První zážitky z práce

A je to tak, LochNesska má práci. Prozatím smlouva na tři měsíce, plat nic moc, 1500 hrubýho měsíčně, ale aspoň něco dělám a budu mít ty "zkušenosti", když o ně všichni tolik stojí. Dozvěděla jsem se to v pondělí ráno, když jsem jen tak ze setrvačnosti otevřela mail a najednou tam vidím, že se mám prý co nejdřív ozvat na tu domluvenou práci z prvního pohovoru. Ptala jsem se ho pak, proč mě vlastně mezi všemi těmi kandidáty vybral, a prej se mu nejvíc líbilo, jak jsem mluvila o svém diplomu. A pak taky, že vypadám dost komunikativně. No to ještě neví, jak MOC komunikativní já jsem, když se mi huba rozjede :)

---

Takže... Nástup ve čtvrtek v půl deváté. Roman jezdí do práce každej den na čtvrt, takže mě vyhodí kousek od něj i ode mě. Což znamená, že včera jsem tam byla v 8,15 a dneska už v 8,10. V Lyonu jsme byli oba dva dny ještě před osmou, protože jak jsou prázdniny, tak ani nejsou zácpy. Škoda, že příští týden to bude zase stát za houby.

Nicméně, jak to teda probíhalo. První, co jsme spolu probírali, byla smlouva. Naštěstí budu mít ty 2,5 dne prázdniny za měsíc, takže se na Vánoce podívám do Prahy. Kromě toho pracovní den 7 hodin, pauza na oběd hodinu a půl, tzn. v pět jsem volná. Taky se snažil naučit vyslovovat moje jméno, což pro mě bylo docela zábavný, vidět ho, jak se u toho potí :)

Během hodiny mi vysvětlil, na čem teď dělá, tzn. sociální bydlení, stavba v různé části pokročilosti, od přípravy stavebního povolení po téměř hotové, kdy už jde jen o to dodělat nějaké papírování. Pak mě poslal vedle do místnosti, kde na mě čekalo Jablíčko (Macintosh) a zbrusu debilní program PowerCADD. První dopoledne jsem strávila tím, že jsem se ho snažila pochopit a nastavit si aspoň klávesové zkratky. V půl jedné jsem vítězoslavně odešla na oběd, když se mi povedlo rozchodit zoomování kolečkem a posunování plachty za pomocí ručičky mezerníkem.

V půl druhé jsme už měli rande na první stavbě, takže jsem si akorát byla u Arabů koupit něco k jídlu, nasoukala jsem to do sebe a jeli jsme. Už jsem se omluvila Romanovi, že neřídí tak špatně. Tohle byl fakt horor. Nevím, jestli ta zesraná spojka byla opravdu závada na vozidle, ale při každém zařazení rychlosti to auto vydalo takový zvuk, že mi ho bylo fakt líto a taky jsem se divila, že se ještě rozjelo.

Takže jsme dorazili na první stavbu, kterou byl průjezd do dvora nějakého domu, tzn. vymalování, oprava dveří a nový zákoutí pro popelnice. Hádali se tam asi půl hodiny, protože zedník se na všechno vysral a odmítal cokoliv udělat. Jsem panu architektovi taky pak v autě řekla, že jsem měla pocit, že ten zedňas mluvil jak prvňáček ve škole, když zapomněl udělat domácí úkol.

Pak jsme se byli podívat na dva menší domečky s 11ti byty každý, které se začínají rekonstruovat, ale spíš jen vymalovat a udělat nový hajzly, než něco většího. Prej na to bude třeba nakreslit plány. Už se těším...

Jako třetí mi ukázal 16ti patrový panelák v sedmém arondismánu, kde se bude teď jednat hlavně o studii a koncept, což mi přijde jako aspoň trochu zajímavý, protože jde o úpravu prvních tří pater a parteru, je to u docela velkého placu, ze kterého jednou bude snad i živé náměstí (až tam někdy povede ta tramvaj), takže pak jen záleží na tom, kolik na to bude peněz. Barák je to starší, z doby, kdy ve čtvrti byly jen továrny a tohle ubytování bylo dočasné pro dělníky. Jenže z dělňasů se stali důchodci a ti tam teď bydlí trvale, takže už to má naprosto jiný smysl. Kromě toho jsou to takové samostatné bytové jednotky s jednou kuchyní, dvěma sprchami a desíti pokoji. Bydlet bych tam s těma Arabama nechtěla, tfuj! Za rasistu se nepovažuju, ale přeci jen vocamcaď pocamcaď, Velebnosti.

Potom jsme jeli ještě na poslední stavbu, to je výměna trubek vody, plynu, elektřiny, prostě všeho, co v tom baráku je a něco tím teče. Pak oprava několika bytů, vymalování chodby a úprava společného vstupu a sklepa. Tam jsme stvrdli dvě hodiny, protože jsme pořád na někoho čekali, až konečně přijde (buď zapomněl, nebo byl jinde, nebo...). Žán Lyk na všechny celou dobu jen ječel, protože samozřejmě nikdo nic neudělal, a to ten barák měl být opravený už v červnu. Nejlepší byl instalatér, který všechno zkomplikoval, povedlo se mu vytopit Kartell v přízemí, a krom toho nebyl schopný zajistit lidi na práci, kterou bylo potřeba udělat. A celou dobu jen vytrvale opakoval, že nemá lidi.

Jednomu šikulovi se taky povedlo nainstalovat dřez naopak, tzn. lavor těsně u zdi, což je silně nepraktický. Problém ale je, že už je tam vyvrtaná díra pro kohoutek, takže to nemůže jen tak otočit. Haha. Kromě toho tenhle byt měl být dneska ve 12 uklizený a předaný jednomu nájemníkovi z přízemí, který se sem nastěhuje po dobu opravy.

Opravu jeho bytu jsem dneska odpoledne začala kreslit já, hodinu jsme se bavili o tom, jak to bude nejlepší to udělat, a pak jsem to začala cpát do počítače. Ale aspoň jsem si přišla užitečná a něco jsem dělala. Všimla jsem si taky, že by se ten zničený dřez dal přehodit s tímhle patrem, takže by se aspoň nemusel kupovat nový. Ten dělňas, co to podělal, mi přišel docela sympatickej, tak jsem mu chtěla ušetřit kačku z vejplaty. Jo, jinak tenhle byt v tom přízemí je docela vtipnej, protože má světlou výšku 2,10. V koupelně probíhá milion trubek a vejškově je to tam fakt lahůdka!

Ten program jsem postupem času aspoň trochu pochopila a personalizovala, aby se v tom dalo něco dělat. Ale jinak je fakt naprosto příšernej! Že je 2D mi nevadí, ale že tam chybí základní příkazy, a že se prodloužení a přesun dělá jen podržením myši na konci objektu (při čemž se samozřejmě vždycky udělá to druhé), to mě dohání k šílenství!

No nic, teď je víkend, k večeři jsme si ťukli šampáněm (levým, ne pravým), jako desert spořádali další čtvrtku medovníku, a těším se na všechny akce, co nás teď čekají. Je mi jasný, že ty dva dny volna uplynou děsně rychle a k tomu se ani nevyspím. Jestli se budu všechny noci budit ve tři ráno a do šesti už nezaberu, tak mi ani to kafe v práci nepomůže!

Ještě bych chtěla aktualizovat naši hudební skupinu, jsme stále tři, ale už se jmenujeme. Jsme ".com1". To chce říct "point commun" neboli [puán komán] neboli Společné vyhlídky, či jak to přeložit, takže máme aspoň tohle. Další zkouška ve středu, tak uvidíme, jak se to bude dále vyvíjet.

