České ochutnávky

Na dnešní večer si Roman pozval další část příbuzenstva, takže jsem zvědavá, jak to dopadne dneska. Menu zní: hovězí vývar s játrovými knedlíčky, guláš s knedlíkem a pokud bude čas, tak babiččin štrůdl. A jestli mi to zase budou prokládat bagetou se sýrem a knedlíky budou používat místo nože, asi exploduju! Držte palce, jdu na velký úklid a velké vaření!

Ve zkratce

Venku to začíná konečně vypadat vcelku jarně, což je fajn, aspoň se dá vylézt ven. Na druhou stranu mě se vlastně vůbec ven nechce, mě se nechce ani z postele, a pak to dopadá tak, že vstanu v deset, nasnídám se, umeju nádobí a můžu jít vařit oběd pro Romana. Včera mi navíc zrušili plánovaný pohovor s tím, že si pan architekt už někoho našel. Takže dobrodrůžo pokračuje.

---

Jinak jsem se rozhodla, že s vlídným počasím obnovím chození na brusle a možná půjdu i běhat, ale to si ještě hoooodně rozmyslím! :) Těším se, až bude světlo trochu dýl, zajdu se podívat do parku, jestli tam někde natáhli sítě na volejbal, už mě svrbí prstíky!

V pondělí jsem byla na dvě hoďky ve zkušebně s Jimmym a udělali jsme kus práce. Včera jsem vytáhla saxík tady doma a zkoušela nějaké další věci, tak se těším na dnešní čtyřhodinovou zkoušku, že s tím pořádně hneme a že dáme dohromady kompletní playlist.

Chtěla jsem vám sem pro pobavení přidat video z hor, jak jsem se rozepisovala o Romanovu stylu sjíždění sjezdovek, ale bohužel nejsem schopná to z toho facebooku vytáhnout, takže smůla, o hodně jste přišli :)

Zasněženo

Ve středověku to byl nástroj mučení, dneska si to lidi berou dobrovolně, dokonce jako prostředek zábavy. Ano, mluvím o španělské botě neboli o lyžácích. O víkendu jsme byli lyžovat. Oriannini prarodiče mají v Alpes d'Huez byt, tak nás tam s Anaudem pozvali. Narodila jsem se do špatné rodiny a vybrala si špatně přítele. Tetičky v Americe ani zazobaní prarodiče v Nice se u nás nekonají :)

---

Vyrazili jsme v pátek asi ve čtyři hodiny, Roman sice skončil ještě dřív, ale mě se nechtělo balit věci a kromě toho jsem si začala připravovat portfolio na ten úterní pohovor. Ale upřímně řečeno, hlavně se mi nechtělo hnout se. Ve čtvrtek večer jsme si vyzvedli lyže od Karla a Petry (respektive Roman tam zajel) a v pátek jsme jeli ještě přes Trévoux pro Romanovy zimní věci. Drahý lehce explodoval přes celé odpoledne, protože ti dva odjeli už v poledne bez nás, nikdo nám nepůjčil auto a JP jel shánět Romanovy oteplováky k nějakému svému kamarádovi, kterému je půjčil, až asi pět minut předtím, než jsme dorazili. Naštěstí jsme nechytli prakticky žádné zácpy, a to ani, když jsme vyráželi v pátek v šest hodin. V době školních prázdnin. Nutno říci, že Lyonský turnus tento víkend končil a začínal ten Pařížský, a co by dělali Pařížani v šest večer v Lyonu??

Alpy od Grenoblu začínají úplně z ničeho nic, člověk jede rovinou a najednou se vedle něj objeví kopce. Co kopce, prostě hory. Je to nádhera. Škoda, že už byla tma, ale co se dá nadělat. Ale díky tomu nás zasněžené silnice potkaly až úplně na konci, takže jsme neměli vcelku větší problémy s cestou. Taky jsme se nikde nezastavovali, protože bychom se nejspíš už nerozjeli. Pro cestu tam nám GPS zvolilo trochu veselejší cestu, jeli jsme naprostou pustinou a stoupali opuštěnými serpentýnami, které rozhodně nevypadaly jako hlavní příjezdová cesta do jednoho z největších lyžařských středisek ve Francii. Ale dojeli jsme a to je hlavní!

Ubytování proběhlo velmi rychle, protože už bylo docela pozdě večer a my jsme spěchali do hospůdky na palačinky, kde jsme měli už hodinu rezervaci. Dobře jsme se nadlábli, dala jsem si jednu slanou s kozím sýrem, medem a se salátem, napůl s Romanovou à la Tartiflette. Jako zkusek sladkou s borůvkovou marmeládou a vanilkovou zmrzlinou. Po večeři jsme od šéfa kuchyně dostali na trávení štamprdli "verveine", čehosi bylinkového a hooodně silného. Povídal nám o nějakém chlápkovi, kterej se jednou takhle spletl a svým zákazníkům naservíroval panáka kyseliny...že to do rána nepřežili. Přemýšlela jsem, jestli toho svého vypiju nebo ne :) Ještě jsme se stavili v Irské hospodě vedle domu na jednoho Guinesse a kolem půlnoci zalehli.

Jak se normálně z postele vykopu až kolem jedenácté, tak když mi o něco jde, to vstanu dobrovolně v osm a začnu kmitat. Takže se nám podařilo UŽ v deset stát dole pod sjezdovkou u lanovky a začít využívat toho nehorázně drahého luxusu. Uznávám, že 30 Euro je na zdejší podmínky docela levné, zvlášť když ty přeplněné mizerné sjezdovky v Čechách stojí stejně, nicméně to nebrání, aby si toho člověk pořádně užil.

Měli jsme fakt štěstí na počasí, svítilo sluníčko, sníh krásnej prašánek, teplota lehce pod nulou... No paráda.

Roman stál na lyžích naposledy tak v patnácti letech. Takže to s ním byla dost sranda. Jezdili jsme jen zelenou a modrou, což mě osobně moc vyhovovalo, nemám ráda, když to jede moc rychle, pak ztrácím styl. Roman se tam stejně pohyboval svým kakáčstylem, ale je pravda, že držel formu a dost nás tím bavil. Například, když sjel nejprve část po prdeli, zbytek bokem, jednoho pidi svahu, který byl krapítko prudší, než zbytek. Když se konečně rozjezdil a sjel svah za skoro stejnou dobu, jako my ostatní, chytnul křeč do lýtka, takže jsme na něj zase jen čekali. Chvíli jsme se snažili, aby se ještě hnul, ale pak jsme ho nechali v jedné hospůdce, kam jsme si zašli na horkou čokoládu po sendviči k obědu, a šli jsme lyžovat.

