Teda to letí, ten čas. Mám pocit, že páteční večer byl dneska ráno...a to už je zase neděle večer a zejtra jsem si řekla, že začnu tvrdě makat do školy. V pátek jsme úspěšně odevzdali parasismique (teda jestli jsme ho úspěšně zakončili se dozvím tak za měsíc, při tempu, v jakém tady dávají známky), takže jsem si po několika dnech, které jsem nad tím proseděla, trochu zazewlila. Jana měla tento týden prázdniny, takže se z Montpellier vypravila do Lyonu a kromě toho, že jsme byly trochu po městě, na kole a na bruslích, jsme pořád pekly nějaký dorty a vařily českou kuchyni. A Francouz skoro na všechno řekl, že to zná. Urgh! Ale knedlíky naštěstí neznal!
Minulý týden jsem načala tím, že jsem se v pondělí celej den nudila ve škole na něčem, co se dá nazvat asi ekonomie, případně stavební povolení, a naučila jsem Paula hrát Židy (jako piškvorky, ale silně to připomíná GO), načež jsem to úplně projela. Na odpoledním kurzu jsem zůstala jen proto, abych mohla jít v pět do bazénu, ale když jsem tam došla, byl z důvodu údržby zavřenej. No fajn, aspoň jsem dorazila dom eště za světla a podnikla sebevražedný výlet do Lídla na nákup. Chtěla jsem uzenýho lososa a čokoládový müesli, takže ani jedno z toho neměli. Načež jsem nakoupila jen za pouhých 40 Euro...haha. Ale sehnala jsem spoustu ingrediencí na Janin příjezd, aby mohla upéct Míša řezy a tak ;)
Večer jsem psala svoje dvě stránky lží na Mémoire, abych mohla mít validé první semestr a abych konečně trochu hejbnula s těma svejma slavnejma kostelama, když už je aspoň mám nafocený. Výsledek byl, že jsem napsala stránku asi tak jednu a pak si šla hodit sprchu, umejt vlasy a napatlat na ně červenou, abych se trochu rozptýlila od šedosti posledních dní. Výsledek dopadl krapet více červeně, než jsem zamýšlela, protože ty proužky vyšly trochu moc tlustší, než měly. Ale červený konečky se vydařily. Jen se to už zas vymejvá do oranžový, tak to asi budu muset chodit častěji do bazénu!
Jak jsem byla unavená, tak jsem šla zase spát až dlouho po půlnoci, abych se donutila vstát asi v devět a dopsat ty žvásty a jet do školky. Jinak moje mémoire momentálně vypadá jako omalovánky tak tříletých dětí, protože jsem si stanovila strukturu kostela (hlavní loď, vedlejší loď, věžička a tak) a na schémátkách fasád každého kostela to vybarvuju, což je nejjednodušší způsob, jak se v tom aspoň trochu vyznat. Ale musím říct, že jsem si zvolila moc pěkný barvičky, co k sobě sedí...hihi.