Ještě jsem ve středu pekla další pokus o chleba a tentokrát měl strukturu, chuť i vůni toho našeho. Byla jsem na sebe pyšná! Navíc to nebylo nic těžkého, pár dní jsem nechala v garáži v žitné mouce namnožit kvasinky, pak do toho zamíchala pšeničnou, zalila vodou, lžící a naprosto jednoduše vypracovala těsto a dala do tepla na dvě hodiny vykynout. Pekla jsem ho třičtvrtě hodiny v troubě a byl naprosto perfektní! Tak se těším, až budu mít zase chvilku času a udělám si radost domácím chlebíkem.

A byt? Byt bude, ale až za měsíc, protože se ta skvělá realitka mohla přetrhnout, aby všechno zařídila, takže jim to trvalo měsíc, až se nynější nájemnice rozhodla zaplatit nájem a vystěhovat se na konci listopadu. Takže si dáme ještě jeden měsíc ranního vstávání a čekání hodinu v zácpách. Roman už ale naštěstí dostal svůj nový sektor, který je přesně tam, co bydlíme, do práce to máme oba kousek, takže pohoda. Jo a ten měsíc má ještě výhodu, protože až se budeme stěhovat, tak bychom měli mít dohromady přes 4 tisíce, z čehož by se to tam mělo vcelku v pohodě zařídit, aspoň prozatím. Rodiče nám mezitím sehnali lednici, mikrovlnku, pračku, stůl a židle, u Younesse mám postel, stůl, tady kanape a stolek, takže se to nějak dohromady dá! Už se fakt těším, protože je to tady fakt malý.

Podzimní Praha

Ve středu jsme podnikli menší nákupy věcí do Prahy a večer jsme si začali balit, tašku jsem dokončila ve čtvrtek odpoledne. Musela jsem ještě dočíst poslední knížku z knihovny, kterou jsem měla načatou, ale naštěstí byla dost útlá. Taky jsem celé odpoledne chystala večeři před cestou. Smaženou brokolici a smažený sýr. Maminka R nachystala brkaši a Arnaud s Orianne přijeli jen asi o půl hodiny později, než řekli.

---

Na cestu jsme vyrazili chvíli po osmé hodině, první si sedla za volant Orianne a řídila až do půlnoci do Německa. Arnaud [Arno] se samozřejmě zapomněl jít vyčůrat před cestou, takže jsme stavěli asi po hodině. Jinak cesta probíhala docela v pohodě, sice je to dálka a moc jsme se u toho nevyspali, ale zase takhle přes noc člověk neztratí celý den cestou.

Poslední řídil Roman a v Praze jsem ho navigovala, jak to šlo, takže mě udivilo, že jsme dorazili na první pokus. V sedm ráno. Rodiče jsem varovala, až když už jsme byli před domem. Nejprve jsme vyřešili problém s parkovací zónou (auto jsme vrazili k nám do dvora, kde přes víkend stejně zůstává spousta volných míst) a šli si na tři hodiny lehnout, abychom trochu nabrali síly.

V jedenáct jsme se vrhli na pořádnou českou snídani o pěti chodech, maminka nám koupila čerstvé koblihy a do města jsme vyrazili až v poledne. Ale aspoň jsme se vyspali.

Pátek jsme zasvětili Starému městu a hledání nejlepšího zlatavého moku. S tím, že večeříme u našich kanadské kuře (rajčatová omáčka). Moje oblíbené, rodinný recept.

Prošli jsme Tržnicí, vybrali každý penízky na neúměrnou konzumaci a šli na metro, kterým jsme se nechali dopravit na Muzeum. Krátká prohlídka Václaváku, ukázka dálnice prostředkem města a sestup k Vodičkově. Šla jsem odnést flétnu do opravy, protože jsem jí minulý týden našla ve futrále nakřivo a pak přestala hrát. Samozřejmě, že když to vzal do ruky pan Rada, tak mu to hrálo. A já jsem tam před těmi čtyřmi lidmi byla za idiota. Ale řekl mi, ať mu to tam nechám a stavím se pro to do pěti.

Pak jsme pokračovali křížem krážem až na Staromák, kde jsme se rozhodli dát si jeden super drahý grog na terase hotelu U Prince. Musím říct, že za ten výhled to stálo, ale nějak často se tam asi nepodívám. To, co jinde v centru stojí 35, tam bylo za 89. I Francouzi řekli, že je to dost drahý.

Tak jsme tam u těch ohříváků s horkými šálky v ruce trochu roztáli a pak jsme šli zase mrznout. Ale ne na dlouho, protože Roman ihned navrhnul, že půjdeme na pivo, takže jsme prošli napříč Staromák a zapíchli to v Literární u piva. V rohu tam seděla jakási slečna, co se jednomu Američanovi snažila vysvětlit českou gramatiku. Docela jsem s ní soucítila.

Než jsme vymysleli, co by mohli Arnaud a Orianne dát našim jako dárek, tak na to padly dva půllitry pro každého. Jelikož už přeci jen znám mámu nějaký ten pátek, tak mě napadla belgická čokoláda. A myslím, že jsem se docela trefila. (My s Romanem jsme přivezli vína a nějaké sýry přímo z Francie, tak už jsme další dary neřešili.)

Vzpomněla jsem si, že kousek od Obecního domu bývala jedna prodejna, tak jsme se jí vydali hledat a kupodivu tam byla a kupodivu přesně tam, kde jsem si myslela. Vzali jsme si taky čtvrt kila pro nás, protože nám to opravdu dělalo chutě. Jen jsme vylezli ven před prodejnu, tak jsme se do toho s vervou pustili a prakticky na místě to zlikvidovali. Jak kobylky.

Pak jsme se vrátili vyzvednout mojí flétnu a ostatní na mě zatím čekali venku. Pan Rada už tam byl sám, ale samozřejmě, že na tu mojí flétnu ještě ani nesáhl. Rovnou do mě nalil panáka (Dáte si? No já rozhodně jo, protože toho mám dneska už dost.) Na mém nástroji aspoň našel, kde byl problém, který se touhle druhou cestou trochu spravil sám, proto mu to hrálo. Tak mi to aspoň doopravil. Ostatní na mě zatím venku nadávali, protože jim byla zima a nudili se. Zatímco já jsem se nalívala alkoholem. To je hrůza.

Aby trochu rozmrzli, tak jsme ještě zalezli na dva kousky ke Kruhu, kde jsme dobře nasmrádli kouřem, popovídali si s nějakou paní, která má tatínka Araba, tak tam jezdila často na prázdniny a teď se aspoň snaží si občas s někým prohodit pár slov francouzsky. Pak už byl tak akorát čas sednout na tramvaj a vyrazit zpátky do Holešovic na véču.

Doma jsme otevřeli vína, předali čokoládu a čekali, až bude večeře, protože to otec samozřejmě začal připravovat až někdy v sedm, když přišel domů.

Bratr se stal vegetariánem. Je tomu měsíc. Ale to mě už máti varovala ráno, když jsem se ptala, jestli Brouček přijde domů na večeři. Tak mi řekla, ať mu zavolám a zkusím ho pozvat. Tak řekl, že přijde, ale že si přinese vlastní jídlo, protože i ta super dobrá šťáva z toho kuřátka se dotkla masa, takže to nemůže jíst. To ho nakazila Veronika, naše rodinná známá, co ho učila sochat. Mimo jiné mi máma vyprávěla o tom, že mluvila s babičkou o tom, jak tam bratr před těmi třemi týdny byl a strašně jí dožíral tím, že nechtěl nic jíst. Dovedu si to docela živě představit. Jo, a mě naštval tím, že minule děsně reklamoval, že jsem mu nepřivezla "to růžový", jmenuje se to tarama, je to z rybích jiker a podle mě při tom žádný živý tvor zabitý nebyl. Tak jsem mu to teď přivezla, extra jsem na to ještě myslela... a on řekl, že teď už to nemůže jíst.

