Francouzi na nákupech, díl 4.

Trošku neaktuální, ale jistě ne nezajímavý článek o tom, jak se mnou v červnu v Praze byla tlupa Francouzů. Posledně jsme skončili tím, že Francouzi chtěli do Burger Kinga na večeři. Tak jsme byli v Palladiu. A tam se rozhodli, že tam chtějí jít další den na nákupy, porovnat ceny ve Francii a u nás. I když jsem jim to říkala dopředu, že u nás sezónní slevy platí tak akorát na lyže a na plavky, tak to stejně chtěli jít vyzkoušet. Tak jsem se aspoň pořádně vyspala, dala si dlouhou sprchu a zavolala Přesli, aby mě zachránila a šla se mnou. Hodná holka, šla :) Z tohoto dne pochází i už publikovaný akvarel kreslený z Žofína, kde jsem na Janu čekala. http://reddevillenka.blog.cz/1107/trocha-umeni pro připomenutí.

---

Musím říct, že bych ten den asi bez Jany vedle sebe nezvládla. Takhle jsme si aspoň mohly povídat, drbat a pomlouvat, aniž by nám rozuměli a taky jsme se u toho chození po městě a po krámech podporovaly. První zastávka byla u Paukerta na chlebíčky. Asi tam přestanu chodit, mají to tam děsně drahé a v některých cukrárnách je mají dokonce lepší a o hodně levnější. Nicméně to bylo dobrý a obohatilo to Francouze o další zážitek z poznávání české kuchyně.

Popisovat lítání po obchodech myslím nemusím. Zaměřila bych se spíše na hledání zákusku v cukrárně u Václaváku v pasáži Světozor. Mají tam vynikající točenou jahodovo-banánovou zmrzlinu a skvělé poháry právě s touhle zmrzlinou. Kromě toho mají spoustu zákusků a dobré kafe. A taky velkou frontu. A taky chlebíčky, ale to zas někdy příště.

Ve Vodičkově ulici směrem k Novoměstské radnici je prodejna klobouků. Vyzkoušela jsem si takový nááádherný červeno-černý klobouk z krepu a naprosto jsem se do něj zamilovala. Pak jsem zjistila, že stojí tři a půl tisíce a šli jsme zase dál. Trochu se podobal tomu, který jsem si zkoušela ve Štrasburku (ten stál "jenom" 1500). A v pasáži divadla Komedie, respektive na rohu, je prodejna botiček, kde jsme taky strávili docela dlouhou dobu. Nevzpomínám si, jestli to byl jeden či dva páry bot, co jsme tam koupili, nicméně ty botky, co jsem chtěla já, mi nějak nesedly, takže smůla, no.

Když jsme odtama v půl sedmé vypadli, tak už bylo všude zavřeno, tak jsme se s Janou zamyslely a navrhly jít do Máje, protože tam zavírají až v osm. Tam jsme jako správné vedoucí zavelily "Rozchod!" a za třičtvrtě hodiny sraz u kufrů. A každý se vydal obcházet jiný kus obchoďáku. S Janou jsme se držely spolu a obešly oblečení, ale už se nám moc nechtělo utrácet. Nakonec jsme se rozhodly, že si vyzkoušíme jedny šaty, ale byla to Jana, která si je odnesla, já jsem si potřebovala zahojit bolístku po nekoupeném klobouku, takže jsme musely nutně do oddělení dámských doplňků, kde měli několik (asi tak 15) druhů klobouků a tam jsem si jeden vybrala. Audrey si koupila dvě černé mikiny a Marie jednu, o které prohlásila, že ji má jenom na přechodnou dobu, protože je zima. Když jsme byli v létě u nich ve Valence, tak jí měla na sobě a nemohla si jí vynachválit.

Někdy během odpoledne se nám ještě povedlo vybrat dárek pro Romanovu mámu k narozeninám. Konečně si vybrala naušnice a přívěšek rozumné ceny a vzhledu. Byly to takové jantarové kapky a pěkně vkusně udělané. Takže jsem tím vyřídila dárek za celou moji rodinu.

Po nákupech jsme šupajdili domů k našim, kde na nás čekala skvělá bašta hodná zahraniční návštěvy. Na moje přání udělal táta kanadské kuře. Je to recept mého strejdy ze Slovenska na kuře pečené v hektolitru rajčatové omáčky s cibulí a má to fakt nenahraditelnou chuť. Jana byla moc zvědavá, co to je za recept, takže s námi nakonec šla i na večeři. Našim to nijak nevadilo, jestli vařit pro 10 nebo pro 11 je vcelku jedno (pozvali i bratra se Sárou, aspoň jsme takhle měli několik francouzsky mluvících strávníků). Všem nám moc chutnalo, strejda i s přítelkyní se nejdřív opejpali, ale pak si každý dvakrát přidal, takže to táta považoval za největší pochvalu svojí kuchyně (no jo, roky mojí přípravy se poznají - taky přestal brzo otravovat s tím, jestli mi to chutnalo - to poznal podle toho, jestli jsem to snědla nebo ne).

Po večeři jsme se ještě sebrali a šli se podívat do Crossu. Trochu vytrávit, trochu popít, trochu si zatancovat a taky si užít pomalu končícího pobytu v Praze. Jana šla s náma a přišel i bratr se Sárou, i když později. Roman se strejdou se rozhodli, že vyzkouší celý lístek panáků, takže to jeli od Absintu a Becherovky až po Slivovici včetně hopsinek a dalších nechutností. Já jsem se spokojila s pivem a ostatní holky s koktejly. Výhodou večírku se strejdou Gerardem bylo, že platil veškerou útratu, takže to nebylo zase tak drahé.

