Výpomoc Ježíškovi

Tak, a je to. Krom trochy toho žrádla a nějaké té lahvinky dobrého vínka mám Vánoční nákupy s krku, sehnala jsem všechno, co jsem chtěla, něco ještě dovyřídím v Praze, ale vše je předem vymyšleno. To se mám, co? :) Nesnáším lítání po těch přecpaných obchodech někdy kolem 22/23, takhle jedno obyčejné úterý 15.12. od 17,15 do 19,05 to bylo docela v pohodě. Ale než jsem tam dojela, tak jsem zmrzla jak zmrzlina, takže o tom ještě musím popovídat.

---

V úterý odpoledne jsme byli objet dvě stavby, jednu, co už tam jezdíme od začátku každé úterý. Nic zajímavého se nestalo, nic extrémního nenastalo, krom toho, že jsou parádně pozadu. A že nálada na "reunion" (schůzka) byla taková příjemná, trochu jsme se i zasmáli, mačkali jsme se u dvou pidi radiátorů a vyřešili jsme pár věcí. Přijela jsem tam na kole, šéf jel odjinud autem, tak jsme pak hodili velocipéd do auta a jeli na druhou stavbu, která začne v lednu. Tam jsem příííšerně promrzla, celou dobu jsem poctivě hýbala prsty na nohou, i když to bylo prakticky nemožné, a jen tak jsem se zachránila před jejich amputací (no, až tak to asi nebylo, ale...). Začala vážně zima. Už jsme dokonce pod nulou, takže v otevřené a nevytápěné místnosti, kde jsme se reuniovali, byla fakt kosa.

Vzhledem k tomu, že se stavba teprve bude začínat, tak jsem si odtama odnesla poličku, tyč na ručníky a věšák na kabáty, vše bylo přišroubováno ke zdi, v slušném zachovalém stavu. Když jsem se začala okolo shánět po šroubováku, tak si ze mě nejdřív dělali všichni srandu a nějak tomu nevěřili, ale pak se objevil pan "dřevník" - jak se jmenuje ten, co pracuje se dřevem, dělá okna a dveře a tak... Truhlář! a odšrouboval mi to :) Ještě je musíme někam nainstalovat doma. Pro kuchyň nakonec jedeme zítra.

Takže, když jsem naprosto promrzlá odjížděla z toho baráku směrem Part Dieu na kole, tak jsem na něj poprvé nadávala, že proč ho s sebou vlastně mám - mohla jsem mít odvoz ve vytopeném autíčku investora! No nic, naštěstí to nebylo tak daleko, řekla bych 15 minut, ale za tu dobu mi i přes dvoje rukavice naprosto zmrzly prsty na rukou, o těch na nohou ani nemluvím, zapomněla jsem si vzít dvoje ponožky (respektive jsem nad tím nepřemýšlela), naštěstí jsem měla ten delší a teplejší kabát, tak mi aspoň na ten zbytek zima nebyla (moc nebyla).

Když jsem dojela do obchodního centra, tak to všechno začalo pěkně bolet a trvalo to asi tak 20 minut. Jo, a taky mi z mrazu naskákal další ekzém, haha. Btw, pan šéf má solidně rozpraskanou kůži na prstech (prý jen v zimě), tak jsem mu poradila svojí metodu třezalky louhované za studena a tím si mýt ruce, tak jsem zvědavá, jestli to zkusí a jestli mu to zabere.

Oběhala jsem, co jsem mohla, mám i dáreček pro Romana, který musím v sobotu podstrčit jeho mámě, aby mu to dala pod stromeček, možná se i stavím pro nějakou čokoládu k Voisin (příšerně drahý, ale snad je to dobrý!), aby měl nějaké překvapení. Myslím, že žádný dárek krom toho kola nečeká. A nakonec jsem si nadělila dárek sobě: rychlovarnou konvici! Jupíí, už si můžu ráno před odchodem vařit čaj, protože ohřát vodu trvá tři minuty a ne dvacet.

