a šťávu a nádherně to vonělo - to bylo taky jediné, co na tom bylo krásné). Ochutnala jsem trochu těsta po upečení, ale podle mého názoru se z toho dal jíst jedině ten tvaroh a zbytek šel rovnou do koše. Ale nebyla to moje vina, už v okamžiku, kdy jsem viděla, jak vypadá těsto, jsem se zřekla odpovědnosti za výsledek.

Ale palačinky byly moc dobré. Dělali jsme si je přímo na stole na takové plotýnce na 6 malých palačinek, takže nikdo nemusel dlouho čekat, každý je mohl jíst teplé a zapečené, jak chtěl, a taky to ani netrvalo dlouho. A moje špenátové se sýrem byly nejlepší! ;)

Když jsme dojedli a dokuchtili koláč, tak jsme se rozhodli, že už je docela pozdě na to, abychom jeli zpátky do Lyonu, takže jsme se rozhodli tam přespat. A začali jsme hrát hry, jmenuje se to Trivial Pursuit, něco jako Riskuj nebo tak. A tohle jsme hráli s čokoládou. Jsou to přímo čtverečky a na nich tři otázky s odpověďmi a když uhodnete všechny tři, tak dostanete tu čokoládu. Projeli jsme takhle všechny, co zůstaly. Bylo jich asi 30. Nakonec jsme to udělali na dvě odpovědi ze tří, když tu třetí věděl někdo jiný. Pár čokolád jsem taky dostala. A pak jsme to ještě hráli jen tak, s opravdovými kartičkami, ale otázky byly daleko těžší a už to nemělo kouzlo té čokolády.

Krásně jsme se vyspinkali skorem do dvanácti, pak následovala bohatá snídaně, respektive oběd, a cesta domů. Odpoledne jsem vyrazila na zkoušku na kole a užívala jsem si sluníčka. Škoda jen, že jsme tam byli jen tři. Ale aspoň jsme jednou měli čas si popovídat a taky jsme si trošku zahráli. A najednou byl víkendu konec, jak je tomu pokaždé. Ale abych neměla pocit, že jenom ty víkendy letí rychle, tak zítra už je pátek a já mám pocit, že Včera neděle byla, včera byl hezký čas... a za týden bude zas! :)

No a co tenhleten týden? Jak říkám, utekl moc rychle na to, abych si z něj mohla něco pamatovat. Teď tu máme na návštěvě Caro, Romanovu kamarádku z Amiens, takže se o víkendu rozhodně nebudeme nudit. A z pátečních večerů se asi stanou sushi párty :) Jo a Roman jde v pondělí k doktorovi a v úterý by měl jít znova do práce, ale s prstem ještě nemůže pořádně hýbat a bolí ho to. Jenom by to mohl těm lidem v práci říct místo toho je pořád falešně utvrzovat v tom, že v úterý začne pracovat. Přeci jen tam jako pracovní síla chybí, žejo. No a já jsem zas dneska byla na volejbale a hnula jsem si s ramenem, takže doufám, že se to aspoň rychle srovná, abych mohla jezdit na kole a nosit nějaké věci. A taky si příští týden zase zahrát :) Tak a teď chrrr pšíííí a rychle spinkat!

Jak jsme jeli do Paříže na šlofíka

(započato: neděle 27.3.)

Sedím ve vlaku a válčím s tabletem, abych napsala nový blog trochu dříve, než posledně. Ale abych pravdu řekla, tak na klávesnici by to šlo o dost rychleji. Byl to dosti náročný víkend ale rozhhodně si nestěžuju. Viděli jsme kamarády, co s nima vídáme vždycky v Toulonu, Julie a Pierra. A taky jsme se trochu podívali po Paříži, ale ani moc nelituju, že jenom na skok a rozhodně nelituju toho, že tam nebydlíme. Rozhodně by se mi nechtělo každý den trávit hodinu a půl v narvaném vlaku a pět přestupů mezi linkami metra. Vždyť oni také ti naši Pařížani vlastně ani v Paříži nebydlí. Podle jejich slov to mají do města 20 minut, ale realita je taková, že druhý večer jsme jeli do centra více jak hodinu a pak jsme ještě platili 10 Euro za parking. Velká města jsou na houby.

