Povánoční alkoholové radovánky

Přemýšlím, jestli je fakt nutný, abych popisovala den za dnem... Ale tentokrát asi jo, ono se toho stalo fakt docela dost, takže každý den si zaslouží alespoň malinkatý zápiseček. Přemýšlím, že to tu zase znovu pojmenuju Deníček alkoholika... A nebo třeba Ta, která si nic nepamatuje. Začínám docela zvažovat novoroční předsevzetí, že přestanu pít...nebo aspoň že přestanu pít na párty a chlastat v hospodách. Jedna lahvinka dobrého vínka k večeři chutná a neublíží ;)

---

S našimi jsme asi zavedli novou tradici, na Štěpána chodíme do kavárny Louvre na kulečník. Je to docela sranda. Letos jsme teda hráli hlavně s bráchou, otec prohlásil, že ho bolí ramena, a máma si s námi zkusila dát dvě partie, při nichž honila koule po stole neúměrně dlouhou dobu (ale nade mnou vyhrála, protože se mi povedlo trefit černou do špatné díry...grrrh). Příjemně jsme se u toho prošli a já jsem aspoň viděla kus Prahy.

Na nedělní poledne jsme měli objednanou restauraci tady za rohem, takže jsme se tam ještě rodinně sešli. Bratr koukal velmi znechuceně na mátin tatarák a otcovo koleno. Já si vybrala kuře se švestkovou omáčkou, ale nějak to na mě bylo trochu moc sladké, tak už si to asi nikdy nedám :)

Večer jsem vyrazila za kamarády do Týnské literární kavárny. Jelikož jsem se celé odpoledne nudila doma, tak jsem zavolala Thrainovi a sešli jsme se o hodinu a půl a procamrali Staré město. Nakonec se nás večer sešlo "jen" pět, ale myslím, že jsme vydali za pět. Zpívali jsme. Třeba ve čtyřech kánon Zelená se, line záře, UFON, UFON... Ostatní stoly se na nás tak divně koukaly. Nebo když mi slečna servírka nesla další malé černé pivo... S Aničkou jsme si zazpívaly dvojhlasně naše dávné písně ještě z gymplu, třebas italské Nokturno, Píseň máje, nebo taky koledy... Myslím, že tam do té kavárny teď nějakou dobu nepůjdu, buď až se vymění personál, nebo až na mě trochu zapomenou :)

V pondělí slavila jedna kamarádka z architektury, momentálně spíše aktivně z fejsbuku, svoje pětadvacetiny. Tak jsem to uvítala, že se trochu uvidím s lidmi a taky pobudu v jiné společnosti, než v hospodě. Bylo to tam fakt příjemný, seznámila jsem se s pár fajn lidmi, taky jsem viděla několik (ale jen opravdu málo) spolužáků. Přijdu si jako naprostej looser, že jsem už tři roky v té samé zemi a necestuji. Ostatní si jezdí minimálně po celé Evropě, dva až tři studijní pobyty v zahraničí jsou naprosto normální, Mexiko, Kanada... Tak mě to zas vehnalo do hlavy inspiraci na pobyt v Montpellier a v Barceloně. Jinak kombinace pivo, sekt, sladké víno a nevím ještě co, byla poněkud přehnaná. Takže jsem se ráno probudila v cizí posteli, vzbudila mě máma, co mi volala, kde jsem, nevím, kdo mě uložil, ale asi to bylo to nejlepší, co ten dotyčný/dotyčná mohl udělat.

Pak jsem hned letěla k naší kadeřnici, která mě nakonec mimo objednání vzala, takže jsem tam s lahví kofoly přetrpěla dvě hodiny a šla si domů lehnout. Prospala jsem půlku odpoledne, ale považuji to za velmi příjemně strávený čas. Kromě toho jsem si docela dlouho četla, už jsem u čtvrté knížky Galaktického společenství myslících bytostí (Semerádova stránka) a ležím v tom skoro pořád. Táta mě děsně naštval, protože čte moc rychle a tu první knížku, co ode mě dostal, přečetl za dva dny.

Večer už mi bylo docela dobře, tak jsme jeli k sestřence Irče podívat se na domeček, dětičky a převzít dárečky od babičky. Ty dětský nožičky a ručičky jsou táááááááááák roztomilý :) Roman se teď bojí a říká, že se nesmím už znovu přiblížit k něčemu takhle malýmu. Brácha vypadal, že ho to zajímá ještě víc. Ale možná to u něj bylo jen ze studijních důvodů, aby si to mohl vysochat :-D

Včera dopoledne (ráno je pro mě momentálně sprosté slovo :-D) jsem jen tak cvičně naklidila do tašky všechny vánoční dary a zjistila, že bez čehokoliv dalšího to váží 17 kilo. Bez jedné tlusté bichle. Celkem mám 20 kilo, moje osobní věci váží minimálně 12! Takže jsem si pak absolvovala asi hodinku, kdy máti pořád ječela, že ona mi tu nadváhu v letadle zaplatí a bůhvíco dalšího (rozuměj, 300 kaček za kilo nadváhy), tak jsem řekla, že fakt nechci posílat dárky za dvojnásobnou cenu, než byla jejich původní. Nakonec to asi pošleme poštou, minule to bylo 6 kilo za asi 250 korun, takže to není tak drastické.

K obědu jsme si dali francouzský rozpečený sýr Mont d'Or, který chutná asi tak jako smažený hermelín bez strouhanky. S brambory a zeleninou, bylo to moc dobré. Potom jsme se vydali s bráchou a s mámou do města na výstavu Čapka na hradě. Bylo to fakt moc dobré, příjemná a nenáročná kultura. Hlavně ty jeho dětské kresby nebo tvorba 30tých let. A taky jsme se koukali na pejska a kočičku :) Cestou dolů nás máma pozvala na jednoho svařáka (bratr si totiž nevzal zimní bundu a frajeřil, tak mu byla zima) a pak už jsem se vydala na Florenc na sraz s "panem" Benderem.

Ještě teď se mi trochu třesou ruce :) A to jsem se domů dostala ještě před půlnocí a pamatuju si všechno (aspoň si to myslím). Jo a teď přemýšlím, jak to mám napsat, protože vím, že to bude číst :) Nejdřív jsme šli střílet. Na střelnici. Ještě jsem nikdy na takovém místě nebyla a takovou roztomilou pistolku jsem taky v ruce nikdy nedržela. A taky jsem ještě neseděla v hospodě s nikým, o kom jsem věděla, že má za pasem zastrčenou takovouhle hračku. Jako zkušenost to bylo rozhodně velmi zajímavé, ale myslím, že přístě si radši na ten "naprostý relax a vypnutí" půjdu zaplavat :-D Prý napoprvé to nebylo ani tak špatné, že se zbrojní průkaz dává, už když se člověk trefí do terče. Dejme tomu, že půlka byla v černém kruhu a půlka v bílém...plus pár se jich jaksi asi terči vyhnulo. Když ono to hrozně kope a udržet to nehybně je docela fuška. Z foťáku si myslím, že mám pevnost rukou docela vytrénovanou, ale spoušť tam nedává takovéhle rány!

