Barcelona, část druhá

...pokračování...

---

pondělí 7.7.

Opravdu jsme vstaly dost brzo, někdy kolem půl devátý. Z baráku jsme se ale po snídani vyhrabaly dost pozdě a do města dorazily někdy kolem 11. Rozhodly jsme se, že pondělní dopoledne bude super na to oběhnout obchody se slevami a kouknout po Gaudím. Nakonec jsme obrazily jenom jeden obchod, ale zato jsme tam vydržely asi hodinu. Amaya si nakoupila garderobu za 50 Eur a když chtěla pak po tatínkovi penízky, tak se ptal "jenom"? :) Naproti ochodu byl jeden Gaudí, tak jsme se koukly dovnitř, zašly jsme na stálou výstavu japonského umění a vyrazily dále po ulici. Do druhého domku Gaudího, Casa Batlló jsme nakonec nešly, protože to stálo 13 Eur. Přes noc jsem si to krapet rozmyslela a nakonec jsem tam šla v úterý. Trochu jsme se prošly po městě a šly k tátovi do práce vyzvednout penízky. Měli tam super dvůr, takovej správně chaotickej a se super balkónama plnejma všeho harampádí a barev.

Fakt jsme toho nachodily hodně, stihly jsme místní univerzitu, nějakej dvůr s uměním, zvenku muzeum moderního umění od...jsem zapomněla :) ...a už jsem byla fakticky mimo. Amaya na mě něco mluvila, jako kde jsme a co a jak, ale mě šla hlava kolem. Trochu jsem se probudila, když jsme došly do tržnice.

Dala jsem si ovocnej džusík a oči mi zářily tím nespočetným množstvím barev a naskládaného ovoce, zeleniny, bonbonů... Mňam :)
Ještě jsme se trochu prošly a poseděly a před čtvrtou Amaya odcupitala na francouzštinu. Dělala úkoly do tří do rána, tak snad to bylo dobře.
Já jsem se vypravila do drogerie shánět opalovací krém a pak jsem se šla bezcílně toulat směrem na pláž, protože jsem chtěla zavolat mámě a taky si odpočinout pohledem na moře. Cestou jsem potkala super kapelku hrající reggae, bylo vidět, že je to baví, byli skvěle sehraní a vůbec. No tak jsem si za tři Eura koupila další CD. Ještě jsem si ho ani nestihla poslechnout, no neva, v Lyonu bude čas.

Na pláži jsem zavolala mámě, byla ráda, pak jsem se šla proběhnout tam a zpátky (je to fakt super pocit bořit se do toho písku a nechat na sebe cákat tu vodu) a vrátila jsem se zase do civilizace, do města. Zašla jsem do Barcelonské katedrály načerpat trochu spritiuální energie, a pak už jsem se vydala zpátky ke škole vyzvednout si Amayu.

Koukala jsem okolo sebe na lidi, kteří tam na někoho čekali a trochu jsem si vymýšlela příběhy. Kousek ode mě seděl takovej fakt moc sympatickej kluk, tak jsem si říkala: joo, ta má holka štěstí, že na ní čeká zrovna takovej krasavec. Pak jsem zahlídla Amayu vycházející z budovy a když jsem se ohlídla, ten kluk už tam nebyl. Hm, tak jsem si pomyslela, že ani nevím, na koho čekal. Načež jsem se vydala za Amayou, když v tom vidím, že se tam s někým objímá a kdože to nebyl: ten kluk, co tam seděl kousek ode mě :) Jooo, to bylo překvapení. Bydlí totiž kousek odtama a tak mu Amaya napsala, jestli s námi nechce někam večer zajít.

