Road Movie

Zajet si na nedělní odpoledne k moři? U nás nemožné, tady realita (leč trochu šílená, sedm hodin v autě versus 4 u pobřeží :)

---

Tento článek bude spíše foto editorialem, protože se toho zas tolik nestalo. Vyrazili jsme v deset z Lyonu, ve tři dojeli na místo - do Cassis - (hodinová zastávka v McDonalds na oběd) a v šest odjeli. Byli jsme se trochu projít po calanques, pak jsme se usadili na skalách a tam jen tak zevlovali asi dvě hodiny, chvilku jsme hráli na kytary a flétnu, a před odjezdem jsme se ještě stavili na drink. Rzi vlezl do vody, ale vydržel tam asi minutu a pak zase vylezl, protože to bylo ještě moc studené a okolní teplota taky nebyla zrovna největší. I když v porovnání s Lyonem tam bylo fakt krásně.

Repas dansant bylo docela v pohodě, ale myslím, že na další alkoholický večírek pořádaný Branci z Villefranche pošlu Romana samotného. Jo, přeložila jsem si pro sebe to slovo conscrit - con znamená blbec a scrit (inscrit) jako zapsaný.

Čtvrteční večírek se sousedy se vydařil, původně jsme pozvali jen ty dva, co bydlí hned vedle nás, ale pak Romana napadlo vylepit malý plakátek dolů u výtahu, takže tu nakonec přišlo docela dost lidí, bylo nás asi deset a bylo to fajn. Příště bychom měli něco podniknout u pana X, který bydlí v osmém patře a má skvělou terasu s výhledem na park i na město. Na to se těším :)

Myslím, že budu mít tu svojí vysněnou práci, podle toho, co mi říkali a tak, je to skoro jisté. A co se týče náplně práce, tak jsem naprosto nadšená. Měli by se mi ozvat během týdne, abychom dodělali papíry a nastoupit bych měla příští pondělí. Super! :)

Julien

.COM1

R.zi

Hudba a moře

Plzeň a moře

Rzi a já v odrazu

----------------------------

A trochu odjinud: v sobotu jsem upekla chleba a Roman mě poprosil, abych ho udělala znova! :)

Zběsilé tempo pokračuje

Dneska mám po cca týdnu první den, kdy se trochu zastavím, proto jsem měla čas napsat minulý blog a taky chci hned napsat, co dalšího se děje, protože je toho strašně moc a všechno jsou to veskrze pozitivní události, takže se o ně s vámi chci podělit!

---

Začala bych třebas školou. Od minulého pátku jsem se do toho fakt ponořila, takže se mi povedlo najít si dvě školy v okolí Lyonu, a ta jedna z nich je dokonce jen na jeden rok. Je to přesně to, co hledám - dva dny chodíš do školy, tři dny v práci, program studia mi naprosto vyhovuje, vzhledem k tomu, co se tam člověk naučí, a ještě poznám nové lidi. Včera jsem byla na přijímacích pohovorech od jedné Skupiny (Groupe), ale oni měli školu Aménagements Paysagers jen v Paříži, takže poté, co jsem vyplnila jakýsi vědomostní test, jsem po pěti minutách pohovoru odešla. Ale rozhodně jsem se dozvěděla víc o tom, jak tohle studium en alternance funguje. Pro všechny školy je to pak to samé, takže je to určitě užitečně prosezený čas.

Od soboty je krásně slunečno, respektive bylo krásně slunečno. Včera jsem tam jela na kole a chvíli předtím, než jsem chtěla odjet domů, začlo strašně pršet. No naštěstí jsem nějak vychytala moment, kdy to sbíralo síly na ještě větší slejvák, takže půlku cesty dokonce ani nekáplo. Stejně jsem přijela domů naprosto mokrá. Tak jsem se převlíkla, a večer jsem si užila to samé, když jsem šla na zkoušku s kapelkou a pak z ní domů. Takže jsem si vzala své původní oblečení z dopoledne, které již stihlo uschnout, a to nové dala sušit.

Roman si včera večer pozval pár kamarádů, ale já neměla ani chuť pít, ani síly zůstat s nimi vzhůru moc dlouho, takže jsem si šla docela brzo lehnout.

Protože v úterý, den předtím, tady byla celá kapela, abychom se podívali na videa z koncertu a popovídali o tom, co a jak a co dál. To byl zase vypráskaný večírek. Nemůžu si stěžovat, že bych se nebavila, to spíš naopak. Trochu jsme hráli kulečník, poslouchali jsme nahrávky, domlouvali jsme si další koncerty a nabídky, řešili, jak to bude s nahráním té nové desky, a úplně nakonec, tzn asi o půlnoci, jsme začali hrát a zpívat. Sousedi na nás nepřišli, ale myslím, že to bylo hodně na hraně :)

Dneska večer přijdou sousedi, u kterých jsme byli v sobotu na večírku, a zítra bude v Lyonu Jean-Romain, ten Francouz, co bydlí v Bratislavě. V sobotu večer je další repas dansant (tančící večeře) a v neděli jedeme s Julienem a Rzim na jih do Cassis na procházku po calanques, tedy místních zátokách, kde jsme byli přede dvěma lety se Slováky na výletě.

No a teď ta asi nejdůležitější novinka: zítra odpoledne mám rande s Monsieurem Barnierem, to je ten pan architekt nádraží, který se mi tento týden ozval s tím, že by pro mě asi měli práci. Byl rád, že jsem v Lyonu a ne v Praze, že mám čas a dokonce se mě vyptával, jestli jsem za tu dobu mezitím našla někde nějakou práci, jako kdyby to byla jeho vina, že mě nemohli vzít. No prostě strašně hodnej člověk :) Tak doufám, že se to zítra nějak dobře upeče.

Jo, v úterý jsem byla s Pavlem, tím Čechem, co bydlí s Francouzkou Claire, obíhat CAF a sociálku, protože jsem tam sama musela. Tak byli oba dva rádi, že jsem mu s tím trochu pomohla, protože se v tom přeci jen už vyznám líp. Jinak ty peníze, co mi CAF poslal, jsou opravdu moje, a budu dostávat slušný příspěvky na byt ještě nějakou dobu, protože máme oba dva nulový příjmy pro rok 2008.

Prostě nabitej tejden, ale mám z toho všeho dobrej pocit a radost. Doufám, že mi vydrží elán a síly, protože tohle mizerný počasí je strašně těžký a hrozně mě vyčerpává! A teď nám držte palce, protože jdeme vyplňovat Impos za rok 2009, to znamená daně, protože Francouz je prý zrozen k tomu, aby platil, platil a platil :-D

Vynikající víkend

Takových víkendů by mohlo klidně být více. I když na druhou stranu možná ani ne, protože když si člověk neodpočine ani o víkendu, jak má potom podávat chrabré výkony celý týden, když se ani nevyspí. Obecně bych to shrnula tak, že v sobotu jsme měli koncert s kapelkou a v neděli jsme byli na obědě a pak v divadle. Ale to je tak stručné, že se budu muset ještě hodně rozepsat, abyste si to taky užili stejně, jako my.

.Com1 na pódiu - zleva Corentin, R.zi, Killan, Linda, Yoann, Jimmy,

Julien za reprákem a bicíma, já úplně vlevo, tam, jak mě nevidíte :))

---

V sobotu se v Grezieu-la-Varenne, pár kilometrů západně od Lyonu, konaly africké trhy. Yoann bydlí kousíček od místa pořádání, takže nás tam samozřejmě doporučil a my jsme byli skvěle přijati. Navíc se k nám obrátilo čelem i počasí, takže jsme si po dlouhé době šedi a zimy užili první opravdu slunečný a teplý den, včetně vlahého jarního večera, kdy se dalo sedět venku i o půlnoci jen v tričku.