Čekala jsem totiž na Martina a jeho zásilku z Prahy od našich. Přijel asi v jednu v noci, takže jsem vybalila tvarohy, hermelíny a pár věcí a když jsem do těch tašek nakukovala, tak jsem si připadala jak na pionýrském táboře, když nám naši posílali balík. Dostala jsem mimo jiné asi 20 Horalek, po deseti Polomáčenky, Siesty, Tatranky a možná ještě něco (požadavek byl 10 Horalek a 5 Polomáčenek), takže to budu muset pilně rozdávat, nebo si za chvíli můžu nakupovat novej šatník! Co jsem dostala dál...třebas dáreček k svátku (ani jsem nevěděla, že ho zas budu mít...to to letí), jen mě lehce sejří, že ho mám tejden po Valentýnu, ale co, ty srdíčkový hrnečky jsou docela roztomilý...musíme mamince poděkovat! No, a taky jsem dostala protestní oranžově oranžovou mikinu, která má barvu asi tak jako oranžovej zvýrazňovač a kterou ve škole rozhodně nikdo nepřehlídnul ;) Když mě viděl jeden spolužák, kterej nosí zářivě oranžovou šálu, ale jinak vcelku nebarevné hadry, tak asi půl minuty zapomněl zavřít pusu. Super! Jinak ještě přišla krosna pro Janu, která opravdu vážila ten metrák, jak varovaly všechny zůčastněné strany ("Tak jsme předali Martinovi vše, poněkud se zděsil nad množstvím věcí, ale vzal to hrdinsky. Posíláme Janinu tašku (je úděsně těžká, ani ji nezvednu) a dvě nákupní tašky s věcmi pro Tebe (ty jsem unesla).") Ty ťamanský tašky jsem rozhodně v kufru auta poznala hned, jak ho Martin otevřel :)
V jednu v noci jsem začala nakládat Hermelíny (to byla taky mimo jiné záminka, jak dostat Martina ještě večer ke mě, abych ty věci nemusela nosit od nich na zádech natřikrát) a na konci jsem udělala pěkně naaranžované foto i s chlebem, pivami a tvarůžky (které otec i přes výslovné NE, nechci je, zabalil s sebou (naštěstí do tří zatavených pytlíků)) a poslala to všem pozvaným, abych jim udělala chuť. Jo, ještě jsem si taky nechala poslat TVAROH na ty Míša řezy (chtěla jsem dva, dostala jsem čtyři...jeden si odvezla Jana do Montpellier, že upeče buchty a zamrazí je, než příště přijedu, hehe). Martin mi vyprávěl o tom, jak ho naši instruovali, že ty tašky má přes noc nechat venku v autě, aby se hermelíny a tvarohy nezkazily, ale zas pak měli strach, že to auto někdo přes noc vykrade (a ukradne pět Sedlčanských hermelínů, jistě). Upřímně se u toho vyprávění bavil.
V úterý po škole jsem vyrazila z Part-Dieu busem číslo 70 do Neuville za Romainem na slíbenou večeři. Příjemně jsme si při přípravě večeře popovídali s jeho maminkou a trochu i se sestrou, papů bylo dobrý (losos s pórkem a brambory) a líbilo se mi konečně se trochu podívat, jak to funguje ve Francii v rodinách. Jo a v kuchyni se mi dařilo výborně překážet, asi tak dobře, jako to jde Romainovi tady u mě v naší trojúhelníkové kuchyňce ;) Po večeři jsme zalezli k němu do pokoje a koukli na dva francouzský filmy, jedno byla pohádka, tak tam jsem, až na jednu asi pětiminutovou pasáž, nepotřebovala žádné překlady a pomoc. Pak jsme koukli na něco komičtějšího, tuším Tři bratři, takže sem-tam jsem potřebovala zastavit, hlavně jsem taky začínala bejt unavená. Ale stíhám rozumnět docela dobře...mám z toho radost. Jo a taky se prej jeho maminka divila, jak dobře mluvim francouzsky... No, není se čemu divit, když už se mi ve fránině zdají i sny....
Ve středu jsme se z postele vykopali asi v poledne, tak akorát, abych stihla autobus zpátky na Part-Dieu vyzvednout Janu. Dobrá ironie, já jsem jela asi tak 30 kilometrů z Trevoux hodinu, Jana 500 z Montpellier hodinu a třičtvrtě...ale je fakt, že mě to stálo jeden lístek na metro za 1,11 Eura, jí asi tak 20x tolik.