Všichni jsme se hrozně přežrali, protože každé to kuřecí stehno mělo půl kila, k tomu čtvrt kila rýže a půl litru omáčky. Skončili jsme asi v deset a já jsem rovnou pak vytuhla, ostatní si ještě povídali, máma ukazovala bratrova velkodíla (fotky) na počítači a pak si pamatuju, že když mě Roman asi po pátý otravoval šimráním pod nosem, že jsem se sebrala do pokoje a šla spát.

Ty dvě 90ky postele pro 4 lidi nebyly ideální, ale nějak jsme se na nich nakonec vyspali. V sobotu jsme se probudili v půl deváté, ale krom Romana (fakt mu musím utnout ten cukr) se nám ještě nechtělo nikomu vstávat, takže on si četl učebnici češtiny a snažil se pochopit výslovnost, zatímco já se snažila u toho usnout. Marně. Ale byl u toho fakt roztomilej, jak se snažil pochopit rozdíl mezi "mi" a "my" a "děti" atd. Ale "ř" mu jde skoro jak rodilýmu Čechovi!

Pak jsme vstali asi v 10, dali si další mega snídani a před polednem vyrazili do města. Zase jsme to vzali do Starého města, ale tentokrát jsme jeli na Malostranské náměstí a odtud přes Karlův most na druhou stranu. Jsme se tam tak toulali uličkami okolo Betlémského náměstí a kolem třetí jsme zalezli do jedné vcelku sympatické české hospůdky v suterénu.

Dvakrát brknedlíky se špenátem a kančí guláš a k tomu jídlo pro dva (taky vzhledem k ceně), které si dal Romain. Orianne nevěřila, že by těch 15 knedlíků, kachní stehno, klobásu, uzené maso a vepřový plátek, plus červené a bílé zelí mohl opravdu sníst, ale já už jsem věděla, s kým mám tu čest. Zapili jsme to zlatavým mokem z Krušovic a potom na vytrávení super čajíkem v krásné skleněné soupravě. Kluci si dali ještě panáka na trávení a pak jsme se všichni odvalili ven.

Pěšky jsme šli až na Újezd, přes Žofín (musím říct, že tamní záchodky už mi několikrát zachránily život), Jiráskův most a Kampu až k Dobré trafice na sraz, ale dorazili jsme tam v půl sedmé, kdežto rezervace byla až od sedmi, takže jsme si museli ještě trochu počkat. Tak jsme to využili ke konzumaci koktejlu v Happy Hours "jen" za 85 Kč hned vedle. Protože Francouzi furt otravovali, že chtějí někam na koktejl, tak tím aspoň tenhle problém byl zažehnán.

Asi změním lokál na pořádání slezin, protože se nás tam okolo toho pidi stolku tísnilo zase 10. Jinak jsme se bavili chvíli francouzsky, chvíli anglicky a chvíli česky. Nejhůř se měl Pavel, protože na toho zbyla jen ta čeština. Tak jsem se s ním bavila trochu víc, kromě toho jsem měla chuť si pokecat česky, a pak se se mnou Roman půlku večera nebavil, že prej se mě Pája snaží sbalit. Jinak Francouzi pili pivo a vyzkoušeli téměř všechny panáky, co byly na lístku, ale ani se tím neopili. To kafíčko, co jsem si dala, bylo moc dobrý, tak si říkám, že bych si teď klidně jedno objednala.

Když nás vyhodili v jedenáct z Trafiky, tak jsme se všichni rozloučili a Holešovická parta zamířila do Bondyho. To byl Jirkův nápad, a pak mi druhý den, když jsme poskakovali po Karlštejně, chodily samé neútěšné smsky, že je mu blbě a že už nikdy nebude pít :) Tak si říkám, jestli je 28 takovej věk, nebo co. Zůstali jsme asi do tří a pak to pro nedostatek kapacity v žaludku zabalili a šli spát. Druhý den jsme se z postele vykopali už někdy kolem osmé, protože bylo potřeba chytit nějaký včasný vlak, abychom stihli prohlídku hradu.

Po další extra snídani jsme se vydali na Hlavák, tam jsem konečně sehnala Romanovi tabulky české gramatiky, které podle mě v tý knížce takhle souborně nejsou. České dráhy aspoň za ty předražený lístky (no oproti Francii to nic nestojí, to jako že jo) koupily nový vlaky pro tyhle krátký spoje, takže to oproti minule byla fakt komfortní jízda. 40 minut, zpáteční pro 4 lidi za 220, to jde. Zvláště, když jedna jednoduchá stojí asi 80.

Romain samozřejmě prskal, že se od vlaku musí ke hradu pěšky, a to dokonce do kopce. Na ten kopec už začala prskat i Orianne. Mě to přišlo jako fajn výlet. Sice krapet fyzicky namáhavý, ale aspoň trochu pohybu se občas hodí. Měli jsme štěstí, protože jsme se nahoru vydrápali asi ve 12,35 a prohlídka v češtině byla ve 12,50. Teda jak se to vezme to štěstí. Francouzi dostali takovou brožurku, kde bylo napsáno, co ta průvodkyně říká, čímž měli dost výhodu oproti nám, kteří jsme jí rozumněli.

Byla to taková blonďatá holčina, kterou historie evidentně hrozně zajímala a která byla na hradě tak možná týden. Horší výklad jsem asi ještě nezažila. To i ten Křivoklát, který byl odrecitován bez jediné emoce, byl aspoň srozumitelný. Tahle holka si toho asi zatím ještě moc nepamatovala, protože kdykoliv začala větu, tak jí ani nedokončila, jelikož si nemohla vzpomenout na konec. A nebo to utla bez jediné informace: Tady vlevo na zdi vidíte obraz. Nebo: Švédové dobyli celý hrad, kromě této věže, kterou při dobývání nedobyli. Jo a zapomněla jsem, že tam ještě mezi každým slovem bylo "hmmm" nebo "eeee" "uhm" a tak podobně. Zajímavý výklad. Ale někteří tůristi se tím aspoň pořádně bavili.

Po prohlídce jsme si ještě doprohlídli okolí hradu, slezli jsme z kopce po červené a došli do hospody na pozdní oběd a černého Mastera 18°. Nejvíc nás na lístku zajímaly bryndzové halušky, takže je snad všem jasné, že už nebyly. Arno pak ještě chtěl ochutnat (už třetí den) štrůdl, tak ten pro změnu taky neměli. Ale měli svíčkovou, guláš a smažený hermelín a nivu. A taky rakvičky se šlehačkou. Zalito pivem. Ale vzhledem k tomu, že nic neměli a že servírka byla příjemná jak vosina v zadku, tak jí kluci nechali jeden cent jako spropitné. Cesta dolů na vlak byla ale docela veselá. Ještě jsme si v cukrárně koupili flašku medoviny, aby bylo něco na cestu, a jeli zpátky do Prahy.