Trhy jako takové byly fajn, ale nic extra mě tam nenalákalo, novou tašku přes rameno jsem si nakonec nekoupila, protože se mi žádná nelíbila a ti Afričani mi přišli moc vlezlí. Ale jako atmosféra a jako důvod, proč někde udělat koncert, to bylo opravdu vynikající.

Co nás trochu demotivovalo, byla doba čekání. Nejprve jsme čekali, až budeme moci jít na scénu připravit nástroje, pak až namontují mikrofony, a pak jsme hráli snad půl hodiny, aby nám naštelovali zvuk. Je pravda, že to, co šlo do publika (dle nahrávek), se jim povedlo, ale ohledně odposlechů, to byla jedna velká bída. Celou dobu jsme se snažili, aby nám tam dali aspoň něco, ale nikam to nevedlo, takže jsme hráli spíše po paměti, než podle sluchu :) I tak jsme si to užili, ale stejně jsme neměli vůbec představu nad tím, jak to vlastně slyší lidi.

Po zvukové zkoušce, ještě předtím, než jsme měli opravdu hrát, nám zůstaly asi dvě hodiny času, takže jsme se rozhodli, že uděláme malou barbecue u Yoanna na zahrádce, protože jsme už všichni měli pořádný hlad, a protože jsme si chtěli jako kapela taky popovídat. Řádně jsme se naladili na párty atmosféru a na nás v řadě už třetí koncert, který se opravdu vydařil.

Už proto, že tam bylo možná i 150 lidí, z nichž aspoň malá část tancovala, a ke konci se dokonce nahrnuli přímo k pódiu a tam křepčili, jak to jen šlo. Z pódia byl taky svělý pohled k baru, kde za zábranami naprosto bez zábran poskakoval personál, takže mě osobně to hrozně motivovalo hrát pro ně, aby poskakovali ještě víc. Taky jsme tam měli jednu babičku, které mohlo být minimálně 65 let, která křepčila naprosto nejvíce ze všech, a hlavně se od začátku do konce ani nezastavila, což jsme nikdo z nás nedokázali pochopit. Brunova sestra se taky nenechala zahanbit a pěkně vpředu tancovala od začátku do konce, a Roman vedle ní taky.

Skončili jsme asi v půl jedenácté, poslední tři kousky byly naprosto vynikající, prostě to šlapalo a lidi byli nabuzení. Roman tvrdil, že pro něj ten koncert opravdu začal až při těchto písničkách. Tak se příště budeme snažit, aby to tak cítil od začátku. Jo, a krom toho jsme taky měli nasvětlení, což udělá s atmosférou taky hodně. My s Jimmym jsme zvolili postavení do oblouku, každý z jedné strany zpěváků, takže jsme se na sebe přímo dívali a zvolili tak trochu netradiční, ale rozhodně zajímavou, sestavu na pódiu, kterou se pokusíme držet si i nadále. (Pokud nám tedy příští zvukař pustí alespoň něco málo do odposlechů, abychom nehráli podle zraku, ale podle sluchu :))

Po koncertě jsme ještě rozjeli malou jamm session, kterou jsme otevřeli pro všechny přítomné hudebníky, takže jsme dohráli asi tak v jedenáct. Pak trochu úklidu, organizace a tak podobně, skupinové foto, atd. Pak jsme byli od organizátorů pozváni na drink, takže jsme ochutnali dvě africká piva a třetí nějaké místní točené kvasnicové. K tomu jsme ještě měli nárok na menší piknik, co nám připravili mistní ženštiny, takže jsme se o půlnoci ládovali kuskusem, kuřátkem a prasátkem. Taky jsme dostali džbánek vína, takže večer byl velmi zdařile zakončen. Povídali jsme si, sdělovali jsme si dojmy z koncertu, z atmosféry... Za každým z nás přišla spousta lidí, aby nám řekli, že to bylo naprosto skvělé, klobouk dolů, a že určitě přijdou znovu. Takže jsme získali spoustu dalších fanoušků. Je to moc příjemné, když takhle lidi přijdou a otevřeně nám říkají, jak moc se jim to líbilo. Nejen z tohohle důvodu mě baví být při koncertech na správné straně pódia :)

S Romanem jsme se vydali domů asi v půl třetí s tím, že jsme naprosto vyřízení a jdeme spát. Hmm, tak ne hned :) Na schodech seděla naše sousedka a mě hned docvaklo, že měli ten večer jejich crémaillère (kolaudaci) a že jsem úplně zapoměla stavit se tam a omluvit se. A hned nás pozvala nahoru na skleničku, takže co se nestalo, seděli jsme tam do půl šesté ráno a pak jsme šli teprve do hajan. Naprosto vyřízení.

Problém byl ale ten, že jsme měli být v poledne v jedné restauraci daleko za Villefranche (vlastně jsme tam byli asi před dvěma týdny na obědě s Romanovou rodinou), takže jsme se nemohli pořádně vyspat. Budík v devět ráno jsme oba vyignorovali a nakonec vstali v půl jedenácté, kdy už to bylo nezbytně nutné. Po bleskové sprše jsem si vybojovala, že se stavíme na trhu pro zeleninu, takže jsem zase za pět Euro dostala aspoň pět kilo zeleniny a můj zelinář byl hrozně milý. Musím se tam tenhle víkend zas stavit, jednak jsme to dost rychle spořádali, dvak abych mu udělala radost :))

.Com1 - zleva Bruno (basa), Yoann (kytara), Jimmy (saxo), Killian (percuse), Nessie (saxo), R.zi (kytara, zpěv), Corentin (housle), Julien (bicí), chybí Linda (zpěv)

V Trévoux jsme vyzvedli Audrey a pádili do té druhé vesničky, kde zrovna probíhal závod kozích dechů, či tohosi podobného, jen francouzského ekvivalentu. Takže jsme měli co dělat, abychom našli místo k zaparkování, před okny projížděly všemožné motorky a dělaly kravál, ale jinak jsme nebyli ničím omezováni.

Počasí bylo naprosto nádherné, tak nás trochu mrzelo, že jsme měli rezervaci vevnitř a že nás nedali ven. Na druhou stranu, patnáct lidí je patnáct lidí, měli to nachystané, a nikdo nemohl tušit, jaké bude počasí, takže jsem chodila ven na vzduch během kuřáckých pauz :) Strava byla opět kvalitní, bylo to velmi dobré, ale pro tentokrát to nebylo nic, nad čím bych se musela hodinu rozplývat. Asi jsem zapoměla napsat, že to byla oslava narozenin dcery přítelkyně Romanova táty. A taky nám rovnou s tím oznámili, že se budou v červenci brát (jako né rodiče, ale mladí, Audrey [nikoliv Romanova sestra] a Fred). Na závěr oběda, který se skončil v půl šesté večer, jsme měli ještě velký narozeninový dort s jahodami, nutné kafe (usínala jsem už v průběhu předkrmu) a rychle cesta do Lyonu, abychom stihli divadlo.

Původní informace jsem měla, že to začíná v půl sedmé, což bychom rozhodně nestihli, ale nakonec jsme tam dorazili chvilku před sedmou a ještě jsme si stihli popovídat s Claire a Pavlem, kteří nás tam pozvali. Protože do Lyonu přijel divadelní ansámbl z Čech, z Polska, Ruska atd. Celý týden probíhá divadelní festiválek z celé Evropy.