Bohužel počasí se rozhodlo, že odpoledne už tak nádherné nebude, a zatáhlo se a začalo sněžit. Orianne se tedy rozhodla, že bude dělat Francouzsku a začala děsně trucovat, že nic nevidí, že to stojí za *** a tak podobně. Arnaud jí nabídl svoje lyžařské brýle, ale ty odmítla s tím, že jí to vadí. Hmmm. Sjeli jsme to ještě asi třikrát, ale mě tak začaly bolet holeně, že už jsem se v těch botách skoro nemohla ani hnout. K tomu se začala projevovat únava mých netréovaných svalů, takže jsem se snažila, co jsem mohla, abych se někde nevysekala. Jednou jsem se teda natáhla, ale to bylo asi v půlce, když ještě svítilo sluníčko a výsledkem je, že teď nemůžu otevřít lahev s pitím, nemůžu do ruky vzít nic těžkého a nesmím moc hýbat se zápěstími, která jsem si obě trochu narazila při držce přímo na hubu :) Takže jsme s Romanem rozkošný páreček, protože on ještě teď kulhá a mě teď taky bolí celá LochNesska, takže to zapíjím lahváčema.

Ve čtyři jsme si šli do báru vyzvednout lehce opilého Romana. Když jsme na něj čekali, až dopije svoje třetí pivo, tak jsme si objednali tři švařáky a jako bonus jsme od barmana dostali Génépi (ženepi), což je opět nějaký bylinkový alkohol. Cesta dolů byla fakt sranda. Roman se v půlce kopce rozhodl, že už toho má dost, takže to nejdříve zkusil po prdeli, a když mu to nejelo, tak se obrátil na břicho a začal dělat mrože. A když se takhle soukal dolů kolem svého bratrance, tak toho nenapadlo nic lepšího, než se na tu zem složit taky a dělat přes kopírák to samé. Orianne to dokonce natočila.

Večer jsme se vypravili opět do restaurace, tentokrát jsme si dali všichni čtyři raclette (sušená šunka, vařené brambory a roztavený sýr reblochon. Zážitek to byl veliký, teď už věříme všichni tomu číšníkovi, že ve čtyřech tři kila sýru opravdu nesníme. Jako desert jsme si dali zmzlinu. Roman objednal tři kopečky ovocné zmrzliny. A když se číšník podíval na Orianne, ta dořekla, že k tomu tři lžičky. Na další obsluhu jsme si docela počkali :))

Takhle se to nahřívá...

...a takhle z toho špachtlí po vrstvách sundává

Netuším jak, ale nějak jsme se dokutáleli zpátky do bytu, kde jsme se svalili na gauč. Roman se mermomocí chtěl dívat na Disneyovky, takže jsme tam nakonec zůstali sami dva u Aladina. Myslím, že jsem ho ještě takhle v celku neviděla, ale byl fakt super. O půlnoci jsme šli spát a ráno jsme se stejně z postelí vyhrabali až v devět.

Takže jsem byla pěkně naštvaná, protože venku bylo nádherné sluníčko a ti tři se batolili uvnitř až do jedenácti, zatímco já jsem chtěla vylítnout ven bruslit a fotit. Na brusle jsme nešli, protože mesijé Romain je kripl (další slovo, co jsem nedokázala vysvětlit) a nemůže chodit... Takže jsme se konečně vykolébali ven, zapoměla jsem se namazat opalovacím krémem (a proto jsem teď jak rajčátko) a nevzala jsem si s sebou sluneční brýle, takže jsem neviděla naprosto nic. Takže jsem byla solidně naštvaná, do toho se začali koulovat a mě to naprosto nezajímalo. Nakonec jsme postavili sněhuláka, takže mi to trochu spravilo náladu.

Cesta domů byla dost v pohodě, daleko kratší, než tam, ve čtyři jsme se ještě stavili u Karla vrátit lyže a jinak oba relaxujeme. Roman u své hry, já u blogu a fotek. Tak, a teď se přesunuju na pořádný počítač a jdu tam ty fotky upravit a hodit sem, abyste se taky mohli pokochat.

Jedete po dálnici a před vámi tohle...

Kulturní rozdíly

Asi před půl rokem (je možné, že je to i rok, ten čas letí tak strašně rychle!) se ve zprávách řešilo, že Plzeňským (či jakýmkoliv jiným) policistům nalepili na auta špatný znak a město to stálo pět set tisíc či pět milionů, čert to vem. V diskuzi na novinkách mě opravdu pobavil jeden příspěvek: měli jim koupit Renaulty a nemuseli by nic značit.

---

Chvilku mi to trvalo, než jsem tento komentář rozluštila opravdu jako vtip. Nicméně jsem se ho potom snažila vysvětlit Romanovi (v návaznosti na to, že jeho Clio se pyšní tím samým obrázkem na kapotě), ale ten ho naprosto nepochopil. Když jsem se ptala: "A to vy neznáte ten obrázek kosočtverce s čárkami?" Ne, co to je? Aha, no tak tady budu vysvětlovat marně :)

Druhé, co mě velmi překvapilo je, že nestrouhají mrkvičku. Párkrát jsem to na někoho zkusila aplikovat, ale setkalo se to s naprostým nepochopením. A na vysvětlování jsem si nějak netroufla, zkuste mi někdo vysvětlit, proč to vlastně děláme? Jaké má toto gesto základy v nějaké reálné činnosti v minulosti?

A je toho víc. Samozřejmě, že si teď nevzpomenu, ale všechny ty maličkosti, co vnímáte jako fakt, tady prostě nejsou. Jako že perník je kořeněný chleba, švihadlo se řekne provaz na skákání, věšák je nosič-kabátů a vývrtka otoč-špunt. A tak bych mohla pokračovat donekonečna. Třeba otři-led, co to tak asi může být? Jo aha, stěrače. A co takhle otoč-šroubek? To je dosti jednoduché. A když se pak rozčiluju, že francouzština je chudá na slovíčka, tak mi Roman řekne, že to si jenom myslím, protože ta slovíčka neznám. Jo, a když se po nich pídím, tak neexistují!!! Teď mě napadlo. Serviette je ručník, ale taky utěrka, vložka, ubrousek...zkuste si pak vybrat, co vlastně hledáte? Utěrku nebo ubrousek?

K čemu jsou brambůrky? K uctění nečekané návštěvy ve čtyři odpoledne, k přikusování k vínu na večírku, či jen tak, na chuť v kteroukoliv denní (a hlavně noční) hodinu. Tak tady se to stalo povinnou částí předkrmu. Jakýsi před-předkrm. Přijde návštěva na oběd či večeři, a když jim nenabídnete apéro, jste neuctivý hostitel. Na stůl se vybalí všechen alkohol, co se doma nachází a který byl přesně pro tuto příležitost nakoupen, a každý si vybere, na co má chuť. K tomu se uzobávají nezřízené dávky všech slaných prasečinek, takže se neuvážlivý člověk může setkat s tím, že už ani nemá hlad na něco jiného.