Jo a pak jsme šli do hospody, ale na tom asi není co k vyprávění, dala jsem si hermelín a topinky, ten česnek se mi ještě stále nepovedlo z huby dostat, a to pivo byl dobrej samoser. Naštěstí v tom nejsem sama. Bojím se kýchnout... Dneska večer piju kofolu, ta aspoň neuspává!

Tak přeji vše nej do nového roku a pomalu se začnu připravovat na večerní hospodu s Thrainem a šermířskou pakáží. Užijte si tenhle večer a moc se neopijte, protože jak na Nový rok, tak po celý rok, a to přece nemá cenu mít po celý rok bolehlav a žaludek na vodě! :)

Štědrý den v našem podání

Taaaakže, jestli vám připadá zvláštní dělat cukroví jeden den před Ježíškem, tak to je u nás naprosto normální. Řekla bych, že je to vůbec zázrak, když se k něčemu takovému, jako je cukroví, dokopeme. Kdybych přijela dřív, tak bych ho asi udělala dřív, ale ono se samotné neudělá a maminku bych k tomu snad radši ani nepustila (a to není ve zlém :).

---

Moc dobře jí šla podrž-podej-dones funkce a bez ní by mi to určitě tak rychle nešlo, starala se o vymazání plechů, kontrolovala troubu... Prostě samé takové ty věci, co mě osobně se dělat nechce :) Skončily jsme s tím asi v půl třetí, táta mezitím kostil kapra a připravoval ho na čtvrtek, ale taky u toho brzo vytuh (asi v jednu, to bude tím, že si zapomněl dát odpolední siestu).

Na Yejichca (napsáno po francouzsky - šéf se ptal, jak se u nás jmenuje Táta Vánoce [Pére Noël]) jsem si pěkně pohověla v postýlce do jedenácti a pak nastala služba v kuchyni. Přemodelovala jsem sádlové placičky a dala je znovu sušit do trouby (tentokrát jsem snížila troubu na 0,5 původních 2, při kterých se nám naprosto roztekly) na celé odpoledne a večer. Taky jsem pospojovala linecké a vyrobila úly (z dvou a půl násobné dávky, stejně jich není dost) a bratr mě ještě donutil udělat slané listové závitky. Ale dobrota to byla - už není :(

Bratr přišel asi v poledne, udělal akorát špenát na ten svůj zázrak a pak seděl u počítače a měl blbý kecy, že se na Štědrý den nemá luxovat a tak. Tak to mohl udělat den předtím, když my jsme vláčely těžkej nákup domů! Nakonec aspoň nazdobil stromeček, aby se neřeklo. Definitivně vyhrál souboj s máti, dal tam toho fakt málo. Ale světelné řetězy tam šly stejně.

Odpoledne jsme dodělali cukroví a tak nějak úklid, průběžně jsme se vždycky po jednom zavřeli v pokoji a šli balit dary, do toho se připravoval smažený kapr (tfuj, mlíčí! museli jsme na to šahat!) a pro bratra vegetariána smaženou hlívu (nakonec jsem toho kapra jen ochutnala a jedla jenom hlívu ústřičnou, bratr snědl kapra víc, jak já) a šunkové závitky s křenem (vege varianta se sýrem). Nevím, co se nakonec stalo, ale UŽ v půl desáté jsme zasedli k večeři. Množství hrachovky opět převážilo množství rybí polívky :)

Dárečky, minimálně ty pro mě, byly silně praktické. Dostala jsem devět bambusových prkýnek, jedno fakt tlustý, dvě kulatá na steaky a šest pidi teňoučkých snídaňových, k tomu šest nožů na tu snídani, dva dlouhé a dva krátké. Pak jsme dostali s Romanem každý dvě osušky a několik ručníků. Potom jsem ještě dostala spousty kuchařek, třeba čokoládovou v plechové krabičce...to asi jen tak nezhubneme, ani jeden, ani druhej ;) Jo a kosmetiku, co jsem si den před tím vybrala. Jo vlastně, brácha mi podruhé vyrobil ty naušnice, co mi ukradli v Marseille. A mámě dal přívěšek v tom samém duchu, který mi druhý den jen "půjčila" a pak mi ho rovnou dala s tím, že jí Ajdam udělá jiný.

Víc jsem měla radost z těch dárků, co jsem dala, všichni tři dostali moc pěkné šály, brácha černo-šedivou s dvěma zelenými proužky, táta černou s fialovo bílými a máma dvě takové měkkoučké, tyrkysovou a růžovou (nemohla jsem se rozhodnou, kterou, tak jsem vzala obě :). Pak jsem taky nadělila svetry, ale tatík se do něho nějak nevešel, tak ho dostal brácha. Ale nevím, jestli jeden nebudu vracet, protože nemá rád do Véčka. Máma dostala růžovej se širokým límcem, tam jsem se seknout nemohla (hlavně, že byl růžovej).

Brácha dostal jeho první holicí strojek, tak jsem ho rovnou musela naučit, jak se s tím má holit ;) Že to nejdřív musí trochu zastřihnout, než to může oholit do hladka. Ale stejně nevím, jestli na ty jeho tři chlupy je to potřeba ;)) Jinak jsem měla radost z vody po holení, co od nás dostal, protože to vůbec NEsmrdí. Nějaká nivea, ale má to takovou příjemnou lehounkou citrónovou vůni, možná ji přivezu i Romanovi.

Nejlepší dar večera byl asi kurz Tai-či pro tátu, protože tím jsme ho naprosto vyšachovali. Teda hlavně brácha, i když my všichni jsme o tom věděli, takže jsme čekali, jak se na to bude táta tvářit. Skutečnost přehnala očekávání. Máma říkala, že ho ještě takhle štajf neviděla:) "A je to zaplacený, takže tam budeš chodit!" První kurz je na tři měsíce, tak táta jen poznamenal, že v dubnu má narozeniny. Že se jich trochu děsí :)

Skončili jsme něco před půlnocí a pak jsme si zavolali přes skype s Romanem, takže mi ukázal, co dostal a popovídala jsem si s celou rodinou. Máma říkala, že jsou moc přátelští. Jsou fakt moc milí a ten videofonát byl fakt fajn. Jo a Roman byl smutný, že mi taky nenechal nějaký dáreček, tak prý dostanu dva, až se vrátím :) Už se moc těším na tu lampu s celým spektrem barev!

