Poslední dva dny v Lyonu... Úterý 22. prosince, 21:00. Právě sedím ve Frankfurtu na letišti a čekám na svůj spoj do Prahy, u toho nabíjím baterku do notesu a vztekám se, že tu nemají wifinu, somráci! Byla jsem domluvená s Romanem, že si trochu pokecáme na skype, tak mě to štve...
21:50 Před chvílí jsem našla náš gejt (samozřejmě, že to bylo na druhém konci haly, takže jsem tu nachodila aspoň kilometr) a po rozmluvě s jednou paní jsem se dozvěděla, že máme 45 minut zpoždění. Internet stále žádný (ani na druhém konci haly). Ale aspoň jsem našla zásuvku, dala si ZDARMA jednu horkou čokoládu a jeden čaj a teď spisuju tyhle moje moudrosti.
V pondělí ráno jsme se v práci docela bavili, pracovali jsme s Žánem Lykem spolu, to znamená, že jsem čekala do tři čtvrtě na deset, než mu přestanou zvonit telefony a on mi vysvětlí, co mám dělat. Asi dvě hodiny jsme se probírali vcelku tenkou sbírečkou rozpočtáře a snažili se pochopit, co tím chtěl básník říci. A pak jsme podle toho začali kreslit základy ozdobné betonové zídky se sloupky a posuvnými vraty, výkopy pro světlo, vodu a tak, a doufali, že ten chlapík před rokem na nic nezapomněl, protože to nemáme kde reklamovat...firma zbankrotovala. Příjemné. Taky jsme se snažili dle jedné A4ky pochopit princip posuvných vrat a hlavně jak to napasovat na náš návrh, telefonát taky nepomohl (žádné materiály nemají, nic neví), takže jsme u toho strávili půlku odpoledne.
Šéf pojednou povídá: "Éééééééé." Tak jsem si pomyslela: "Bože, co mu je?" A zase: "Éééé mikst." "Děje se něco? Jo ahá, KŘOVÍ!" (francouzsky se křoví řekne ééééééééé a píše se to "haie").
Dneska jsem to nějak překreslila do počítače a nechala šéfovi, ať se na to přes Vánoce koukne a případně to dokreslí. Odpoledne jsem mu odtama zdrhla ve čtyři, když byl zase někde na stavbě.
Jinak jsme si včera večer udělali docela příjemný večer, z tvarohu, co byl v mrazáku v Trévoux, jsem vyrobila tvarohové těsto, Roman koupil mražené lesní ovoce, a snědli jsme si to u zbytku Pána Prstenů. Já jsem si k tomu dala celý jeden tvaroh na strouhání, co přivezla Anička a Roman řekl, že to chutná jako guma a dal si to s roztopenou čokoládou...chacu'un son goût (každému dle chuti - ta čokoláda se k tomu vůbec nehodí).
Jinak jsme zjistili, že nám při mrazech nejdou zavřít okna, že na nich máme neustále rosu a že skrz ně hrozně profukuje, takže hned, jak Youness podepíše svoji část smlouvy (garanta) a vymění nám odtok pod dřezem, začneme prudit s dvojitými okny... Železo se musí kout dokud je žhavé!
Tak, a víte všechno. Do Prahy přiletíme nejdřív o půlnoci, domů se dostanu tak v půl jedný a asi si půjdu rovnou lehnout, takže to tady na zveřejnění ještě bude muset počkat. Teď pociťuju, že je ta pravá chvilka vytáhnout mobil s druhou knížkou od pana Semeráda a přečíst si, jak to bude dál s Gurroou, a k tomu si přikusovat sýrovou mřížku, protože jsem dostala hlad!
Dovětek ve středu 23. prosince v šest odpoledne. Nakonec jsme vzlítli v půl na zítra, takže si na mě máma s bráchou i přes četné upozorňující smsky hodinu počkali. Takže se asi dost nudili. Jelikož když jsem konečně vylezla z cestovního prostoru, tak čuměli někam do prázdna a před sebou měli cedulku s mým jménem, stejně jako spousta lidí okolo, snažili se nesmát (prý si to dlouho předtím trénovali) a tvářili se, že mě nikdy před tím neviděli. Tak jsem na ně jen zavolala - "Si myslíte, že vás nepoznám?" Asi jsem neprojevila dostatečnou chápavost, protože jsem se zapomněla zasmát. Ale dobrý, bratříčku, máš malé bezvýznamné plus.
