Kulturní rozdíly

Asi před půl rokem (je možné, že je to i rok, ten čas letí tak strašně rychle!) se ve zprávách řešilo, že Plzeňským (či jakýmkoliv jiným) policistům nalepili na auta špatný znak a město to stálo pět set tisíc či pět milionů, čert to vem. V diskuzi na novinkách mě opravdu pobavil jeden příspěvek: měli jim koupit Renaulty a nemuseli by nic značit.

---

Chvilku mi to trvalo, než jsem tento komentář rozluštila opravdu jako vtip. Nicméně jsem se ho potom snažila vysvětlit Romanovi (v návaznosti na to, že jeho Clio se pyšní tím samým obrázkem na kapotě), ale ten ho naprosto nepochopil. Když jsem se ptala: "A to vy neznáte ten obrázek kosočtverce s čárkami?" Ne, co to je? Aha, no tak tady budu vysvětlovat marně :)

Druhé, co mě velmi překvapilo je, že nestrouhají mrkvičku. Párkrát jsem to na někoho zkusila aplikovat, ale setkalo se to s naprostým nepochopením. A na vysvětlování jsem si nějak netroufla, zkuste mi někdo vysvětlit, proč to vlastně děláme? Jaké má toto gesto základy v nějaké reálné činnosti v minulosti?

A je toho víc. Samozřejmě, že si teď nevzpomenu, ale všechny ty maličkosti, co vnímáte jako fakt, tady prostě nejsou. Jako že perník je kořeněný chleba, švihadlo se řekne provaz na skákání, věšák je nosič-kabátů a vývrtka otoč-špunt. A tak bych mohla pokračovat donekonečna. Třeba otři-led, co to tak asi může být? Jo aha, stěrače. A co takhle otoč-šroubek? To je dosti jednoduché. A když se pak rozčiluju, že francouzština je chudá na slovíčka, tak mi Roman řekne, že to si jenom myslím, protože ta slovíčka neznám. Jo, a když se po nich pídím, tak neexistují!!! Teď mě napadlo. Serviette je ručník, ale taky utěrka, vložka, ubrousek...zkuste si pak vybrat, co vlastně hledáte? Utěrku nebo ubrousek?

K čemu jsou brambůrky? K uctění nečekané návštěvy ve čtyři odpoledne, k přikusování k vínu na večírku, či jen tak, na chuť v kteroukoliv denní (a hlavně noční) hodinu. Tak tady se to stalo povinnou částí předkrmu. Jakýsi před-předkrm. Přijde návštěva na oběd či večeři, a když jim nenabídnete apéro, jste neuctivý hostitel. Na stůl se vybalí všechen alkohol, co se doma nachází a který byl přesně pro tuto příležitost nakoupen, a každý si vybere, na co má chuť. K tomu se uzobávají nezřízené dávky všech slaných prasečinek, takže se neuvážlivý člověk může setkat s tím, že už ani nemá hlad na něco jiného.

Na druhou stranu to chápu, komu by se chtělo ohladu čekat až do osmi či desíti hodin, než se konečně bude večeřet??

A poslední věc, kterou nemůžu vystát, je, že oni dojedí a začnou jíst. Na otázku: nechceš jogurt, nechceš chleba se sýrem? odpovím, že už jsem jedla. A že si to dám radši zítra ke snídani. Neskutečné, jak se i ta malá francouzátka cpou tvarohem či jogurtem, když do sebe právě nasoukali pečené prase. Nebo jak si s chutí mažou bagetu s kamembérem, poté, co se právě ponimrali ve vynikající pečené kachničce s knedlíkem a červeným zelím (možná tušíte, kam teď mířím!!!). Jo, a Roman mi řekl, že moje "pivo je dobré na těžká a mastná jídla" je jen v mé hlavě, protože oni budou radši zapíjet tu kachnu vínem (to by ještě šlo) či vodou (au au, nechtěla bych být pak v jejich situaci, až je bude bolet bříško). Na druhou stranu, je fakt, že to, co oni prohlašujou býti pivem, jím ani zdaleka není. Takže si vyber :)

A nutnost zakončit jídlo dezertem. Proč se cpát ještě sladkým, když už tak jsem se přežrala těma pěti předkrmy, třemi jídly a bagetou. Francouzi neumí používat nůž. Rozhodně ne v kombinaci s vidličkou. Jako přistrkovadlo jim slouží chléb a slyšela jsem, že v některých rodinách je dokonce neslušné k tomuto účelu používat nůž!!! Jak můžou jíst bagetu s hranolkama? Se špagetama? S bramborama???

Ještě snad něco: poslední dobou jsem zpozorovala, že velmi často končí větou slovy par contre (naopak, na druhou stranu), a pak řeknou něco, co naprosto protikladem není, případně neřeknou nic. A já to začínám dělat taky a ježí se mi z toho husí kůže! A že naše nebo có používají ještě častěji, takže některým jedincům se daří zakončovat každou větu slůvkem quoi (pokud to zrovna není par contre, dohromady se to dá užít jen velmi obtížně).

Děsně me rozčilujou zdvořilostní fráze v úvodu telefonátu: ça va? Jasně, mám se dobře, ale volám ti, protože to strašně spěchá a chci ti říct to a to. Maminka mě učila, že telefon stojí peníze a že se máme rychle vyžvejknout a říci, co chceme. A pak jsem tu za burana.

Jestli se Roman někdy vážně naučí česky, a my půjdeme do Prahy, tak se těším, jak se s tímhle bude prát on :) Ale vzhledem k jeho tempu, 5 slovíček za měsíc (a to si k němu musím ještě sednout a dělat to s ním, protože jinak se na to prostě vykašle úplně), to není vůbec aktuální :)