Na druhou stranu to chápu, komu by se chtělo ohladu čekat až do osmi či desíti hodin, než se konečně bude večeřet??

A poslední věc, kterou nemůžu vystát, je, že oni dojedí a začnou jíst. Na otázku: nechceš jogurt, nechceš chleba se sýrem? odpovím, že už jsem jedla. A že si to dám radši zítra ke snídani. Neskutečné, jak se i ta malá francouzátka cpou tvarohem či jogurtem, když do sebe právě nasoukali pečené prase. Nebo jak si s chutí mažou bagetu s kamembérem, poté, co se právě ponimrali ve vynikající pečené kachničce s knedlíkem a červeným zelím (možná tušíte, kam teď mířím!!!). Jo, a Roman mi řekl, že moje "pivo je dobré na těžká a mastná jídla" je jen v mé hlavě, protože oni budou radši zapíjet tu kachnu vínem (to by ještě šlo) či vodou (au au, nechtěla bych být pak v jejich situaci, až je bude bolet bříško). Na druhou stranu, je fakt, že to, co oni prohlašujou býti pivem, jím ani zdaleka není. Takže si vyber :)

A nutnost zakončit jídlo dezertem. Proč se cpát ještě sladkým, když už tak jsem se přežrala těma pěti předkrmy, třemi jídly a bagetou. Francouzi neumí používat nůž. Rozhodně ne v kombinaci s vidličkou. Jako přistrkovadlo jim slouží chléb a slyšela jsem, že v některých rodinách je dokonce neslušné k tomuto účelu používat nůž!!! Jak můžou jíst bagetu s hranolkama? Se špagetama? S bramborama???

Ještě snad něco: poslední dobou jsem zpozorovala, že velmi často končí větou slovy par contre (naopak, na druhou stranu), a pak řeknou něco, co naprosto protikladem není, případně neřeknou nic. A já to začínám dělat taky a ježí se mi z toho husí kůže! A že naše nebo có používají ještě častěji, takže některým jedincům se daří zakončovat každou větu slůvkem quoi (pokud to zrovna není par contre, dohromady se to dá užít jen velmi obtížně).

Děsně me rozčilujou zdvořilostní fráze v úvodu telefonátu: ça va? Jasně, mám se dobře, ale volám ti, protože to strašně spěchá a chci ti říct to a to. Maminka mě učila, že telefon stojí peníze a že se máme rychle vyžvejknout a říci, co chceme. A pak jsem tu za burana.

Jestli se Roman někdy vážně naučí česky, a my půjdeme do Prahy, tak se těším, jak se s tímhle bude prát on :) Ale vzhledem k jeho tempu, 5 slovíček za měsíc (a to si k němu musím ještě sednout a dělat to s ním, protože jinak se na to prostě vykašle úplně), to není vůbec aktuální :)

Aktivní, leč stále nezaměstnaná

V úterý jsem byla na pracáku. Musím říct, že projednou alespoň nelituju toho, že jsem tam šla. Sice stále nemám nárok na státní podporu, protože nemám odpracováno dostatečně dní, ale dostala jsem jednorázový příspěvek ve výši 500 Euro pro lidi, kteří pracovali alespoň dva měsíce. Taky se hodí, ne? Jinak mám dohodnuto jedno rande na příští úterý a dneska se mi ozvala jedna ženská z atelieru, kde už jsem to jednou zkoušela, tak si mě třebas taky pozvou. Na pracáku mi na 18. března sjednali jakési školení ohledně hledání práce (pche), ale měla bych tam potkat více architektů...že by spolužáci? Já doufám, že touhle dobou už budu pracovat, neboť nevím, jak jinak budeme za měsíc až dva platit nájem :)

---

Když už jsem byla na tom Part Dieu, tak jsem se stavila dokoupit zbylé hrnečky do série (plastové), takže teď už máme celou duhu. Zrovna přede mnou stojí růžový s horkým grogem na krk. Spolu s barevnými mísami to tvoří hezký set. Tak ještě sehnat pěkné plastové talíře a máme vybavení i pro buldozer-LochNessku. Umělohmotničky (rozuměj skleničky z UH) už jsem taky viděla a nebyly marné, takže až se nám podaří při mytí nádobí sestřelit další sklo (už máme jen 4 vinné a 2 na pastis), tak se po nich asi taky podíváme.

Po mé návštěvě na pracáku a hození CVčka do jedné agentury jsme se s Romanem sešli na Bellecours a udělali si pěkný večer. Už dlouho jsem nebyla takhle v centru, takže mi ani nevadilo, když jsme bezcílně bloudili po okolních uličkách a hledali něco, kde bychom zakousli teplý žvanec k večeři. Nakonec už nebyl čas a tak jsme skončili v Quicku (konkurence McDonalda), kde jsem objevila vcelku přívětivý salát s kousky kuřete, takže jsem byla i docela spokojená. Ještě předtím jsme byli ve FNACu, kde si Roman koupil dvě nové knížky, takže teď si čte a já můžu na počítač, hurááá :) V kině jsme byli na Sherlocka Holmese, ale bohužel vám nemohu říci, jaké to bylo, protože londýnské angličtině fakt moc nerozumím. Takže jsem to tak nějak vydedukovala z obrázků a z toho, co jsem sem-tam pochytila, ale takové ty bryskní myšlenkové pochody mi bohužel unikly :( Jinak to byl docela drasťák a Roman si to moc pochvaloval. Podle mě by to stačilo stáhnout, není třeba na to chodit do kina.

Zato včera jsme se koukali na Ghosta z roku 1990 a to byl opravdu moc pěkný film. Krapet smutný a přiznám se, že na konci taky nějaká ta slzička ukápla, ale co, no... To si ještě milostivá pobrečíte (oblíbená hláška mého otce). Film Happiness, na který jsme koukali dva dni předtím, vřele nedoporučuju. Ne všechny žebříčky na CSFD jsou vypovídající.

Jinak se potýkám s nachlazením, protože jsem chtěla aktivně vykonávat sport. V neděli jsme byli ve Villefranche v bazénu, tzn, že Roman asi 10 minut plaval a pak strávil hodinu v bublinkách a teplé vodě, já jsem si to dala asi tak napůl. Opravdu příjemně mě to uvolnilo, hlavně když se mi o tom bazénu zdálo už nějakou dobu, ale v šatnách bylo dost zima, takže jsem nastydla asi tam :( Teď už je to trochu lepší, taky má proč: zítra večer jedeme na lyže!!!