A pak vyjdu ven před divadlo, kde se soubor rozhodl hrát vzhledem ke spoustě schodišť a možností odkud přicházet, a tam nahoře na "balkoně" vidím známou tvář. Tak mi to chvíli šrotovalo a pak mi to docvaklo: Čajovna pod stříškou! Jasně, Jaruška, co bydlí ve vedlejším vchodě, než moji rodiče! Ach, ten svět je malej. No a ona to popisovala stejně, že tomu v první chvíli taky nechtěla uvěřit :)

Jejich představení bylo krapet absurdní, ale neuráželo, a nakonec v tom člověk i uviděl trochu smysl. Hlavně pro mě bylo příjemné slyšet takhle češtinu od více lidí, z nějakého oficiálního místa. V souboru mají jednu Polku a jednoho Litevce, kteří mluví moc pěkně česky a myslím, že i žijí v Praze už delší dobu.

Když jsme vytrpěli one-woman-show - Desdemóna od nafrněné Polky, která nám oboum s Romanem tak neskutečně připomínala Gluma, fyzicky i projevově (ta scéna, kde se v něm hádá ten dobrý a ten zlý), že jsme se nemohli soustředit na nic jiného, a krom toho mluvila staroangličtinou, takže jsme tomu skorem nerozuměli; a pak shlédli představení ruských holek od hranic s Kazachstánem na téma rituály okolo porodu v tamním kraji, v nááádherných krojích a s úsměvným hudebně slovním doprovodem, tak jsme se nakonec s ostatními Čechy dohodli, že se jde k divadlu Des Célestins a tam se bude sedět a pít.

A jeden detail na Nessie, Corentina a Killiana

Domů jsme dorazili asi v jedenáct a musím říct, že jsem se hodně moc přemlouvala, abych to nezalomila rovnou do postele. Nakonec jsem se tedy rozhoupala a vyrazila na kole do centra. Roman mi řekl, že nikam nejede, a že se stejně budu víc bavit sama. To byla trošku škoda, protože tam bylo několik cizinců, se kterými jsme se bavili i anglicky. I když všichni uměli aspoň trošku česky, a to jak Francouzi, tak Litevec a Polky. Původně jsem myslela, že tam vydržím tak hodinu a pojedu domů padnout do postele, ale pak jsem se nějak rozjela, únava se odsunula kamsi do pozadí, a já jsem zůstala až do konce, tzn do čtyř ráno.

Skvěle jsem si pokecala s Jaruškou, která mi povídala o tom, jak je teď v Praze, nebo taky s jejich šoférem-odborným asistentem na DAMU (teda aspoň myslím, že je to tahle škola), a ti dva se rozhodli, že by v červenci přijeli. No jak to tak vypadá, tak sem v červenci přijede aspoň deset lidí... jen doufám, že ne všichni najednou :)

Ve dvě ráno jsem se dozvěděla, že jsme vyhráli mistrovství světa v hokeji, a to tak, že Jaruška začala poskakovat kolem nás, řvát JÓÓÓ a neměla daleko k tomu, aby tam začala metat kozelce :) Nějak mi hokej ani fotbal nic moc neříkají, ale je to stejně příjemný pocit, že jsme zase jednou na špičce a že se o nás ve světě trochu ví. Zvlášť tady.

Do postele jsem se opravdu složila, Roman říkal, že měl strach, abych nezlomila laťky, jak jsem do ní zapadla, a vylezla jsem v jednu odpoledne, protože po tomhle náročném víkendu jsem si pořádnou siestu fakt zasloužila :)

Miluju sociální stát!

Dneska mě Roman konečně donutil podívat se na svůj bankovní účet, abych věděla, jak na tom jsem. A tam mě čekal šok: 2x tolik peněz, než jsem čekala! Ano, měl se mi tam připsat plat za těch 14 dní práce, ale ten zbytek? Tak to nedočkavě rozkliknu a koukám, že mi je poslal CAF. To jsou ty příspěvky na bydlení, jak jsem jako student dostávala 87 Euro měsíčně. A teď nepracuju a oni mi pošlou TAKOVOU sumu? Musím říct, že mě to fakt potěšilo :) A taky nás to lehce zachránilo od tření bídy s nouzí příští měsíc. Hned jsem motivovanější hledat další práci.

---

Taky jsem dneska byla znova na pracáku, abych se tam prakticky nic nedozvěděla. Chybí mi 78 opracovaných hodin, abych dostala podporu. Tak jsem se začala znovu shánět po zahradnici, případně nějaké formaci na toto téma. A dostala jsem se na zajímavé webové stránky, kde jsou nabídky jak pro architekty-krajináře, tak pro dělníky-zahradníky. Teď se jen musím dokopat k tomu, abych sepsala slušný motivační dopis a mohla odpovědět.

Jinak mě stále víc láká udělat si nějakou nástavbu právě na toho architekta krajináře. Problém ale je, že žádná taková škola není v Lyonu, takže si můžu vybrat mezi Paříží, Lille a Bordeaux...chjo. V Lyonu jsem našla jedině pro zahradníky. Za dva týdny mám rande na pole emploi, kde se půjdu poptat, jak je to s financováním mojí eventuální formace, a co pro to všechno musím udělat. Doufám, že budou krapet sdílnější, než dneska...

Na sociálku půjdu v pondělí, dneska mám ještě spoustu věcí na vyřízení na počítači a odpoledne se tu staví Jimmy, abychom se zavřeli do zkušebny a ještě pilovali písničky na zítřejší koncert kapely. Těším se na tenhle víkend, bude super: v sobotu budou africké trhy, na kterých budeme potom večer hrát, a v neděli jdeme na rodinný oběd a večer nás pozvala Claire na divadelní festival, kde bude mimo jiné i český soubor s nějakým představením. V pondělí je zase volno (si tak říkám, kdy že ti Francouzi vlastně pracují?), takže asi pojedeme do Trévoux podívat se na Romanovu maminku a trochu si užít klidu na venkově.

Menší dávka optimismu je občas potřeba, co?

Kdyby byl život spravedlivej

...tak by to asi nebyla taková sranda, myslí si Pánbůh. Určitý věci mě začínají vážně rozčilovat. Například to, že mě na sociálce vyhodili s tím, že nemám jakýkoliv nárok zpětně požadovat něco, na co jsem měla nárok, ale nikdo mi neřekl, že si o to mám požádat. Takže těch cca 200 Euro za zdravotní prohlídky si prostě zaplatím ze svýho. Bez jakýchkoliv příjmů. Jste milí... No a krom toho se mnou ta skvělá banda architektů rozvázala pracovní smlouvu během zkušební doby, která čítá 12 dní...

---

Nechci se o tom moc bavit, už mě to nebaví, unavuje mě to a považuji to za vyčerpávající a nevyřešitelné téma. Prostě jsem ve středu odešla z práce a v pondělí ráno, když jsem se koukla na maily, tak tam na mě čekal jeden, co měl předmět Přerušení smlouvy. Hmm. Tak jo. Když jsem se šla zeptat, proč, tak se mnou nemluvily ani dveře. Nikdo z těch super kolegů, kteří se se mnou ještě ve středu kamarádili, mě ani nepozdravil. A paní šéfová se na mě tvářila tak, že jsem si připadala minimálně jak masovej vrah.

Dozvěděla jsem se, že se kolektiv shodl na tom, že do něj vůbec nezapadám, že se jim nelíbí můj způsob práce a že "už nechtějí více mě". Fajn. Stihli to docela rychle. Nemám ráda pokrytce a nemám ráda nespravedlnost. A nesnáším lidi, kteří vám do očí tvrdí, že mají radši férové jednání na rovinu a pak vám za zády udělají tohle.