Trochu jsme se prošli po Barceloně, ukázali mi další místa, a pak jsme zapadli do jedný hospůdky na zahrádku ve dvoře, bylo to super příjemný, přišlo mi to atmosférou hodně jako v Praze. Objednali jsme si různý zobání k pivu a dali si každej dva kousky za EURO PADESÁT, pro mě neslýchaně malá cena (pokud nebereme Čechy, nějakej pajzl na vesnici, kde stojí ještě furt 12 Korun velký pivo :). Pak jsme si povídali. Uriol uměl docela solidně francouzsky, takže když si člověk zvykl a on se rozmluvil, byl z toho vážně senza večer. Amaya ho krapet pokřtila svým pivem, tak se pak trochu bál všech ostatních sklenic včetně tý svý :)

Už za tmy jsme se zvedli, protože jsme se ještě chtěli podívat, jak bydlí (před dvěmi týdny se přestěhoval do nový collocation). Jsou tam 4, z toho jeden Francouz, ten byl zrovna doma, tak to bylo fajn si s někým popovídat francouzsky. Pak nás vzal na střechu, která je sice pro celej barák, ale prej jí využívají hlavně oni, mimo jiné protože bydlí v posledním patře. No úplně super, představa, že tam dělaj každou chvíli party a nebo tam i spí, hmmmmmmm... :)
Pak už cesta domů vlakem. Chtěla jsem se projít trochu po pláži a nakonec nás moře tolik ošplouchalo, že jsem navrhla, že se půjdeme koupat. Nechaly jsme si jen kalhotky a rachtaly se v tý vodě tak 20 minut. Bylo to fakt skvělý a taky trochu zlověstný, protože všude je světlo, ale směrem do moře jen tma. Moc si neumím představit nocovat na lodi na širým oceánu a okolo jen tma a tma a nikde žádná pevnina.
Domů jsme se dostaly někdy po půlnoci, úplně unavený, takže ještě sprcha a spát.

úterý 8.7.

Ráno jsem cvakla svoje oblíbený panorama jejich výhledu ze zahrady, nasnídaly jsme se a vyrazily do města. Ještě jsme se trochu prošly po jejich vesnici, Alella. Pak zase na vlak a paaaak, Sagrada Família!!! Když jsem vylezla z metra, tak se tam tyčila v celé své kráse věží a jeřábů. Narozdíl od bráchy jsem k ní dorazila zezadu, ze strany původního díla Gaudího, takže jsem řekla WOW. No a pak jsme to obešly a musela jsem uznat, že něco na tom, co řek je: že to nový oproti tomu starýmu je nic. Ale i tak to bylo hodně majestátní. Zvláštní je, že i ty 4 věže, které byly jako že stejné, neměly tu stejnou atmosféru jako ty staré. Celkový dojem super, fakt jsem nechápala, jak mohl něco takového vymyslet a pak jak to vůbec mohl někdo postavit! Vstup 8 Eur jsem nějak vstřebala a jala jsem se jít na prohlídku dovnitř a zblízka z venku. Všude se tam pracuje, tak je to takový dost složitý, ale šlo to. Máma mi nařídila hodně fotit, takže jsem dělala prohlídku dvakrát: jednou s foťákem a jednou bez :)

Strávila jsem tam asi hodinu a půl, zatímco Amaya šla navštívit svoje prarodiče. Nakonec nás obě pozvali k nim domů na oběd, tak proč ne, hlad jsem měla :) Moc jsem si s nimi nepopovídala, francouzsky uměli jen minimálně. Byl tam Amayin táta a sestřenka s bratránkem. Měli jsme zase makarony s červenou omáčkou, myslím, že oni nic jinýho nejedí :)) Skvělý saláty - a přitom to byl jen olivovej olej a trocha soli - a jako desert Crema Catalana, něco jako pudink s chutí skořice a ještě něčeho. Mňam!

Pak už jsme vyrazily do města, Amaya chudák zase na fráninu a já jsem se rozhodla, že teda zajdu na toho druhýho Gaudího a vysolím 13 Eur.

Nebylo to jako že špatný, přístupnýho toho bylo docela dost, jen abych řekla pravdu, tak mě to oproti fotkám trochu zklamalo. Hlavně ta střecha s komíny, protože to nebylo tolik barevný, jak jsem čekala. Nicméně tam byla spousta skvělých detailů a celkový dojem byl víc než super. Moc si neumím představit, že v těch šesti bytech, co tam jsou, opravdu někdo bydlí. Škoda, že ten barák nemůžou využívat tak, jak chtějí, jako třeba co se týče balkonů a dalších věcí, protože tam mají denně nasalátěný kopy turistů od rána do večera.

