Vzhledem k tomu, že jsem se do postele dostala někdy ve čtyři ráno po tom skvělém večírku, a Nova si šla lehnout někdy v devět, tak mě nemilosrdně ve dvanáct vykopala z postele s tím, že se jede na pláž a že přece nebudeme celý den spát. Docela by mě zajímalo, v kolik šli spát ostatní, protože nevypadali, že by se chtěli hnout, když jsme s Nathanem odjížděli. Dobře, že mě vzbudila, přece neprospím celý den (to jsem si užila až o dva týdny později...).
Když mě Nova vzbudila, jela někam pryč něco zařizovat a nechala mi tam...snídani. Z počátku jsem se rozhodla, že nemám hlad (to když jsem do té rosolovité hmoty zabořila lžičku a ochutnala tu tekoucí věc), nicméně pak mě hlad přemohl a něco z toho jsem snědla. Nova se dušovala, že to je jenom z rýže a ta voda je kokosové mléko. No, budu se tvářit, že jí věřím.
No co, co mě nezabije, to mě posílí!
Po "vydatné" snídani jsem se vydala na exploraci nejbližšího okolí: protější barák a banánový sad, náš vlastní dům a jeho krov, a pak přijel Nathan, který se rozhodl jet na pláž s námi, který zase objevoval kaktus.
A vyrazili jsme. Já jsem už jela s Nathanem rovnou, protože mě to fakt nebavilo se s Novou furt třískat helmama o sebe. Navíc, a to je snad pochopitelné, bylo daleko příjemnější se při zrychlování přitisknout na chlapa, než na třiceti kilovou Novu :)
Těchto dvojfotek mám více, ale tahle je nejhezčí (viz následující foto).
Projížděli jsme okolo čerstvě zoraných políček (jestli jsem to správě pochopila, tak po cukrové třtině celou zem zořou a pak z toho udělají rýžové políčko. Nevím, jestli v rámci trojhospodářštví je další plodinou kukuřice).
"No jasně, z celé Indonésie si vyfoť hlavně čerpací stanici," říkal Nathan. Ale tak na ukázku, kolik stojí benzín... 5500 Rupií. Asi 11 Korun za litr.
Ale projížděli jsme tedy krásnými kouty...
A tohle je rýže těsně před sklizením. Ptala jsem se totiž, jak to vlastně vypadá, že jsem jí ještě neviděla.
Tady na té fotce jsou skoro všechny fáze sklízení rýže.
Na pláži bylo (světe div se) moře. A černý sopečný písek. A taky pár babiček s opečenou kukuřicí (dali jsme si bez jakýchkoliv omáček a dalších pálivých věcí, taky už jsem měla ukrutný hlad).
Tak už nějak nevím, proč jsme dělali ty ksichty. Ale vepředu nám paní zrovna opejká kukuřici k svačince.
Na bratrství!!!
A společný pohled na moře.
Teda ono to technicky vzato nebylo moře, byl to oceán. A ty vlny... Vlezli jsme tam tak po kotníky a nechali jsme se trochu ocáknout. Ale neměla jsem náladu být celá mokrá, jen tak po pás, to mi naprosto stačilo. Navíc bylo pár dní po úplňku, takže byly o to větší vlny. Prý se má počkat aspoň týden po, než budou menší.
Edi, její manžel a Nathan o pár dní později na té samé pláži. To abyste viděli, o kom mluvím.
Na pláž jsme jeli dobře aspoň hodinu a půl, a tak po půl hodině to bylo už: "Nepojedeme domů? Co tu budeme dělat?" Tak jsme se šli ještě projít na rybí trh, protože Nathan si chtěl nakoupit nějaké ryby. A pak dostal smsku od ibu Edi, že právě zařízla a usmažila kačenu, ať přijdeme na večeři. Bylo to po cestě, jen kousek od pláže, kde jsme byli, takže jsme tam pak zůstali na jídlo a na kafe a na "pokec".4
Žralok
Barrack Obama (dle Novy)
U Edi jsme vydrželi docela dlouho. Nejprve jsme si rozložili na zem rohož a snažili se nevnímat kravál z ulice (bydlí přímo na výpadovce k té pláži) a dali jsme si uvítací kafe. Tanpa gula prosíííím!!! (bez cukru) Nova mi udělala radost a uvařila mi kafe přesně podle mých představ. Potom se začalo nosit na stůl (ehm na zem). Na trhu jsem Nathana přemluvila, ať koupíme takové velké sépie. On sice nevěděl, jak to připravit, ale poprosil Edi, aby nám je udělala. Kromě kousku zázvoru jsme skoro mohli cítit, jak ta ryba opravdu chutná. Mě teda chutnala moc. Navíc, co bylo super, to NEBYLO SMAŽENÉ!!!