Doma jsme si udělali horký čaj a pobyli tam asi dvě hodiny, protože v Crossu se před devátou nic neděje. Pak jsem vzala saxík (respektive ho strčila Romanovi do ruky) a šli jsme. Skvěle jsem si zahrála a s Romanem jsme si i zatancovali, přišla Kája, která si hlavně chtěla vyzvednout svoji mikinu, dali jsme si super burgery, nejlepší je stejně smažený sýr, a taky jsme si dělali srandu z těch dvou, co se do klubu přišli vyspat. Dali si pivo, dali si večeři a ani nešli tancovat, rovnou usnuli. Kvůli nim jsme se teda po půlnoci zvedli a šli jsme zase domů. Ale je fakt, že Roman chtěl vstávat brzo, abychom za ten den ještě něco stihli.

Šli jsme na Pražský hrad a vůbec jsem neměla pocit, že je pondělí, protože tam bylo turistů jak nasráno. Teď mě došlo, že Francouzům začaly podzimní prázdniny, tak jestli je neměli i v jiných zemích... Vlastně ani nevím, kdy je to volno u nás.

Hrad nezklamal, teda až na ty hordy turistů, sluníčko se na nás párkrát usmálo a nasvítilo nám mozaiku Svatého Víta na fotku, prošli jsme zahrady i všechna nádvoří, taky Loretánské náměstí a Nový svět, a vydali jsme se zase na žrádlo. U Zavěšenýho kafe nás poslali do pryč, protože měli plně obsazeno...ach jo. Takže jsme postupovali směrem dolů Malou Stranou a hledali, kde bychom se složili a naložili naše prázdné žaludky. Nakonec jsme se stavili na pivo Černou horu a hned naproti měli hospodu, co nám ten příjemný barman doporučoval. Bohužel na denním menu bylo jen jedno jídlo za normální cenu, takže jsme tentokrát platili úplně největší účet (tzn. 42 euro, Francouzi se tomu vysmáli), ale za ty tvarohový ovocný knedlíky to prostě stálo!

Když jsme slezli dolů na Újezd, tak jsme si koupili lupeny a vyvezli se lanovkou znovu na kopec. Dobře jsem to měla rozplánované, když jsme vysupěli nahoru, tak ještě naposledy zasvítilo sluníčko, a během půl hodiny se setmělo, což jsem vždycky chtěla vidět, tenhle přelom dvojí atmosféry Prahy. Když jsme pak sešli dolů, tak už byla tma pořádná, tak jsme se ještě z lanovky podívali na osvětlený hrad z blízka a sedli zas na tramvaj domů. Jak se změnil čas, tak byla tma jak v pytli už v pět odpoledne. Takže v půl šestý jsme měli všichni pocit, že musí být hrozně pozdě a že bychom tedy měli už jít spát.

Zapomněla jsem říct, že na pondělí od 8,00 do úterý 5,00 vypli v celých Holešovicích vodu, takže jsme se myli v lavoru a záchod splachovali kýblem. A taky když jsme šli večer Na hřiště na nakládaný hermelín, tak tam měli z důvodu zavřené vody taky zavřeno. Tak jsme zkusili Cross a naštěstí mě napadlo, že tam je teď vlastně nově otevřená ta kavárna, kde nebude takový bordel, jako dole, a kde si budeme moct v klidu sednout s večeří (opět burgery a opět smažák v housce). Zůstali jsme do půlnoci a fakt nevím, co se tam pak dělo, když asi v půl vypli vodu i tam, takže civilizace šla do háje a ty i jinak dost nechutný záchody zůstaly určitě ucpaný exkrementama. My jsme to šli radši zaspat, abychom byli čerství na cestu.

Řidičák jsem si sice vyzvedla, ale Orianne mi odmítla půjčit auto, takže jsem jen seděla jako kopilot vedle Romana. To znamená, že jsme na první pokus najeli na dálnici na Karlovy Vary, načež se mi to ňák nezdálo. Při obratu zpět na Pražský okruh jsme ale už zabočili na tu správnou, takže jsme jen prožili dalších příšerných 12 hodin v autě, tentokrát obloženi počítačem, věcma na lyže, bruslemi (co jsem našla ve skříni a Romanovi skvěle padnou - věřím, že z nich má fakt radost, teď už se nemá na co vymlouvat), atd.

Přijeli jsme v půl desáté, vybalili věci, předali medovník a šli spát.

Francouzština - vyšší level

Následující týden se toho moc nestalo, jenom jsme podnikali v sobotu večer pizza párty a k tomu jsme koukali na Kameloty. Kameloti jsou takové krátké skeče ze středověku z doby Krále Artuše, je to prý z regionu, a teď pustili v televizi pátou sérii. Nejím pizzu a tomu filmu jsem naprosto nerozumněla. Super večírek.

---

Ještě jsme vlastně měli v sobotu před tím zkoušku s kapelou a bylo to dost dobrý. Doufám, že se nám to brzo dá dohromady a bude taky nějaký koncert. Momentálně je nás pět, ve středu se tam přišel podívat bubeník a kromě toho kytarista. Hledáme zkušebnu a taky se musíme domluvit na tom, kdy se bude zkoušet a tak.

Neděli jsme pak strávili naprosto senzačně: nedělali jsme nic, celý den jsme prostě jen čučeli na filmy. Jen jsme byli ráno odvést Juliana, tzn. Romanova kamaráda, který u nás byl na večírek a přespal, do Lyonu a u toho jsme se stavili na tržišti nakoupit nějakou zeleninu a "můj" zelinář mi dal zas pět kilo zeleniny jen tak... Roman už to pochopil a vždycky, když za ním jdu, tak se někam ztratí.K obědu jsme si koupili uzenou rolku z grilu a ještě něco tomu dost podobného a doma k tomu pak nastrouhali zelí a ohřáli špetzle z mrazáku. Příprava na českou kuchyni :) Odjezd se blížil, dohodli jsme se na čtvrteční noční přejezd.

V úterý jsem byla na druhém svém pohovoru, protože se mi na ten inzerát ozval ještě jeden atelier. Chlápek byl fajn, dobře jsme si popovídali, atelier mají na Croix-Rousse a je moc pěkný, ale pro změnu mi řekl, že jsem sice hrozně fajn, ale že asi stejně vezme někoho, kdo má víc zkušeností. Už mě to krapet sere, abych řekla pravdu. Pohádka O kohoutkovi a slepičce se opakuje. Jinak cesta tam byla zajímavá, nejdřív nám ujel autobus, kterým jsem chtěla jet (radši dřív), pak jsem teda jela tím o deset minut později s tím, že i s přestupem to krásně stíhám, jen bych si na přestupu nesměla splést zastávky... Respektive bych musela vědět, že mám jít na druhou stranu a ne zůstávat na té samé straně... Naštěstí jsem vystoupila z autobusu hned, jak se mi to nezdálo (ten ve správném směru jsem samozřejmě viděla odjíždět), sedla na jinej a na kopec se dostala metrem. Zavolala jsem, že trochu nestíhám a pak stejně čekala 10 minut, než Mesijé Aršitekt bude mít čas.

Po pohovoru si pro mě Roman zase přijel (povolání šoféra a taxikáře mu jde fakt dobře) a jeli jsme k jeho ségře Audrey na večírek. Naštěstí jsme tu úžasnou hru s otázkami hráli až na konci. Většinou jsem ani nechápala otázku, natož odpověď... Byli jsme tři týmy po třech, z nichž my jednoznačně nejslabší. Pro změnu.

Jinak ve čtvrtek se nám konečně ozvali z realitky, že ten byt máme. Youness mi stále neposlal ty papíry, o které jsem ho poprosila, a teď hlavně musíme čekat, až se domluví druhá strana, tedy nájemnice a majitel, aby sepsali stav bytu a ta holka vypadla pryč. Doufáme, že to bude co nejdřív, bude to fajn, až se odstěhujeme, začíná mě to tady docela vadit, hlavně že tu není vůbec co dělat!