Včera jsem nic zásadního nedělala, vstala jsem asi v půl dvanácté, kdy mě táta probudil, abych mu dala těch pár stránek, co má dotisknout na knižní vydání blogu pro mámu (letos to má skoro 300 stránek A5). Dneska bych to měla konečně svázat, mě tak napadá.

Po snídani (asi ve dvě) jsem vyrazila do centra na sraz s Pavlem (byla jsem s nimi na vodě) a šla se s ním projít po centru, po Vánočních trzích a pak jsme zašli do Týnské literární kavárny na svařáka a horkou medovinu. Romanově mámě jsem koupila Krtečka s kulichem. Doufám, že se jí bude líbit.

Doma jsem si dala Vánoční hrachovku, koukla se na Lotranda a Zubejdu a vyrazila Na slamník na Vánoční koncert Earl Gray. Bylo to fajn zas vidět všechny kluky, měla jsem radost, jak mě všichni uvítali, zeptali se, jak se má Francouzska a tak. Potom jsem v tombole vyhrála deset deka bílého Earl Greye, který právě vychutnávám a je moc dobrý. Myslím, že nejlepší dárek, co jsem mohla dostat. Jo a od Afra jsem dostala ještě Vzpomínky na Afriku, jeho nejoblíbenější čajík, tak ho potom taky ochutnám.

Dneska jsme se dohodli, že oběd bude ve dvanáct, protože večer máme obědnaný stůl v jedné restauraci (už je to přesunuto na zítra na oběd), tak abychom měli ještě místo na tu večeři. Takže je půl druhé a stále to není upečeno. Táta se rozhodl, že místo tradiční kachny bude Kanadské kuře, pták jako pták. Voní to fakt skvěle.

Jinak bráchovi jsem připojila k notesu druhý monitor a pustila mu nejdřív Simpsny a teď kouká na nejnovější díl Big Bang Theory, který je fakt super (ten s Leonardovou matkou, co přijede na Vánoce na návštěvu).

--------------------------------------

Btw, jsem pěkně naštvaná, koukala jsem na svůj francouzskej účet, na který už asi pět dní mělo přijít 600 Euro jako záloha na výplatu (aby bylo na nájem), a peníze tam pořád nepřišly (týden od podání!). Romanův šek byl už vybraný (dostal 7,50 místo 300 hehe), ale ten můj pořád né a né přijít. Docela mě to sere. A to jen proto, že je šéf neschopnej jednou zajít do banky a autorizovat můj účet (ano, když chcete někomu poslat prachy, tak to musíte autorizovat přes banku, obvykle to trvá týden, takže ve výsledku je ten šek lepší, protože se s tím musí srát ten, kdo to dostane, a ne ten, kdo to posílá)... J'adore la France (miluju Francii)!

Čas těsně předvánoční

Poslední dva dny v Lyonu... Úterý 22. prosince, 21:00. Právě sedím ve Frankfurtu na letišti a čekám na svůj spoj do Prahy, u toho nabíjím baterku do notesu a vztekám se, že tu nemají wifinu, somráci! Byla jsem domluvená s Romanem, že si trochu pokecáme na skype, tak mě to štve...

---

21:50 Před chvílí jsem našla náš gejt (samozřejmě, že to bylo na druhém konci haly, takže jsem tu nachodila aspoň kilometr) a po rozmluvě s jednou paní jsem se dozvěděla, že máme 45 minut zpoždění. Internet stále žádný (ani na druhém konci haly). Ale aspoň jsem našla zásuvku, dala si ZDARMA jednu horkou čokoládu a jeden čaj a teď spisuju tyhle moje moudrosti.

V pondělí ráno jsme se v práci docela bavili, pracovali jsme s Žánem Lykem spolu, to znamená, že jsem čekala do tři čtvrtě na deset, než mu přestanou zvonit telefony a on mi vysvětlí, co mám dělat. Asi dvě hodiny jsme se probírali vcelku tenkou sbírečkou rozpočtáře a snažili se pochopit, co tím chtěl básník říci. A pak jsme podle toho začali kreslit základy ozdobné betonové zídky se sloupky a posuvnými vraty, výkopy pro světlo, vodu a tak, a doufali, že ten chlapík před rokem na nic nezapomněl, protože to nemáme kde reklamovat...firma zbankrotovala. Příjemné. Taky jsme se snažili dle jedné A4ky pochopit princip posuvných vrat a hlavně jak to napasovat na náš návrh, telefonát taky nepomohl (žádné materiály nemají, nic neví), takže jsme u toho strávili půlku odpoledne.

Šéf pojednou povídá: "Éééééééé." Tak jsem si pomyslela: "Bože, co mu je?" A zase: "Éééé mikst." "Děje se něco? Jo ahá, KŘOVÍ!" (francouzsky se křoví řekne ééééééééé a píše se to "haie").

Dneska jsem to nějak překreslila do počítače a nechala šéfovi, ať se na to přes Vánoce koukne a případně to dokreslí. Odpoledne jsem mu odtama zdrhla ve čtyři, když byl zase někde na stavbě.

Jinak jsme si včera večer udělali docela příjemný večer, z tvarohu, co byl v mrazáku v Trévoux, jsem vyrobila tvarohové těsto, Roman koupil mražené lesní ovoce, a snědli jsme si to u zbytku Pána Prstenů. Já jsem si k tomu dala celý jeden tvaroh na strouhání, co přivezla Anička a Roman řekl, že to chutná jako guma a dal si to s roztopenou čokoládou...chacu'un son goût (každému dle chuti - ta čokoláda se k tomu vůbec nehodí).

Jinak jsme zjistili, že nám při mrazech nejdou zavřít okna, že na nich máme neustále rosu a že skrz ně hrozně profukuje, takže hned, jak Youness podepíše svoji část smlouvy (garanta) a vymění nám odtok pod dřezem, začneme prudit s dvojitými okny... Železo se musí kout dokud je žhavé!

Tak, a víte všechno. Do Prahy přiletíme nejdřív o půlnoci, domů se dostanu tak v půl jedný a asi si půjdu rovnou lehnout, takže to tady na zveřejnění ještě bude muset počkat. Teď pociťuju, že je ta pravá chvilka vytáhnout mobil s druhou knížkou od pana Semeráda a přečíst si, jak to bude dál s Gurroou, a k tomu si přikusovat sýrovou mřížku, protože jsem dostala hlad!

