Zasněženo

Ve středověku to byl nástroj mučení, dneska si to lidi berou dobrovolně, dokonce jako prostředek zábavy. Ano, mluvím o španělské botě neboli o lyžácích. O víkendu jsme byli lyžovat. Oriannini prarodiče mají v Alpes d'Huez byt, tak nás tam s Anaudem pozvali. Narodila jsem se do špatné rodiny a vybrala si špatně přítele. Tetičky v Americe ani zazobaní prarodiče v Nice se u nás nekonají :)

---

Vyrazili jsme v pátek asi ve čtyři hodiny, Roman sice skončil ještě dřív, ale mě se nechtělo balit věci a kromě toho jsem si začala připravovat portfolio na ten úterní pohovor. Ale upřímně řečeno, hlavně se mi nechtělo hnout se. Ve čtvrtek večer jsme si vyzvedli lyže od Karla a Petry (respektive Roman tam zajel) a v pátek jsme jeli ještě přes Trévoux pro Romanovy zimní věci. Drahý lehce explodoval přes celé odpoledne, protože ti dva odjeli už v poledne bez nás, nikdo nám nepůjčil auto a JP jel shánět Romanovy oteplováky k nějakému svému kamarádovi, kterému je půjčil, až asi pět minut předtím, než jsme dorazili. Naštěstí jsme nechytli prakticky žádné zácpy, a to ani, když jsme vyráželi v pátek v šest hodin. V době školních prázdnin. Nutno říci, že Lyonský turnus tento víkend končil a začínal ten Pařížský, a co by dělali Pařížani v šest večer v Lyonu??

Alpy od Grenoblu začínají úplně z ničeho nic, člověk jede rovinou a najednou se vedle něj objeví kopce. Co kopce, prostě hory. Je to nádhera. Škoda, že už byla tma, ale co se dá nadělat. Ale díky tomu nás zasněžené silnice potkaly až úplně na konci, takže jsme neměli vcelku větší problémy s cestou. Taky jsme se nikde nezastavovali, protože bychom se nejspíš už nerozjeli. Pro cestu tam nám GPS zvolilo trochu veselejší cestu, jeli jsme naprostou pustinou a stoupali opuštěnými serpentýnami, které rozhodně nevypadaly jako hlavní příjezdová cesta do jednoho z největších lyžařských středisek ve Francii. Ale dojeli jsme a to je hlavní!

Ubytování proběhlo velmi rychle, protože už bylo docela pozdě večer a my jsme spěchali do hospůdky na palačinky, kde jsme měli už hodinu rezervaci. Dobře jsme se nadlábli, dala jsem si jednu slanou s kozím sýrem, medem a se salátem, napůl s Romanovou à la Tartiflette. Jako zkusek sladkou s borůvkovou marmeládou a vanilkovou zmrzlinou. Po večeři jsme od šéfa kuchyně dostali na trávení štamprdli "verveine", čehosi bylinkového a hooodně silného. Povídal nám o nějakém chlápkovi, kterej se jednou takhle spletl a svým zákazníkům naservíroval panáka kyseliny...že to do rána nepřežili. Přemýšlela jsem, jestli toho svého vypiju nebo ne :) Ještě jsme se stavili v Irské hospodě vedle domu na jednoho Guinesse a kolem půlnoci zalehli.

Jak se normálně z postele vykopu až kolem jedenácté, tak když mi o něco jde, to vstanu dobrovolně v osm a začnu kmitat. Takže se nám podařilo UŽ v deset stát dole pod sjezdovkou u lanovky a začít využívat toho nehorázně drahého luxusu. Uznávám, že 30 Euro je na zdejší podmínky docela levné, zvlášť když ty přeplněné mizerné sjezdovky v Čechách stojí stejně, nicméně to nebrání, aby si toho člověk pořádně užil.

Měli jsme fakt štěstí na počasí, svítilo sluníčko, sníh krásnej prašánek, teplota lehce pod nulou... No paráda.

Roman stál na lyžích naposledy tak v patnácti letech. Takže to s ním byla dost sranda. Jezdili jsme jen zelenou a modrou, což mě osobně moc vyhovovalo, nemám ráda, když to jede moc rychle, pak ztrácím styl. Roman se tam stejně pohyboval svým kakáčstylem, ale je pravda, že držel formu a dost nás tím bavil. Například, když sjel nejprve část po prdeli, zbytek bokem, jednoho pidi svahu, který byl krapítko prudší, než zbytek. Když se konečně rozjezdil a sjel svah za skoro stejnou dobu, jako my ostatní, chytnul křeč do lýtka, takže jsme na něj zase jen čekali. Chvíli jsme se snažili, aby se ještě hnul, ale pak jsme ho nechali v jedné hospůdce, kam jsme si zašli na horkou čokoládu po sendviči k obědu, a šli jsme lyžovat.