Domů jsem dorazila někdy v půl osmé, samozřejmě, že ta papírová taška se roztrhla u prvního semaforu, na řidítkách dvě tašky, na zádech batoh...občas si připadám jako mula. Doma jsem Romanovi začala ukazovat moje nákupy, načež zazvonil telefon, to Arnaud, a že jdou hrát tu svojí úchylnou internetovou hru. Denně si přeju, aby jim to vypadlo, smazaly se disky a všichni programátoři zmizeli z povrchu zemského, aby jí už nikdo nemohl znovu obnovit. V půlce věty se se mnou přestal bavit a vrhnul se k počítači. Tak jsem se samozřejmě nasrala, k večeři jsem udělala jenom salát a dala jsem tam HODNĚ oliv (protože mu nechutnají)! Zbytek večera jsem se zase patlala s fotkama a šla do postele v jedenáct, ale ještě jsem si četla, takže jsem se zase nevyspala o moc víc, než ostatní dny.

V práci teď kreslím konstrukční výkresy na již hotový koncept, takže je to docela v klidu, pročítám spoustu "dossier" (složka) od všech profesí a snažím se přijít na to, co tím chtěl básník říci. Jean-Luc má aspoň čas lítat po stavbách a vyřizovat všechny průsery, co nastanou (včera vyhodili z jedné stavby malíře, protože za měsíc a půl neudělal ani prd a do Vánoc to má všechno být hotové). Teď zase někam zmizel, tak si půjdu v poledne k Indům koupit něco k obědu, když jdu dřív, strávím méně času čekáním, začnu pak trochu dřív.

Na oběd přijel Roman, přivezl mi papíry do práce, co jsem nechala doma, a saxík na večerní zkoušku (dozvěděla jsem se o ní až ten den dopoledne), tak zůstal i na oběd. Koupili jsme si chleba a dotáhli šunku, sýry, pomazánky... Pak jsme si začali povídat s Cyrilem a když Roman odešel, tak jsem si s ním povídala ještě asi třičtvrtě hodiny, v rámci které jsem mu pustila jeden díl Pata a Mata, protože mi to přišlo podstatné, aby viděl, jaké já mám asociace na dělníky na stavbách Žána Lyka. Řekl, že to určitě chce, ať mu přinesu víc dílů :)

Když se JL vrátil ze stavby, tak jsem mu taky pustila jednoho Pata a Mata, ze stejných studijních důvodů. A teď budu konečně moci říkat: To je jak Pat a Mat a on bude vědět, co to znamená :)

Večer byla prozatím úúúúplně nejlepší zkouška s kapelou, byli jsme dva saxofony. Ze začátku to bylo takové to oťukávání, ale během hodiny jsme se docela shodli na tom, co a jak. Jinak jsem čekala docela dlouho, než se aspoň někdo objeví... Poslední dorazil Rzi s hodinovým zpožděním. Začal pracovat, ale v nějaké prdeli, takže to má docela daleko. Domluvili jsme se, že hrací hodiny posuneme trochu později, takže od ledna budeme zkoušet 19-22h. Snad pak všichni dorazí včas.

Na konci zkoušky jsme hráli dvě písničky, jednu jsem slyšela poprvé, Louis (saxo alt + tenor) už jí s Rzim hrál minulý týden a měl tam super orientální motiv, který jsme pak rozvinuli a zahráli parádní dvojhlas. Škoda, že ta nahrávka je přeboostovaná, ja tam slyšet akorát basa :( Jinak jsem taky zpívala, ale na tom bude ještě dlouhá cesta, protože mám po té dlouhé zpívací pomlce docela problémy udržet se a neumím zpívat na mikrofon. Ale mám čím dál tím víc chuť zpívat, takže to nějak půjde. Ono to není tak snadné, jak to vypadá :-o

Na Guillotiėre, kde jsem nechala kolo, mě odvezl Louis autem, a pak to byla teprve sranda. Saxík mi padal pořád dopředu na koleno, mlátil se o tyč, do toho mi mrzly prsty na rukou, no zábava... Ta cesta mi přišla nekonečná, tak jsem si doma aspoň za odměnu v 23,15 udělala grog, zapla komp, odpověděla na mejly, a šla spát. Uff, náročný den to byl. Ale nabilo mě to energií. Škoda, že to byla na tři týdny poslední zkouška.

Dneska zase patlám stavební plány, jinak se nic moc neděje. Mám pocit, že furt něco dělám, ale nikam to nepostupuje, je tam milión a jedna drobnost, takže to trvá strašně dlouho. Zatím na mě nijak netlačí, že bych byla moc pomalá.

Večer v plánu nic extra nemáme, snad jen trochu pouklízet a já ještě musím dodělat nějakou práci u mě na počítači. Pak bychom mohli lehce začít připravovat sobotní kolaudační večírek, alespoň v hlavě a na papíře. Tak, a já pádím na ten oběd, už mám pěknej hlad!