Dovětek ve středu 23. prosince v šest odpoledne. Nakonec jsme vzlítli v půl na zítra, takže si na mě máma s bráchou i přes četné upozorňující smsky hodinu počkali. Takže se asi dost nudili. Jelikož když jsem konečně vylezla z cestovního prostoru, tak čuměli někam do prázdna a před sebou měli cedulku s mým jménem, stejně jako spousta lidí okolo, snažili se nesmát (prý si to dlouho předtím trénovali) a tvářili se, že mě nikdy před tím neviděli. Tak jsem na ně jen zavolala - "Si myslíte, že vás nepoznám?" Asi jsem neprojevila dostatečnou chápavost, protože jsem se zapomněla zasmát. Ale dobrý, bratříčku, máš malé bezvýznamné plus.

Spát jsem šla ve tři. Otec mě ráno nemilosrdně vzbudil v devět, že jdeme do Spořitelny, takže jsem to doháněla teď, vytuhla jsem asi ve tři poté, co jsem domů dotáhla obrovský nákup, a probudila se před chvilkou. Půvdně jsem měla jít s Jirkou na Vánoční trhy, ale jsem pěkně tumpachová, takže půjdu připravovat těsto na pár favoritních cukroví (úly, rohlíčky a linecké).

Crémaillère aneb kolaudační večírek

V sobotu jsme oslavovali naše nastěhování do nového bytečku. Pozvali jsme spoustu lidí, respektive Roman si pozval celou rodinu, půlku práce a kamarádi, mě přišel Karel s Petrou a lidi z kapelky. Ale i tak nás bylo přes třicet, příprava zabrala celý den a úklid celé odpoledne. Ale zase jsme byli podarováni spoustou dárečků do bytu a užili si moc fajn večer.

---

Jako první dáreček bych určitě měla zmínit, že nám v pátek pan šéf pomohl svým autem odstěhovat kuchyň. Strávili jsme na tom skoro celou polední pauzu, takže to považuji od něho za velkou obětavost. Romanovi se pořád nelíbí, mě docela jo. A hlavně ta naše kuchyň začíná konečně vypadat jako kuchyň :) Ještě si jí vymaluju na žluto-černo a bude to úplně krása. Spodek jsme dali do kuchyně na místo toho hnusného stolu a vršek nejprve provizorně v obýváku jako podporu pro flašky s alkoholem, nakonec jsme se oba shodli, že to tam vypadá dobře a že to tam necháme jako bar. Oba jsme spokojení, já, že jsme to nevyhodili, Roman, že má bar :)

Dopoledne jsem byla hledat tržiště, abych na večer koupila nějakou zeleninu, ale nenašla jsem ho, tak jsem nakonec skočila aspoň do Simply za rohem pro papriky na taboulé (kuskus, co prý dělám naprosto výtečný, takže mě Roman donutil ho nakonec udělat) a salát na salát. Taky jsem za hříšných 23,50 koupila Romanovi druhý dáreček, čtvrt kila čokolády v jednom vybraném obchůdku. Doufám, že z toho bude mít radost...moje kreditka moc neměla ;)

Celé odpoledne jsme strávili přípravou na večer, tzn., že jsem nejprve nachystala vše k jídlu. Od pondělí naložený hermelín poputoval nejprve do cedníku na odlití oleje, načež následně do nové čtvercové dekorativní skleněné mísy. Salát s kukuřicí a ovčím sýrem do největšího kusu nádobí, co jsme měli, a do kuskusu namíchat to skvělé Country koření, kterého mi na podzim táta nabalil půl kila, čtvrt litru olivového oleje a jeden citrón, nadrobno nakrájenou papriku a šalotku a pořádně to promíchat. Jo, a pro Brunďu přidávám, že se tam taky dává sůl :) Všechny tři věci měly velký úspěch, Romanova máma přivezla z mrazáku český chleba, takže hermelín byl naprosto vynikající. Navíc narozdíl od salátu a kuskusu to tam nikdo neznal (krom Petry a Karla, že jo).

Roman mě hrozně vytáčel tím, jak chodil po bytě a neustále počítal, kdo přijde a kdo nepřijde... není to nakonec jedno? Neměli bychom radši chystat byt na večer? Celé odpoledne jsme po sobě poštěkávali a střídavě se spolu nebavili a pak se usmiřovali, ale nakonec to všechno dobře dopadlo :)

Přesně v půl sedmé (ohlášený začátek večera) zazvonil takový stařičký pár z šestého patra a přinesli nám jako dárek kytičku ve skleněném květináči. Jak milé :) V průběhu večera se stavil ještě jeden soused, ale jen nám přišel říct, že nemáme dělat moc velkej kravál, že se v tom baráku vše rozléhá (tak to už víme taky). Roman tvrdil, že byl ale hodnej, jenom já mu moc nerozumněla (nebo jsem ho spíš moc neposlouchala).

Večer se fakt moc vydařil, ani v tak velkém počtu se nic strašného nestalo (kromě toho, že se mi, a mě jediné, povedlo sestřelit dvě skleničky, jednu na pastis hned z kraje večera, a druhou, šampusku, na konci; při úklidu padla ještě třetí, když jsem se snažila utřít podlahu a ona byla na kraji stolu...stane se... prej jsou nešikovný holky roztomilý). Chvílema jsem měla pocit, že nestíhám lítat po všech lidech, taky jsem se snažila hodně času strávit s Petrou a Karlem, jednak protože nikoho jiného neznali (ale velkou část večera se bavili s Julienem z kapely), dvak abych mohla mluvit česky.

Nejdýl zůstali Rzi s Julienem a Youness, se kterým jsem si docela příjemně popovídala. Hlavně, když už nemusíme řešit úklid mezi náma, žejo. Kolem půlnoci si vzal Rzi do ruky kytaru, já flétnu, a zahráli jsme si pár kousků z našeho repertoáru, bylo to takové dost spontánní, ale Roman říkal, že moc pěkné.

Bruno dorazil asi v jednu v noci, když už byli všichni ostatní pryč a zůstal snad do půl čtvrté. S Romanem. Já jsem prý vytuhla na kanapi už někdy v jednu a roztomile u toho pochrupkovala. Pak si jen pamatuju, že mě Roman vzbudil a doprovodil do postýlky. Dopoledne jsem nemohla pořádně usnout, a když jsem pak zabrala, probudila jsem se v poledne. Ani jsem to neměla dělat, takovej bolehlav není jen tak něco. A k tomu sušák, nezbytný kamarád povečírkových rán (i když já mám žízeň každé ráno...).

