Po návštěvě Zoo, Vyšehradu a Konopiště jsme se se všemi Francouzi vydali obdivovat krásy Pražského hradu a Malé strany. Pěknou procházku jsme začali u Letohrádku královny Anny, vzhůru přes zahrady, oranžerii až ke Svatému Vítovi. Zlatou uličku jsme si zase nechali ujít, neboť platit nějakých 180 Korun za prohlídku několika paláců a již zmíněné titěrné uličky se nám nikomu nechtělo. Škoda, že jsem o tom nevěděla dřív, byla bych se tam ještě zašla podívat, než to tam celé zavřeli...
Spodní zahrady Pražského hradu jsou v celkové rekonstrukci, rozkopané, a tudíž zavřené. Od výhledu na celou Prahu, který se nachází hned na konci Starých zámeckých schodů, jsme se tedy museli vrátit stejnou cestou. Trochu škoda, měli to tam pěkné a ten výhled taky stojí za to. Ale co, Matyášova brána má taky své kouzlo a výhledů jsme měli ještě dost.
Míčovna Pražského hradu
Jako další adresu na dobrý oběd kousek od hradu a přitom v rozumných cenách bych doporučila hospodu U zavěšeného kafe, která se nachází v ulici, která lemuje Petřínské zahrady a vede nahoru k Loretě. Tuším, že se jmenuje Úvoz? Pokud se tam chystáte v plné sezoně, tak rozhodně rezervujte! Mají tam tradiční českou kuchyni, smažené tvarůžky, chleba se škvarkama, šišky s mákem, guláš, kachnu, zavináče, bramboráky, zkrátka téměř všechno, na co si vzpomenete. Kromě toho to tam má příjemnou atmosféru, přes léto venkovní dvoreček a dobré pivo :) Po několika letech, kdy o tom sním, jsme si konečně koupili tričko. Vyfotím se s ním před kostelem na Fourvière a až někdy pojedu do Prahy, tak jim přinesu fotku, aby jí přidali na nástěnku. Tričko už bylo snad ve všech koutech zeměkoule, svědčí o tom četná fota pořízená hosty restaurace.
Po obědě jsme se odvalili podívat se na Hradčanské náměstí, uličku Nový svět, Loretánský palác a všude okolo hradu. Na výstup nahoru na Petřín jsme nikdo neměli sílu, takže jsme si počkali na autobus a tu zastávku se svezli. Taky proč bychom nevyužili té tramvajenky, žejo? Na Petříně byly nádherně vykvetlé růže a taky tak nádherně voněly už skoro ke Strahovským kolejím. Po opravě Petřínské rozhledny tam přidali výtah, kterého jsem pro tentokrát využila, protože jsem si moc neuměla představit, jak s tím kolenem šlapu 300 schodů nahoru a dolů. Roman zůstal dole, Audrey a strejček šlapali pěšky a maminka s přítelkyní se se mnou svezly výtahem. Výhled byl opět vynikající, taky se na nás po delší době přišlo podívat sluníčko, takže bylo krásně teplo, vynikající viditelnost všech kopců v dálce a lesknoucí se zákruty Vltavy v blízce. Romanova maminka byla překvapená množstvím zeleně, která se v Praze dá najít. Já taky. O to víc teď nadávám, že je Lyon tak urbanizovaný. Navíc co teď máme ty kancly nahoře v Tužce, mám ten důkaz dennodenně před očima. Chjo :(
Už fakt hodně dlouho jsem nebyla v zrcadlovém bludišti, naposled snad ještě s gymplem, takže se mi tentokrát povedlo přemluvit Audrey, aby šla se mnou. U zakřivených zrcadel jsme se dost nasmály. A v labyrintu se mi potom fakt líbilo, jak se ten efekt znásobil. Asi třikrát jsem do toho zrcadla málem vrazila. Kdyby ta zrcadla občas umyli, tak by se tam člověk mohl i ztratit.
Tady to vypadý, jako kdyby byla Audrey jenom na konci chodby, ale jak vidíte na zemi, tak mezi námi bylo několik klikatých cestiček. Vynikající věc ta zrcadla!
Z kopce jsme se svezli dolů lanovkou, jednak už jsme byli unavení, a taky protože je to přeci jen zážitek s pěkným výhledem. Dole byli revizoři, tak jsme měli aspoň pocit, že jsme si ty tramvajenky nekupovali pro nic za nic.
Hned vedle výstupu z lanovky je Cukrárna u Knoflíčků, kde jsme se nechali zlákat domácími dorty, kafíčkem a zmrzlinou. A pěkně s poctivou domácí šlehačkou, jak mi prozradila paní cukrářka s mrknutím oka :) A taky tam mají vynikající horkou čokoládu, kdy rozpustíte kostku čokolády v horkém mléku. Před dvěma lety jsem to tam měla poprvé a dost jsem na to koukala. Doporučuju vyzkoušet, jestli jste to ještě nikde neměli. Myslím, že teď už se to dá sehnat i v obchodě, ale musí to být spíše suvenýry nebo nějaký gurmándský obchůdek s kořením a tak podobně.
Přes Karlův most jsme prošli až ke Staromáku a pak jsme zamířili do mé oblíbené Literární kavárny pro občerstvení. Cestou si Romanova máma vybrala takové nepříliš pěkné naušnice, co by chtěla k narozeninám. Byli jsme dost šokovaní, když jsme zjistili cenu - 15 tisíc, protože byly zlaté se spoustou drahých kamenů. Nemůžu říct, že jsem nebyla ráda, že jsme je nekupovali. Fakt se mi moc nelíbily. Další den jsme pak narazili na jantarové naušnice v podobě několika kapek a k tomu příslušný přívěšek na krk a ty se nám už líbily všem, takže jsem je za naši rodinu zaplatila a předala jako dar k narozeninám.
Když jsme tak seděli v té Literární kavárně a přemýšleli, co si dáme k večeři, přišli Francouzi se super nápadem, že chtějí jít na večeři do Burger Kinga. Že ho ve Francii nemají a že na to všude slyšeli jen chválu. Co si o tom myslím já si asi rychle domyslíte. No nicméně jsem je dovedla do Palladia (o tom si samozřejmě myslím taky své) a pak jsem je nechala, ať si vyberou s tím, že nemám hlad a večeřet nebudu. Navíc to ani nebyla lež, pro jednou jsem nechala trochu oddychnout už i tak přecpanému žaludku.
Po "večeři" jsme se rozdělili, my jsme jeli s Romanem domů s tím, že ještě něco podnikneme (načež jsme se nedohodli, což znamená, že jsme jeli rovnou domů a já pak seděla u kompu a on si četl... i když jsem fakt měla chuť využít teplého večera a jít si ještě někam sednout) a ostatní se šli projít na noční Karlův most. Další náročný den byl za námi. Ještě dva a Francouzi jsou pryč, což znamená, že ty pravé prázdniny konečně začnou! :) Nechápejte to zle, ale když jsem se ani pořádně nemohla vidět s kamarády, jít na volejbal a dělat si, co chci, to pro mě nejsou ty pořádné prázdniny. Navíc celý den mluvit francouzsky? Pche!