Po krátkém obědě jsme vyrazily do města na obhlídku toho základního, co tu máme. Škoda, že obchůdek s indickými taškami byl zavřený, ale zašly jsme aspoň na Croix-Rousse do tý mojí oblíbený kavárničky na super čokošku se šlehajdou a žužu. Tam jsme vytuhly na hodinu, než se ozval Karel, že jede z práce dom, ať se stavíme pro kolo. Večer jsem šla tahat čáry ve sketchupu na parasismique (vymodelovala jsem naší úžasnou 3D příhradovinu) a Jana šla do postele číst si a spát. Mrcha! ;) Jo, ještě jsem telefonovala s našima, ale u toho jsem potřebovala dělat, a na to je třeba obou rukou, takže jsem pomocí lyžařské helmy vymyslela super handsfree, akorát po hodině mě z toho začala svědět hlava, tak jsem telefon zavěsila!
Ve čtvrtek jsem byla pro změnu nevyspalá, i když jsem se z postele vykopala až k desáté hodině. Ještě jsem trochu dělala parasismique a taky pomáhala Janě vyrobit krtkův dort. Vymyslela jsem další zlepšovák: jak ušlehat šlehačku, když nemáte elektrický ani ruční šlehač. Vezmi uzavíratelnou nádobu o obsahu cca o čtvrtinu větším, než objem šlehačky, najdi nějakou pružinku (třebas ten držáček pod sítko na čaj, která se v případě nouze dá použít i jako stojánek na vajíčko) a vhoď jí dovnitř. Potom si stačí hrát chvíli na barmana a šlehačka je rázem tuhá, jak má být. (i když je fakt, že vlastně nevím, jak dlouho s tím Jana musela klepat...) Jo a dort byl taky moc dobrej!
V jednu jsme vyrazily na kolech směr Vaux-en-Velin, já jsem jela do školy na němčinu a Janu jsem poslala do parku Miribel-Jonage, ať si trochu prohlídne krásy okolí. Že za ní pak přijedu. No takže němčina...to byla fakt sranda, učitelka rodilá mluvčí, účastníci kurzu pokročilí a já jsem tak akorát věděla, jak vyčasovat sloveso BÝT a MÍT ;) No jako umím i krapítko víc, ale rozhodně na plynulý rozhovor to není. Nejvíc ftipný na tom mi přišlo, že i když jsem neměla ponětí o tom, co říká, krom občasného zachycení známého slovíčka, tak jsem naprosto věděla, o čem mluví. No jo, je to něco mezi angličtinou a češtinou, fránina se tam taky hodí. Takže jsem poznávala spoustu slov, věděla jsem, kdy říká sloveso a kdy přídavné jméno, ale když se mě zeptala, odkud že jsem, tak jsem jí nerozumněla ;) Jednou mě nechala přečíst celou větu, tak jsem se s tím poprala. Ale jinak jsem místo těch jejich článků dělala dále v mojí učebnici pro samouky a jen když mluvila, tak jsem jí poslouchala a snažila se to pochopit. Dobře to uspává vám povím. Příští týden mám přijít o půl hodiny dříve, že mě naučí se aspoň představit a něco říct. Uvidíme, bude to fakt sranda.
Mezitím Jana dorazila směrem ke škole, protože jí to tam už nebavilo a chtěla se vrátit zpátky. Tak jsem jí nějak nasměrovala k naší betonovo-skleněný bedně a tak na pátej pokus to našla. Já jsem si zatím s Martinem ve školním baru zahrála kulečník. Stylem, že mi Martin řekl, ať si vsadím Sportku. Vyložený šťouchy jsem nedala, ale ty neuhratelný šly všechny do děr. Jako třebas ta černá, co byla přesně na mušce do pravé díry a mě se ji přesto povedlo uhrát do levé a tím vyhrát hru. Odvetu mi vyhrál Martin, protože dal černou asi o tři koule dřív, než měl.
