Happy Haloween

Hned v úvodu bych chtěla upřesnit, že tento amerikanismus přímo nesnáším a jsem hrozně ráda, že jsme nakonec do žádného klubu na maskovací karneval nešli. Ale Orianne slavila narozeniny (které strávila v úterý cestou), tak jsme to pojali jako maškarní a oblíkli jsme se, do čeho jsme chtěli, žádný že jen něco děsivého. Takže nic hrůzostrašného. A předtím jsme byli na Salon des vins, abychom se předpřipravili na večerní bowli.

---

Ještě bych se vrátila k pátečnímu večeru, který byl fakt záživný: Roman usnul v devět večer. Paráda, ne? Tak jsem psala blog a hrála Poldu 2.

Teď tedy popíšu tuhle sobotu. Měli jsme velmi přesně naplánovaný program na celý den, takže jsme se rozhodně nenudili. Dopoledne jsme chtěli do Villefranche sehnat nějaký kostýmy na večer. Romain se rozhodl, že bude Červená karkulka, takže sháněl plášť s kapucí (25 Euro), černou paruku (15 Euro) a bílé silonky (7 Euro). Já jsem si koupila ve slevách sukni, pásek a svetr, protože jak jsem zjistila, tak celý můj šatník je silně letní a ono venku zas takový vedro už teď není. A taky musím trochu vypadat, když je ze mě teďka teda ten pracující.

Ještě bych chtěla podotknout, že těch 8 kilometrů jsem řídila já. A byla to docela sranda. Auto, který nebrzdí, řadící páka si dělá tak trochu, co chce, a k tomu kruháky co 250m, to byla vražedná kombinace. Chcíplo mi to jen asi 5×. Jednou na kruháku, jednou na křižovatce a ten zbytek tak průběžně, jak to šlo. Doufám, že se aspoň Roman s mámou dobře pobavili. Myslím, že mi to auto hned tak nepůjčí (což je ale trochu protichůdné, protože takhle se to nenaučím nikdy, žejo...).

Doma jsme si pak vyzkoušeli kostýmy, já jsem půjčila Karkulákovi bílou košili, červenou sukni a bílé podkolenky, Ona mi půjčila dvoje kalhoty, bílou košili, motýlka a cylindr. Tohle všechno nám trvalo asi o hodinu dýl, než mělo, kromě toho jel ještě Romain shánět Arnovi jeho boty, co zapomněl u rodičů, takže jsme se do Lyonu místo v půl čtvrté dostali lehce před pátou.

To byl Romain tak nasranej (prej nesnáší bejt "án retár"), že jsem měla chuť sednout na autobus a otočit to zpátky. No, takže nicméně když jsme konečně dorazili do Lyonu, tak jsme objeli jedno kolečko a nenašli místo na parkování ani na placených stáních. Po 20ti minutách, za kterých jsme ujeli asi 3km, se nějakou neuvěřitelnou náhodou vedle nás objevilo místečko, ani ne moc daleko od bytu Orianne a Arna, takže jsme to tam rychle zaflekovali, popadli věci, dort a boty, abychom se toho zbavili a mohli vyrazit na ten Salón.

Původně ve čtyři, pak v pět, nakonec v půl šesté, jsme si dali sraz s Julianem a jeho slečnou (ten kluk, co u nás spal před dvěma týdny po Kamelotech) a šli jsme degustovat. Respektive, Arno, jako znalec vín, jen degustoval, Julianova slečna ochutnala tři červené, dva další lidi nepijí víno a Orianne zase trucovala (to ona velmi ráda, v Praze jsme se bavili tím, jak poměrnou část jejího dne je naštvaná - velkou), z čehož vyplynulo, že jsme po půlhodině osiřeli a zůstali jen dva z původních sedmi, ale pak to teprve začalo být fajn. Samozřejmě, že my jsme se tam přišli opít, ale vystavovatelům jsme nechávali planou naději, že si něco objednáme později.

Popovídali jsme si se všemi, u kterých jsme se zastavili, kromě jedný ohyzdný babizny, která nás poslala do háje. Byl z toho moc příjemný podvečer, ochutnali jsme spoustu vín, ale hlavně jsme zůstali u sladkých bílých, Sauvignonu, hlavně z Jury, nebo Bazillac nebo Alsasko, Roman díky mě ochutnal poprvé slámové víno, taky jsme měli víno z likéru (?) a zůstali jsme tam až téměř do zavíračky v osm. Pak jsme doběhli autobus, přesedli na metro a na Hotel de Ville jsme si dali zase ten kuřecí twister, co jsem o něm tak básnila.