Ve středu jsem to byla povídat na sezení anonymních alkoholiků, takže mi ta naše lektorka nabídla, že si dáme příští týden rande a ona tam zavolá a zeptá se, proč a co a jak. Nevím, jestli to chci vědět, ale na druhou stranu, jestli to pro mě někdo udělá, tak by byla blbost toho nevyužít.

Rozjela jsem zase trochu hledání, občerstvila lehce zašlé kontakty a jinak si užívám toho, že jsem doma, mám čas lítat po doktorech, bankách, nákupech, sociálce a uklízet. Dneska jsem na sebe byla opravdu pyšná, protože jsem sama stvořila slušný sprostý dopis do první banky, kde už tři měsíce čekám na zrušení konta. A neměla jsem tam jedinou chybu. Začínám chytat ty jejich fráze a dost mě to baví :) Jo, a s doktorama si ještě užiju, musím znova na krev a budu brát kvanta železa, protože máme v rodině chudokrevnost a protože moje hodnoty jsou fakt napováženou. Paní doktorka mi řekla, že to je dost pravděpodobné, že moje neustálá únava pramení právě z toho nedostatku železa. No tak uvidíme, jestli tohle všechno, co teď pro své zdraví provozuju, bude mít nějaké pozitivní výsledky... Bylinky, proteinové koktejly, železo, cholesterolová dieta... Asi se z toho brzo zblázním a začnu se živit jenom francouzskými paštičkami s křupavou bagetkou. A pak si koupím trakař, aby mě na něm mohli vozit, protože kolo pode mnou praskne :))

Jak vidíte, tak si z toho vcelku nic nedělám. Z ničeho. A k čemu by to taky bylo, když i tak mám nervy dostatečně v hajzlu? Aspoň mě potěšilo, že za ty dva týdny práce jsem dostala zaplaceno skoro stejně, jako za měsíc u Žána Lyka. Tak bude aspoň na dva nájmy a já si do té doby snad najdu nějakou práci aspoň v Mekdonaldu, abych si nadělala ještě 80 hodin práce a konečně dostala podporu v nezaměstnanosti, jupííí!

Jen se trochu bojím, že jak jsem předtím s žádnými příjmy měla nárok na tu 100% zdravotní péči, tak teď díky těm penězům, co jsem dostala, mě pošlou do háje. Mezitím jsem si v bance vyřídila "zdravotní doplněk", tzn doplacení poplatků na plnou výši. Vzhledem k tomu, jaké specialisty navštivuju, jsem si vzala ten nejvyšší, což ale vychází na 70 Euro měsíčně, což si bez žádných příjmů nemůžu moc dovolit :( Na druhou stranu jsem tenhle tejden vyplajzla už 140 a ještě 50 to bude minimálně, takže se mi to docela vyplatilo. Takže zejtra musím na pracák a na sociálku poptat se, co a jak, a příští týden do banky, kde vymyslíme nějakou střední cestu, abych byla alespoň z větší části připojištěná. Život je fakt jednoduchej, v zemi, kde jste cizincem a neznáte tu vůbec nic... A né, že by se někdo snažil vám to usnadnit :(

Jooo, po pěti měsících čekání jsem dostala zdravotní kartičku, takže konečně nemusím sbírat ta nekonečná lejstra na to, aby mi sociálka vrátila alespoň určitou almužnu!

No, a ještě než jsme jeli do Carké a než jsem byla vyhozená z práce, protože přiznávám, že s touto variantou jsem fakt nepočítala, tak jsme se byli podívat v nově otevřeném křídle nákupního centra na Part Dieu a koupili si bedničky k počítači 5.1, abychom to stále neposlouchali přes ta chrastítka z monitoru. Docela změna :) Já jsem si vymohla takový ten malý vysavač do ruky, který za sebou netáhne šňůru, protože se neustále nabíjí, a který je tudíž pořád všude po ruce a člověk není tak líný ho vytáhnout a vysát ty chomáče prachu, co se tu všude povalují. Věřím, že čtenářky toto ocení, i když čtenářům to nic neřekne :)

Zasadila jsem další semínka, když rajčátka krásně rostou, prozatím jsem vybrala asi 15 rostlinek, které vypadají, že by z nich mohlo něco být, dala jsem je do kelímků samotně, a čekám, až třeba v srpnu budeme mít domácí cherry rajčátka :) Takže, ta nová jsou rukola a kopr. Uvidíme, co z toho bude. Ještě si chci koupit ředkvičky, ale nikde jsem je nemohla sehnat. Doufám, že se dají sázet průběžně přes celé léto a ne jen na jaře. Bazalka začíná pomalu růst do výšky, i když se jí moc nechce, a pažitka se nejspíš nesmí zalívat shora, protože mi celá uschnula. Odteď už vodu liju jen do mističky pod ní. Respektive dělám to skoro se všemi kytkami, které by mohly být háklivé na vodu shora. Jinak kaktusy a jiné rostlinky, co jsem dostala od botanika Tomáše, se mají dobře, a některé z nich velmi dobře prosperují, z těch chudinek se vyklubaly krásně zelené skalničky a podobně :)

Jo, a když už jsme u té nespravedlnosti, Roman dostal pokutu za špatné parkování. Protože u nás v ulici dělali nějaké travaux (práce) a zapoměli tam tu ceduli dát 48 hodin předem. Dali jí tam to samé ráno, co s tím začali, a rovnou zavolali policajty, aby ta auta odtáhla. Měl aspoň štěstí, že šel zrovna okolo a schytal jen pokutu a ne odtažení... Ale chudáci majitelé těch dalších patnácti aut, co půjdou v klidu hledat svoje auto, aby jeli do práce, a ono tam nebude?

C'est la vie... Jednou jsi dole, jednou jsi nahoře. A ber to všechno s nadhledem a s humorem, protože jinak se zcvokneš :)

Carqueiranne

Byli jsme zas u moře. O čtvrtka do neděle. Heč :) Ale myslím si, že jsem si to docela zasloužila. Zvláště poté, co jsem tam loni strávila celé čtyři dni, kdy ostatní pařili, za počítačem a dodělávala svojí diplomku. Tak letos jsem nehnula ani prstem a čtyři dny jsem strávila s ostatními různými výlety, alkoholovým opojením a grilováním masíčka a zeleninky. Skvělý prodloužený víkend. A taky velice příjemná změna počasí - konečně sluníčko a vcelku teplo po dvou týdnech, kdy v kuse jen pršelo.

---

Poučeni minulými lety, vyrazili jsme ve středu večer, ale opravdu večer, asi v půl dvanácté (mimo jiné jsme měli do jedenácti s kapelou zkoušku) a na místo určení jsme dorazili asi ve dvě ráno. Romain si půjčil od táty auto, abychom nejeli tou jeho plechovkou, co by se mohla v průběhu cesty rozpadnout. Takže 15 kilometrů před výjezdem z dálnice u Toulonu (takže skoro na místě) začalo vyluzovat podivné zvuky, klepání, tak-tak-tak-tak, jeli jsme jako traktor. Pozdější návštěva v servisu zjistila, že je v háji motor a že to nemá smysl opravovat, takže jsme od pojišťovny dostali půjčené auto na jeden den a cestu zpátky a Romanův táta se rozhodl, že tam to auto nechají a nebudou ho ani opravovat. To jen tak na okraj.