Jo a abych nezapomněla, byli jsme fakt hojně obdarováni, od Romanovy maminky jsme dostali druhých šest příborů a kávovar (na co kávovar, to nevím, když Roman kafe nepije vůbec a já si ho dám tak jednou týdně v práci, když už opravdu usínám...), od jeho ségry misky, od táty deset nožů (sehnal to někde na trhu za pár šupů, ale hodí se to) a světlo na zeď do předsíně (jen to sklíčko budu muset trochu umělecky vylepšit, protože nemám ráda kýč), od Petry s Karlem slíbené vinné skleničky, od Juliana zapékací misku, od tety šampáňo a něco k jídlu (jednu flašku si vezu domů na Sivestra, takže kdo ho stráví se mnou, má se na co těšit), od kolegů z práce nějaké ty flašky vína (konkrétně tři z Alsaska - dárkové balení), dvakrát 50 euro na zařizování a každý donesl něco k pití či k jídlu, někdo upekl koláč, někdo donesl obrovskou pizzu, spoustu brambůrků nebo vynikající (bohužel kupované) zákusky s pekanovými ořechy... Zůstaly nám dvě flašky pastisu, půlka fefermincky, jedna vodka, několik vín, pár balíčků brambůrků... dost na to založit si bar :)

Byl to fakt super večer, určitě zase něco uspořádáme, ale ne hned, protože teď zrovna nepotřebujeme uklidit celý byt :)

Sněží!

V Lyonu sněží! Už od pátku je tady jedna chumelenice za druhou. Já vím, že pro Vás v Čechách to nic není, když tu máme -2°, s Vašimi -15ti se to asi měřit nedá, no. Ale zase jsme o 600km jižněji, takže to tady zas tak normální není. Respektive, šéf říkal, že když byl mladej (to už je let... :), tak to bylo docela normální, ale posledních 10 let nesněžilo. Já můžu jen potvrdit, že poslední dva roky žádný sníh nebyl.

---

Už asi tejden je pěkná kosa, o tom, jak jsem promrzla v úterý na stavbě, jsem už psala. Od té doby se snažím zdržovat uvnitř, nebo se aspoň pořádně nabalím. Dvoje ponožky se stávají samozřejmostí, čím dál častěji vytahuju dlouhý teplejší kabát. A stejně je mi pořád zima, i v místnosti. Kde nikomu jinému není zima. Přemýšlím, jestli nejsem nemocná... Už asi tak 25 let, pořád je mi všude zima. I v létě.

V pátek ráno, když jsem šlapala do práce na kole (Roman měl za spolujezdce kopírku a tedy mě nemohl svést), jsem šlapala a šlapala, pod koly to křupalo, ale nějak tomoc nejelo. Myslím, že jsem místo tradičních 15ti minut jela 25. Když jsme pak dopoledne jeli autíkem do Villeurbanne po městském okruhu, tak jsem byla ráda, že sedím ve vytopeném autě a né na kole.

Večer pro mě přijel Roman k práci a jeli jsme do Lyonského akvária na Vánoční večírek od jeho práce. Bylo to tam moc příjemné. Z počátku jsme začali prohlídku s pirátem a s dětmi, pak mě to přestalo bavit, protože jsem mu půlku věcí nerozumněla, a krom toho byl na ty děti docela přísnej. Tak jsme si to pak prohlídli sami a oba jsme konstatovali, že to za těch 13,50 vstupného fakt nestojí. A žraloci byli zavření :(

Děti dostaly od Santy dárečky a dospělí zas buffé se spoustou fois gras (ta výýýtečná paštička), rybiček, lososem, šampaňským a dalšími tunami jídla, takže jak jsem měla celé odpoledne hlad, tak jsem měla aspoň dost místa na to to všechno uložit. Ovšem hlavní atrakcí večera, dokonce i pro Romanova šéfa, byla čokoládová fontánka a marsmallow. Vynikající desert, myslím, že bych to mohla jíst pořád. Příští čokoládové fondue, co budeme dělat, bude s marsmallow!

Už znám docela velkou část Romanových kolegů, s některými z nich je docela sranda. Jeho šéfa jsem si vcelku oblíbila, ale jsou tam i jiní sympatičtí. A většina z nich mě zdá asi tak 100x lépe, než já je. Roman je dobře ukecanej, no :)

Pirát s dětičkama

Spousta malých rybiček

Nějaká ryba...myslím, že už jsem jí někde viděla a možná jsem i znala její jméno... Latimérie podivná? Aha, tak ne, kolega google mi ukázal poněkud odlišný obrázek.

Mořská sasanka a pidi Nemové (měli asi 1cm délky, ale byli tam i větší - cca 5cm), jinak Nemo je Klauní ryba, kdyby to někdo chtěl vědět trochu vědečtěji :)

Tfuj, tak tohle bych při plavání potkat nechtěla...langusta. Dle Romana nejlepší na talíři.

Žraločí mláďata, cca 10 cm. Nejsou to ti lidožraví, na světě prý existuje asi 100 druhů a většina z nich jsou malinkaté rybičky okolo jednoho metru.

Nevím, jestli se to Kraví ryba jmenuje doopravdy, nebo to tak jen Roman pojmenoval, ale je roztomilá, co?

Rak? Nebo možná nějaká miliontá podoba krevety...

Pidi humr, mohl mít tak 7 cm a na fotce je modrý, ale byl tak hezky fialovo-růžový. Romanův "preferé".

Ty bílé tečky a cosi průhledného uprostřed, to je ryba!

Ten šutr vepředu, to je ryba, a pěkně jedovatá!

V celém akváriu jich bylo šest, našli jsme pět.

Mořský ježek, dobrý den. Jsem ráda, že jsem se s vámi ještě v reálu nepotkala!

Chobotnice nebo sépie nebo co to je, fakt odporná. Na fotce to ani tak nevypadá, ale ve skutečnosti je to fakt pěkně nechutný zvíře. Můj Oktopus je proti ní fakt krasavec!

Skončilo to oficiálně v devět, my jsme vypadli v deset, do tašky jsme si nabrali něco z toho, co zůstalo (bylo to zaplacené) a aspoň jsme měli co na stůl na sobotní crémaillère. Přijeli jsme vcelku brzo, ale z druhého dílu Pána Prstenů jsme viděli jen hodinu, protože pak jsme začali usínat. Museli jsme se přece pořádně vyspat na tu večerní parádu, na hoštění 30ti lidí a spousty a spousty alkoholu a jídla. Ale o tom až v dalším článku.