Před devátou jsme přišli zpátky na místo konání večírku a pak už tam jen chodili další a další lidi, snažili jsme se vypít tu neskutečně sladkou bowli a pokoušeli se najít společné téma se všema těma divnejma holkama, co jsou kamarádky s Orianne. Moje "šery" byla děsně sexy, až jsem se bála, že mi jí někdo přebere. Hlavně, když si sedla na zem a roztáhla nožičky a všem ukázala, jak vypa

dá spodek jejích punčocháčů. Musím říct, že ty chlupatý nohy v bílých punčocháčích byly ohromně sexy. Kromě toho se zapomněla oholit a vzít si čočky. Ale stejně jsme tvořili hezký pár. A taky to má výhodu, jako chlap se nemusím oblíbávat s chlapama, stačí jen holky.

Po celý večer jsem se hlavně snažila neusnout, ale stejně jsem to po půlnoci vzdala a šla vedle do pokoje využít postele, než mě odtama majitelé vyhodí. S tím, že do toho klubu, který bych 4 kilometry daleko a po půlnoci byly jen dvě možnosti, jak se tam dostat: pěšky nebo tágem, nepůjdu. Nakonec tam nešel nikdo a do půl druhé se to všechno rozutíkalo domů.

Když mi někdo už podesáté vlezl do toho pokoje, tak to bylo proto, aby mě vypudili z postele a poslali nás s Romanem vedle do pokoje. Dostali jsme jednu deku, z kanape (neroztahovací samozřejmě) jsme sundali přehoz, a obojí to položili na zem. Romain samozřejmě zapomněl spacák, takže jsme se neměli čím přikrýt. On to pak vyřešil svým pláštěm, já kabátem, ale někdy kolem čtvrté jsme se probudili zimou, naházeli na sebe všechno oblečení, co jsme našli, zapli topení (škrti!!!) a usnuli ještě jednou. V osm jsme se probudili znova zimou a než se snažit o to znova usnout, bylo jednodušší se sebrat a odjet do Trevoux.

Doma jsme si dali horkej čaj, asi hodinovou horkou vanu (na konci samozřejmě moc horká už nebyla) a rovnou vyrazili na oběd k prarodičům.

Tentokrát bylo pečené kuře s bramborovou kaší a bylo to moc dobré. Babičce se evidentně moc líbím, hned mě podrobila výslechu, co práce, tetička to samé, u stolu jsem se účastnila debaty a obě mi řekly, že jsem prý udělala velký pokrok v mé francouzštině. Já bych spíš řekla, že jsem se přestala bát. Ono to přeci jenom není úplně snadné, když jdu poprvé k prarodičům a jsem u toho varována, že mám být hodná holčička.

Jako dezert jsem si vybrala Crème brûlée, ale snědla jsem ho jen půlku, protože mi z toho všeho tučnýho jídla bylo pěkně blbě. Ani digestiv, ani kafe mi nepomohli, zbytek jsem si vzala domů na večer, ale ani teď ještě nemám hlad. Kromě toho, že to tady nebezpečně voní večeří (je osm).

Jinak co se týče zákusků, tak Romanovi se ty naše nezdají ani pěkné, ani chuťově vyjímečné. Mě se zas ty jejich zdají strašně krásné, ale nejedlé. Všechno to vypadá tak lákavě, že na to mám strašnou chuť, ale teď už vím, že mi z toho skoro nic nechutná. Takže minule jsem například chtěla jenom marcipán (který mi samozřejmě nikdo nekoupil) a dneska jsem si to byla vybrat sama, tak mě zaujal ten crème.

K večeru jsme konečně uklidili tady v pokoji, vysáli, umyli podlahu, převlíkli povlečení a hlavně vyházeli tu tunu kapesníků všude možně. Zase to tady vypadá jako v civilizaci, dávám tomu životnost tři dni, než znovu naházíme věci po celém pokoji, jak nás napadne.

Asi se teď půjdu přeci jen podívat dolů, jak to tam vypadá, v lednici je ještě půlka flašky toho šampáňa z pátku, a když jsem ho odpoledne ochutnávala, tak mělo ještě bublinky. K tomu si asi udělám čaj, možná trochu zeleniny, a na večer jsme naplánovali kouknout se na nějaký den díl Twin Peaks. A zejtra zase do roboty...jsem věděla, že ten víkend uteče, ale takhle rychle?!?