Bohužel počasí se rozhodlo, že odpoledne už tak nádherné nebude, a zatáhlo se a začalo sněžit. Orianne se tedy rozhodla, že bude dělat Francouzsku a začala děsně trucovat, že nic nevidí, že to stojí za *** a tak podobně. Arnaud jí nabídl svoje lyžařské brýle, ale ty odmítla s tím, že jí to vadí. Hmmm. Sjeli jsme to ještě asi třikrát, ale mě tak začaly bolet holeně, že už jsem se v těch botách skoro nemohla ani hnout. K tomu se začala projevovat únava mých netréovaných svalů, takže jsem se snažila, co jsem mohla, abych se někde nevysekala. Jednou jsem se teda natáhla, ale to bylo asi v půlce, když ještě svítilo sluníčko a výsledkem je, že teď nemůžu otevřít lahev s pitím, nemůžu do ruky vzít nic těžkého a nesmím moc hýbat se zápěstími, která jsem si obě trochu narazila při držce přímo na hubu :) Takže jsme s Romanem rozkošný páreček, protože on ještě teď kulhá a mě teď taky bolí celá LochNesska, takže to zapíjím lahváčema.

Ve čtyři jsme si šli do báru vyzvednout lehce opilého Romana. Když jsme na něj čekali, až dopije svoje třetí pivo, tak jsme si objednali tři švařáky a jako bonus jsme od barmana dostali Génépi (ženepi), což je opět nějaký bylinkový alkohol. Cesta dolů byla fakt sranda. Roman se v půlce kopce rozhodl, že už toho má dost, takže to nejdříve zkusil po prdeli, a když mu to nejelo, tak se obrátil na břicho a začal dělat mrože. A když se takhle soukal dolů kolem svého bratrance, tak toho nenapadlo nic lepšího, než se na tu zem složit taky a dělat přes kopírák to samé. Orianne to dokonce natočila.

Večer jsme se vypravili opět do restaurace, tentokrát jsme si dali všichni čtyři raclette (sušená šunka, vařené brambory a roztavený sýr reblochon. Zážitek to byl veliký, teď už věříme všichni tomu číšníkovi, že ve čtyřech tři kila sýru opravdu nesníme. Jako desert jsme si dali zmzlinu. Roman objednal tři kopečky ovocné zmrzliny. A když se číšník podíval na Orianne, ta dořekla, že k tomu tři lžičky. Na další obsluhu jsme si docela počkali :))

Takhle se to nahřívá...

...a takhle z toho špachtlí po vrstvách sundává

Netuším jak, ale nějak jsme se dokutáleli zpátky do bytu, kde jsme se svalili na gauč. Roman se mermomocí chtěl dívat na Disneyovky, takže jsme tam nakonec zůstali sami dva u Aladina. Myslím, že jsem ho ještě takhle v celku neviděla, ale byl fakt super. O půlnoci jsme šli spát a ráno jsme se stejně z postelí vyhrabali až v devět.

Takže jsem byla pěkně naštvaná, protože venku bylo nádherné sluníčko a ti tři se batolili uvnitř až do jedenácti, zatímco já jsem chtěla vylítnout ven bruslit a fotit. Na brusle jsme nešli, protože mesijé Romain je kripl (další slovo, co jsem nedokázala vysvětlit) a nemůže chodit... Takže jsme se konečně vykolébali ven, zapoměla jsem se namazat opalovacím krémem (a proto jsem teď jak rajčátko) a nevzala jsem si s sebou sluneční brýle, takže jsem neviděla naprosto nic. Takže jsem byla solidně naštvaná, do toho se začali koulovat a mě to naprosto nezajímalo. Nakonec jsme postavili sněhuláka, takže mi to trochu spravilo náladu.

Cesta domů byla dost v pohodě, daleko kratší, než tam, ve čtyři jsme se ještě stavili u Karla vrátit lyže a jinak oba relaxujeme. Roman u své hry, já u blogu a fotek. Tak, a teď se přesunuju na pořádný počítač a jdu tam ty fotky upravit a hodit sem, abyste se taky mohli pokochat.

Jedete po dálnici a před vámi tohle...