Tančící večeře

Ležím v posteli, popíjím horkej čaj a hrabu se na netu. Ale nějak to ani neznamená, že bych měla více času, protože jsem spala do půl jedný a pak dvě hodiny strávila vařením obědu a jeho likvidací. Potom obligátní dvě hodiny hledání práce a uklízení počítače. A už je pět odpoledne a ani netuším, jak se to tak rychle stalo.

---

Minulý víkend jsme měli dost akční, byli jsme na obědě u prarodičů, u tatínka, na večírku a na pivo s budoucí kapelkou. Asi bych měla trochu popsat ten večírek, co? No, byl to večírek "Branců", kterým bude za rok 30. Tady ve Villefranche mají jakousi tradici, která se dnes omezila na to, že se kalí. Ale kdysi to byl spolek pro chlapy, než šli do armády. A pak každých 10 let pořádali nějaké parády, večírky a tak. A Romain je tam taky, ale jediný jeho zážitek z toho je, že se jednou za pár měsíců s ostatními zlíská jak zákon káže.

Tématem bylo Disco a 80tá léta. Kupodivu jsme ve vlastních šatnících našli dostatek oblečení, které když se vhodně zkombinovalo, tak jsme dosáhli kýženého výsledku vypadat strašně :) Já jsem si nechala nakrepovat vlasy, vzala si modrý punčocháče, dlouhé barevné ponožky, minisukni a blýskající se tričko. Romain použil znovu svou růžovou košili z růžového večírku, odkudsi vyštrachal bílé sako à la 80's a nechal si bradku.

Šli jsme tam ve čtyřech, s Arnem (bratranec) a Orianne a cítili jsme se docela divně, protože ostatní se až tak moc nenamaskovali. Většina těch, co to pořádali, si vzala květovanou košili a afro paruku. Pak tam byla ještě jedna holčina, která byla namaskovaná dost podobně jako já, vlasy, naušnice, sukně, ponožky... Jenom vypadala trošku míň jako sociální pracovnice, než já :))

Muzika byla fajn, asi jsem se měla narodit o 20 let dřív, když mi ta dnešní přijde tak hrozná. Takže jsme buď tancovali, nebo popíjeli, u toho se postupně na stůl nosily jednotlivé chody té večeře a domů jsme odjeli až ve tři ráno.

V neděli jsem měla sraz se dvěma fajn lidmi, se kterými hodláme založit kapelu. Bylo to moc příjemné setkání, hlavně taky ještě bylo pěkně teplíčko, v centru jsme si sedli venku a dali si pivo, popovídali si tak nějak o všem a strávili jsme tam příjemné dvě hodinky.

V pondělí jsem dotvořila webovky pro naše, teda alespoň základní rozvržení, teď to ještě musím nafutrovat daty. Ale ta data nejdřív budu muset z máti dostat, takže to teď zase stojí.

V úterý jsem byla na svém prvním pohovoru, už dva lidi se mi ozvali na můj inzerát, příští rande mám zase v úterý. Takže...hodinu jsme si povídali a bylo to docela v pohodě, dokonce ten týpek asi po dvaceti minutách roztál, ale stejně pochybuju o tom, že mi tu práci dá, protože hledal něco jinýho. No já chápu, že hledá někoho, kdo převezme tu srací část práce, aby on mohl dělat tu lepší...

Včera jsem byla v Lyoně na zkoušku s kapelou, vyzvednout si v bance platební kartu (kterou jsem si při poslední návštěvě nechala po třech chybných PINech zbaštit bankomatem), vyzvednout papíry pro Younesse, aby nám mohl dělat třetího garanta (tak jen teď doufám, že ten byt opravdu budeme mít!) a pak teda konečně na sraz. Ráno jsem se probudila s bolením v krku, ale všichni mě tu opustili a nechali samotnou, takže jediná moje možnost, jak se dostat do civilizace, byla vzít kolo, dojet 5km do Anse a sednout na vlak. Aspoň, že když už ten lístek na půl hodiny jízdy stojí 5,80, tak že mají přepravu kol zadara a mají na to takové speciální háky v jednom vagóně.

V Lyonu jsem byla ve 14,20 a sraz s Rzim jsem měla ve tři, jenže všude jsem čekala strašně dlouho a pak jsem taky nemohla najít tu ulici, ve které je agentura, takže jsem tam dorazila až v půl čtvrté. Chudák, asi musel dost vymrznout... A protože jsem měla kolo, tak jsme místo autobusem šli pěšky a to byla taky dobrá rozcvička, půl hodiny do kopce. Aspoň, že mi vzal kolo a vyměnili jsme si saxofon za kytaru, ale i tak jsem byla pak zralá na to dát si dvacet.

Hráli jsme asi dvě hodiny a bylo to fakt příjemný. Do všech písniček se mi povedlo něco vymyslet, kluci vypadali taky nadšeně (basa a kytara) a strávili jsme takhle fajn odpoledne. Pak přišel Roman a chvíli nás poslouchal. Bohužel se mi během odpoledne udělalo dost blbě, začala mě bolet hlava a chtělo se mi spát, takže jsme ani nešli na návštěvu k Adnaudovi, kteří se přestěhovali do Lyonu, kousíček od St Paul. Doma jsem si šla pak rovnou lehnout, ale moc jsem nemohla spát, takže asi i proto jsem se probudila až v poledne...

Jinak jestli je to dost vidět z tohohle zápisku, tak nějak nemám náladu a chci už bejt zdravá!

Velká kapitola o přeinstalaci Windows aneb Bille, chcípni!

úterý 6.10.

Po úspěšném odeslání mojí, doufám poslední, práce do školy, jsem se tedy vrhla na další přeinstalaci. Zálohovala jsem těch pár dat, co jsem za ty tři dny stihla na počítači vyprodukovat, znovu zkusila nabootovat české Windows, a nakonec jsem zvolila stejný postup jako posledně: formátovat pomocí francouzských načež následně přeinstalovat na české. Antivirus jsem potom samozřejmě instalovala jako první, potom všechny ovladače, pár programů, a když už jsem to měla jakž takž hotový, a když jsem mámě slíbila udělat nějaký půdorysy v Archicadu, tak přišlo varování o viru, že se smaže až po restartu, restart, naběhnutí windows, načítání antiviru, modrá smrt a restart.

---

A tento cyklus (od toho restartu až po restart) se potom opakoval asi 10x, spuštění v nouzovém režimu sice počítač neshodilo, ale zas mi to nedovolilo nic odinstalovat ani nainstalovat, takže nevim, na co tenhle režim vlastně je. Když jsem dokončila zálohy, strávila hodinu a půl hledáním návodu, jak z ISO woken vyrobit bootovaci CD, přičemž jsem jedno CD tímto pokusem zničila (vypálil ho, ale bylo prázdný), vypálila jsem si jiné CD (protože to úplně první, ze kterého jsem instalovala minule, jsem poškrábala tím, když jsem se na to nevhodnou fixou pokoušela napsat "xp") a vložila opět Windows Trust a zopakovala postup, co jsem se za těch pár dní docela naučila. Už jsem taky vyrobila tři body obnovy podle postupu instalace programů a jen doufám, že už se mi Virut.win vyhne... Projela jsem antivirem všechny disky a pročistila, co jde, tak teď jen čekám, až si zase z netu natáhnu nějaký nový. Život je svině.