V pondělí ráno jsme se v práci docela bavili, pracovali jsme s Žánem Lykem spolu, to znamená, že jsem čekala do tři čtvrtě na deset, než mu přestanou zvonit telefony a on mi vysvětlí, co mám dělat. Asi dvě hodiny jsme se probírali vcelku tenkou sbírečkou rozpočtáře a snažili se pochopit, co tím chtěl básník říci. A pak jsme podle toho začali kreslit základy ozdobné betonové zídky se sloupky a posuvnými vraty, výkopy pro světlo, vodu a tak, a doufali, že ten chlapík před rokem na nic nezapomněl, protože to nemáme kde reklamovat...firma zbankrotovala. Příjemné. Taky jsme se snažili dle jedné A4ky pochopit princip posuvných vrat a hlavně jak to napasovat na náš návrh, telefonát taky nepomohl (žádné materiály nemají, nic neví), takže jsme u toho strávili půlku odpoledne.
Šéf pojednou povídá: "Éééééééé." Tak jsem si pomyslela: "Bože, co mu je?" A zase: "Éééé mikst." "Děje se něco? Jo ahá, KŘOVÍ!" (francouzsky se křoví řekne ééééééééé a píše se to "haie").
Dneska jsem to nějak překreslila do počítače a nechala šéfovi, ať se na to přes Vánoce koukne a případně to dokreslí. Odpoledne jsem mu odtama zdrhla ve čtyři, když byl zase někde na stavbě.
Jinak jsme si včera večer udělali docela příjemný večer, z tvarohu, co byl v mrazáku v Trévoux, jsem vyrobila tvarohové těsto, Roman koupil mražené lesní ovoce, a snědli jsme si to u zbytku Pána Prstenů. Já jsem si k tomu dala celý jeden tvaroh na strouhání, co přivezla Anička a Roman řekl, že to chutná jako guma a dal si to s roztopenou čokoládou...chacu'un son goût (každému dle chuti - ta čokoláda se k tomu vůbec nehodí).
Jinak jsme zjistili, že nám při mrazech nejdou zavřít okna, že na nich máme neustále rosu a že skrz ně hrozně profukuje, takže hned, jak Youness podepíše svoji část smlouvy (garanta) a vymění nám odtok pod dřezem, začneme prudit s dvojitými okny... Železo se musí kout dokud je žhavé!
Tak, a víte všechno. Do Prahy přiletíme nejdřív o půlnoci, domů se dostanu tak v půl jedný a asi si půjdu rovnou lehnout, takže to tady na zveřejnění ještě bude muset počkat. Teď pociťuju, že je ta pravá chvilka vytáhnout mobil s druhou knížkou od pana Semeráda a přečíst si, jak to bude dál s Gurroou, a k tomu si přikusovat sýrovou mřížku, protože jsem dostala hlad!
Dovětek ve středu 23. prosince v šest odpoledne. Nakonec jsme vzlítli v půl na zítra, takže si na mě máma s bráchou i přes četné upozorňující smsky hodinu počkali. Takže se asi dost nudili. Jelikož když jsem konečně vylezla z cestovního prostoru, tak čuměli někam do prázdna a před sebou měli cedulku s mým jménem, stejně jako spousta lidí okolo, snažili se nesmát (prý si to dlouho předtím trénovali) a tvářili se, že mě nikdy před tím neviděli. Tak jsem na ně jen zavolala - "Si myslíte, že vás nepoznám?" Asi jsem neprojevila dostatečnou chápavost, protože jsem se zapomněla zasmát. Ale dobrý, bratříčku, máš malé bezvýznamné plus.
Spát jsem šla ve tři. Otec mě ráno nemilosrdně vzbudil v devět, že jdeme do Spořitelny, takže jsem to doháněla teď, vytuhla jsem asi ve tři poté, co jsem domů dotáhla obrovský nákup, a probudila se před chvilkou. Půvdně jsem měla jít s Jirkou na Vánoční trhy, ale jsem pěkně tumpachová, takže půjdu připravovat těsto na pár favoritních cukroví (úly, rohlíčky a linecké).
1 Dragowlin Dragowlin | Web | 23. prosince 2009 v 18:05 | Reagovat
OdpovědětVymazatFrancie...ach Francie :)
2 máma máma | E-mail | 23. prosince 2009 v 18:34 | Reagovat
Po mém doplnění textu u příletu, jehož původní podání Lenkou se mi nelíbilo, odsouhlasuji tento článek bez dalších výhrad, máma
3 Radka Radka | Web | 23. prosince 2009 v 21:23 | Reagovat
:-) Krásné Vánoce ti přeji!!
4 Nessie Nessie | 23. prosince 2009 v 22:08 | Reagovat
[3]: Dekuju, Tobe taky ;)