Jinak dneska tady bylo úplně krásně jarně, venku sluníčko, teplíčko, ten krásný voňavý vzduch... Tak jsme se šli po obědě projít do parku a na jednu vafli s čokoládou. Roman šel pak zpátky do práce a já šla hledat poštu, abych poslala dopis zdravotní pojišťovně. Odpoledne jsem začala vyrábět portfolio z posledních dvou prací, abych měla co ukázat, až půjdu na pracovní pohovory. U toho otevřené okno, sluníčko až do bytu... Nádhera. Dokonce ještě když jsem před sedmou vyrážela na kole na zkoušku, byl ten suprově voňavoučký jarní vzduch, tak mě to nabilo energií.

Zkouška v normálu, snažila jsem se s Jimmym dát dohromady dechovou sekci, ale zatím v tom docela plave, na druhou stranu chápu, že některé ty melodie nejsou zrovna nejjednodušší na zahrání. Krom toho máme ještě trumpetistu, ale toho uvidíme až příští středu (kdy mimochodem zkoušíme 4 hodiny v kuse!!!), takže jsem zvědavá, jak to sobotu na to zvládne na koncertě :)

No a to by bylo asi tak všechno, ještě budu chvilku vytvářet hodnoty a pak dodo, jak říkají francouzi, tedy pěkně do hajan, abych byla zítra pěkně čerstvá na to nicnedělání :)

10×10

Zajímavé...vskutku zajímavé. Jak se počet komentářů ke každému článku zastaví na deseti :)

Taky trochu té kultury

Dneska jsme byli v muzeu. Vzhledem k tomu, že ta výstava moderního umění, na kterou jsem se chystala zajít už od prosince, v pondělí končí, tak jsme se dopoledne vydali kolmo do centra do Musée des Beaux Arts na Picassa, Matisse, Delaunaye a tak podobně. Dokonce tam byl i jeden Joseph Sima z Jaromere :-D Taky mě zauala zamrzlá fontána na Terreaux, tak se musím pochlubit fotkama.

---

A teď zase trochu nekulturně, zato ale pořádně česky: v pátek večer u nás byl Romanův tatínek s přítelkyní a jeho sestra Audrey na večeři, čemuž jsem věnovala téměř celý pátek: pečená kačena, červené zelí, houskový knedlík. Vstala jsem UŽ v devět hodin ráno, šla nakoupit, pěkně to naporcovala a připravila do pekáče a dala to do trouby péct. Věděla jsem, že je kačena tučnej pták, ale že by to na konci plavalo v 1,5 cm tuku, tomu se mi z počátku ani nechtělo věřit. Z počátku se mi ty tři kachní a tři kuřecí stehna skoro nevešly na pekáček, na konci toho bylo asi tak polovina, jak se to speče. Nakonec toho bylo akorát pro pět lidí plus dneska jsme měli ze zbytku hubenější oběd. Jinak pečení kachničky proběhlo dle přísné přípravy od tatínka po telefonu :)

Fotky bohužel nemám, nějak jsem to zapoměla dokumentovat, ale to snad tolik nevadí, určitě si všichni umíte představit, jak vypadá správně vypečená večeře :)

Roman dostal v poledne za úkol nakrájet zelí, protože já jsem byla ve zkušebně s novým saxofonistou a učila ho tam naše kousky. Docela mě překvapil, že to opravdu udělal, protože jsem očekávala, že ho najdu u počítače, až se vrátím (och, jak jsem ale byla překvapená, že :). Jinak hraní mi udělalo fakt radost, jednak, že mi to pěkně hrálo, dvak, že ze mě byl Jimmy úplně vyjevenej: transponovala jsem jen tak za chodu, z tenoru na alt, prostě mi stačí znát první tón melodie a zbytek si prostě nějak domyslím a zahraju, podle sluchu. Dohromady bychom byli výtečný hudebník: já mám ucho a nápady, on má píli a pořádné základy. Já vymyslím cokoliv, on to zahraje :) Dobré je, že stačí, když mu cokoliv napíšu do not, a on se to naučí a ještě je rád. Je pravda, že bych si svoje sóla taky mohla připravit, když mě to nebaví vymýšlet nějaké sólo jen tak sama, bez ostatní muziky.

Tak abych se vrátila k večeři, respektive jejímu chystání: vrátila jsem se asi v šest a potom už jen kmitala, takže jsem si pak na vzpamatování musela dát pivo. Na knedlíky jsme si byli půjčit kastrol u sousedů, protože my tak velký neměli. Přímo vedle nás bydlí mladí manželé, paní tu s námi asi půl hodiny seděla, když jít Roman pozval dál.

Po povinném apéru (chipsy, čuňačinky, alkohol) následovala polévka, kuřecí vývar s nudlemi a zeleninou. Poté zlatý hřeb večera. Trochu mě naštvala tátova přítelkyně, která řekla, že nemá ráda zelí a celkově se v tom tak povrtala. Ale taky mohla říct dřív, že jde druhý den ráno na krev... No nic, no. Když se cpali bagetou se sýrem (ano, poté, co zrovna večeřeli), tak se trochu divili nad našimi chutěmi a zvyky. Tak nevím, no...podle mě patří jogurt a chleba se sýrem k snídani nebo ke svačině. Ale proti gustu... Jako zákusek dotáhli nějaké malé dortíky a já jsem dostala MARCIPÁN! Jupí, konečně někdo pochopil, že moje přání nejsou jen plané kecy :)

Roman se dnes rozhodnul vyzkoušet kombinační možnosti knedlíků. K obědu jsme si oba dali normálně zbytek zelí, kuřete a k tomu knedlíky. Roman si to ohříval v mikrovlnce s plátky sýra na nich. ("Nebude ti doufám vadit, když si na to dám sýr?") Jako dezert si je ohřál s nutelou. Knedlíky jsou technicky vzato pečivem, takže jsem mu na to opět nic neřekla. Večerní kombinace s uzeným lososem či sušenou šunkou mě dorazila. Prý je lepší losos.

V noci jsme do jedné hodiny koukali na staré díly Big Bang Theory, stejně tak dneska k obědu a odpoledne. Začínám být trochu moc závislá na sledování seriálů, už se opravdu těším na to, až bude teplo a bude se dát večer vypadnout ven!

