Oni už jsou holt takoví

Kdybych měla na blogu rubriky, tak by se tahle jmenovala Ze života. Co s nimi? Asi si zvyknout, nic jiného s tím dělat nepůjde. Všichni jsou prostě stejní. Žádného z nich prostě nerozčilujou vlasy či vousy v umyvadle, nikomu nevadí ty haldy pracovních, již nepotřebných, papírů okolo sebe či mokrý ručník sbalený do kuličky v koutě koupelny, takže si ani nevšimnou té armády, která chodí za nimi a vše dává do pořádku. Třeba už tím, že každé ráno, když vstoupím do koupelny, tak umyju umyvadlo...abych ho o den později našla zase v tom samém stavu. Nebo když tedy konečně dostanu svolení vyházet ze stolu všechny ty zbytečné papíry, tak se ani neotočím a o ten později je jich tam zase stejné množství. A tak mi nezbývá, než se s tím smířit, protože zbláznit se prozatím nehodlám.

---

Trochu mě ta role domácí puťky přestává bavit. Kór, když venku neustále sněží (ale je pět nad nulou, takže to okamžitě taje a na zemi je jen mokro a kaluže), takže se mi ani nechce vylézt ven, natož abych se konečně trochu cílevědoměji věnovala sportům. Je pravda, že to má i jisté výhody, například když se dneska ráno Romanovi nechtělo z postele, ale nakonec vstal, tak já jsem věděla, že nemusím. A abych se z ní vykopala v půl desáté, musela jsem se hodně nutit. Proč taky? Abych zlikvidovala tu horu nádobí v kuchyni? Pozorný čtenář se jistě zeptá, jaktože byla v kuchyni hora nádobí, když jsem žena v domácnosti. Ano, to je dobrá otázka, odpověď na ní je ale ještě jednodušší: prostě se mi nechtělo. A nechce se mi pořád.

Nebaví mě ráno vstát, chvilku poklábosit na netu, kouknout se, že mi zase nikdo neodpověděl na inzerát, pak poklidit a na dvanáctou přichystat oběd. Pak buď vyluxuju (to mě čeká dneska) nebo jdu nakoupit, nebo jdu něco zařizovat. Mezi čtvrtou a šestou přijde Roman z práce, zeptá se mě, co bude k večeři, a když mu řeknu, že už dneska jedl, tak si s velkými kecy připraví misku musli. A pak mě vyhodí od počítače a já si jdu číst, případně jako včera, vyrazím na zkoušku s kapelkou, která se mimořádně vyvedla. A máme nový saxofon, i když je z toho kluk zatím trochu zmatený :)

Jinak abych nevypadala zas tak úplně jako krkavčí manželka, tak včera jsme měli k večeři čokoládové špetzle. Inspirovala mě čokoládová kuchařka, co jsem dostala od maminky k Vánocům, takže jsem to jen vylepšila o omáčku z bílé a hořké čokolády a bylo to moc dobré. I když měl brouček samozřejmě z počátku kecy, že to vypadá jak psí hovínka (aspoň to tak nevonělo, psi čokoládu pokud vím nejedí). Nepsala jsem ještě, že Roman zbožňuje čokoládu?

Jinak kdyby to taky někoho inspirovalo, tak na jednu osobu je jedno vejce, 1/8 kg mouky, jedna lžíce kakaového prášku, trochu cukru a špetka soli. Umícháme a přiléváme horkou vodu, až je z toho kaše hustosti cca jogurtu, v návodu psali, až to bude dělat bublinky. Vaříme v horké osolené (ne moc) vodě, přepasírujeme přes sítko na halušky, nebo jestli se někomu chce, může to ukrajovat z prkýnka jako správné špetzle. Na konci omastíme máslem a s tou čokoládovou omáčkou to bylo fakt moc dobré :)

A tím bych asi tak vyčerpala dnešní téma, protože se tady vůbec nic neděje. Snad jen, že jsem se včera konečně dovolala na sociálku a že to vypadá, že jsem pojištěná, čímž mi trochu spadnul kámen ze srdce. Teď ještě kdyby mě někdo chtěl i zaměstnat... Potřebuju nutně nový počítač, tohle je strašné, sdílet s někým ten svůj. Říkala jsem si, že až si najdu práci, přeci jen si nový koupím, a trošku víc přenosný, ne jako ten můj stolní 4 kilový mazlíček. Naši to hodí u nich v domě jednomu geekovi a jestli se mu to podaří opravit, tak bych jim ho nechala, ať mají něco trochu lepšího na internet (i když osobně si myslím, že ten můj notes má výkon větší jak oba dva jejich dohromady...). Tím by se vyřešila ta časová prodleva a taky problém, jak ten počítač dostat do Čech a jak mi ho rychle doručit zpátky.