Co jinak dál...? Večer jsme se koukli na Listuár d'Adél Aš (Příběh Adély H.), co mi maminka doporučovala jako moc dobrý film, ale byla jsem z něj trochu rozpačitá... Jako že chudák holka, jestli to bylo podle skutečného příběhu, ale stejně si za to histerka může sama. Jinak Roman se tomu asi půl hodiny smál, a pak usnul. Aby tím vyjádřil, co si o tom myslí. No, já se s ním zas nebudu dívat na Terminátora, takže je vůbec s podivem, že jsme už našli pár filmů, na které jsme se chtěli kouknout oba dva :-D

Už jsem si stěžovala, že nechápu tuhle rodinu, co jí potmě? V kuchyni je, i při zapnutém světle, tma. Oni jedí tak, že tupě zírají potmě do televize a žvýkají stravu, zatímco já si k tomu civilizovaně rozsvítím a kulturně si čtu knížku. A oni se na mě koukají jako na buržoa, když si chci k jídlu rozsvítit a co to je vůbec za zhovadilství chtít vidět, co jím. No je fakt, že když se někdy mamince R něco "povede", tak bych radši ani nechtěla vidět, co jím, nedej bože to jíst :) Naštěstí se tu vaří prakticky jen večer, což znamená v osm až v devět, na což řeknu, že už tak pozdě jíst nebudu a že jsem už jedla (myslím, že bych mohla určovat čas... v pět, maximálně šest odpoledne dostanu hlad a musím něco zdlábnout). Potom si obyčejně udělám salát, případně jen čaj, nebo si dám pouze symbolicky z Romanova talíře na ochutnání. Přestávám se trochu cítit jako medicimbál, ale už jen jako nafukovací balónek.

Taky čtu jako o závod, co tady taky jiného mám dělat. Začínám litovat, že jsem si těch knížek vzala jen pět a né i tu šestou... Škoda, že jsou z knihovny, jinak bych se nemusela nějak ohlížet na to, kdy se musí vrátit. Asi doma prohrabu knihovnu, respektive tento úkol svěřím jiným (mami, koukneš se mi po něčem na čtení? Toulky českou minulostí to ale zrovna být nemusí, díky), a až za měsíc přijedeme (nemusím se rozhodně ohlížet na to, jeslti mi ted den volna v práci dají či ne, protože žádnou práci hned tak rychle mít nebudu, to už je mi jasný...), odvezu si aspoň pět kilo literatury! Teďka právě čtu S elegancí ježka od francouzské spisovatelky Muriel Barbery a docela bych toužila po tom si to přečíst ve fránině, protože by to značně rozšířilo mojí slovní zásobu, hlavně co se týče hovorových a ještě hovorovějších výrazů :) Mám pocit, že o tom někdo natočil i film, protože když jsme byli v červnu v kině na těch několika velkodílech, tak jsem tam zahlídla v jedné reklamě slovo "hérisson". Ale na netu jsem nic nenašla.

Jinak počítač se rozhodl, že ještě jednou (možná i vícekrát, to uvidíme další dny) prověří moje nervy, takže teď zase přestala fungovat mechanika CD/DVD. Prostě jí nevidí. Ale nikde. Ani správce zařízení, ani v registrech, o tom, že by jí viděl TotalCommander či nedejbože Průzkumník nemůže být ani pomyšlení. No a protože jsem tedy díky této "užitečné" funkci od Microsoftu nemohla nainstalovat ArchiCAD z CD, tak jsem ho musela někde stáhnout. Což trvalo hodinu a půl, po kterou jsem se rozčilovala s tou mechanikou. No a když už jsem toho měla fakt plný brejle a krom toho venku bylo aspoň 30° a sluníčko úplně všude (krom týhle zahrady samozřejmě), tak jsem se sbalila a vyrazila na kolo.

Byla jsem docela daleko, aspoň dvě hoďky mi ta jízda trvat mohla. Jela jsem podél Saôny dál a dál až pak přes jeden most a zpátky po druhém břehu, kde jsem se trochu zamotala mezi mnoha pidi jezírky, o kterých jsem ani neměla ponětí. Ale jak tam bylo krásně, sem-tam člověk potkal koně, občas lodičku a jinak TICHO, žádný vrčící auta v pozadí, prostě jenom šumění stromů a vody...nádhera.

Pak jsem chtěla pokračovat po tomhle břehu až zpátky, ale do cesty se připletla taková malá říčka, skoro až potok, ale brodit se mi těch 6 metrů nechtělo a nejbližší most, co jsem viděla, byl dálniční. Tak jsem se kousek vrátila a vzala to po mostu (tenhle byl přes Saônu) zpátky na náš břeh a dojela známou cestou. Jo, a aby to nebylo tak jednoduchý, tak jsem tam někde v tomhle momentě píchla a abych dojela až do baráku, musela jsem třikrát dofoukávat. Takže si v týdnu pojedu koupit nový pneumatiky a rovnou je vyměním za tyhlety, na kterých by se vzorek už asi ani lupou nedal najít (jo, ty MADE IN CZECH REPUBLIC...to se hned pozná kvalitka... :) ). A u toho si taky pořádně seřídím brzdy, protože když jsem jela v sobotu koupit chleba, tak cestou z toho velkýho kopce dolů jsem měla obě brzdy úplně zatažený a jela jsem... Teď jsem to před cestou trochu poštelovala, ale jenom tak provizorně, chtělo by to možná i nový špalky, či co já vím.

...Já budu asi brečet... Nainstalovala jsem ArchiCAD 12, přičemž při pokusu o otevření verze 7, co mi poslala máti, mi to vyhodilo "nepodpodovaná verze souboru" a můžu se jít picnout. Když se daří, tak se daří...včera jsem si taky rozbila mističku na čaj, fňuk...

Jo, TCL přestali stávkovat, protože jim nějakej šikula hodil Molotovův koktejl do vozovny a spálil 29 autobusů. Karel říkal, že u Irisbusu jsou nadšení a čekají objednávku na nové autobusy.

Taky jsem asi ještě nepovídala o Tommym. Tommy je místní kočka a je to ta nejotravnější bytost, co jsem zatím měla tu čest poznat (i když je pravda, že když má můj bratříček rýmičku, tak s ním může směle soupeřit). To zvíře snad celý den nedělá nic jinýho, než jí! Pořád stojí a kňučí (ano, tato kočka nemňouká, ale kňučí) a čeká, až někdo otevře ten den už třetí pytlík s potravou a nakydá mu trochu do misky. Kromě toho je taky neskutečně umíněný a dokáže stát nehnutě (s příslučnými otravnými zvuky) tak dlouho, než vás přesvědčí, že nutně musíte jít otevřít dveře na zahradu, aby se pět minut na to mohl vrátit a otravovat o jídlo. Ta kočka nepije, prostě jenom žere. Ptala jsem se, jak to teda dělá, když vůbec nepije, a ona prý pije, ale jen z tekoucího kohoutku... Taky jsem pozorovala, co tato bytost dokáže provést s inteligencí ženského osazenstva baráku: Kde je moje bebe (= mimi)? Nó, pojď sem moje bebe, atd... Jo a maminka R má alergii na kočičí chlupy. Tomu se říká láska ke zvířatům, co?

čtvrtek 8.10.

Dneska prší. Řekla bych dokonce, že chčije. Prozatím píšu blog. Včera jsem se asi ještě hodinu snažila rozchodit CDromku, ale naštěstí byl problém jen softwarový, protože normálně bootovala a v BIOSu bylo všechno OK. Byste nevěřili, jak se mi jí povedlo opravit: strčila jsem tam flashku a když jí systém načetl, z ničeho nic se objevila Mechanika CD/DVD. Asi přejdu na Jablíčko, už toho mám docela dost...