Dneska návratem z muzea jsem si konečně koupila nové plátky na saxofon, zvýšila jsem číslo tvrdosti, ono když do toho na koncertech tolik foukám, chce to dostatek odporu :) Mají moc hezkou barvu tónu. Doufám, že mi aspoň chvíli vydrží, není to zrovna nejlevnější sranda. Potom jsme to ještě vzali do elektrotechniky, protože se Roman rozhodl, že už ho nebaví řvát do mých sluchátek jako do mikrofonu, a koupil si jeden opravdový, i se sluchátky. A já si zas udělala radost mojí první pořádnou fleškou, má 4 GB a je roztomile malinkatá :)

Odpoledne jsme měli zkoušku s kapelou, ale nějak se to dneska moc nepovedlo, byli jsme všichni z formy, Kilián nepřišel, takže jsme neměli ani na co nahrávat, ale ono to stejně za nic nestálo, takže to nevadí.

Zprovoznila jsem svůj počítač. Už mě to přestalo bavit. Bohužel jsem v nouzovém režimu, všude tu mám červené a zelené proužky, nefunguje mi zvuk, rozlišení neodpovídá displeji, nedá se tu skoro nic dělat, při spuštění je nutné ho několikrát zapnout a vypnout, až dosáhnu alespoň správného rozlišení, je nutné mačkat F8 a nenechat ho spustit systém normálně, ale aspoň můžu na net. Vedle toho mám ten Romanův pracovní pidižvík, na kterém běží Trpajzlík, protože trpím horror tichui (viz horror vacui). Fotky jsem si nakonec prohlídla díky ošálení průzkumníka windows, velikost upravila v malování, ale nevím úplně přesně, jak vypadají, protože tu mám ve všech tmavších odstínech ten krásný červený dekór... :(

V úterý si mě pozvali na rande na pracák, tak se pokusím uhnat nějakej dočasnej džob, kde bych uplatnila třeba angličtinu, aby bylo na ten nový. Dneska jsem se na ně koukala a 15,4" je naprosto dostačující. Už se těším!

A na závěr ještě dvě fota zamrzlé fontány.

Oni už jsou holt takoví

Kdybych měla na blogu rubriky, tak by se tahle jmenovala Ze života. Co s nimi? Asi si zvyknout, nic jiného s tím dělat nepůjde. Všichni jsou prostě stejní. Žádného z nich prostě nerozčilujou vlasy či vousy v umyvadle, nikomu nevadí ty haldy pracovních, již nepotřebných, papírů okolo sebe či mokrý ručník sbalený do kuličky v koutě koupelny, takže si ani nevšimnou té armády, která chodí za nimi a vše dává do pořádku. Třeba už tím, že každé ráno, když vstoupím do koupelny, tak umyju umyvadlo...abych ho o den později našla zase v tom samém stavu. Nebo když tedy konečně dostanu svolení vyházet ze stolu všechny ty zbytečné papíry, tak se ani neotočím a o ten později je jich tam zase stejné množství. A tak mi nezbývá, než se s tím smířit, protože zbláznit se prozatím nehodlám.

---

Trochu mě ta role domácí puťky přestává bavit. Kór, když venku neustále sněží (ale je pět nad nulou, takže to okamžitě taje a na zemi je jen mokro a kaluže), takže se mi ani nechce vylézt ven, natož abych se konečně trochu cílevědoměji věnovala sportům. Je pravda, že to má i jisté výhody, například když se dneska ráno Romanovi nechtělo z postele, ale nakonec vstal, tak já jsem věděla, že nemusím. A abych se z ní vykopala v půl desáté, musela jsem se hodně nutit. Proč taky? Abych zlikvidovala tu horu nádobí v kuchyni? Pozorný čtenář se jistě zeptá, jaktože byla v kuchyni hora nádobí, když jsem žena v domácnosti. Ano, to je dobrá otázka, odpověď na ní je ale ještě jednodušší: prostě se mi nechtělo. A nechce se mi pořád.

Nebaví mě ráno vstát, chvilku poklábosit na netu, kouknout se, že mi zase nikdo neodpověděl na inzerát, pak poklidit a na dvanáctou přichystat oběd. Pak buď vyluxuju (to mě čeká dneska) nebo jdu nakoupit, nebo jdu něco zařizovat. Mezi čtvrtou a šestou přijde Roman z práce, zeptá se mě, co bude k večeři, a když mu řeknu, že už dneska jedl, tak si s velkými kecy připraví misku musli. A pak mě vyhodí od počítače a já si jdu číst, případně jako včera, vyrazím na zkoušku s kapelkou, která se mimořádně vyvedla. A máme nový saxofon, i když je z toho kluk zatím trochu zmatený :)

Jinak abych nevypadala zas tak úplně jako krkavčí manželka, tak včera jsme měli k večeři čokoládové špetzle. Inspirovala mě čokoládová kuchařka, co jsem dostala od maminky k Vánocům, takže jsem to jen vylepšila o omáčku z bílé a hořké čokolády a bylo to moc dobré. I když měl brouček samozřejmě z počátku kecy, že to vypadá jak psí hovínka (aspoň to tak nevonělo, psi čokoládu pokud vím nejedí). Nepsala jsem ještě, že Roman zbožňuje čokoládu?

Jinak kdyby to taky někoho inspirovalo, tak na jednu osobu je jedno vejce, 1/8 kg mouky, jedna lžíce kakaového prášku, trochu cukru a špetka soli. Umícháme a přiléváme horkou vodu, až je z toho kaše hustosti cca jogurtu, v návodu psali, až to bude dělat bublinky. Vaříme v horké osolené (ne moc) vodě, přepasírujeme přes sítko na halušky, nebo jestli se někomu chce, může to ukrajovat z prkýnka jako správné špetzle. Na konci omastíme máslem a s tou čokoládovou omáčkou to bylo fakt moc dobré :)

A tím bych asi tak vyčerpala dnešní téma, protože se tady vůbec nic neděje. Snad jen, že jsem se včera konečně dovolala na sociálku a že to vypadá, že jsem pojištěná, čímž mi trochu spadnul kámen ze srdce. Teď ještě kdyby mě někdo chtěl i zaměstnat... Potřebuju nutně nový počítač, tohle je strašné, sdílet s někým ten svůj. Říkala jsem si, že až si najdu práci, přeci jen si nový koupím, a trošku víc přenosný, ne jako ten můj stolní 4 kilový mazlíček. Naši to hodí u nich v domě jednomu geekovi a jestli se mu to podaří opravit, tak bych jim ho nechala, ať mají něco trochu lepšího na internet (i když osobně si myslím, že ten můj notes má výkon větší jak oba dva jejich dohromady...). Tím by se vyřešila ta časová prodleva a taky problém, jak ten počítač dostat do Čech a jak mi ho rychle doručit zpátky.

