Kdyby to někdo nevěděl, konečně nadešla moje měsíční dovolená, v praci jsem odevzdala celý projekt a sbalila si 21 kilo haraburdí a vydala se na druhý konec světa za bráškou. Do Indonéské Yogjakarty.
Tak první dojmy z mojí cesty mimo Evropu.
1. To letadýlko, se kterým lítám z Lyonu do Prahy, je nic proti týhle krávě. První letadlo do Dubaje mělo 40 řad, vždy 2-4-2 sedadla. Tohle druhé, které letí z Dubaje do Jakarty, má řad 50 a sedadel 3-4-3. Když jsme nastupovali teď podruhý, tak jsem to letadlo konečně i viděla a nejdřív jsem si říkala, že zas tak velky neni. A pak jsem viděla turbínu, která mohla mít v průměru dobré 3 metry.
2. Už při nástupu v Lyonu jsem viděla spoustu cizokrajně vypadajících lidí, hlavně Indové a Arabové, ale ještě stále tam byla spousta Francouzů a běloši převažovali. To se mělo za několik hodin letu a několik tisíc kilometrů v Dubaji změnit. Bylo to tam strašně krásně barevné a rozmanité. Spousta lidí ze všech koutů zeměkoule. Většina tedy z Asie, ale angličtinu bylo kromě různých hatmatilek slyšet velmi často.
Potom jsem konečně dorazila na můj gate do Jakarty a tam byla spousta Indonésanů. Všichni měli bílé čepičky, ženské barevné šátky, a k tomu kalhoty nad kotníky a vietnamky. Pak mě taky pobavilo těch několik šejků, co jsem tam taky zahlidla. Měli všichni to samé oblečení, jako by to byla jejich uniforma. Černé kalhoty, přes to bílý plášť naší chemikářky, na hlavě červeně prošívaný šátek upevněný na hlavě gumovou hadicí od sprchy. A zafrčeli si to do business class i s těmi naprosto příšernými sandály.
Zato letušky společnosti Emirates jsou rozhodně roztomilé. Viděli jsme je šikovat se už v Lyonu. Mají vsechny to samé oblečení, boty, kabelku, příruční zavazadlo a červeně namalovanou pusu. Asi jejich poznávací znamení. K tomu mají všechny do jedné červený apartní klobouček s bílou šerpou, která má asi trochu připomínat tu muslimskou záclonu, ale mají všechny odhalené vlasy, takže asi berou holky pouze cizinky, protože pár těch zahalených jsem tu už viděla, respektive jsem z nich viděla asi 5mm škvíru na oči. Chudinky.
3. I když cestuji sama, tak se rozhodně nenudím. Vždycky se najde nějaký příjemný společník či společnice. Hlavně když máme pořád nějaký zpoždění. Třeba dorazím na Part Dieu na tu predraženou tramvaj na letiště, a tam zpráva, že někde padají kameny a že další pojede za půl hodony. Což bych měla co dělat, abych to stíhala. Tak jsem si povídala s nějakou Francouzkou, co je v důchodu v Marakéši. Má tam skoro všechny svoje děti a předtím bydlela chvíli v Kongu. Tramvaj naštěstí prijela skoro na čas a na letiště jsme se dostali tak akorát.
V Lyonu na letišti to byla paní z Vietnamu, co odtama odešla na studia a po změně režimu se už nevrátila. Tam jsme čekali hodinu a půl, protože letadlo z Dubaje mělo zpoždění. A propovídaly jsme to docela rychle. Dělá tenisovou rozhodčí na mezinárodních turnajích po Francii a občas taky různě po světě. A k tomu cestuje podívat se za rodinou a dětmi rozesázenými po celém světě. Zajímavé příběhy.
V letadle jsem seděla s jedním Frantíkem, co se s kamarádem vydal na toulky po Austrálii. A pak jsem zalehla, povedlo se mi najít volné trojsedadlo, kde jsem se docela příjemně v leže vyspala. Teda chvíli, možná tak 4 hodiny a to jestli.
No a teď zas sedím vedle šestnácti letého Indonésana, který byl v Dubaji na školním výletě na nějakou soutěž. To bych si taky dala libit, kdybysme se školou jezdili do Dubaje.
4. Letenka mě sice stála jak třetina nového saxofonu, ale musím uznat, že letět s Emirates, to je jiné kafe. Letadlo je pohodlné, sice to neni business class, kde mají oddělená sedadla, taková vajíčka, kterou nás nechali pro nalákání projít, ale naše sedadla jsou taky skvěle vybavená. Máme před sebou dotykovou obrazovku s množstvím filmů, hudby, her a taky zprávami, videem z kamery na přídi a spodku letadla, animací cesty podle toho, kde jsme, čas do přistání, výška (10.000m), rychlost (kolem 900km/h), a dalšími informacemi, jako je čas kde ve světě. Teď jsou v Evropě 3 hodiny odpoledne, v Dubaji 5 a v Jakartě 8. My jsme někde nad Singapurem. A venku už je tma jak v pytli. Budu si muset zvyknout na to, že jsme na rovníku a že tu mají rovnodennost celý rok.