Mám taky jednu dobrou zprávu - moje stáž byla uznaná, protože to velkodílo, co jsem poslala, odpovídalo očekávání. Jupíííí, teď už jsem fakt Architekt ;) Jinak máti mi včera poslala dwg, který otevřít můžu, takže jdu konečně dělat něco, co se po mě opravdu chce (ne, že by se po mě neustále nevyžadovaly nové články na blogu, žejo!).

Žízaly tedy rozhodně sexy nejsou (narozdíl od ředkviček)

úterý 29.9.

Následující týden, tzn. konec září a začátek října se nesl ve znamení slunečného a teplého počasí a zařizování bytí a nebytí plus hledání práce. Taky jsme se viděli s pár lidičkama a dvakrát jsem jela do Lyonu do školy vyřizovat uznání stáže, kvůli které jsem psala ten patnácti stránkový elaborát a který prý neměl dostatečně hlubokou myšlenku, jak mi napsali ze školy, takže jsem se šla zeptat, jak si to teda vlastně představují. Jestli si jako myslí, že jsem šla na literární studia, nebo dokonce na filosofii?

---

Jinak každý den kromě víkendů (kdy mě Roman probudí v osm a už mě nenechá spát) si hovím v postýlce až do desíti a užívám si život nezaměstnaných, který nemá žádný cíl, a krom toho mi Ministerstvo školství platí sociální a zdravotní jenom do konce října. Podporu v nezaměstnanosti tu nedostanu, protože bych musela nejdříve někde rok dělat. Já bych ráda, ale copak to jde, když nikde neberou? A nebo berou, ale s pěti lety praxe...

Takže v úterý odpoledne jsme byly s maminkou R (budu jí nazývat maminka R, aby se to nepletlo) nakoupit pro Nessinku květináče, aby mohla přesadit svoje kytičky, a pak taky trochu provětrat peněženku na jídlo. K večeři jsem se rozhodla, že budou tvarohové knedlíčky s mákem, jelikož Roman nechal v lednici tři týdny tvaroh a já jsem přivezla mák. Ale nemletý. To jsem si nepředstavovala jako velký problém, prostě se vezme mlýnek na maso, dá se tam jemnější sítko a umele se mák. Ale zapomněla jsem, že jsem ve Francii. No, takže jsem ho nakonec mlela tak, že jsem našla skleničku s nejplošším dnem a na talíři mačkala kuličky máku tak dlouho, dokud z toho nebylo aspoň trochu cítit aroma. Nakonec to bylo dobrý a kupodivu to francouzi snědli a tentokrát ani neprskali, že jí sladké jako hlavní jídlo. Úspěch!

V úterý jsem se nechala v poledne Romanem odvézt až do Vaulx-en-Velin i s kolem, abych se mohla přepravovat, protože stávka. Oběhala jsem, co se dalo, nic se nedozvěděla, potkala dvě češky a dvě slovenky, co ve škole jsou, a odjela do Lyonu. Stavila jsem se v realitce, abych dodala zbylé papíry na byt, a pak jsem se vydala do centra. Koukla jsem, jestli není Youness doma a popovídala si s jeho novou spolubydlící. Docela sympatická slečna, jen chudák ještě neví, do čeho to šla.

Pak jsem se vydala na ké trochu si číst a užívat si sluníčka, u toho jsem spořádala všechny sušenky, co jsem měla v baťohu a stejně jsem měla hlad. Pak mi volal Roman a nebyl mi schopen pořádně vysvětlit, kde se sejdeme, protože někomu, kdo jezdí po Lyonu jen na kole, to vysvětloval jako pro někoho, kdo tamtudy jezdí autem aspoň pětkrát denně. A místo říct, že se sejdeme hned za mostem, tak mi to vysvětloval tak složitě, a že prej u prvních světel, že jsme se samozřejmě nenašli. A nasraní jsme z toho byli oba :)

Maminka R mi v průběhu odpoledne volala, jestli má dát píct chleba, co jsem si na to přivezla ten kvásek, tak jsem jí řekla, co a jak má udělat, a večer jsme ochutnali neskutečně kyselej chleba, kterej vůbec nenakynul a ani nebyl dopečený. No co, učenej z nebe nespad, příště se to vydaří lépe. Večer jsme natahali nové seriály, co vyšly, koukli na ně a šli spát.

Ve středu jsem se pěkně válela v posteli až do půl jedenácté a snídala do dvanácti s knížkou, a pak se vrhla na přesazování kytek a plení Romanovic zahrady. Kytičky se přesně vešly do nakoupených květináčů a růžový záhonek opravdu prokoukl, co jsem z něho vyházela velký černý pytel na odpadky plevele. Musím říct, že třeba pampelišky jsou fakt děsný svinstvo, protože mají kořeny faaakt hluboko a opravdu blbě se vyndávají. A že žížaly nejsou ani z desetiny tak sexy, jako ředkvičky. Jsou pěkně nechtný, jak se tam tak válejí po tý hlíně, různě se svíjejí a vylejzají ven a zalejzají zpátky, a některé exempláře rozhodně na apetitu nepřidají: mají přes deset centimetrů délky. Nějak jsem neměla chuť zkoušet to, co nás učili na základce, že když tu žížalu přesekneš, tak se odplazí obě půlky...? Nebo to byla jenom ta půlka s tím kroužkem? Nicméně žížaly jsem v záhonech nechala, zbytek nechutností, jako třeba slimáci a další škůdci jako housenky a tak, šli do černého pytle a následně někam na skládku. Ať si okusujou listy tam a nechají na pokoji moje kopřivy!

Když se Roman konečně někdy v sedm vrátil z práce, tak jsme se šli projít po tom druhým břehu řeky, ale abych řekla pravdu, tak nic moc... Člověk jde takovou skoro lesní cestičkou, ale z druhé strany k němu doléhá dost silně hluk od aut, kromě toho tam zrovna děcka měla trénink rugby (je tam hřiště) a pořád nás tam rušila projíždející auta s nedočkavými rodiči. Viděli jsme ale krásný západ slunce, jen jsem si foťák nechala doma, takže zůstal pouze v paměti. Po cestě zpátky jsem měla chuť si někam sednout na skleničku, ale jediný rozumný podnik v této vesnici (Romain tomu pořád zatvrzele říká město) byl zavřený a k Arabům na fotbal se mi opravdu nechtělo. Tak jsme se aspoň trochu prošli mezi domečky a musím uznat, že za soumraku to má něco do sebe.

Ve čtvrtek jsem se pustila do dlouho plánované přeinstalaci Windows, aby mi začal fungovat mikrofon a zmizelo těch pět hlášek, co se muselo odklikat při startu. Takže jsem vzala ISO XP, vypálila si ho na CD, zazálohovala, co se dalo, a restartovala. A nic. CD nebootovalo. Fajn, tak jsem to zkusila ještě asi třikrát, přenastavila, co se dalo v BIOSu, ale CD ani prd. Pak jsem to teda zkusila nainstalovat jako že z puštěného systému, ale to nic nevyřešilo, jen to přidalo prasáren, takže pak mi Romain sehnal francouzské CD Windows Trust, pomocí kterého se mi povedlo zformátovat disk C a následně nainstalovat Wokna. Bohužel francouzská. Bez možnosti doinstalovat češtinu. Dejme tomu, že bych si i zvykla používat Fichier místo Souboru a Annuler místo Storno, ale co bych už rozhodně nezvládla, je nekompatibilita s češtinou a tím pádem s půlkou programů, co mám.