Nicméně do Carqueiranne jsme dorazili v pořádku, tentokrát jsme si ani nenechali nikde v Marseille ukrást věci, a setkali jsme se tam s Pierrem (domek jeho prarodičů), jeho slečnou Julií a Loreline, co jsme u ní byli v červenci na návštěvě. My jsme přijeli ještě s Dorianem, který byl v Carké taky už loni. Docela komorní oproti jiným ročníkům, ale všichni jsme se shodli na tom, že to nebylo na škodu. Taky jsme místo obvyklých čtř hodin potřebovali jen jednu na úklid.

Rovnou jsme zasedli v kuchyni a začali likvidovat ty zbytky alkoholu, které dovezla osádka druhého auta. Já jsem to zabalila první, "už" v pět ráno, protože jsem byla docela unavená z práce, kde jsem celý den skoro usínala. Romain s Julií strávili brzké ráno hraním sportovních her na Wii a neobtěžovali se jít spát, protože to je prý ztráta času.

Před polednem jsme se vypoklonkovali z baráku a jeli k Pierrovým rodičům na oběd. Bylo to od nich velmi milé, že nás pozvali. Ještě štěstí, že nás nebylo víc, to by nás asi tak vroucně nepřijali. Já jsem si moc užívala toho krásného počasí, navíc mají moc pěknou zahradu, takže jsem se okamžitě rozeběhla s foťákem a zachytila pár pěkných detailů. No řekněte, čekali byste jen takhle z ničeho nic na zahradě citrony? V květnu?

Cosi, co jen vypadá jako kopr, ale líbil se mi hlavně detail.

Odpoledne jsme se ještě vydali na nákupy do Carrefouru, náš košík čítal několik lahví lihu naředěného na 40 a více procent, vína, piva, aspoň pět kilo masa na grilování a klobás a brambůrků. Večer jsme grilovali. Přišlo pár lidí, ale ne zas tolik, takže to pořád ještě zůstalo v docela komorní atmosféře. Jen mě tam dost rozčiloval jistý Gerard, který mluvil brněnským přízvukem (prý typický marseillský přízvuk), i já to v tý francouzštině slyšela, hlavně jsem mu skoro nerozuměla, a krom toho ani nebylo o co stát mu rozumět. Grilování mě baví. Baví mě taky vařit, starat se o oheň, obracet maso, naložit ho (zapoměla jsem si vzít koření a nechtělo se mi nic kupovat, tak to vyřešil svazek petrželky a palička česneku, taková marináda je nad všechna koření!) a vidět, že to lidem okolo chutná. Roman mi pořád říkal, že se do toho nemusím tolik angažovat, ale mě to fakt bavilo. Jo a taky jsme grilovali spoustu zeleniny, nejvíc miluju cuketu lehce potřenou česnekem, ale i papriky či žampiony nebyly špatné. Cibule je klasika a rozpečený hermelín zmizel tak rychle, že jsem ho skoro ani neochutnala. Fotky bohužel nejsou.

Další den se půlka tábora rozhodla, že půjde na "acrobranche", přemýšlím, jak se tomu říká u nás. Je to v lese, mezi stromy je natažená spousta provazů a mezi nimi různé překážky, takže chvíli lezete, chvíli se vznášíte ve vzduchu, někdy jdete po provaze, kýváte se na kládách, nebo se vezete na skobě z kopce dolů. Zespoda, s flaškou růžového, to bylo opravdu poučné :) Až jsem tam z toho usnula. Podruhé jsem ještě usnula, když jsme se byli podívat na nový Moradův loft (Morad je ten kluk, co byl s JM un nás v Praze). Prostě jsem se svalila na pohovku a najednou mě budili, že už jdeme. Večer se opakovalo to samé, jako den předtím, ale tentokrát jsem se už moc neangažovala. Hlavně taky proto, že s barbecue začali až asi ve dvě ráno, a já si šla lehnout už někdy v 11. Byla jsem unavená, sledování rozhovorů tolika lidí najednou mě unavovalo ještě víc, takže jsem se ani nesnažila vydržet dýl.

V sobotu jsem se už nakrkla, že jsme třetí den na jihu u moře a ještě jsme ani nevylezli z chalupy těch 150m dolů k pláži. I když bylo moc krásně, tak na koupání to rozhodně ještě nebylo, sluníčko sice pařilo, ale všudypřítomný vítr zavinil, že i tak nám byla docela zima. S Romanem jsme vstali asi v deset, pouklidili ten čurbes v kuchyni a na terase, a když ani pak nikdo ještě nevstal, tak jsme se sebrali na procházku a na romantický oběd ve dvou v nějaké příjemné restauraci s výhledem na přístav. Dali jsme si oba kýbl mušlí, ani jsem je nemohla sníst, takže jsem jich tam skoro půlku nechala. Ale i tak jsem měla pocit, že jestli exploduju, tak ze mě ty malé oranžové mršky budou lítat po desítkách :) Jinak ostatní se ozvali asi v půlce našeho oběda, zajímalo by mě, v kolik šli vlastně spát.

Ještě stále jsem nepochopila lidi, kteří na prodloužený víkend jedou na jih, a pak ho stráví zavření v temném obýváku před předpotopní televizí hrama na Wii a playstation. Tak jsem se odpoledne sebrala s knížkou a šla si sednout k příboji, číst si a poslouchat ten příjemný šum moře. A cítit tu skvělou slanou a studenou vůni, kterou nikde jinde nenajdete.

Večer jsme jeli k Loreline do baráčku na další párty. To je ten skvělý dům nad Toulonem na kopci, s tím super bombastickým výhledem na přístav a město, se třemi patry tak důmyslně propojenými... Znovu jsem si musela vyfotit výhled. Až bude chvilka, možná ho srovnám s tím loňským... Určitě ale vím, že je tam nový jeřáb ;) Jinak po skvělé večeři v podobě grilovaného masíčka, brambor a salátu jsem opět vytuhla, zato jsem se krásně vyspinkala (poté, co jsem byla Romanem odvedena do opravdové postele :).

A poslední den? Poklidili jsme v domečku a vyrazili do Toulonu, vyzvednout vypůjčené auto, hodit věci k Pierrovým rodičům a odtama do Toulonského přístavu, kde jsme si nejprve sedli na drink a pak na večeři. Přišla Loreline, ale zase tam nebyla Julie, která zůstala u rodičů, takže nás bylo pět. Nějak jsem se ocitla na té osamocené větvi, takže jsem se jako obvykle věnovala svému salátu a moc se nesnažila pochopit diskuzi na druhém konci stolu. Porce byly opravdu velectěné, doteď přemýšlím, proč jsem si nedala ty obří krevety, ale salát, ale to se někdy stane, že se trochu sekneme ve výběru. I tak jsem měla pocit, že tu cestu autem po dálnici nepřežiju. Za vinu bych to dávala i sluníčku, takový lehký úpal se projevuje stejně. Ale naštěstí jsem se v autě docela vyspala. A domů jsme dorazili asi ve dvě, jen jsem dala do vázy naprosto úžasně vonící kytici šípkových růží, co jsem dostala od Pierrovy maminky (poté, co jsem je tam pět minut očuchávala a odmítla se od nich hnout), a okamžitě jsme zalehli do postele.

Letos to bylo nějaké kratší, nepříliš akční, ale stává se z toho dobrá tradice a rozhodně jsme si užili super víkend, a to je to hlavní!