Náročný víkend

Trochu jsem se zase odmlčela, to ani nevíte, jak je to náročné nic nedělat. Mám teď pořád chuť koukat na Červeného trpaslíka a spát. Takže žádný rozdíl od mých studií, snad jen jediný, a to, že teď nedělám vůbec nic. Hledání práce mi zabere asi tak půl hodiny denně, takže se fakt nepředřu :) Sem tam trochu pouklidím nebo trochu zapracuju na kapelce.

---

O víkendu jsme tady měli dost rušno, v pátek večer se přihnala famílie Ruelů, ze které pochází i J-M. Přijelo jich nakonec šest, Pierrot s Julií, u kterých jsme byli v létě v Paříži, Marie (sestra, byla také v té Paříži) také se svou polovičkou a JM se spolubydlícím Mexičanem Fernandem. On teď bydlí v Madridu a je tam spokojený. A já taky, že je tak daleko :)

Podnikli jsme menší večírek přímo u nás doma a pak jsme vyrazili na večeři ke Svatému praseti (Le Saint Cochon), kde jsme se, k velkému překvapení, všichni pořádně napucli prasátkem. Bylo to sice dost vyčekané, ale za to opravdu dobré. Naštěstí jsem si vybrala kus prasete, kde nebylo moc tuku, kůže, ovárku a podobných ošklivostí, takže jsem byla na výsost spokojená. Dojedli jsme asi v půl jedné a oni se pak vydali na Sirius tancovat. Já jsem šla pěkně domů vyspat se, abych byla čerstvá na sobotní zkoušku s kapelou. Stejně mi bylo celý den pěkně blbě, tak nevím, asi stárnu :)

Hraní bylo příjemné, fakt jsme s tím dost pokročili, i když ne tolik, jako ten týden předtím. Na četné žádosti přidávám odkaz na naše hudební kousky, ale taky dodávám, že se to od té doby hodně hlo, že je to mizerná nahrávka z naší zkoušky, a že ten falešnej saxofon a zpěv... No polepším se :) http://taiscian.free.fr/ .

Jo, jinak jsem v pátek přes den upekla Míša řezy v podobě dortu, protože to měla být taková malá oslava Pierrových narozenin, ale příště už se na to asi vykašlu úplně a nic dělat nebudu. Roman měl neustále narážky na kivi a taky na sladký tvaroh, ale když oni tomu nerozumí a mě přijde tvaroh pořád lepší jak máslový krém! Pro znalce dodávám, že se mi ty řezy opravdu povedly!!!

V neděli odpoledne jsme s Brunem vyráběli plakát na ten náš blížící se koncert, což znamená, že on dělal blbosti s Romanem a já jsem seděla u kompu a kreslila do fotokrámu (Photoshop). Výsledek mi připomíná kreslíře z Karlova mostu, kteří si myslí, že umí kreslit, ale všem okolo se to líbilo, takže jsem na to rezignovala a vytiskneme to takhle nějak. Ještě si hraju s barvami, ale nějak se mi tam žádná nehodí, tak nevím, jestli to nakonec nezůstane černobílé.

Večer nás Roman vyburcoval jet ochutnat pizzu kousek od jeho práce, o které tvrdí, že je nejlepší v Lyonu. Zapoměla jsem dodat, že se vrátil JM, Fernando a jejich druhá sestra Anne. Ostatní se vrátili domů, respektive do Paříže. Na sobotní večer jeli někam kousek od Lyonu slavit narozeniny jakéhosi strýčka, takže my s Romanem jsme nedělali nic, respektive já si četla a můžete třikrát hádat, co dělal můj drahý :)

Takže jsme jeli na tu pizzu. Podotýkám, pokud je tu někdo, kdo to ještě neví, nemám ráda pizzu. Prostě mi to nechutná. Ale musím uznat, že jíst se to dalo. Alespoň jsem přišla na to, že mi na ní nejvíce vadí ta rajčatová omáčka, takže smetanový základ mi chutnal daleko víc. A nejlepší byla ta sladká na závěr s jablky a sušenkami speculos (takové ty lehounce skořicové, co se dávají ke kafi). Všichni jsme se dokonale přežrali a večer ještě chvíli diskutovali v obýváku, načež jsme se před půlnocí uložili do hajan. Ráno jsem je ani neviděla odcházet, protože jsem spinkala do půl jedenácté.

Jen Anne mi tu nechala vzkaz, že je do šesti v Lyonu, takže jestli už budu mít dost toho spaní, tak ať se jí ozvu na procházku. Tak jsem se naobědvala s Romanem doma a pak vyrazila do centra, tam zamknula vélo a šly jsme se procházet. Byla tu se svojí spolubydlící z Nice, kam se pak zase vracely zpátky vlakem. Příjemná procházka, už dlouho jsem nebyla na Croix-Rousse, no vůbec obecně jsem už dlouho neviděla jinou část města, než tu naší. Navíc ještě svítilo sluníčko a bylo docela teplo, takže jsem opravdu ráda, že mě vytáhla ven.

Za chvíli budu vykopnutá od počítače, protože se mi právě vrátila polovička z práce, dneska pracoval nějak dlouho, aby přišel ve čtvrt na osm, to se ještě snad nestalo! To určitě v práci něco slavili, nebo jak to bylo :) Ještě zkusím dodělat ten plakát a pak to vidím na trochu Trpajzlíčka a spát.

Ještě přidávám obrázek farmy pro Radku (nic světoborného to ale fakt není):

Špatné zprávy

Počítač už zase nefunguje :( Udělal to samé, co předtím a asi se se mnou definitivně rozloučil... Fňuk. R.I.P.

Žena v domácnosti

Titulek trochu v rozporu s tím, že jsem dneska v práci :) Ještě jeden den a už to končí definitivně. Prozatím čekám, až pan šéf dorazí. Je devět a on pořád nikde. Tak jsem si zatím aspoň znovu stáhla všechnu práci, co jsem tu udělala... Z minulé flešky, na kterou jsem to nahrála, jsem to nedokázala dostat do počítače, protože se úplně poto. Rozhodla jsem se tedy, že napíšu trochu tého škváru tady na blog.

Včera jsem už už chtěla psát, ale nakonec jsem si to pro nedostatek chuti rozmyslela, takže jsem jen začala takto: Jsem doma třetí den a prozatím lítám jak hadr na holi. Teď zrovna jsou tady dělňasové a mění nám venkovní žaluzie, tak třeba budu moct konečně večer usnout, aniž bych si musela přes oči dávat šátek.

Žaluzie se jim nakonec povedly, jsou pěkně čisté, nevržou a dají se v pohodě zvedat a stahovat. Závěsy to bude chtít stejně, protože i tak je tam na mě pořád ještě moc světla.