Výpomoc Ježíškovi

Tak, a je to. Krom trochy toho žrádla a nějaké té lahvinky dobrého vínka mám Vánoční nákupy s krku, sehnala jsem všechno, co jsem chtěla, něco ještě dovyřídím v Praze, ale vše je předem vymyšleno. To se mám, co? :) Nesnáším lítání po těch přecpaných obchodech někdy kolem 22/23, takhle jedno obyčejné úterý 15.12. od 17,15 do 19,05 to bylo docela v pohodě. Ale než jsem tam dojela, tak jsem zmrzla jak zmrzlina, takže o tom ještě musím popovídat.

---

V úterý odpoledne jsme byli objet dvě stavby, jednu, co už tam jezdíme od začátku každé úterý. Nic zajímavého se nestalo, nic extrémního nenastalo, krom toho, že jsou parádně pozadu. A že nálada na "reunion" (schůzka) byla taková příjemná, trochu jsme se i zasmáli, mačkali jsme se u dvou pidi radiátorů a vyřešili jsme pár věcí. Přijela jsem tam na kole, šéf jel odjinud autem, tak jsme pak hodili velocipéd do auta a jeli na druhou stavbu, která začne v lednu. Tam jsem příííšerně promrzla, celou dobu jsem poctivě hýbala prsty na nohou, i když to bylo prakticky nemožné, a jen tak jsem se zachránila před jejich amputací (no, až tak to asi nebylo, ale...). Začala vážně zima. Už jsme dokonce pod nulou, takže v otevřené a nevytápěné místnosti, kde jsme se reuniovali, byla fakt kosa.

Vzhledem k tomu, že se stavba teprve bude začínat, tak jsem si odtama odnesla poličku, tyč na ručníky a věšák na kabáty, vše bylo přišroubováno ke zdi, v slušném zachovalém stavu. Když jsem se začala okolo shánět po šroubováku, tak si ze mě nejdřív dělali všichni srandu a nějak tomu nevěřili, ale pak se objevil pan "dřevník" - jak se jmenuje ten, co pracuje se dřevem, dělá okna a dveře a tak... Truhlář! a odšrouboval mi to :) Ještě je musíme někam nainstalovat doma. Pro kuchyň nakonec jedeme zítra.

Takže, když jsem naprosto promrzlá odjížděla z toho baráku směrem Part Dieu na kole, tak jsem na něj poprvé nadávala, že proč ho s sebou vlastně mám - mohla jsem mít odvoz ve vytopeném autíčku investora! No nic, naštěstí to nebylo tak daleko, řekla bych 15 minut, ale za tu dobu mi i přes dvoje rukavice naprosto zmrzly prsty na rukou, o těch na nohou ani nemluvím, zapomněla jsem si vzít dvoje ponožky (respektive jsem nad tím nepřemýšlela), naštěstí jsem měla ten delší a teplejší kabát, tak mi aspoň na ten zbytek zima nebyla (moc nebyla).

Když jsem dojela do obchodního centra, tak to všechno začalo pěkně bolet a trvalo to asi tak 20 minut. Jo, a taky mi z mrazu naskákal další ekzém, haha. Btw, pan šéf má solidně rozpraskanou kůži na prstech (prý jen v zimě), tak jsem mu poradila svojí metodu třezalky louhované za studena a tím si mýt ruce, tak jsem zvědavá, jestli to zkusí a jestli mu to zabere.

Oběhala jsem, co jsem mohla, mám i dáreček pro Romana, který musím v sobotu podstrčit jeho mámě, aby mu to dala pod stromeček, možná se i stavím pro nějakou čokoládu k Voisin (příšerně drahý, ale snad je to dobrý!), aby měl nějaké překvapení. Myslím, že žádný dárek krom toho kola nečeká. A nakonec jsem si nadělila dárek sobě: rychlovarnou konvici! Jupíí, už si můžu ráno před odchodem vařit čaj, protože ohřát vodu trvá tři minuty a ne dvacet.

Domů jsem dorazila někdy v půl osmé, samozřejmě, že ta papírová taška se roztrhla u prvního semaforu, na řidítkách dvě tašky, na zádech batoh...občas si připadám jako mula. Doma jsem Romanovi začala ukazovat moje nákupy, načež zazvonil telefon, to Arnaud, a že jdou hrát tu svojí úchylnou internetovou hru. Denně si přeju, aby jim to vypadlo, smazaly se disky a všichni programátoři zmizeli z povrchu zemského, aby jí už nikdo nemohl znovu obnovit. V půlce věty se se mnou přestal bavit a vrhnul se k počítači. Tak jsem se samozřejmě nasrala, k večeři jsem udělala jenom salát a dala jsem tam HODNĚ oliv (protože mu nechutnají)! Zbytek večera jsem se zase patlala s fotkama a šla do postele v jedenáct, ale ještě jsem si četla, takže jsem se zase nevyspala o moc víc, než ostatní dny.

V práci teď kreslím konstrukční výkresy na již hotový koncept, takže je to docela v klidu, pročítám spoustu "dossier" (složka) od všech profesí a snažím se přijít na to, co tím chtěl básník říci. Jean-Luc má aspoň čas lítat po stavbách a vyřizovat všechny průsery, co nastanou (včera vyhodili z jedné stavby malíře, protože za měsíc a půl neudělal ani prd a do Vánoc to má všechno být hotové). Teď zase někam zmizel, tak si půjdu v poledne k Indům koupit něco k obědu, když jdu dřív, strávím méně času čekáním, začnu pak trochu dřív.

Na oběd přijel Roman, přivezl mi papíry do práce, co jsem nechala doma, a saxík na večerní zkoušku (dozvěděla jsem se o ní až ten den dopoledne), tak zůstal i na oběd. Koupili jsme si chleba a dotáhli šunku, sýry, pomazánky... Pak jsme si začali povídat s Cyrilem a když Roman odešel, tak jsem si s ním povídala ještě asi třičtvrtě hodiny, v rámci které jsem mu pustila jeden díl Pata a Mata, protože mi to přišlo podstatné, aby viděl, jaké já mám asociace na dělníky na stavbách Žána Lyka. Řekl, že to určitě chce, ať mu přinesu víc dílů :)

Když se JL vrátil ze stavby, tak jsem mu taky pustila jednoho Pata a Mata, ze stejných studijních důvodů. A teď budu konečně moci říkat: To je jak Pat a Mat a on bude vědět, co to znamená :)

Večer byla prozatím úúúúplně nejlepší zkouška s kapelou, byli jsme dva saxofony. Ze začátku to bylo takové to oťukávání, ale během hodiny jsme se docela shodli na tom, co a jak. Jinak jsem čekala docela dlouho, než se aspoň někdo objeví... Poslední dorazil Rzi s hodinovým zpožděním. Začal pracovat, ale v nějaké prdeli, takže to má docela daleko. Domluvili jsme se, že hrací hodiny posuneme trochu později, takže od ledna budeme zkoušet 19-22h. Snad pak všichni dorazí včas.