Working process

Docela změna, ráno vstát, nasnídat se a někam vyrazit. Ani se mi moc nechce, nejradši bych zůstala v postýlce do jedenácti. Pořád nemůžu pořádně spát, hlavně když mě těsně před spaním něco rozčílí, případně zaměstná mozek. Začala jsem pilně pít bylinné čajíčky na uklidnění nervů a celkově zlepšení organismu a večer spolku pár kapiček kozlíku lékařského, po kterém se má taky dobře spát. Tak doufám, že se výsledek dostaví brzo, tohle je pěkně na prd, člověk je unavenej, ale neusne, takže je další den ještě unavenější.

---

Takže práce... je to tu príma. Pije se tu pořádný sypaný čaj :) Ve velkém. No dobře, to asi není ta nejrelevantnější otázka, noo. Jsou tu dva šéfové, jedna ženská, co se jmenuje Simone, a jeden chlap, jehož jménem si pořád ještě nejsem jistá, asi je to Rolland. Jinak jsem prozatím viděla jen Filipa a Doris, jo a ještě nějakého Portugalce či Brazilce. Jinak je tu ještě jedna holka, která má teď dovolenou. Jinak se tu předminulý týden ohřál nějaký kluk z Grenoblu, který jim po třech dnech jen tak řekl, že už nepřijde. Takže mi ve středu večer, asi dvě hodiny před odjezdem, volali, jestli bych nemohla nastoupit hned (poté, co mi dvakrát vysvětlovali, že mě nemůžou vzít hned, ale až od května). Dobrej šok :) Takže je nás tu teď šest a chtějí ještě vzít někoho, ale asi to nebude jen tak hned.

Prozatím jsem dělala akorát fasády, jednu čarovou jsem doplňovala o stíny a barvičky. Pamatujete si, jak jsem říkala, že v tak debilním programu, jako je PowerCADD už nikdy pracovat nebudu? Chyba lávky. Ale zase se mi teď hodí, že v tom úplně netápu :) A tu druhou fasádu jsem dělala ve Photoshopu, měla jsem stávající stav upravit podle projektu. To mě docela dost baví. Ale prý tu na to už někoho mají, zrovna tu holku, co tu teď není, tak nevím, jak to nakonec bude. Rozhodně bych radši dělala tohle, než kreslící prkno, ale to až tak nezáleží na mě, i když se na to asi brzo poptám. Jo a taky jsem si dneska dotáhla tablet a knihovny vzorků, protože jsem tu bez toho byla jeden den jak bez ruky.

Teď tu není nikdo, kdo by mi řekl, co mám dělat, tudíž nic nedělám. Nevím, co. Filip si mě prý má vzít pod křídlo, ale v úterý jezdí do školy v St Etienne dělat poradce na aťáky, takže tu není.

Jinak co se týče vybavení, tak je na velmi vysoké úrovni. Jsme na Macintoshích a mám dva monitory, paráda :) Oběd si ohřívám v mikrovlnce poté, co ho vyndám z lednice, sednu si k tomu na kanape s ostatními a čajík se tu vaří do konvice pro všechny. Tak si občas udělám ty svoje bylinky do hrnečku, co jsem si přinesla, ale jinak si dám s nimi. Pokud tam není nějaký ovoněný, bléé. Taky jsem tu zahlídla pípu na pivo. Evidentně jsou tu zařízení na nocovky.

Jo a co mě to včera večer tak nasralo? Z cca 300 Euro, co jsem zaplatila za doktory, mi bylo vráceno 80 a pravděpodobně je to všechno. Přijdu si jak idiot, když jsem se ptala všude okolo sebe, jak to je, a nikdo mi neřekl, jak to je doopravdy. Bych minimálně s některejma těma vyšetřeníma počkala, až začnu pracovat a budu to mít hrazené z nějakého pojištění navíc... Super systém, že když nemáš práci a nedostáváš příspěvky, že si musíš i sám platit doktory, kteří rozhodně nejsou nejlevnější... Musím nějak zkontaktovat Pole Emploi (pracák), jak si to jako představujou a jestli by mi to nechtěli zaplatit. A budu doufat, že jo. Jinak už tu k doktorovi nejdu.

Cesta autobusem byla dlouhá, ale aspoň jsem tam potkala fajn lidi. Nějakou holku, co jela na 4 měsíce na jih dělat servírku, aby si zdokonalila mluvenou fráninu a něco vydělala, má před státnicemi z FJ, ale ještě jí chybí jeden předmět, takže má teď úplný volno. A taky česko-francouzský pár, kde ta holka-francouzka umí téměř dokonale česky, rozhodně se s ní dá povídat a normálně se účastní konverzace. A bydlej kousek od nás. Tak doufám, že zajdeme brzo někam na skleničku! Jo a včera se mi ještě skrzevá tento blog ozvala jiná holka, co taky bydlí v Lyonu, jestli jí pozvu na příští koncert s kapelou - no jasně :) A taky zase někam zajdem s Karlem a Petrou!

Sobotní kolaudačka u Juliena byla dobrá akce. Náš koncert sice pokulhával, ale trénovat se musí pořád a všude. Hrajte taky před publikem, které sedí vzadu v místnosti a naprosto se nehýbe. To není moc motivující. Ale publikum nám říkalo, že v těch písničkách musí být někde nějaká chyba, protože prostě nedávají dostatek elánu, aby se člověku chtělo tancovat. A že jsou moc dlouhé. Tak s tím souhlasím, taky jsem to Rzimu říkala, ale on si furt nedá říct, ach jo. Pobavíme se o tom ve středu na zkoušce.

A jinak už nic, za dva dny se toho zas nemohlo stát tolik. A vzhledem k tomu, že tu pořád ještě nikdo není, tak jdu psát Prahu, kterou ale budu muset okráslit fotkama, takže jí prozatím publikovat nebudu.

Praha ze dne na den

Mojí nečekanou cestu do Prahy spojenou s poslední dovolenou před nástupem do práce budu muset popsat vyloženě deníkovou formou (pro změnu), protože se toho každý den stalo tolik, že by se to ani jinak popsat nedalo. Přijela jsem ve čtvrtek, jak už jsem avizovala, a zůstala až do dalšího pátku. Mohlo to být klidně delší, ale zhledem k polním podmínkám ubytování mi to docela i stačilo :)

---

Tentokrát jsem neměla náladu čekat na nádraží zase půl hodiny, než si pro mě rodiče přijedou, takže jsem volala už ze Zličína a řekla, ať rovnou vyrazí. Nakonec dorazili dřív, než já, a stejně jsem tam čekala, protože se museli hnout z parkoviště na 15 minut a máti nechtěla řídit. Takže než se dopajdala za mnou k autobusu, všichni už byli zase pryč, jako obvykle :) Otec odvezl auto a jel koupit benzín, aby nám teda jednou neblikala standardně ta kontrolka. Za čtvrt hodiny volá, jestli bych tam nemohla přijít, že nemá peníze, aby ten benzín zaplatil. Takže jsem přijela a rovnou mě stáhli o 1300. A to se vyplatí, ne?

Doma na mě místo dětského pokoje se dvěmi postelemi vykoukla třináctá komnata, takže jsem se ani nenadála a byla jsem vystěhovaná do obýváku na sedačku. Máti jako že vyhrožovala, že od měnění oken v lednu ještě neměli čas to tam uklidit, ale přiznám se, že tohle jsem nečekala :)

Ale zas abych si jen nestěžovala, tak k večeři byla mnou objednaná čína o dvou chodech a bylo to moc dobré. Bratr kupodivu neprudil a snědl to i s masem, takže jsme aspoň nemuseli dělat další chod. A krom toho si dost dobře sójovou čínu neumím představit :) Původně jsme chtěli potom vyrazit do hospody na jedno, ale byli jsme oba dost utahaní, k tomu jsme skončili večeři asi v deset, takže jsme se dohodli, že to necháme na jindy a šli jsme do hajan.