Zbytek odpoledne jsem strávila zase bezcílným touláním po městě a tak mě to vyřídilo, že jsem večer myslela, že už nikam nedojdu. Po srazu s Amayou jsme vyrazily na sraz s Uriolem do Univerzity na jazzovej koncík. Bylo to moc příjemný prostředí i hudba a celkově atmosféra. Skončilo to někdy kolem desátý a protože jsme byly i tak dost unavený, jely jsme domů. Nakonec se ani nekonalo večerní koupání v moři, protože jsem nechtěla komplikovat Amayin rodinný život tím, že se za celý týden ani pořádně neviděla s mámou.

středa 9.7.

Dopoledne jsme vyrazily na pláž nějakých třicet minut na sever. Byla to nuda pláž, ale ne nějak vynucená, a neměla jsem zrovna náladu bejt úplně nahá, tak jsem si nechala spodek plavek. Amaya šla donaha celá :) A shodly jsme se na tom, že nahý mužský tělo je směšný. Hihi.
Povalovaly jsme se po pláži nebo v moři asi do dvou a pak už jsme musely vyrazit na kurz frániny. Myslím, že na tý pláži bylo více Čechů, než Španělů, protože jsem tam potkala minimálně tři skupinky našich. S jedněma jsem si trochu popovídala a bylo to super mluvit jazykem, kterýmu vážně rozumíte :)

Vytvrdly jsme tam asi tři hodiny, ale kupodivu jsem večer nebyla vůbec červená. Možná to matlání krémy a vcelku slušně hnědá základová barva mají nějaký smysl!

Cestu zpátky jsem prospala, protože jsem byla úplně unavená. Amaya mi pak řekla, že měla jeden moment, kdy se najednou probudila, tak jsem ráda, že jsme ten mikrospánek přežily. Musela bejt taky unavená, protože řídí dost dobře, už asi 4 roky, a dává si dost pozor. Pak jsme šly na vlak a tam jsme si to vyměnily, Amaya usnula a já jsem koukala z okna na moře.

Vystoupila jsem u Arc de Triomphe a trochu se prošla, směrem do parku, načež jsem zamířila do Musea Picasso. Jednak jsem myslela, že maj jen do šesti (do osmi) a dvak bylo děsný vedro. Barák byl super gotickej (akorát mě moc nenechali fotit) a sbírky taky fajn. Akorát škoda, že do roku 1905 to bylo hodně rozepsaný, co ho ovlivnilo, co dělal a tak (to ještě kreslil "normálně"), pak tam bylo najednou 1917 a už to bylo celý kubistický a pak skok a 1957 a nějaká keramika (super nápady na talíře) a inspirace Velasquézovým obrazem Las Manetas (či jak). Takže v mém vzdělávacím procesu je velké okno, asi se budu muset dovzdělat sama na netu a podívat se na fotky z Musée Picasso v Paříži :)

Pak jsem se rozhodla, že se ještě vrátím do toho parku, a cestou jsem potkala sympatickou zmrzlinárnu, tak jsem si tam dala tři mega kopečky a kafe, abych nespala. Zmrzka byla opravdu špica :) Park byl moc příjemný, škoda, že jsem neměla více času si tam posedět, tak jsem ho jen prošla a musela jsem šlapat zpátky ke škole vyzvednout si Amayu.

Tam měla rande ještě s Anou, která byla na Erasmu v Paříži, takže jsem si konečně s někým pokecala úplně normálně. Zašly jsme do hospody, která vypadala jak v jeskyni, na dost předražený pivo a pak na sraz s Lluisem u dalšího tržiště, kam jsme šli do hospody na večeři. Nejřív jsme strávili děsně času před ní, protože Ana se loučila a šla na večeři domů, načež při vstupu jsme se nechali napsat na listinu hostí a počkali dalších 20 minut, než se pro nás uvolnil stůl :)

Ale stálo to za to, dala jsem si Gaspacho (rajčatová polívka) a Dorádu (ryba) s pečenými rajčaty a děsně se přejedla. Lluis měl nějakou melounovo-rajčatovou polívku, Amaya smaženou zeleninu a oba si dali cosi čínského s krevetami. Poseděli jsme asi hodinu a půl a pak jsme se ještě prošli po městě, bylo mi ukázáno dalších pár super míst, a jely jsme domů posledním vlakem, v 00:15. Pak jsme se ještě šly v Montgat u vlaku projít po pláži, ale koupání se nakonec nekonalo, protože voda nebyla tak teplá a mě se tam ani moc nechtělo. Spinkat jsem šla asi v jednu, pěkně utahaná, plna dojmů i pojmů. A večeře.