Na konci zkoušky jsme hráli dvě písničky, jednu jsem slyšela poprvé, Louis (saxo alt + tenor) už jí s Rzim hrál minulý týden a měl tam super orientální motiv, který jsme pak rozvinuli a zahráli parádní dvojhlas. Škoda, že ta nahrávka je přeboostovaná, ja tam slyšet akorát basa :( Jinak jsem taky zpívala, ale na tom bude ještě dlouhá cesta, protože mám po té dlouhé zpívací pomlce docela problémy udržet se a neumím zpívat na mikrofon. Ale mám čím dál tím víc chuť zpívat, takže to nějak půjde. Ono to není tak snadné, jak to vypadá :-o

Na Guillotiėre, kde jsem nechala kolo, mě odvezl Louis autem, a pak to byla teprve sranda. Saxík mi padal pořád dopředu na koleno, mlátil se o tyč, do toho mi mrzly prsty na rukou, no zábava... Ta cesta mi přišla nekonečná, tak jsem si doma aspoň za odměnu v 23,15 udělala grog, zapla komp, odpověděla na mejly, a šla spát. Uff, náročný den to byl. Ale nabilo mě to energií. Škoda, že to byla na tři týdny poslední zkouška.

Dneska zase patlám stavební plány, jinak se nic moc neděje. Mám pocit, že furt něco dělám, ale nikam to nepostupuje, je tam milión a jedna drobnost, takže to trvá strašně dlouho. Zatím na mě nijak netlačí, že bych byla moc pomalá.

Večer v plánu nic extra nemáme, snad jen trochu pouklízet a já ještě musím dodělat nějakou práci u mě na počítači. Pak bychom mohli lehce začít připravovat sobotní kolaudační večírek, alespoň v hlavě a na papíře. Tak, a já pádím na ten oběd, už mám pěknej hlad!

Velký nákup a velký úklid

Celý víkend jsme strávili diskuzemi a prací na bytečku, aby to u nás vypadalo zabydleně a příjemně. V pátek večer jsme jeli do Trévoux a přespali tam, protože Romain měl druhý den ráno randevu v bance, tak jsme si řekli, že strávíme večer zase jednou s rodinkou. Jenom, že Audrey zůstala v Lyonu, jelikož měla v sobotu zkoušky ve škole (v sobotu???) a JP šel na fotbal, takže s námi večer strávila jen maminka R.

---

Aby mi udělala radost, tak oznámila už pár dní dopředu, že k večeři bude boudin (ten francouzskej prejt) s brkaší a opečenými jablky...mňamina :) V mrazáku jsem ještě vyhrabala zbytek zmrzliny, co jsem si koupila někdy před třemi týdny a nestihla jí zlikvidovat před odstěhováním. Mňam.

Po večeři jsme chtěli hrát nějakou společenskou hru, ale vzhledem k tomu, že jsme byli jen tři, a taky vzhledem k tomu, že jsem vytáhla počítač s plánem našeho bytu, tak jsme se k žádné hře ani nedostali. Původně jsme chtěli jenom ukázat fotky, jak jsme se zařizovali a fotky z Lumiere, ale když jsme začali diskutovat nad zařízením kuchyně a obývacího pokoje, tak jsem zapnula i ArchiCAD (protože oba dva se snažili na papír velikosti A7 čmárat rozvržení, naprosto nearchitektonicky a naprosto nepochopitelně). Rozvrhli jsme kuchyňovou stěnu s lednicí, indukčním sporákem a troubou, na kterou nemáme a ještě dlouho nebudeme mít. Ale mám pocit, že se nám chtějí složit na ten sporák s troubou jako vánoční dárek (řekla bych že spojeno i s narozeninami).

Kromě toho si prohlídla náš seznam věcí, co bychom tak potřebovali, a k naší kolaudačce v sobotu dostaneme druhých šest super příborů, protože jich máme neustále nedostatek. Audrey nám koupí misky, Karel s Petrou přinesou vinné skleničky... A doufám, že těch ostatních 20 lidí přinese něco k jídlu a k pití, protože jinak budeme na suchu. Dneska budu nakládat hermelíny (teda Camembert a Carré a Brique) a v sobotu koupíme nějaké to pitivo, ale nějak jsme tenhle měsíc docela dost na štíru s penězma. Tak je to logický, zařizujeme byt, žejo.

Konec vsuvky, ten kus kuchyňského nábytku, co tuhle vymyslel šéf, nám bude muset nějakou dobu stačit. Ale oba dva řekli, že vezmeme jen spodek, protože se jim s tím vrškem nechce vrtat do zdi. (Aktualizace, teď jsme se domluvili, že si ji tento týden odvezeme, sjedeme tam v poledne, jen se ještě neví, čím a jak.) A je fakt, že Roman mi předhodil pádný argument: "Máme tu poličku s tvými dvěma kily koření, kam to všechno dáš? Zabiješ tím celý ten horní díl, takže to nemá smysl. Takhle je to dobrý, dolů nastrkáme hrnce a pekáče a bude." Ano, pane :)

Po kuchyni jsme se koukli na obývák a znovu to celé přeskládali, a byla jsem moc ráda. Máma Romanovi vysvětlila, že je lepší vcházet do jídelny a potom mít útulný obývák, než nahustit do kouta sedačky a "bydlet" ve tmě u dveří. Děkuji, to je i můj názor, ale bylo to fakt těžký ho prorazit...nechci, aby měl moc pocit, že si nesmí nic zařídit podle svého. Samozřejmě, že to tak je, ale musí se na to opatrně, polehounku, pomaloučku, aby nic nepoznal :)

Pak jsme začali hledat stoly: kulatý, dřevený, s centrální nohou, s možností zvětšení pomocí roztáhnutí... Myslím, že jsme takový ani nenašli. Pak jsme našli jeden faaaakt krásný, dřevěný, střední noha, roztahovací, obdélník, ale stojí 700 Euro a je na něj 12-15 týdnů dodací doba. Fajn, skočíme si do IKEA koupit ten obyčejnej dřevěnej hranatej za 39,50 a časem se uvidí, co dál :) Jo, a k tomu nějaký pěkný ubrus.

