Jak jsme se neotrávili

Koncem týdne jsem se rozhodla, že zrovna teď je ten správný moment jit na hříbky. Bohužel Zamir, se kterým jsem byla minule nemohl, ale v pátek u oběda se mi povedlo ukecat Paula a jeho novou spolubydlící. Taky mě napadlo, že když už Paul, tak proč toho nevyužít k výletu směrem do l'Arbresle. A jak jsem si usmyslela, tak se i stalo. Roman byl navíc na víkend v Belgii geekovat, takže jsem mela všechen čas pro sebe.

---

I když jsem si šla v pátek lehnout fakt brzo, tak se mi v půl sedmé ráno nevstávalo zrovna nejlíp. Ale vlak jsme stihli a na místo dorazili tak, jak měli. Paulův táta přijel vyzvednout jeho věci mamince na vyprání a hodil nás kousek do Eveux k dominikánskému klášteru La Tourette, kde je i kus lesa. Rovnou nám předpověděl, že v tomhle lese nic nenajdeme a měl docela pravdu. Moc houbovitě to tam nevypadalo a ani nebylo cítit. Šel s náma ještě Paulův mladší brácha, ale ani ve čtyřech jsme nic nenašli.

Asi po hodině bloudění, kdy jsme nepotkali ani prašivku, se Paul nechal vyfotit u první nalezené houby. Nějaká špička či co. A druhý objev byl tak malý, že za měřítko sloužil prst...

Pak jsme objevili další breberky, a protože jsem si nebyla jistá tím, co to je, tak jsem poslala domů mámě emailem z mobilu fotku a za nějakou dobu mi přišla odpověď, že to je nějaká makovka či co a ať to rovnou vyhodím.

Mezitím jsme objevili strom, okolo kterého rostla spousta oranžových krásně vonících hříbků. Vypadalo to jako přerostlé lišky, ale nikdo jsme to nedokázali určit. Já jsem měla navíc handicap, protože ta jejich houbařka byla ve fránině, takže mi ta jména nic neříkala.

Takže jsem domů psala latinská jména s tím, že jsem nevěděla, co to je. Jak mam proboha vedet, ze chanterelle je liška? Poslala jsem taky dvě fotky, ale naši stále nevěděli. Tak jsme toho nasbírali tři košíky a šli jsme domů. Cestou jsme potkali dvě skupinky, které nám řekly, že si mysli, že jsou to lišky (to jsem ještě nevěděla, co to znamená), ale ať se jdeme zeptat správce farmy, že ten se v houbách vyzná.

Tak jsme tam na něj počkali a ten zas tvrdil, že jsou to václavky (což jsem zjistila až později, když mi máma napsala, ze armillaire...cosi barvy medu to není). No bylo to vskutku náročné. Tak jsme teda odešli z lesa a šli jsme k Paulovým rodičům na oběd, který tam na nás už čekal. Potom jsme se s pomocí internetu a dalších houbařských knih snažili zjistit, co to je, ale neúspěšně.

Shodou náhod to byl poslední prázdninový víkend, takže se odpoledne v městečku konal mini veletrh zápisů na kroužky a další aktivity. A jedním ze stánků byl i Arbrelsky mykologický spolek, kde nám ihned a ochotně pomohli rozluštit náš problém.

Výsledkem bylo, že jsme měli k večeři palačinky ;) Takže se asi dovtípíte, že se nejednalo o jedlou houbu. No škoda, kdybyste věděli, jak nádherně to vonělo! No a jen tak pro upřesnění, jednalo se o Omphalotus illudens, neboli hlívu olivovou, která je jedovatá a v noci údajně světélkuje. Škoda, že jsme se zapomněli večer podívat na kompost.

Během odpoledne se tak nějak rozhodlo, že tam zůstaneme všichni přes noc, protože obě Paulovy sestry byly na víkend pryč a rodičům to nevadilo. Skvělý nápad. Mě by bylo samotné v Lyonu asi smutno. Takhle jsme si šli večer ještě zahrát s diabolem a frisbee, než začalo pršet, a pak jsme dali nějakou společenskou hru při čekání na večeři. Palačinky byl můj nápad a všichni se toho hned chytli. Navíc měli přístroj na dělání šesti malých palačinek najednou a nás bylo přesně šest, takže to byla i společenská událost.

Musíme si to taky koupit, třeba v menším vydání na tři kusy :)

A po večeři jsme si ještě zahráli Carcassonne. Kromě Paulovy spolubydlící jsme to všichni znali, takže to šlo rychle. Teda i když v šesti je ta hra fakt dlouhá. A to měli jenom tři rozšíření. Dneska večer přijde Zamir se slečnou Elzou a Paul se spolubydlou Sárou a budeme hrát taky. Jsem zvědavá, jak dlouho to bude trvat, když máme asi dvakrát tolik dílků.

Do postele jsme šli asi v jednu a musím říct, že jsem už hodinu notně zívala. Kazda jsme dostaly jeden pokoj, postel a tričko na spaní a skoro by k tomu přidali i pusinku na celičko ;)

Ranní budíček nebyl nijak uspěchaný, ale když mě kolem půl desátý probudily hlasy, řekla jsem si, že nechci byt poslední na snídani. A ani jsem nebyla, poslední přišel brácha.

Snídaně v kroužku téměř rodinném byla fakt super, zvláště když Roman se se mnou u stolu, a snídaně zvláště, nepotkává. Minulej tejden jsem takhle snídala na trhu. U jednoho týpka, se kterým si vždycky povídám, jsem si koupila bagetu, kus sejra a on mi to namazal a ještě jsem z něho vyloudila kafe z termosky :) No ale stejně je to škoda, že si tyhle rodinné snídaně nemůžu dopřávat častěji. On to teda byl spíše brunch, vzhledem k tomu, že jsme skončili asi v jedenáct.

Potom jsme si šli ještě chvíli hrát na cirkus jako včera, a když nás vyhnal déšť, tak jsme se začli připravovat na cestu.

Při té nás stihnul takovej slejvák, že chvílema nebylo ani vidět na cestu. Jeli jsme autem, všech šest (zajímavě řešené auto, 3+3 místa), protože jsme vezli Paulovi jakousi skříň. A taky jsme chtěli jit odpoledne na drakijádu i s jeho bráchou. Ta se bohužel vzhledem k počasí nekonala.

Hodili mě domů asi ve tři a pak jsem si dopřála toho správného deštivého odpoledne sama doma - zapálila jsem si vonnou tyčinku, uvařila si horké kakao s vaječňákem a zalezla si na kanape a užívala si toho, že pro jednou je televize moje. Román pro muže od Viewegha mě nijak nenadchnul, ale Donutil tam hrál fakt skvěle, tu svini byste mu věřili a úplně se mi hnusil. Tomu se říká dobře zvládnutá role. Ostatní výkony průměrné a scénář pod. Jako druhý film jsem si naservírovala dlouho odkládaný Kuky se vrací. Je to spíš pohádka pro děti, ale i dospělý se u toho může pobavit, Svěráci se poznají hned! :)

Tak, a teď jsem celý ten blog, co jsem naťukala při čekání u doktora do mobilu, opravila ve wordu do češtiny, a je hotovo. Za chvíli přijde návštěva na hraní, tak abych ještě připravila občerstvení. Dala jsem rozmrazit hříbkovou polívku z minula, abych trochu Paula popíchla ;) Tak pěkný večer!