V pátek jsem vyrazila do hospody s Benderem. Nejdřív jsme šli do Louvru na kulečník, abych mu ukázala, jak to prozatím neumím. Jak už jsem psala někde v komentářích, tak se mi docela dařilo, až na to, že jsem vždy tu poslední kouli nedokázala došťouchat do díry. Nakonec jsem vyhrála dva jedna. Pak jsme šli k Majoru Zemanovi, protože mistr měl hlad a chtěl se navečeřet. Tak nemá chodit pozdě a mohli jsme se jen sejít před tou kavárnou a jít rovnou jinam. Domů jsem se dostala klasicky po půlnoci, teď nevím, jestli to byl první nebo druhý noční autobus. Bender dostal výslužku v podobě jedné flašky červeného a kola Kamembéru, seznámil se s maminkou (respektive maminka se seznámila s ním), a zase jel domů.

V sobotu jsem se původně chystala vyrazit na volejbal a na večer jsem organizovala hospodu s klukama z Earl Gray, ale protože se kluci nedokázali dohodnout a Thrain mi nabídl daleko atraktivnější program, odjela jsem v poledne autobusem směrem na Kladno a odtama na Libušín na bitvu. V autobuse jsem se seznámila s velmi sympatickým Slovákem Michalem, se kterým jsem pak strávila nemalou část odpoledne a večera, když jsme se koukali na bitvu, když jsem čekala, až Thrainova skupina doschůzuje a podobně.

Celou cestu mi ten pacholek Thrain nezvedal telefon, takže jsem musela zaplatit nechutné vstupné sto Korun a pak jsem se vydala ho hledat po táboře. Kupodivu jsem na něj narazila skoro rovnou, procházel se a meditoval jako počestná mnich. Když jsem se ptala po České Korouhvi a Sempitermu, tak mi řekli, ať se kouknu do tábora číslo jedna, kde jsou samé ortodoxní skupiny, že oni to takhle hrotí. Tábor byl rozdělen na tři skupiny a byl to jakýsi skanzen různých období a různých řádů, jak žili, jak se připravovali na bitvu a tak podobně. Tahle bitva byla dost netypická, protože se tu v jednom boji setkaly všechny možné doby středověku, na jedné nebo druhé straně.

Před bitvou jsem se do tábora nedostala, jen jsem si tam odložila baťůžek se spacákem a bundu na večer. Ani mě tam nepustili, že prej bych jim porušila dekórum. Tak jsem se sbalila a vyrazila se naobědvat. Potom jsem se konečně dovolala a setkala s Michalem a jeho kamarády a koukali jsme na bitvu. Počasí se fakt vyvedlo, bylo krásně. Takže jsem musela před koncem zdrhnout ze sluníčka pryč a jít sehnat něco k pití, abych nedostala úpal. Škoda, že jsem takhle přišla o volný souboj těch dvou stran, ale asi jsem o nic nepřišla. Bylo to hezký, ale že bych to musela vidět dvakrát... Jela jsem tam spíš za atmosférou a lidmi, než na tu samotnou řežbu.

Po bitvě jsem začala prolejzat tábor a potkala jsem Jirku odnaproti se svojí novou slečnou Eliškou, která se mi moc líbí (jako hezká je taky, ale jinak je fajn i jako osoba :). Taky jsem se konečně dohledala Thraina a vyrazili jsme na pivo. Trochu jsme pokecali, ale pak mě zase opustil, takže jsem vyrazila s Jirkou a Eliškou obejít skanzen a stánky se středověce laděným zbožím. V sedm mě oba opustili a nechali napospas té pakáži šermířské.

Asi hodinu jsem se tam toulala tak sama a pak jsem zase potkala Michala, tak jsem se nasádlila k nim do tábora. Mezitím jsem řešila, že přijede bratr, protože máti mi nabídla, že by pro mě přijela, a pak mi volal Ajdam, že to bude on. Tak jsem si říkala, že by byla blbost, aby jel na otočku, takže nakonec vyrazil v půl osmé. V devět mi volal, že je někde na Kladně a že neví, jak jet dál, ale pak kdesi spatřil ceduli Bitva a když podle ní jel, tak brzo dorazil do Libušína. S Michalem jsme mu šli naproti. Rovnou mě stáhnul o stovku, když sem mu já bláhová nabídla skvělou gulášovou polívku za 25Kč. Milostpán chtěl guláš s kolínky za 60 a ani pivo si dát nemohl, takže dalších 30 za kolu...

Sempitermus pořád schůzoval a nechtěl mě tam pustit, nebo mě to nebavilo (to když mě tam konečně pustili). Nachodila jsem tam aspoň deset kilometrů za to odpoledne a večer. Z bitvy do tábora, z tábora ke stánkům, z tábora Sempitermu k tomu druhému, do hospody, zpátky, pro bratra na fotbalové hřiště... Kolem desáté Thrain konečně doschůzoval, to už byl bratr na místě, takže jsme pak vyrazili do hospody k venkovnímu krbu, kde se zpívalo, popíjelo, kecalo a vůbec tak nevážně krafalo. Po půlnoci jsme se rozhodli, že vyrazíme domů, začalo být docela zima a taky jsme nechtěli zůstávat moc dlouho. Těsně za vesnicí nás zastavili policajti, bratr byl strašně vysmátej z toho, že nadejchal 0,00%°. Trochu jsme se sice děsili, že nám začnou kontrolovat povinnou výbavu, o které jsme byli přesvědčeni, že jí otec v autě ani nemá (neřku-li, že jsme jí ani nedali dohromady :). Věděla jsem o prošlé lékárničce, ale ten zbytek byl taky spornej.

V neděli jsem vyrazila na procházku Prahou s Pavlem. Stavila jsem se na Havelském tržišti doplnit korálky a stáhla jsem ho o 30 Kaček, protože jsem neměla dost. A pak jsem ho ještě stála útratu v Literární kavárně (vynikající ledové Frappé). Tak jsem si radši vybrala trochu peněz, abych se mohla pozvat v Dobré trafice sama. Taková klasika, tyhle dvě kavárny navštěvujeme snad pokaždé. Bylo krásně, prošli jsme se centrem, poseděli na Kampě, koukali na vodu, plánovali letní vodu, kecali o ničem a o všem a asi v osm to zabalili. Večer jsem původně chtěla vyrazit hrát do Crossu, ale byla jsem už pěkně utahaná, takže jsem nakonec zůstala doma a pro změnu hledala, co si koupím za nový počítač.

To samé jsem taky dělala celé pondělí, kde to bude, co to bude, kde na to seženu peníze... Roman mi sice poslal peníze, ale na fr. účet, protože na ten český to nešlo, a jak je teda vyberu, nebo co. Nakonec mi půjčila babička, ale penízky jsem dostala až ve čtvrtek. Večer jsme zašli s bratrem na pivo a pořádně pokecali o životě.

V úterý jsem absolvovala další setkání, dopoledne rodinné, přijel strejda Martin, ten kterému jsem dělala posledně ty vizualizace domečku, takže jsme si chvíli popovídali, ale nebylo moc času. Pak jsme měli domluvený oběd s našima a s Édou, to je ten, co je napůl v tom našem ateliéru. Mámu jsem vyexpedovala tak, abychom tam přišly včas, samozřejmě, že jsme na otce čekaly dvacet minut. Měla jsem chuť objednat si a najíst se. Takovej jsem měla hlad.