---

Výlet do historie:

V pátek jsem byla přednaposledy v práci, takže jsem pro změnu skoro nic nedělala. Přes oběd jsme se byli podívat na ten byt se světlou vejškou 2,10, prý abych viděla, jak to dopadlo. Docela pěkně to dopadlo, taky bych chtěla takhle oooobrovskou sprchu! Perlička z kuloárů, Roman to vzal s tou pidi sprchou vážně a moc se mu tam nechce...takže ho tam dvakrát až třikrát týdně musím dotlačit násilím :)

Jinak odpoledne jsme se dohodli, že se ještě znovu podíváme na tu věž, to znamená na plány, které jsem kreslila před dvěma měsíci a on od té doby neměl čas se na ně podívat. Nechal mě čekat asi hodinu, že má prý práci na pět minut a pak se na to vrhneme. Tak jsem si zatím přestavěla farmu ve Farmville na Facebooku a pak se ještě půl hodiny koukala, jak hledá práci, a jak prošvihnul konkurz na přesně to, co dělá on. Pak jsme asi hodinu řešili neřešitelné a vypadla jsem domů. Jupí, víkend!

Fanfár

Roman se mezitím stavil u bratránka a snažil se ho vytáhnout do Villefranche na maškarní průvod jejich slavných Conscrits aneb branců aneb alkoholického podniku, jak tomu říkám já. Ano, uznávám, že za první světové války tato tradice měla jistě své opodstatnění, že se každý rok na svoje kulaté narozeniny setkávali chlapi stejně staří a tvořili jakousi rodinu, či jak to nazvat. Bratři ve zbrani. Pak to jistě mělo smysl, že jednou za deset let stráví týden tím, že jen chlastají, jedí a druží se. Kdo se vrátil z války a mohl se dále družit se svými kamarády, tak si najednou připadal důležitý. Dejme tomu, že to mělo ještě jakýs takýs smysl, když byla vojenská služba povinná. Ale to už taky nějakých pět šest let neplatí, takže teď je to rozhodně jen alkoholický podnik, případně způsob, jak z maminek vytahat šilené peníze na zápis jejich mazlíčků. Mimo to, když se zeptáte Romana na to, co jsou to Conscrits, tak vám řekne: "to se takhle scházíme párkrát do roka, děláme večírky, večeře a tak. A když mi bylo dvacet, tak jsme začali popíjet ve čtvrtek večer, v pátek maškarní a pak večírek do rána, v sobotu pořádné oslavy a v neděli slavnostní průvod a pak se jde zase někam popíjet." Co byste si po takovémto výkladu mysleli vy?

Conscrits 20 ans aneb mladá ucha (ten klobouk, co jsem měla na Haloween na hlavě...z něho jsem právě sundávala tuhle zelenou stuhu :)

Abych se vrátila k pátečnímu večeru... Jen bych si dovolila upřesnit, že jsem byla tak unavená, že jsem po příchodu z práce domů okamžitě usnula. To jen aby nebyly pochyby o tom, že jsem byla fakt unavená. Roman se rozhodl, že bude trucovat, protože s ním nikdo nechtěl jet na to maškarní. Já byla fakt unavená, krom toho jsem potřebovala být svěží na sobotu, kdy jsme měli celodenní zkoušku s kapelou, a jeho bratránek se stává televizním podpantoflákem, kterému se nikam nechtělo. Tak trucoval. Sednul si ke své hře a nebylo s ním kloudného slova. Ne, že by se to nějak lišilo od normálu, ale byla s ním ještě horší řeč, než normálně. Mimochodem, v neděli jsme se dozvěděli, že ten průvod nestál za nic a vzhledem k počasí bylo lepší zůstat doma. Nakonec jsme se podívali na The Shawshank Redemption, Útěk z věznice Shawshank, což vřele doporučuju jako skvělý film!

Nejroztomilejší vlajkonoš

V sobotu dopoledne jsme vyrazili směr l'Arbresle a dále, až na chajdu Julienových prarodičů, kde jsme muzicírovali celý den. Započali jsme společným obědem, na který nás pozvala jeho babička, takže jsme to hrdě nazvali prvním kapelním obědem a byli jsme všichni dobře naložení. Potom jsme začali skládat aparaturu, Killian přivezl počítač a bedýnky i s mikrofony na nahrávání, takže máme první oficiální nahrávky naší kapely, i když jsou zatím teda dosti neoficiální. Je tam ještě spooousta práce. Hráli jsme až do osmi večer, připravili jsme set šesti písniček, který má asi třičtvrtě hodiny, takže na ten náš první koncert za měsíc máme už vcelku dostatek materiálu, teď na tom jenom musíme pořádně zapracovat.

Conscrits 60 ans...i stařečci umí šněrovat ulici...nejstarší tam byli 9x 80 a 2x 90 let!

Večer jsme byli pozvaní k mamince R, kde se slavily už podruhé Audreyiny narozeniny. K večeři bylo vepřové se smradlavým sýrem, Maroile, či jak se jmenuje, a musím říct, že ač jsem tomu moc nedůvěřovala, dokonce jsem si přidala, jak to bylo dobré. A jako zákusek tiramisu.

V neděli byl druhý průvod Conscrits, tentokráte ve slavnostním fraku s kloboukem. Měli vážně štěstí, protože svítilo sluníčko a bylo moc krásně. Večer předtím hustě sněžilo a když jsme jeli z těch hor zpátky do údolí, skoro jsme neviděli na cestu. Bylo to jako že pěkné, ale nechápu, co je na tom tak světového. Na oběd jsme šli k tatínkovi a pak rovnou šup k prarodičům slavit potřetí Audreyiny narozeniny. Byla jsem pevně rozhodnuta, že ten dort nebudu ani ochutnávat, ale překvapivě v něm nebyla žádná mousse au chocolat, ani jiné nedobré věci, takže jsem si na něm moc pochutnala.

Od pondělí začala moje kariéra ženy v domácnosti, konkrétně tím, že jsem kompletně vysmýčila celý byt. Z půlhodiny na bruslích v parku jsem nebyla tak zpocená, jak z toho lítání s vysavačem a koštětem po celém bytě. Už chápu, proč jsou koberce lepší jak parkety: stačí vyluxovat a je hotovo. Tady se musí luxovat a ještě k tomu umejvat! Koupím si kýbl a pořádný mop, obtáčet hadr ždímaný v umyvadle okolo smetáku mě fakt nebaví.