Svícen v Notre Dame

---

Z práce jsem vypadla v pátek ve 4 a byla jsem moc ráda, že už je zase víkend (stejně, jako mě teď rozčiluje, že už je neděle večer a že až přijedu domů, tak si můžu jít rovnou hajnout. Dvě hodiny ve vlaku byly docela snesitelné, koukali jsme na Gumítky a já pak na Vyprávěj. Poté jsme měli instrukce, kam vyrazit potom, takže jsme měli před sebou ještě půl hodiny RER. Vystoupili jsme v nějakém městě a vůbec se to nepodobalo tomu, co jsme si pamatovali z minula. Přijel pro nás Pierrot a nejdřív jsme byli u jeho práce vyměnit auta (pracovní za soukromé) a pak ještě nakoupit. Čímž se stalo, že když jsme dorazili k nim domů o dvě hodiny později, než jsme přijeli do Paříže. A už se nám nechtělo nikam chodit. Zůstali jsme tedy doma a s vervou jsme se pustili do likvidace zásob, co jsme nakoupili. Mojito bylo vynikající. Ale už méně skvělé bylo ranní probuzení do bolehlavu a pomalého zjišťování, co se to vlastně včera dělo. Trochu mě poděsilo, když jsem v koupelně na sprše uviděla svůj kabát, z půlky mokrý. Ono mě teda už přišlo divný, proč jsem spala v botech. Záhada byla vyřešena, když mi řekli, že jsem trošku upadla, převrátila stůl a na sebe pivo, a pak jsem na gauči upadla do komatu. Tak Julie vyprala můj kabát. A když pak hráli s Romanem Wii, tak ještě pro jistotu rozbil lampu. Aby jsme byli vyrovnaní :-)

Stavbu vzadu doufám nemusím představovat, vepředu pózuje Pierrot

Ale nemuseli jsme celou sobotu prospat. Když jsme se konečně vykopali z postele, bylo už půl páté. Pak jsme samozřejmě ještě snídali (tedy někteří, já jsem to radši neriskovala), poklidili a v šest konečně vyrazili do města. A už v půl osmé jsme stáli před Notre Damem. Žádná kvanta turistů zvenku ani zevnitř, tak jsem si tam trochu zafotila a hlavně moje srdíčko zaplesalo nad tou gotickou krásou. A měli jsme dokonce i to štěstí tam zrovna natrefit na mši.

Jestli někdy vyrazíte do Paříže, tak důrazně doporučuji, abyste nechodili na večeři do čtvrti Saint Michel (kousek od Notre Dame právě). Všude tam stojí před dveřmi naháněči a někteří vás div netahají za rukáv z prostředka uličky. Ale kdyby člověk mohl mít všude jen ty nabízené aperitivy zdarma, tak by to zas tak špatné nebylo. No, a když už tedy náhodou zabloudíte do těchto končin (protože jinde ve městě budete mít co dělat, abyste našli nějakou hospodu, co vaří non stop, v této koncentraci), tak si s sebou vemte telefon s internetem a předem se podívejte na hodnocení té konkrétní putiky. Jedině tak se vyhnete stejnému překvapení, jaké nám přichystali v podniku, který zvenku vypadal docela přívětivě a kam jsme se po hodině cirkulování konečně usadili.

Už první, co mě dost naštvalo, bylo, že nás posadili do tmavého místa bez osvětlení a odmítli nás pustit jinam (3 prázdné stoly okolo), nebo bychom si museli dát menu za 25€ (což jsme si nakonec všichni dali), abychom mohli do vedlejšího sálu, kde hrál týpek na piáno a zpíval, ale nebylo o co stát, tak jsme radši zůstali, kde jsme byli, aby nám neřval do ucha.