Janu jsem provedla po škole, aby ten náš výplod architektury viděla, cestou jsme potkaly Paula, kterej doučoval matiku, a taky další lidi. Kdokoliv na ní promluvil francouzsky, měl smůlu, protože prý celý den poslouchala jen českou muziku a zrovna má rozečtenou tu českou knížku (u který se mimochodem pořád poťouchle uchichtává). Ještě jsem vystála ďůlek před Casinem, než koupila slaninu na večeři (bramborový knedle se zelím a slaninou s cibulkou...mňam, a měla jsem i oběd na pátek), dojely jsme dom, s neuvěřitelným množstvím keců, jako třebas, že jí bolí z toho kola zadek a asi deset dalších obměn na toto téma, s neustálým čekáním, kde se ksakru zase toulá, nebo taky s bruslařem, kterej jel rychlejc, než my na kole (a jednu chvíli jel bokem, aby na Janu mohl ukazovat opičky) a pak jsme ho nechaly zmizet... Doma sprcha, večeře a parasismique. Teda vlastně ani ne, skončila jsem s tím někdy kolem deváté, koukly jsme na dva díly Futuramy a v historických půl jedenácté jsem vytuhla a spala celých devět hodin až do půl osmé, kdy byl čas vstávat do školky. Nestačilo, stejně jsem byla unavená... No jo, potřebovala bych prospat desátou ranní!
Dopolední atelier byl o ničem, prof vyprávěl o nějakejch svejch prováděčkách a ukazoval nám, jak vypadá dokumentace pro stavební povolení a že něco takového budou chtít po nás na konci roku pro diplom. Nejdřív jsem řešila s Adamem odevzdání parasismique, ale nefungoval nám pořádně skype (ale aspoň viva wifině ve škole!), tak se rozhod přijet do školy, že to tam na disk nahraje sám. Zbytek dopoledne jsem chatovala na MSN a ICQ...prof se nedal poslouchat. Pak jsem se omluvila, že jsme měli odevzdání čtvrťáckého projektu, tak proto jsem tolik nedávala pozor...lhaní v cizích jazycích mi začíná jít.
Na oběd jsem se uvelebila v jediném kanapi, které bylo vytaženo do atelierů (těch nově opravených) a čučela na How I Met Your Mother. Trochu jsem kecala s Paulem a taky chvíli s Annabelle, která slíbila, že večer zavolá, jestli bude moct přijet a ani se neozvala...no nic, zvykám si. Konzultovala jsem se třemi lidmi a každej z nich mi něco dal, tak teď mám celej tejden na to něco udělat, nápady by byly, jen nevím, jak to předat na papír tak, aby je to dobře reprezentovalo. Ze školy jsem vypadla asi v šest, mezitím jsem Janu instruovala, jak naložit tvarůžky do piva a že má koupit chleba a rajský protlak na sobotní večeři.
Upekly jsme nový těsto na Míša řezy, protože se Jana u toho prvního začetla do knížky a krom toho nenašla kypřící prášek do pečiva, místo něhož tam dala kvasnice, takže... mám aspoň čokoládové sušenky (od slova sušit) na cesty do školy ;) Jo a ty tvarůžky byly akorát na čtvrtky nakrájené kousky sýra plovoucí v pivu s trochou kmínu...naštěstí mě po několika pokusech rozehřát to a rozmatlat vidličkou napadlo použít ponorný mixér, takže jsem docílila tekuté smrdící táhnoucí se lepící se hmoty, přesně, jak se od naložených tvarůžků očekává ;) S českým chlebem, máslem, cibulí a paprikou to byla fakt mňamina. Ale naložené hermouše rozhodně u příchozích vedly, takže jsem měla co dělat, abych uchránila aspoň vzorek na zkušení pro Romaina, který měl přijít až v sobotu na večeři. Po dortíkách se taky zaprášilo, ale trošku méně, tak čtvrtina od každého zůstala. České pivo kupodivu docela přežilo, kluci si přinesli vlastní, takže si dali jen po jedné plechovce a já si vypila svoje flašky. Karel dotáhl Jelínkovu hruškovici, což bylo moc dobrý pití, dali jsme si každej panáka a zbytek si odnesl domů, na příště.