Conscrits 30 ans

Taky jsem si personalizovala velký počítač, vyrobila jsem si vlastní profil a dokonce se mi do něj povedlo natáhnout češtinu. Když přišel drahý domů, tak mě od něj samozřejmě vyhodil, takže jsem se přesunula na ten jeho pidi a celý večer koukala na Červeného trpaslíka. Prokládáno poslechem těch nahrávek ze soboty. Krátkým anketním průzkumem v úterý na zkoušce jsme zjistili, že jsme to všichni poslouchali celý večer dokola. Problém je, že čím víc to poslouchám, tím míň jsem přesvědčena o svých kvalitách a tím míň mám chuť pokračovat například ve zpěvu.

Večer jsem měla jít s Carolou (ta Špaňelka, co se mnou byla na erasmu) někam do báru, ale až někdy kolem půl desáté, což jsem nakonec zavrhla, vzhledem k tomu, že v devět z ničeho nic začal blizard, jak je vidět na příslušné fotce, a jet k Opeře na kole v tomhle a vracet se sama ve tři ráno, nejsem sebevrah.

Pondělní blizard za oknem

Úterní dopoledne jsem strávila hledáním všemožných papírů jako pracovní smlouva, výplatní páska, platby nájemného a podobně, které mi nakonec byly naprosto ale naprosto na nic, protože to po mě nikdo nikde nechtěl. Odpoledne jsem totiž jela vyřizovat všechny pracáky, sociální a zdravotní pojištění a podobně. Dopadla jsem jak sedláci u Chlumce, protože jsem nevyřídila naprosto nic. Tam, kde měla být pobočka zdravotní pojišťovny pro náš arandismán mi řekli, že to tam není, na pracáku mi nebyli schopni odpovědět, jak je to se zdravotním pojištěním, když nejsem Francouzska, a na možnost objednat si randevu a nechat se od nějakého panáka buzerovat při výběru práce jsem odvrhla, stejně mi nic nenajdou, jen se na mě budou dívat jak na socku. Aspoň na CAFu mi dali nějaké papíry, ať je vyplním a snad mi pošlou alespoň malý příspěvek na nájem.

Úspěšně se mi za ten den povedlo nakoupit, a to dokonce tak, že mi to Roman odvezl autem až domů. Neměla jsem ještě na účtu peníze, tak jsem se spoléhala, že na jedné české kartě pár peněz bude. Nakonec se to vyřešilo tak, že Roman zrovna končil svoje dopoledne, takže za mnou přišel ke kase, zaplatil to a odvezl to až domů :) Taky jsem byla v bance vyzvednou si svojí novou platební kartu a vložit šek, který by tam dneska už měl být připsaný. Taky jsem se byla zeptat ve sportovní asociaci, jak se to má s volejbalem (pro mě) a s badmintonem (pro drahého) v naší čtvrti, tak jsem tam zanechala emailovou adresu a snad se mi ozvou a dají mi vědět, co a jak. Už bych si zase docela zahrála, od léta je daleko.

Jooo, vlastně jsem ještě cestou z celé té maškarády viděla takový malinký obchůdek s kulečníkovými stoly a pán uvnitř byl tak milý, že kdyby ten stůl nestál 2400 Euro, tak si ho hned koupím :)

Dvouhodinová zkouška nám utekla jako nic, tak se všichni těšíme na sobotu, kdy jedeme zase k Julienovi na chajdu.

Včera se nic nestalo, krom toho, že jsem se pořádně vyspala a večer jsme se šli na chvilku projít do parku. O tom, že mi funguje počítač, jsem psala už včera, takže žádná větší novinka už není k mání. Jinak na mě něco leze, už několik dní mám naběhlé uzliny a bolí mě polykat, ale přitom mě ani nebolí v krku, tak nevím, co to může být. Víkend bude zase nabitý, tak nemám moc chuti zalehnout do postele a marodit!

Pondělní výlet na bruslích do parku

Aktuální zprávy z posledního pracovního dne. Dopoledne jsem zase klasicky nic nedělala, tak jsem aspoň napsala tenhle blog :) Žán-Lyk přišel asi v deset a pak mi jen co půl hodiny chodil říkat, že toho má ještě na dvě minuty a pak, že si sedneme na tu práci. Takže jsme ve 12,10 vyrazili na oběd do čínské restaurace, kde měli volný bufet, a strašně se přežrali. A to jsem ještě zamítla velkou flašku vína, tak jsme nakonec měli 0,5l. Stejně jsem odpoledne málem prospala. Trávení zabere hodně energie... Tak jsme trávili u té naší věže, vymysleli docela fungující schema a dost se u toho nasmáli, třeba u představy, jak vlaštovky sedí na drátě - přirovnání Arabů, kteří jsou rozesetí na té přístupové lávce. Na konci mi popřál hodně štěstí a řekl, že jestli bude mít za měsíc dost práce, a já pořád žádnou, tak že na mě bude určitě myslet. No uvidíme. Jinak vejplata vyšla docela příjemně, dostala jsem skoro půl platu navíc, takže bychom s tím mohli příští měsíc v pohodě vystačit. Dneska jsem objevila na netu pár docela lákavých nabídek práce, tak mi z toho třeba něco vyjde :) A za chvíli pojedeme ke Karlovi na večeři, jsem zvědavá, kam to všechno dám, když jsem se tak napráskala na oběd. Ale když ono to bylo táááák dobrý!!!

Dobré zprávy

Dneska mi Roman konečně dotáhl z práce můj notebook, tak jsem ho nedočkavě postavila na stůl s tím, že si ho nastavím aspoň tak, aby fungoval na internet a nějakou menší práci. Zapnu ho, a co nevidím, žádný červený dekór při úvodní obrazovce? Žádné zelené proužky při startu windows? Co se to děje?

---

Je pravdou, že Windows server 2003 jsem nerozběhala (drahý mi řekl, ať se o to ani nesnažím, stejně jsem neznala heslo), ale instalaci W7 ano. Opět, bez dodatkových ilustrací. Dokonce se mi povedlo i nainstalovat grafickou kartu se správným rozlišením, takže veškeré fámy o tom, že je v háji se mi tímto povedlo vyvrátit! Mám opravdu radost! Hostování na Romanově počítači mě moc nebralo, navíc když mě vždycky s příchodem z práce vyhodil pryč.

Možná to byl disk či virus na něm, možná ten přežvejkanej drátek od mikrofonu, ale spíš bych řekla tu první možnost. Richard spojil mé dva disky do jednoho a naformátoval je, takže tím snad eliminoval všechny chybné clustery nebo viry nebo já nevím co, moc tomu nerozumím, ale jsem happy. Wokna už jsem si předělala do češtiny a teď instaluju, co se dá :)

A zítra ještě na jeden den do roboty, ale snad to bude zajímavější, než být celý den doma či lítat po všemožných institucích. Blog z minulého týdne už má dokonce osnovu, ale elán do psaní se nedostavil, takže to ještě chvíli bude muset počkat.