čtvrtek 10.7.

Dneska se toho moc nestalo, protože jsem akorát byla odvezena na letiště.
Vstala jsem někdy po osmý, předtím se se mnou ještě přišel rozloučit tatínek, dala si snídani s výhledem na moře a pak jsme si vyměnily fotky. Amaya mi dala dvě fotky s věnováním a přívěšek na krk, abych měla nějaký suvenýr. Já jsem jí včera dala takovej nafilalovělej šátek do vlasů, aby začala s barevnějším oblékáním :)
Cestou na letiště jsme se ještě zastavily na snídani dole ve vesnici. Koupily jsme spoustu drobného pečiva na zobání, myslím, že to budu mít ještě zejtra na snídani, leží to tu přede mnou na stole a už nemůžu. Ale bylo to moc dobrý. (Jones přijel odkudsi a měl hlad a celý mi to sežral, protože si myslel, že to tam leží od rána...)

Na letiště jsme naštěstí dojely dost brzo, protože jsem pak čekala 20 minut ve špatný frontě :) No co, blbci to měli blbě označený, na všech ostatních letištích, co jsem byla, se číslo Gate letadla shodovalo s číslem pro odbavení, jen tady ne. A já jsem cestou potkala jen jednu tabuli s číslem, ne tu druhou. Naštěstí u správného okýnka nikdo nebyl a bylo to dost rychlý. Pak jsem si zašla na vytoužený záchod :)

Druhý problém nastal u checku příručního zavazadla, protože jsem z něj nevyndala notebook (posledně to nechtěli) a pak jsem musela ukázat všechno, včetně bot a krémů...šílený. No ale k letadlu jsem nakonec dorazila v pořádku a i v pořádku jsme vzlítli a dolítli. Dost mě mrzí, že jsem neměla u sebe foťák při odletu, protože ten výhled byl moc pěkný... Vzniklo to nedopatřením, dala jsem si ho do obalu od notesa, ale pak přišel letušák a řek, že ten notes musí dát nahoru mezi zavazadla...no a já zapomněla, že je tam ten foťák. No tak mi budou muset stačit vzpomínky a nebo budu muset letět znova :-P

Na letišti v Lyonu bylo docela sympa, že bylo všechno ve fránině a já si najednou připadala jako doma, protože jsem všemu rozumněla.

Začínám mít dojem, že mám doma v Lyonu...asi to bude proto, že tu jsou moje saxíky :-D No a krom toho vlastně teď v Praze ani doma nemám, pokud nechci bydlet u rodičů, což nechci, jelikož je to pro obě strany nadmíru stresující O:-) No tak tam pojedu aspoň v srpnu na prázdniny.
Doma mě uvítal prázdnej byt (Jones je v Paříži) a bordel. Jones po sobě umyl nádobí, ale neudělal ani o kousek víc, takže jsem odpoledne strávila vynášením odpadků, mytím všeho možného, uklízením umytého nádobí a tak. Ještě mě čeká vysát a celkově to dát dokopy, než zejtra dorazí Manžári. Taky musím vyprat, oblečení od moře drží samo tvar :)

Za chvíli půjdu na volejbal a večer si hodlám hrát s fotkama. Myslím, že jsem jich udělala aspoň tisíc...ufff, by mě zajímalo, kdo si to kdy prohlídne :) Nejhorší bude se tím probrat, složit panorámy a vyházet špatný fotky. A pak z toho vybrat nějakej reprezentativní vzorek...!
Musím říct, že se mi tam vážně líbilo, ale jsem ráda "doma" v Lyonu, kde mám svůj pokoj, svůj klid a svoje záliby.
Na víkend dorazí Manžári a v úterý bratr se slečnou, takže se vážně nudit nebudu. Ale to je fajn, miluju prázdniny!