5. Jídlo je fakt luxusní. Na výběr je mezi kuřetem a rybou, je k tomu i předkrm a zákusek a nějaké krekry. Včerejší večeře (ve 2 ráno) mi posloužila i jako dnešní snídaně. Když jsem si v Dubaji zjistila kurz Dirhamu oproti koruně, přešla mě na kafe chuť (550). Pak jsem si to předvedla na Euro (3) a vlastně to ani nebylo dražší, jak v Lyonu na vlakovém nádraží.
6. Jestli někdy poletíte dálkový let a máte pleť jak z alabastru jako já, tak rozhodně doporučuju mazat a mazat. Já to při prvním letu neudělala a pak jsem mela pusu jak po přílišném slunění. A teď ji mám zas jak rašpli. Tak jsem teda pak běhala po letišti v Dubaji a hledala duty free, kde můžu vyzkoušet nějaké krémy. Napatlala jsem toho na sebe fůry, a pak při dalším letu jsem na záchodě objevila krém, tak jsem se patlala, jak to šlo, a už to skoro zmizelo. Dobrý vědět.
7. Let z Dubaje do Jakarty proběhl docela v pohodě, ale jak jsme vylezli tam, skončil civilizovaný svět a začala Indonésie. Punti jsou dveře . A punti otomati vás nechám hádat.
Takže nejdřív mě poslali stát frontu na imigrační, pak jsem stála jinou, aby mě pustili dál, pak mi projeli věci skenerem, aby mě pustili ven, a pak jsem zas hledala, jak se dostat zpátky na ten můj navazující let. Na celém letišti nikdo neuměl anglicky, až jsem narazila na nějakýho policajta, co mě poslal támhle dozadu na žlutej autobus. Šla jsem a pořád nic. Tak jsem se ptala jinýho, kterýmu skoro nebylo rozumět. Ten mi řekl, že teď už nic nepojede (byla půlnoc) a že taxi za 25 tisíc. (jo, vybrala jsem si 2,5 milionu, slušnej pakl desetitisícovek...asi 5000 Kč) Naštěstí než jsem do toho taxi vlezla, zachránil mě jinej, co pořvával, že žlutej a pak něco, jako šutibus, co se ukázalo býti shuttle bus. Odvezl mě na terminál 3 a nechal mému osudu.
Od čekání v té imigrační frontě, vzhledem k tomu, že jsem byla nevyspalá a že jsem si řekla, že to musím přijmout, jak to je, jsem byla ke všemu naprosto apatická. Jo, ještě jsem zapomněla říct, ze co jsem vylezla z chládku klimatizace na letišti, pochopila jsem, co brácha myslel tím dusným vedrem. Byla půlnoc a venku bylo asi 35° a vlhkost 85%. Tak jsem ráda zalezla zpátky dovnitř.
Nějak jsem nevěděla, kterejma punti jít dovnitř, takže jsem si samo vybrala ty špatný. To jsem ale zjistila až pak, když jsem po celonočním čekání chtěla jít k odletům a poslali mě zpátky dolů s taškama. Noc jsem nakonec přečkala na dvou křeslech s tabletem a snažila jsem se napsat ten minulý a tenhle blog, ale každou chvíli jim vypadávala wifi, takže jsem tím sice zabila noc, ale dodělala jsem to až dnes.
Při odbavení jsem chodila od čerta k ďáblu, než jsem vyřešila všechny formality. Nízko rozpočtovka z toho byla cítit každým coulem, o komfortu s Emiráty jsem si mohla nechat jen zdát. Naštěstí to byla jen hodina. Ale jejich způsob života, že vůbec neřešili, že ještě 20 minut před odletem není jasné, do kterých dveří půjdeme, mě trochu vyvádí z míry. A pak je tam svolávali jako na tržišti.
Cestu jsem prospala, byla jsem fakt unavená. Obrečela jsem svůj polštářek, co nejspíš zůstal někde na letišti v Jakartě, a okamžitě usnula.
Přílet do Yogji byl taky vtipnej. Z letadla byly vidět pole, palmy, banány a nějaká provizorní přístřeší, mezi tím jedna přistávací ranvej a pár letadel. Autobusové nádraží na Smíchově je větší. Venku bylo trochu snesitelněji, ale na to, že bylo 7 ráno, bylo teda sluníčko už pěkně vysoko a taky pálilo. Pak jsem taky nemohla najít svojí tašku, ale naštěstí byla na jiném pásu, uff!
Taksikáři (píšu schválně taksi) na letišti nás zase chtěli vzít na hůl, ale naštěstí domorodá Novva věděla, kolik to má stát, takže jsme platili jen 70 000. Po cestě jsem se podivovala nad množstvím motorek všude na cestě a jejich naprosto nebezpečným způsobem kličkování mezi sebou a mezi auty. Ale už jsem si zvykla, přepravujeme se jen takhle. Koukala jsem z okna jak Alenka v říši divů na ty všechny motorky, banány, palmy, roztodivné stavby, lidi přecházející uprostřed toho ruchu, vedro, a tak. Pořád tomu nevěřím, že jsem v Indonésii!