V sobotu kolem poledne jsme jeli do Carrefouru v Ecully. Řídila jsem. Až na několikeré pruzení žádné exta zážitky. Ta návštěva mě stála 228 Euro (Roman po zaplacení nájmu a všech šeků nemá na kontě nic). Haha. Koupili jsme něco málo k jídlu, ale hlavně věci do bytu. Takže útěrky, naběračky, pokličky na hrnce, zapékací misky, salátové mísy, telefon (když už platíme tu pevnou a voláme prakticky všude zadarmo), váhu (neváží si nás, mrcha!), koš do koupelny, rozdvojky na zásuvky, kolíčky na prádlo, ramínka, nálepky pod židle i gumové pod postel (aby pořád neplavala na těch parketách) a spoustu dalších maličkostí, jejich cena sice nepřesáhla 10 Euro, ve většině případů ani 5, ale jejich kvantita tuto cifru přesáhla několikrát.

Na parkovišti si mě vyzvednul Julien, bubeník, a jeli jsme kamsi k Arbresle na samotu k jeho prarodičům na zkoušku s kapelou. Roman jel domů, vyzkoušet nový telefon a hrát si. Oba spokojení.

Hraní bylo fajn, začíná se nám to dávat dohromady, Rzi donesl vytisknuté texty, povedlo se nám poštelovat čtyři kousky a sem-tam to vypadalo už fakt muzikálně. Byl tam nový perkusionista, ale nějak nám moc nesedl, a ani si nemyslíme, že bychom sedli my jemu. Ve středu bychom měli vidět druhého saxofonistu a ještě jednu kytaru, tak uvidíme, jak to nakonec dopadne. Pak si dáme přes Vánoce pauzu a začneme znovu v lednu. Tak budu mít trochu času vytřídit ty hodiny nahrávek, co prozatím mám, a dát z toho dohromady nějakých pár slušných kousků. Jinak, velká událost: Rzi viděl poprvé ve svém životě sníh... musela jsem ho s ním vyfotit :) Jo, taky jsme si jeden moment vyměnili nástroje, Rzi si sedl za bicí, Julien si vzal basu, já kytaru a Bruno...Bruno si balil cígo a na moji prosbu nás vyfotil :)

LochNesska se saxíkem a rukavicemi a s mikrofonem obaleným kapesníkem a nacpaným přímo do díry.	Rzi vpravo s kytarou a Stefan, kterýmu je 48a je na nás nějakej "starej".
Julien za bicíma	Bruno s basou
LochNess s kytarou	Julien s basou
Šťastný Rzi za bicíma	A Bruno, který to celé fotil

Kokosy na sněhu ;)

Večer mě Bruno hodil domů, tak jsem ho pozvala chvíli nahoru a byl z toho příjemný pokec i s Romanem. Večer jsem se vrhla na úpravu fotek, jinak jsme nic kolektivního nepodnikali, přijela jsem až v devět, takže ani nebylo zas tolik času.

Včerejšek jsme věnovali zařizování a úklidu. Vysáli jsme ve všech místnostech, umyli dvoudenní nádobí, umyli a rozuklidili všechno, co jsme nakoupili, přesunula jsem si svoje působiště z ložnice do obýváku na kanape a pak jsem tam odpoledne dělala fotky.

Už jsem se vícekrát zamýšlela nad tím, jak někdo, kdo bytostně nesnáší televizi, může bydlet s někým, kdo ji příchodem domů zapne, a vypne jí až před spaním. Proto jsem se schovávala v ložnici za dvojími dveřmi. Včera jsem z něj vypáčila, že mu jde jen o nějaký "hluk", takže když pustím muziku, tak vypne televizi. Skvělé! Přesně na tento popud jsem se přestěhovala na to kanape. Je to mnohem příjemnější, být v tom větším pokoji. A večer jsme se tam koukli na větší část prvního Pána prstenů, režiserský střih, délka 3,5 hodiny. V jedenáct jsem u toho usínala, takže nám na dnešní večer zbývá ještě hodina.

Jo, a říkala jsem si, jak by se nám v tom obýváku krásně vyjímala ta barevná lampa, pustit si třebas světle zelenou nebo tyrkysovou... Romain totiž řekl, že mi jí asi nadělí pod stromeček (žádné asi, já už s ní teď počítám!!!). Já mu pořídím kolo. Pořád mám pocit, že to bude dárek spíš pro mě, ale několikrát jsem se ho na to ptala a on mi řekl, že se těší, až nebude muset řídit. Ale teď to má stejně v pohodě, občas chodí pracovat i pěšky, to když je to nějaká firma, co sídlí pár ulic od nás :) Tak to by byly Vánoce, ještě bych měla jako "malý" dáreček od Romanovy mámy dostat elegantní baťoh, do kterého bych eventuálně mohla nacpat i svůj počítač, a se kterým budu chodit do práce a po stavbách a bude krapet serióznější, než ten můj hadrovej, co už má taky pěkných pár let (stále v perfektním stavu!).

A když už jsme u těch Vánoc, tak se jdu večer kouknout na Part-Dieu na dárečky, konkrétně na tři šály, jak se tu někde objevilo v komentářích :)

Teď bychom měli zase konzultovat, až nás přestanou rušit telefony...začali jsme ve tři, je půl, a od tý doby volali dva lidi a pokaždý je to na děsně dlouho. Jsem zvědavá, jestli dneska projdeme alespoň něco. Jinak jsem si přestěhovala kancl naopak, jako kdybych v kompu zadala "symetricky" a dopoledne jsem strávila nalepená na topení, protože takovou kosu jsem tu ještě neměla. O víkendu začalo mrznout (= 0 stupňů) a jak se tu dva dny netopilo a já přicházím první, tak jsem myslela, že nepřežiju. Teď už je to v pohodě, dokonce jsem dobrovolně stáhla topení z 22,5 na 19,5.

Večer: tak jsme nakonec konzultovali až do půl šesté, kdy mě poslal domů. Docela jsme se u toho nasmáli, když jsme vymýšleli, kdo bude bydlet v těch pidibytech, jako že třebas v přízemí bude bydlet nerudnej 90ti letej dědek s bradavicí na nose. Zdálo se, že byl spokojený s mojí prací, ale rozhodně řekl, že takhle je velký kus práce udělaný.

Původně jsem chtěla jet na to Part-Dieu, ale nakonec už bylo docela pozdě, takže jsem zašla do Simply koupit sejry na sobotu, nakoupila jsem za 30 Euro jen to mlaskne a dotáhla se domů. Tam byl Roman se svým šéfem, živě diskutovali nad prázdným pianem a čekali na stěhováky. Nakonec jsme na ně čekali skoro do osmi, ale byl to příjemně strávený čas, dobře se s ním povídá. Přijde v sobotu, tak se docela těším.

Jo, a abych nezapoměla, přidávám ty fotky ložnice. Ale asi budeme zase stěhovat, ta postel se mi takhle moc nelíbí... Musím se zeptat Romana, co on na to.