Paul si bumbal svůj džus, co donesl (pozor, ve skle, zapamatoval si, že krabici já nemůžu) a trpěl, když jsme mluvili česky a pořád vybuchovali smíchy. Ale snažili jsme se mluvit i francouzsky, byla to docela sranda to všechno překládat do žabožroutštiny. Jedna story mi uvízla v paměti, jak se nám Adam snažil dokázat, že před Vánoci byla ve školní jídelně k obědu antilopa :) To když Jana popisovala, jak u nich na Hnojárně v rámci nevím které fakulty domestikují antilopy, aby je mohli chovat divoši v Africe. Po cca půl hodině strávené na netu vyrukoval s jídelníčkem na týden kolem 10. prosince a opravdu nám dokázal, že tam antilopa byla. Ale tak hodinu kvůli tomu trpěl neschopností opustit myšlenku :) Jo a nebo třebas když nám povídal o nějaký knížce, která prý Francouze dělí na dva tábory: Martin na to poznamenal, že to je jasný - na ty, co jí četli a na ty, co jí ani neznají :) Nebuďme ale zlí na Adama, každej měl za ten večer nějaký stupidnější výstup, takže v klidu!
Akorát že letos jsou ti lidi fakt na nic, byli tam dva Martinové, Adam, Karel, Jana, Paul a přišla Julia z atelieru (Rakušanko-Italka), a to Adam s Martinem se zvedli tak v jedenáct (Adam šel skypovat se svojí slečnou, co měla narozeniny, Martin šel balit nějakou Italku) a chvíli na to se zdejchnul i druhej Martin. Pak zmizel i Karel, takže jsme ještě tak půl hodiny kecali s Paulem a Julií. Pak přišel Jones a bylo to fajn. Protože jsme ještě u něj v pokoji zůstaly do tří v noci, zase jsme se usmířili a je to příjemnější bydlet s někým, kdo s tebou mluví. (No, proč se se mnou nebavil...jsem se asi před třemi týdny opila a nejspíš mu v záchvatu pravdomluvnosti řekla, co si o něm myslím... :-X No jo, ale když se někdo fakt chová jak malej kluk, je to těžký se tak k němu nechovat!...nevím, jestli jsem to už psala...)
Jo, Paul mě docela pobavil: když jsem mu přišla otevřít, tak stál před dveřmi BOSÝ, ale jako i bez ponožek. Vím, že přijel na bruslích, ale nepředpokládala bych, že v únoru zazvoní u dveří návštěva a bude bosá... Hihi. Jo a taky jsem se jen tak ptala na názor Jany a Jonese, a oba mi potvrdili, že je do mě fakt zamilovanej. Tak jo, no.... Nevím, co s tím dělat. Přestat se s ním bavit asi taky nepomůže, to ho bude bolet tak jako tak, si myslim. Budu dělat mrtvýho brouka. Jo a taky mám konečně tu fotku, jsem vyzískala na tý páteční párty, když jsem udělala kolečko okolo osazenstva.
V sobotu dopoledne jsem poslala Janu na trh a po indických obchodech v okolí a vrhla se napsat Amaye email (sympatická Španělka, u které jsem v létě byla v té Barceloně). Nejprve jsem jí chtěla zavolat, ale zvedl to tatínek a když jsme se shodli na tom, že anglicky to půjde, tak mi řekl, že je v knihovně a přijde až odpoledne. Tak jsem jí stvořila dvoustránkový líbrsbríf a zkusím zavolat někdy jindy. Odpoledne jsme s Janou vyrazily na dvě hodiny na brusle do parku. Konečně jsem zaplatila za tu vafli z minulého týdne. Jo a taky jsem se docela pěkně vymázla a za chvíli znova, že jsem nakonec asi hodinu seděla na lavičce a slunila se, zatímco Jana objezdila park.