Prostřená zem. Uprostřed omáčka z jake fruit, dole kus kachního zobáku. Tak dokonale vysmaženého, že by se podle mě dal sníst celý. Kromě stehýnka a křidýlka se tam někde skrývaly i vnitřnosti. Nathan mi říkal, že jednou viděl chlápka sníst celé kuře, včetně střev. A ještě si pochutnával. A brácha zas říkal, že nějaké malé děcko mělo v ruce lízátko, a pak mu někdo nabídl vařenou kuřecí hlavu, a že se dlouho rozhodovalo, co z toho chce, až odhodilo lízátko a vrhlo se na hlavu... Jaký kraj, taký mrav...
U Edi se všichni bavili indonésky, protože ani ona, ani její manžel, neuměli anglicky. No a mě to po chvíli přestalo bavit, tak jsem si půjčila takový velký slovník a začala jsem si v něm hledat slovíčka. A Nova mi pak vysvětlila pár základních pravidel (ne, že by jich bylo o moc víc...) a pomohla mi sestavit větu: "Edi, děkuju za kachnu." "Ibu, terima kasih untuk itik nya." Strašně se tomu smáli. A Nova mě pochválila, že mám dobrou výslovnost. Protože jsem to jen četla ze svého notýsku.
Ještě jsme tam poseděli dobrou hodinu, než se mi povedlo je přesvědčit, že bychom už mohli jet domů. Nakonec jsme se dohodly, že zajedeme k Tonymu na čaj a na šíšu, měla jsem na ní chuť, jak všichni okolo mě pořád kouřili jednu cigaretu od druhé. Pak mi sice bylo blbě, ale aspoň se naplnily moje nikotinové chutě a nekouřila jsem ty jejich smradlavé cigarety. A k tomu mě Nova učila indonésky. Popsala jsem aspoň 5 stránek v notýsku, základními slovíčky jako já, ty on, my, vy, oni, tam, tady, (slovo být nějak nemají, prostě řeknou "tady bílá kočka" (ini kuncing putih) nebo "já z pláže" (saya dari pantai), což znamená "byla jsem na pláži", mají nějaké "ada", což je "tady je", ale nějak jsem nepochopila, jak se to používá), spát, jíst, pít, a tak dále... Dost na to, abych si někde mohla říct o to, co chci k jídlu, nebo abych naší babče mohla říct, že už jsem jedla (saya sudah makan, saya kenyang - já už jíst, já plná), nebo si přiobjednat uhlíky k šíše (Bisa kah saya mau satu briket lagi? - moct já chtít jeden uhlík ještě?), nebo "já ráda čaj" (saya suka teh). Pokaždé to sklidilo velký úspěch.
No a když jsme se vrátily zpátky domů, tak se na mě nalepila celá rodinka a že si se mnou budou povídat. Takže oni lovili anglická slovíčka, já v anglickém slovníku zase ta indonéská a psala jsem jak divá. Pak jsem sem-tam řekla nějakou větu a oni se tomu hrozně smáli (v dobrém). Pak se mi příštích několik nocí zdály sny v indonéštině.
Ještě obecné postřehy: co se týče počasí, tak se oproti prvnímu dni docela ochladilo, až jsem měla pocit, že jsem tam nastydla! Další verze je, že to je z toho foukání na motorce. Pak už jsem si vždycky večer brala šátek a nějaké dlouhé tričko, aby mi při cestě domů nebyla zima. Ale jinak počasí docela ušlo a ani to vedro a vlhko nebylo tak děsný, jak jsem se bála.
Po třech dnech indonéské stravy už jsem ty jejich blafy nemohla ani vidět. Buď to je deep fried, nebo je to very spicy, ale pokaždý je mi z toho blbě. Dala bych si zeleninový salátek...a krajíček chleba s máslem...nebo zeleninu vařenou s páře se špagetama či bramborama...hlavně žádný smažený a žádný koření!! Ooooooo.
S Novou jsme se dohodly, že až v neděli přijede Adam, že se naučíme spolu nějaký dialog, aby si brácha myslel, že jsem se tu za týden naučila indonésky :) Nakonec jsme si takový malý dialog střihly, ale víc než Adama to omráčilo Sáru, která se za 14 dní naučila minimum. No jo, holt ten domorodý učitel je lepší.
Naprosto mimo mísu: něco jsem vykládala do diktafonu a babča s Novou se bavily vedle. Pak jsem nějak posunkama pochopila: "Aha, tak nevím, co říkají, ale asi si to kafe mám přikrýt tady tou růžovou věcí." (Radši jsem nepátrala po tom, jestli to vůbec někdy myjou, no ono je to vlastně úplně zbytečné to mýt, když vidíte, v čem. Takhle jsme několikrát byli někde na jídle a když jsem viděla, v jakém lavoru a jakou vodou to nádobí mejou, tak jsem se jen modlila: Přežili to jiní, přežiju to i já!!!
A za tyto dveře už se nesmí (kromě zvláštních příležitostí), tady dlí sultán.
