Život ve widlákově

Tak už jsem zase ve Francii. Teď přemejšlim, jestli z toho mám být nadšená, nebo ne. Zaměnila jsem jedno dočasné útočiště za jiné a dneska jsem konečně vybalila. Přemýšlím, jestli je horší balit nebo vybalovat. A nejlepší je, že mě to za měsíc čeká znova - sbalit a zase vybalit. A k tomu ještě zařídit, vyřídit a sehnat. Chce se mi z toho tak jen spát. Poté, co jsem vyházela věci ze svých 4 tašek (do autobusu jsou povoleny dvě) a trochu to tu přeorganizovala, tak je tu více místa, než předtím... nojo chlap, zorganizovat prostor je pro něj moc těžký.

---

Takže, co jinak... přijela jsem v sobotu v 7,07 na Perrache a vcelku zvyklá (od rodičů) jsem si počkala do půl, než Roman přijede. A to jsem mu dala rozmezí mezi 7,00 a 7,15, které jsem naprosto dodržela. Prej že jsme přece nemohli přijet tak rychle ;) Přijeli, no.

Nějak jsme to dotáhli až k autu a dojeli do Trévoux. Nejdřív jsem si tam dole u tý tramvaje říkala, že můžu vlastně jet domů tramvají, až mi došlo, že už tam vlastně nebydlím ;) Takže cesta v pohodě, jen jsem si ten řidičák neměla dělat, protože mě začalo příšerně rozčilovat, jak Romain řídí.

Doma jsme si dali malou snídani, popovídali s maminkou, na chvíli jsem se natáhla na kanape, a v tom už přijel táta s přítelkyní a jeli jsme i se ségrou do Lyonu podívat se na ten byteček. Jo, vypadá to dost dobře, až se to pořádně zařídí, protože ta ženská, co tam je teď, to fakt nezvládla. Umístění ve městě je naprosto parfait, kousek od parku, Romainovi do práce jede jedna velká silnice a já, pokud mi to teda vyjde, to mám na kole tak pět minut. Pak jsme vyrazili do realitky, kde jsme měli mít rande v 11,30, ale někdo to tomu týpkovi jaksi zapomněl říct, takže si nás přeobjednal na čtvrtou odpoledne. Nadšení, no... ono to je odsud do Lyonu třičtvrtě hodiny!

Přijeli jsme teda akorát na oběd, dali si dvouhodinovou siestu a zase jeli do města. Týpek nám měl zavolat, co nám ještě chybí, ale neobtěžoval se tím, takže to budeme muset ještě donést. Ale stejně se tam musí ještě jednou, protože oba dva garanti (maminka a tatínek) dostali za domácí úkol opsat docela dlouhý text, asi aby se vidělo, jak je garant motivovaný.

Šli jsme se vycapit do Parku Tête d'Or a pak ještě za tátou, aby nám napsal to slohové cvičení a dodal pár papírů, co chybělo. Večer jsme jen koukli na první díly nové série Big Bang Theory a How I Met Your Mother a zalehli, po ničem jiným než po spánku jsem už dva dni netoužila. A aby mi konečně přestalo být špatně ;)))

Nedělní spánek do 12ti se mi nevydařil, sama od sebe jsem se probudila v sedm a z postele jsem byla vypuzena v devět. Pořádná snídaně mi udělala dobře, konečně jsem se mohla pořádně najíst! Dopoledne jsem tak různě běhala po baráku, snažila se najít svoje věci (třeba konvičku na čaj jsem objevila až dnes) a řešila věci na kompu. Pak jsme dohromady uvařili oběd, br. knedlíky se slaninou a cibulkou a všem to chutnalo. Taky aby ne, když jsou brknedlíky jedna z nejlepších věcí české kuchyně! Jinak jsem taky oznámila můj plán uvařit guláš, takže mámin přítel dostal za úkol koupit hovězí případně telecí halal (jako že popraveno po muslimsku), aby to mohl jíst i on, a maminka koupit obyčejnou bagetu a nechat jí ztvdnout (je tam s nebo z? oboje vypadá pěkně blbě...), abychom měli z čeho udělat knedle.

Odpoledne jsme se šli projít k řece, už docela můžu chodit, přestalo to bolet, jenom tam mám okolo kotníku docela pěknou tvrdou bouličku, tak jí teď opečovávám Voltarénem a doufám, že se brzo ztratí. Těším se na volejbal a ve čtvrtek jdeme s bratrancem na tenis. Zítra mě čeká vyřizování po Lyonu (musím do školy a pokusím se domluvit si rande kvůli práci - poslali mi vcelku pozitivní mail, že se snaží mojí zajímavou kandidaturu naplnit) na kole, protože TCL (=DPP) je na tři měsíce ve stávce. Chtějí jim sebrat 14. plat a možnost vzít si volno kdykoliv chtějí.

Dneska jsem si konečně vybalila věci. Ještě jsem to úplně nedodělala, ale jak říkám, už teď toho tady je míň, jak předtím. Pojedeme koupit květináče na přesazení kytek, tak u toho zkusím sehnat i nějaké bedny, abych do toho mohla rozdělit oblečení a parádu do skříně. Mšice mi ožraly bazalku a obávám se, že se z toho chudinka už do konce vegetačního období, než chcípne, nedostane.

Večer jsem chtěla uvařit tvarohový knedlíky s mákem, protože ten tvaroh, co Romain přivezl před třemi týdny je ještě pořád v lednici a obávám se, že už moc dní nepřežije, než se úplně zkazí. Jsem zvědavá, jestli to sní. Pro tentokrát se už ani nebudu snažit, aby to jedli jako hlavní jídlo, nabídnu to tak, jak to je, a ať si z toho třeba udělají jen desert, aspoň víc zbyde na LochNessku!

Večer máme v plánu jít se podívat na druhej břeh řeky, protože jsem tam vlastně ještě nikdy nebyla. Ale tím se asi tak vyčerpají naše možnosti, co tu dělat. Doufám, že už brzo budeme bydlet v Lyonu, protože tady fakt nic není.