Večer jsme začaly vařit dříve, než přišli kluci, tedy Romain a Karel. Vaření už začalo odpoledne, kdy Jana sehnala od svého tatínka recept na houskové knedlíky a já jsem z tatíka vytáhla, jak udělat plněné papriky. Táta se nakonec dovolal strejdovi k babičce, tak jsem dostala rodinný unikátní recept, díky němuž i Karel, kterej moc papriky nemusí, řekl, že je to moc dobrý. Jo, nakoupily jsme všechno, jen Janu napadlo, že při tom všem našem pečení padla mouka, tak vypadla do obchodu pro mouku a rajskej protlak a vrátila se asi za půl hodiny, kdy jsem už o ní měla strach! Večeře se vážně povedla, knedlíky, ač je normálně moc nejím, byly delikatesní, paprika křupavá a rajská omáčka podle babičky to všechno dotvořila k dokonalosti. Pili jsme dobrý vínko a příjemně si pokecali. Jen škoda, že Karel v osm utekl, protože jel ještě do práce!!! Dneska nejspíš byli v Německu, žehlí problémy okolo krize...debilní krize, ve čtyřech je to lepší jak ve třech. Jones se k nám přidal až někdy po půlnoci, kdy přišel od svého kamaráda.
Po večeři jsme se s Janou rozhodly, že se chceme podívat na Vratné Lahve. Stáhla jsem anglické titulky, ať se Romain snaží. Na konci nám řekl, že ten film vůbec nebyl vtipný... No a co já můžu za to, že neumí česky?? My se smály od začátku do konce! Po filmu jsme si dali takovej chill-out, Jana zalezla do postele s knížkou a my si rozdělali šíšu a povídali o ničem, příjemný to bylo. Pak přišel Jones, ale tentokrát se bavili francouzsky ještě o level výše, než co ve dvě v noci zvládám, takže jsem je přestala poslouchat a čučela do blba :) (nebo na blba? hehe) Jo a nesmím zapomenout poděkovat Janě za supr punčocháče k svátku, který vyšel zrovna na tuhle supr večeři ;)
Dneska jsme z postelí zase vylezli kolem poledne, respektive Jana už asi dvě hodiny datlovala do počítače a tvářila se, že má fakt hlad, tak jsem naházela zbytek večeře do mrazáku na jindy a vrhla se udělat super pokrm ze zbytků v lednici. Jen mě mrzí, že jsem nestihla zajít na trh pro salát, cibuli a brambory. No nic, zejtra někam skočím dokoupit nezbytnosti. Jo, za ty čtyři dni, co tu Jana byla, jsme spotřebovaly asi kilo a půl cibule, dvě kila mouky, dvacet vajec (odhadem) a dvě másla...doufám, že se nebudeme vídat moc často, nebo budu muset přidat sportování!
Doprovodili jsme Janu na Part-Dieu na sraz s jednou holkou od nich ze školy, která jela přímo do Montpellier, takže ty dvě krosny, co měla, nemusela tahat dvěma vlaky s přestupem. Daly jsme si nakonec čtyři pusinky a rozloučily se, s Romainem jsme v dešti došli pěšky dom, vyždímali ponožky a šli mejt nádobí. Uvařila jsem něco k večeři, dala mu ochutnat chleba s tvarůžky (řekl, že to smrdí příšerně, že to vypadá ještě hůř, ale chuť to má moc dobrou) a udělala další čaj. Jako, že normálně nepije (nic nepije) a čaj si sladí, tak si přidal asi čtyři misky a pochvaloval si, jak je dobrej.
Řekla bych, že to bude tak asi všechno, protože poslední cca 4 hodiny nedělám nic jinýho, než že tu ťukám tyhle blafy a snažím se vzpomenout si na všechny okamžiky, který mě za poslední tejden rozesmály. Před chvílí tady byl Jones, jestli se nechci jít podívat na Oskary, že to zrovna dávají. No možná tam hodím očko, ale spíš se mi bude chtít jít spát. Zase jsem toho moc nenaspala, usnuli jsme někdy k sedmé ráno!