Pro tento den toho ale i tak už bylo hodně, takže jsem si další přeinstalaci nechala na pátek. To jsem pak vzala to svoje CD a dala instalaci z rozjetého systému. Sice prskal a nelíbilo se mu to, že chci přepsat složku WINDOWS, ale nakonec podlehl a čistá instalace byla na světě.

Ještě předtím jsem ale musela znovu do školy, aby mi Suzanne vysvětlila, proč odmítla můj raport a co po mě vlastně chce za doplňkovou práci. Tzn. jet do tý prdele na deset minut, a to jsem jí v mejlu poprosila, aby mi odpověděla mailem, že nebydlím v Lyonu a že to do školy mám daleko. Ale co, učitel je pán a když něco my psi chceme, musíme si přijet... Jinak jsem potkala Paula, který byl docela vyděšený z toho, že mě tam vidí. Pozvala jsem ho na neděli na piknik a pak jsem se taky zašla do ateliérů zeptat těch c-s, jestli na něj přijdou (organizovala jsem to hlavně kvůli nim).

Potom jsem vyrazila do centra, kde jsem měla mít rande s jedním klukem kvůli muzice, ale nakonec mi zavolal, že to nestihne. Dala jsem si u Arabášů dost dobrej oběd, asi nejlepší fast food, co jsem kdy jedla - pšeničná placka a v tom zabalený kousky kuřete v trojobalu, zelenina a mňam zálivka. Romain naštěstí skončil dost brzo, takže když jsem za třičtvrtě hodiny dojela přibližně na určené místo srazu, jen jsem otevřela knížku a on už volal, že skončil (v půl třetí, haha, náhrada za zasekanej tejden). Tak jsem mu vysvětlila, kde jsem, že u čísla 66 jsem odbočila doleva a tady sedim na jakémsi hřišti. Volal za 10 minut a po chvíli jsme zjistili, že to bylo jiné hřiště. Když mě pak našel, tak se tvářil jak andílek a že jsem měla pravdu, jen on zahnul doprava místo doleva :-DD

Původně jsme mysleli, že podnikneme nějakou dlouhou procházku, ale počasí se trochu zamračilo narozdíl od předchozích dní, takže jsme nakonec zůstali doma. Stejně jsme měli domluveno, že budeme vařit guláš, takže jsme rovnou začali. Musela jsem zavolat otci, který to nebral, ale vzal to bratr, který zavolal babičce, aby ona od strejdy vyzjistila recept na správnej guláš. Za půl hodiny byl recept na světě a vrhli jsme se do vaření. Roman mě zanechal své mamince a šel se koukat na seriály. Tak jsme nakrájely maso, horu cibule a daly to na plotnu.

Pak se Roman rozhodl, že pojedeme za jeho bratrancem předat mu šek na "tančící večeři" příští sobotu, takže jsem maminku R zainstruovala, jak se dělají houskové knedlíky a řekli jsme jí, že přijedeme ve 20,45, ať to dá ve čtvrt vařit.

Vrátili jsme se v devět a holky (máma a dcera) už začaly jíst, že prej neměly náladu na nás čekat. Všichni se nacpali až k prasknutí, protože ten celý knedlík, který jsme minule jedli v šesti, snědli skoro celý tři lidi. Já si dala jen jeden plátek, protože jsem neměla moc hlad a nechtěla jsem se nacpávat v devět večer. A pak asi za hodinu přišli všichni bědovat, že mají břicho jak z betonu a prej co že to bylo za jídlo... No jo, knedlíky :) Prý jsem je měla varovat, co to dělá... No ale já bych si toho stejně nedala víc, než ten jeden, tak mě ani nenapadlo, že by to mohlo mít tyhle následky. Třeba je to naučí jíst v šest večer (marné naděje).

Odpoledne volal Roman do realitky kvůli bytu, ale ti Šikulové někam zašantročili naše dossier a řekli, že se ozvou další týden.

V sobotu přijela Romainova kamarádka z Amiens Caro, na jeden den, protože pak pokračovala někam do Savojska. Vyrazili jsme do ZOO a docela jsme si to tam užili. Nejlepší na tom totiž bylo, že počasí vyšlo krásně, ale díky pozdnímu termínu tam skoro nikdo nebyl, takže jsme si to mohli všechno úplně v klidu projít a nemuseli se strkat před ohradami s dalšími dvaceti lidmi.

Před večeří jsme dali jednu partii karet, taková hra, že si vytáhneš určitý počet kouzel, a pak z druhého balíčku se tahají ingredience a kouzlí se. Romain mi hned na začátku přišil kouzlo, že ho po celý zbytek hry musím oslovovat Mistře a vykat mu. Má to něco do sebe nadávat Vy debile či Polibte si ***, Mistře. Na holky zase aplikoval věci typu: po 15 minut se musíte oslovovat různými přezdívkami (Ty můj hladký karamele, Ty můj plyšáčku malinový, Ty moje roztomilá houbičko na nádobí...). A vyhrál. A dokonce vyhrál, i když jsme hráli podruhé a čekali do půlnoci na čokoládové fondue, až se roztopí. A vyhrál i přesto, že mu Audrey dala kouzlo, díky kterému si musel vzít zpátky všechna svoje kouzla, co už aplikoval. Grrrh!

O půl jedné jsme snědli asi půl kila ovoce a 200g čokolády ve třech a pak s bolením břicha šli spát.

Příprava na nedělní piknik probíhala horečnatým pečením, český chleba pokus #2 dopadl o moc lépe a kromě toho jsem dělala bublaninu a kuskus, Romain vyrobil jakýsi slaný cake. Počasí nám opravdu vyšlo, až jsem litovala, že jsem si nevzala opalovací krém. Rozvalili jsme se na trávník a chvíli čekali, než přišel Karel se svojí novomanželkou Petrou (se v létě vzali a ani mě nepozvali na svatbu, buuu). A to byli jediní Češi, co se dostavili, zbytek se na mě vyprd. Krom teda jedné slovenky, co se tam jen na chvíli zastavila s kamarády z Erasmu.

Dorazil Paul a jako obvykle poslouchal a mlčel. Ale mohl být aspoň rád, že přišlo víc Francouzů, jak Čechů. Byla tam ještě Romanova ségra a její kámoška s přítelem, jo a taky vlastně můj oblíbený bratranec Arnaud s jeho taktéž mnou oblíbenou přítelkyní. Youness se sice ozval, ale nakonec nepřišel, protože to nestihl (prý). Jinak jsme se pěkně nacpali (ani jsem nevečeřela, jen jsem čekala, až porodím to desetikilový bejby) a trochu předstírali aktivitu v podobě plácání do volejbalového míče v kruhu. Měla jsem docela radost, že jsem se vcelku bez problémů dokázala účastnit konverzace a dělat si srandu z lidí okolo. A Karel udělal docela dost velkej pokrok v jeho francouzštině, to je super, až nás někdy pozvou na večeři, tak si třeba konečně popovídáme francouzsky.

V pondělí jsem tvořila tu slohovou práci na téma Jak architekt spolupracuje s ostatními profesemi a u toho se snažila bojovat se všemi viry, co mi napadaly můj prozatím nechráněný počítač. Ty jsem samozřejmě chytla v okamžiku, kdy jsem se snažila nainstalovat antivir... Jak jinak. Tak jsem se rozhodla, že ještě dopíšu tuto esej a další den to zase znova přeinstaluju, celý systém.

Nakonec jsem za odpoledne vyplodila stránku a půl textu, večer jsem přidala ještě půl, a když mi to nakonec Roman opravil a já k tomu ještě přidala trochu strukturu (jako že nadpisy), tak to celé vydalo na dvě a půl stránky. Uvidíme, co na to Suzanne.