Ve středu ráno nám naši připravili snídani doma, ale bohužel měli nějaké jednání, takže jsme se nasnídali sami a pak jsem vyrazili do víru velkoměsta. Nejdřív jsme se stavili do sekáče, kde jsem se chtěla podívat na sukně (jeden úlovek) a Roman si tam koupil kravatu (a pak jí doma vypral v pračce, takže jí nejspíš zase vyhodím...), ale mamince ani sestřičce to něvonělo pod nos, že je to sekáč, takže se někam vypařily. A když jsme vyšli ven, tak jsme je nenašli. Chvilku jsme čekali a pak jsme šli do Alberta nakoupit pár věcí s sebou do Francie (hlavně mouku). Když jsme vylezli ven, tak jsem dostala smsku, že holky jsou na Karlově mostě. Což nás docela naštvalo. Navíc jsme jim doma dali český telefon, který měly mít s sebou, abychom si mohli zavolat. Tak jsme hodili nákup domů a vyrazili taky na most, kde proběhlo předání telefonu a šli jsme si po svých.

Potom šup zpátky na Kampu a pěšky jsme šli na Anděla, kde jsme do sebe rychle nasoukali pár chlebíčků a koláč a už jsme měli sraz s Janou před kinem, šli jsme na Paula. Byl to film o mimozemšťanovi a dvou geekách, takže sranda zaručena. Nebylo to špatné a pro jednou jsem se v kině mohla i koukat na titulky. Roman zas pro změnu řekl, že z počátku na ně koukal, ale když ničemu nerozumněl, tak je začal ignorovat. Já s tím začínám mít stále větší a větší problémy (je ignorovat).

Jana po filmu letěla zas někam jinam, takže jsme se vydali zpátky směrem na Malou Stranu a stavili se v Dobré trafice na čaj a něco malého na zakousnutí. Opět přes Karlův most jsme se dostali do centra, kde jsme to prochodili křížem krážem. Zastavili jsme se na pivo U Dvou koček, kde jsem se chvilku bavila s nějakým emigrantem do Kanady, co se zrovna přijel podívat do Prahy. Tak jsem si připadala trošku stejně, i když to ještě není tak dlouho, co jsem z Čech odjela. Je to fajn se projít těma známýma ulicema a okolo sebe slyšet češtinu.

Na večeři jsem si vzpomněla, že už dlouho jsem chtěla zajít do Pivovarnického domu. Jednak ochutnat jejich různá piva a taky kuchyni na pivě. Už si nevzpomenu, co jsme si dali dobrého, kromě toho, že tam byl tuším nějaký zvěřinový guláš na pivě a já jsem si jako zákusek dala palačinky s pivní marmeládou (světlá a tmavá, vynikající) a k tomu jsme si dali degustační plato s osmi druhy piva. A u toho jsme se začali bavit s pánem u stolu vedle. Byl to starší Dán, který byl v Čechách podepsat smlouvu na Lego továrnu u Kladna. Nějaké rozšíření prý. Bylo s ním příjemné popovídání a taky jsme se dozvěděli spoustu věcí.

Po večeři jsme se odvalili na Novotného lávku za ostatními, kteří si užívali v předraženém degustačním restaurantu na břehu Vltavy s výhledem na Kampu. Nepojedu přece do Čech, abych tam jedla francouzské delikatesy, ne? Platil opět prachatý strýček, takže se na druhou stranu ani nedivím :) Vysvětlili jsme jim cestu do ZOO, kam se chystali ve čtvrtek, protože zbytek už byl v té době zpátky ve Francii.

S Romanem jsme se pak ještě trhli a zašli jsme si na Velveta do Zlaté husy kousek od Právnické fakulty. Nějak se tady ten řetězec hrozně množí. Na druhou stranu je to záruka slušného, i když dražšího, piva a kuchyně. Domů jsme se dostali v pohodě ani ne moc brzo. Kolem půl dvanácté mi začaly chodit zmatené smsky, že prej nejezdí 12ka a co mají dělat. Tak jsem teda zavolala na francouzský mobil (protože ten český samozřejmě nechaly doma) a Audrey mi řekla, že neví, co se děje, ale že přijel nějakej autobus a že sledujou dav lidí. Nakonec se nějak dostaly domů a docela utahaní jsme šli domů. Ráno se muselo vstávat dost brzo, aby stihli letadlo.

Čtvrtek. Budíček v 5,30. Pac a pusinku, v osm jsme Francouze nechali na letišti napospas a vyrazila jsem vstříc dvou týdnů prázdnin jen pro mě samotnou. Cestou z letiště jsem kousek řídila a až na to, že mi to v kopci chcíplo a nechtělo mi to startovat na trojku, to docela šlo. Od té doby jsem v autě jako řidič neseděla a nějak mi to ani nechybí. Navíc s tou nohou teď stejně několik měsíců ani řídit nebudu.

Po příjezdu jsem se šla ještě dospat, protože takové brzké vstávání mi nedělá dobře. Odpoledne jsem si byla ve městě vyzvednout nové botičky a v podvečer jsem mámě vymýšlela různé střechy na jeden barák. Potom přišel brácha se Sárou na večeři. Otec sehnal čerstvý česnek a udělal nám kuře Alibaba a 40 loupežníků neboli kuře špikované 40ti stroužky mladého česneku. Bylo to fakt moc dobré a až zase bude mladý česnek, tak si to rozhodně musíme zopakovat. No a tím skončila návštěva Francouzů v Praze a první týden mých letních prázdnin v Čechách.