Odpoledne jsem šla vyřešit bylinky, abych se konečně pořádně vyspala, tak jsme daly dohromady směs sporýše (5x), tymiánu (4x), meduňky (2x), levandule (2x), šalvěje (2x) a měsíčku (1x), ale neměli sporýše, takže jsem si vzala akorát tinkturu z kozlíku, po které se taky dobře spinká. Kdyby to některá z čtoucích dam chtěla vyzkoušet, tak docela doporučuju, je to takový "ženský čaj", ale dělá to dobře :)

Na večer jsem rezervovala Literární kavárnu pro 8 lidí, ale během dne se mi lidi průběžně omlouvali, nebo se ani neozvali, takže jsme tam nakonec byli čtyři, s bráchou a Jirkou s Eliškou. Večírek to byl super, ale je fakt, že tahle naše Holešovická čtyřka se taky mohla sejít trochu blíže domovu.

Ve středu odpoledne jsem se vydala opravit saxofon. Docela jsem si to tam vyseděla. Pan Rada byl v zase ve skluzu, ale na druhou stranu jsem ho ještě jinak neviděla. Takže jsem si poseděla dvě hodiny a doufala, že to stihne, než budu muset vyrazit na volejbal. Nakonec jsem to v pohodě stihla. Tělocvična v jedné ZŠ na Petřinách je opravdu pidi, hlavně za tu cenu, ale jinak jsme si v osmi dobře zahráli. Ještě jsme si poseděli v pizzérii, kde nás skoro vyhodili, protože už zavírali, jeden maník tam řešil svojí Asijskou snoubenku, kterou ještě nikdy neviděl, a já tam řešila s klukama, jaký počítač si koupím. Takže to nakonec taky dost ovlivnilo můj výběr.

Takže další den dopoledne, když mi otec konečně přinesl peníze, a když jsem se konečně rozhodla, co teda chci a měla na to peníze, tak už ho neměli. Takže jsem si musela přidat tisícovku a vzít si krapet dražší model s televizním tunerem, který nevím, na co využiju, ale to je jedno. Za tu srandu to stojí. Je trochu menší, daleko lehčí a netopí (oproti tomu minulému), protože pokud nemusí, tak používá integrovanou grafiku, a zatím jsem vlastně ani jinou nepotřebovala. Nakonec je to ta nová deska i5 se čtyřmi jádry a k tomu grafika NVidia s 1GB paměti a RAMkou 4GB. Doufám, že tenhle mi nějakou chvíli vydrží. Taky jsem koupila dvě giga paměti pro ten druhý stolní počítač, udělalo mu to moc dobře :) Koupit jsem si ho šla až odpoledne, takže jsem ani neměla moc času si ho vyzkoušet. Vlastně jsem na to neměla pořádně čas doteď. Ale to neva, funguje to, umí to všechno, co chci, a je to hezký.

Poslední den před odjezdem jsem měla pořádně napraný. Na oběd jsem vyrazila do Dejvic s kamarádem Matějem, od příjezdu jsem měla děsnou chuť na smažený hermelín,takže jsem se ho dočkala. S hranolkama a půl flaškou kečupu :) Zato Kofolu jsem si chtěla dát celý týden, ale nikde jí neměli točenou. Takže jsem si jí koupila až v Plzni na nádraží při cestě zpátky do Lyonu.

Z Dejvic jsem jela na Břevnov na hodinu saxíku se Zdeňkem a skvěle jsem si zahrála. Pořádně jsem se odvázala a hrála i takové ty šílenosti, jak člověk lítá přes celý rozsah nahoru a dolů a strašně chychle a hrozně mě to bavilo. Odvázala jsem se do říše půltónů, jako ještě snad nikdy. A Zdeněk mi řekl, že takhle jako já nikdo nehraje, protože ostatní se drží stupnice, ve které se hraje, zato já ty stupnice naprosto ignoruju, takže si hraju tak, jak se mi zachce. Škoda, že je to tak daleko, fakt bych k němu chtěla chodit častěji.

Večer jsem vyrazila do Jinonic na návštěvu ke kamarádce Aničce z gymplu. Mají s Tomášem nový byteček a moc se mi líbí. Mají super terasu, dokonce za roh. A mají tam děsně moc kytek. Hlavně kaktusů. Dokonce dorazila i Brunďa, člověk se nemůže pozvat k ní domů na masáž, ale musí jet až do Jinonic, aby se s ní viděl...hrůza :)

Daly jsme si šumivé růžové, co jsem dovezla z Francie a bylo moooc dobré. Tomáš přišel později, takže jsme se z terasy už stáhly dovnitř a pak jsme si tak různě povídali, většinou spíše po dvojicích než ve čtyřech. Bylo to fakt fajn posezení. Musíme se vidět určitě častěji. Od Tomáše - kaktusologa - jsem dostala spoustu kaktusů a aloe a ještě něco dalšího zeleného, až už jsem musela říct, že nic nechci, že to musím ještě odvézt do Francie :) Stíhala jsem tak-tak předposlední metro a poslední trojku domů, musela jsem absolvovatv výšlap schodů na Masaryčce, ale stihla jsem jí. Doma jsem šla rovnou spinkat, abych byla čerstvá na nákupy a balení a taky tu hroznou dlouhou cestu zpátky do Lyonu.

Takže ráno jsem podnikla rychlé pivní nákupy, koupila jsem dva kartony plechovkového piva na sobotu a jedno balení Zlatopramen 11 6*1,5l pro mě na delší dobu. Pak sbalit tašky (přijela jsem se dvěma prázdnými a odjela se třemi nacpanými), dokonce dorazil i reklamovaný hrnec (naši si koupili nějaký super hrnce z titania a rozhodli se, že mi jeden dají, ale měl nějaký špatný povrch, tak jsme to hned reklamovali). Máti mě dokopala jít na jídlo do jídelny na rohu, protože otec šel v deset nakupovat, ale přišel až ve tričtvrtě na dvanáct, takže by nestihl ani to uvařit. Děsně mě oba vynervovali, že jsem se až začala těšit do autobusu, kde bude nuda, ale ticho a budu se moct vyspat. Ta cesta autobusem byla fakt nekonečná, příště asi poletím, jestli teda někdy ta islandská sopka přestane soptit, protože teď je to docela risk si teď kupovat letenku. Aspoň jsem se tam seznámila se super česko-francouzským párečkem (holka-francouzka umí česky), u kterého doufám, že se s nimi uvidíme hodně často. Chci kamarády! A hlavně česky mluvící!!!

A to by bylo všechno, doufám, že jsem podala vyčerpávající raport z mého týdenního pobytu v Čechách, psala jsem to aspoň tři hodiny, takže si toho važte :)

Záběry z bitvy: (jinak jsem totiž vůbec nefotila)

Tábor neboli skanzen. A taky davy lidí. To, co vidíte, je tak asi 1/20tina.

Jednání králů a začátek bojů

Tak třetina z celkového počtu šílenců, co se v sobotu odpoledne prohánějí po louce s mečema a v plné polní

Záběr zblízka na družinu Německých rytířů. Přesně uprostřed, ten, co je k nám čelem s tím kopím, to je Thrain. Hledat ho nebylo těžké: byl v bílém a o hlavu větší, než všichni ostatní :)

Ukázka táboru zblízka

A ještě jedna: s Thrainem a soudkem rumu :)

Jo a taky jsem mámě vyrobila indiána na krk. Dokonce dva, protože toho prvního jsem spálila. Mají děsně silný gril, chjo.