Donáška chleba a vody byla fakt zpožděná, u vína nám servírky zalomily špunt a na předkrmy jsme čekali dobrých 20 minut. Musím říct, že hříbková polévka se jim povedla, ale to bylo asi tak vše. Ke grilované slepici jsem chtěla dušenou rýži místo hranolků, takže mi ta vcelku milá, ale neuvěřitelně blbá, slepice přinesla dušené fazolky. Potom jsem čekala 10 minut na talíř, zatímco ostatní už jedli, pak dalších 10 na rýži. A to jsme si museli o ni říct, jinak bych ji dostala druhý den. Stála na takovém malém stolečku, kam ze sklepa nosil jeden barevnej jídlo nahoru. Ty talíře tam dobře stydly, zatímco po sálu lítalo pět servírek.

Když jsem konečně stáhla všechnu tu tučnou kůži bez sebemenšího náznaku vypečení, zbylo mi docela hodně masa, ale problém byl, že nám nenosili dost často vodu, abych tu sušinku měla čím spláchnout z krku, kde se pokaždé přilepila. Rýže byla nakonec nejlepší část mé večeře.

Ostatní, co si dali grilovanou kachnu či trio z grilu (prase, kuře, jehně), na tom nebyli o nic lépe. Roman říkal, že ještě nikdy nevyhodil více, než snědl. A jako bonbónek hned vedle nás seděli nějací turisti a ten chlap jim vrátil celý talíř s tím, že se to nedá žrát. Což jsme ostatně měli udělat taky, ale měli jsme fakt hlad a nechuť znovu hodinu hledat, kde jinde se najíst. Takže jsme to, i když s nechutí, snědli. Perlička na závěr: neuvěřitelně nepříjemná servírka jim to jídlo napočítala na účet a odmítala pochopit, že to prostě platit nebudou. Museli začít vyhrožovat, že klidně zavolají policajty (svědků měli dost), jestli je nenechají jít (zaplatili za všechno ostatní). Výmluva, že tu není šéf je tak trochu chabá.

No a my jsme do sebe ještě nasoukali desert a chtěli jsme hlavně už pryč. Jo a málem bych zapomněla, když jsme požadovali asi 5. Karafu vody (cca 0,3 dl vody pro 4 lidi...), tak nám ta usmívající se blbá servírka donesla bílé víno. Jakou mělo kvalitu si asi domyslíte, když řeknu, že jsme ho podle barvy nepoznali od vody. A když jsme jí to řekli, tak nám sebrala skleničky i karafu a s největší pravděpodobností ho potom donesla jiným hostům... Když nám konečně donesla vodu (konečně se poučila a donesla karafy dvě), tak jsme zase 10 minut čekali na skleničky. A pak jsme za tohle všechno zaplatili 122 Euro a urychleně jsme vypadli.

A už se nám ani nechtělo se nikde procházet a vrátili jsme se domů. Zkazilo nám to náladu provádět v Paříži ještě něco jiného. Když jsme dorazili domů, asi v deset, tak jsme ihned zahájili internetový průzkum, kde jsme to vlastně byli a na tuto hospodu jsme se dozvěděli jen a jen to "nejlepší". Podnik se jmenuje Baladin, je hned naproti kostelu Saint Severin a před vchodem mají gril s otáčejícími se kuřaty a prasátky a tak. Ještě nikdy jsem neviděla takhle mizerně hodnocenou nějakou restauraci. Půl hvězdičky z pěti bylo jen za atmosféru, a to jen díky tomu piánu. Kuchyň, obsluha i kvalita/cena za nulu. A v každém příspěvku velké varování, abyste tam hlavně nechodili, že je to lákadlo na turisty, takže je jim jedno, že už se nikdo znovu nevrátí. A ta karafa vody, na kterou byli tak skoupí, stála ještě před dvěma lety 3€. No tak jsme se holt nechali napálit jako ostatní turisté... Příště si hospodu najdeme předem. Paříž je holt Paříž.

Večer jsme si zahráli Carcassonne, ve čtyřech a s novým rozšířením (zakoupeno nedávno, když za mnou přišel Roman na oběd do práce) to byla fakt sranda. Vyhrál Pierrot, pak Julie (ta si budovala svoje města pěkně ve svém koutku a nikomu se necpala do jeho záležitostí jako Roman-záškodník), Romain předposlední a já celkově čtvrtá. Šli jsme si brzo hajnout, abychom aspoň v tu neděli trochu viděli město, když už jsme kvůli tomu jeli 550 km.

V jednu jsme dorazili do 14. arondismánu a skoro hodinu čekali na vstup do katakomb. Teda musím říct, že sklepy ve Slavonicích byly daleko zajímavější. 143 schodů dolů a potom 83 nahoru, dlouhé prázdné chodby na začátku a potom stejně dlouhý úsek kostnice. Jako že dobrý, ale stačilo by toho deset metrů, nemuselo to mít dva kilometry. Skeletový dekor byl zajímavý na začátku, ale po čtvrt hodině toho samého to začalo být trochu nudné. Navíc jsme nějak postrádali smysl toho, proč někdo snesl tisíce a tisíce kostí do dvacetimetrové hloubky pod zem ze všech možných pařížských špitálů a hřbitovů. Ale aspoň můžeme teď říct, že jsme byli v pařížských katakombách.

Přemýšlím, komu se chtělo tesat tohle dílo takhle hluboko pod zemí... Někde tam asi bylo napsáno, co je to za místo, ale teď už to fakt nevím.

Asi nejzajímavější část chodeb

Zpočátku dech beroucí skeletový dekor se po několika stech metrech proměnil v "kdy už tomu bude konec?"

Stejně je to neskutečné, kolik kostí tam bylo... Tohle je fakt nepatrný zlomek.

Blížíme se do finiše

Ve tři odpoledne jsme se vydali hledat nějakou hospodu, kde bychom se ještě mohli najíst. Haha, francouzský diktát nařizuje, že se obědvá od 12ti do dvou a kdo chce jíst později, měl si přivstat. Po půl hodině neúspěšného hledání jsme zapadli do Mekáče, protože už jsme toho měli dost. Aspoň, že ta zmrzka na závěr ve tvaru růžičky u specializovaného zmrzlináře byla tak dobrá.

A pak jsme se rozhodli, že se začneme přibližovat nádraží, protože jednak v okolí nebylo vůbec nic, a dvak jsme pak nechtěli někde honit čas. Šli jsme se projít do botanické zahrady a podívat do muzea evoluce, kde bylo spousta vymodelovaných zvířat a asi i nějaká vycpaná. Reklama na dinosaury byla pěkně klamavá, protože tam byly akorát 4 velké kostry zavěšené v přízemí, ani nevím, jestli pravé či umělé. Ale mnohem víc, než zvířata mě stejně zaujmula budova, která byla moc pěkně opravená a architektonicky řešená. A taky jsme se něco dozvěděli o přírodě, takže to nebyla ztráta času.

A víc fotek bohužel už nemám

V zahradách toho v zimě moc vidět nebylo a ty super skleníky už byly bohužel zavřené. Trochu jsme se prošli okolo záhonků a šli jsme si sednout do jednoho baru na pivo a trochu spočinout nohám. Co taky dělat jiného v Paříži v únoru, když může každou chvilkou začít pršet, venku je zima a všechna muzea už jsou zavřená. A pak už nás hodili na nádraží a my jsme vyrazili směrem Lyon.

Pohybovat se po Paříži autem je nemožné, chodit pěšky zase strašně daleko, metro je neskutečně natřískané a na kole je to sebevražda, vzhledem ke koncentraci škodlivin ve vzduchu. Tak jsem ráda, že tam nemusím bydlet. Ale zajet se tam občas podívat za kamarády je fajn věc, takže jsem ráda, že máme tu možnost. A to i když mi bylo špatně ještě v úterý ;))