Romain à Prague

Musím taky napsat o vcelku velké události, která potkala Prahu. Romain se přiletěl podívat:) A naučil se asi pět slov česky, které velmi často a velmi efektivně používá doteď. Zůstal asi týden a všude, kde jsem ho vzala, udělal dobrý dojem. To má jedno malé bezvýznamné plus :) Maminka se trochu rozmluvila francouzsky a teď se snaží sem tam komunikovat. Romain zjistil, že jeho angličtina je na tom ještě hůř, než si myslel. A já jsem zas ráda, že se mu tu líbilo a že až se prý naučí česky, tak se přestěhujeme do Prahy, tak na to jsem fakt zvědavá.

---

Odkud tedy začít…no nejspíše asi od příletu, co? V pátek dopoledne jsme se s tátou vydali na Ruzyň čekat na někoho, o kom jsme ani nevěděli, jestli vlastně přiletí, protože se neozval, a protože na stránkách CSA žádné letadlo z Vídně (přestup) nebylo uvedeno. Vzhledem k tomu, že jsem věděla, jak to na letištích chodí s přílety, a protože mám rodiče takové, jací jsou (vždy pro mě přeci přijeli přesně na čas), tak jsme ho stihli vyzvednout v 15ti minutovém intervalu, po který bylo parkování na příletech zadarmo.

Cestou autem jsme si dali menší prohlídku Prahy a oba dva, tedy otec i Romain, se snažili o angličtinu. Pokusy to byly opravdu veselé, to se musí nechat. Tak nakonec tatík řekl, ať si povídáme spolu francouzsky a že on se bude radši věnovat řízení. Taky si myslim, že to bylo lepší.

Máti ho doma uvítala svojí lámanou francouzštinou, bratr řekl Hello a jeli jsme na Pštrosa do nějaký údajně skvělý hospůdky se zahrádkou. Máma předvedla perfektní entrée, protože když jsme tam vešli, tak první, co z ní vypadlo, a to VELMI nahlas, bylo: "Teda to je ale pajzl." Jako že se musí nechat, že putyka to byla, ale stejně musím říct, že někteří lidé mají nadání. Zahrádka byla pěkná, to jako né, že né, ale nevařili tam nic typického, jen samé smažené, a pivo točili do 4ky. A kromě toho nevíme, co nám do toho jídla nasypali a do piva naplivali, žejo.

Po obědě jsme se šli projít do Stromovky a potom do ateilu hodit siestu (vyrážel ve tři ráno, žejo) a pak za našima na večeři. Doma byl ještě pořád strejda s tou svojí, takže to bylo pojato jako velkolepá hostina, jenom ten roastbeaf trval strašně dlouho, takže jsme jedli ve francouzských hodinách. Bylo to mooooc dobrý, takže jsme se všichni perfektně přežrali. Jo, v mezipauze, tedy při čekání, jsme si povídali s mámou, která lovila ze všech koutů, co mohla a co si pamatovala ještě z frániny.

U stolu kolovaly ryze české i mezinárodní vtipy, samozřejmě, že těm s narážkami na komunismus moc neporozuměl, ale strejda se předved jako znalec všech sprostých vtipů a piják slivovice, když ho chudáka neustále nalejval. Ani otec nechtěl zůstat pozadu, takže mu zase naservíroval Myslivce, a šup do druhý nohy, abys nekulhal. Bylo mi Romaina docela i líto.

Odešli jsme dooost pozdě, ale domluvili jsme se na sobotu ráno na snídani. Že koupíme pečivo a přijdeme. Nakonec jsme v Albertu strávili víc jak půl hodiny, protože jsme chtěli nakoupit něco i na ten týden pro nás. Začali jsme asi v deset, Roman hned dostal od strýka povinnou štamprdli slivovice, po snídani do druhé nohy. Posnídali jsme jako u Rotschieldů, francouzské sýry, fois gras (extrémně drahá játrová paštička) a k tomu spousta sýrů a salámů. Vypadli jsme lehce před polednem.

Vyrazili jsme do centra, ať taky něco vidí. Z Malé strany přes Karlův most na Staromák a z kraje odpoledne jsme zapadli do literární kavárny na burčák a taky, abych dala trochu odpočinout tomu kotníku. K tomu jsme si dali na zahnání největšího hladíka napůl nakládanej hermouš s pivem a vyrazili jsme dál. U Paukerta jsme si koupili chlebíčky, ve Vodičkově dortíky a šli jsme si to sníst na Žofín. Tam jsme si půjčili šlapadlo a projeli se po Vltavě, protože bylo opravdu krásné počasí. Večer jsme chtěli zajít na jedno s tím, že opravíme ten můj líbrsbríf do školy, tak jsme šli na Hřiště, kde, a to nechápu, v sobotu večer, nebyla ani noha! Aspoň jsme na to měli klid a obsluha si nás všímala. Dali jsme si na posilněnou ještě topinky a opravovali až do jedenácti.

Neděli jsme opět začali rodinnou snídaní o dvaceti chodech, ze které jsme jeli rovnou na Hlavák a odtud na Křivoklát. Původně jsme měli domluveno, že si půjčíme auto, ale otec se rozhodl, že strejdovi chce ukázat barák, takže nám nic nepůjčili a nechali nás bezprizorní. Nakonec to tou mašinkou, až na délku, nebylo tak strašný.

Koupili jsme si kompletní prohlídku na 16 hodin a šli se podívat po něčem na zub, respektive po obědě. Dole v podhradí jsme objevili příjemnou hospůdku, kde jsme si dali vepřo-knedlo-zelo a černé pivo a strávili jsme tam příjemnou hodinku a půl. Potom jsme se ještě prošli po okolí, podívali se po nádvoří hradu a začala naše dvouhodinová prohlídka. Můj překlad vypadal asi následovně: slečna mluvila deset minut a já jsem to Romanovi přeložila tak třemi větami. Ale myslím, že toho stejně víc vědět nepotřeboval. Jinak slečna byla pěkně znuděná a bylo na ní vidět, že by nejradši byla 100 kilometrů odsud. To není moc příjemný výklad potom.

V hradních obchůdcích jsme si koupili moc dobrou medovinu (jednu jsme během toho týdne vypili, druhou odvezl Roman tátovi jako dárek), výtečnou švestkovou medoládu s vlašskými ořechy, tedy povidla s medem, a vláčkem se zase odvezli zpátky do civilizace. Spát jsme šli brzo, protože jsme zítra museli vstát dost ráno (jako že už v sedm!).

Ráno jsem šla na odběry krve na alergologii, takže na lačno a pěkně časně. Potom jsme se procházeli centrem a hledali, kde bychom se zastavili na snídani, ale nějak nám nic nepadlo do oka, tak jsme si pak v jednom pekařství nakoupili pár mlsů a šli si s tim sednout na Staromák. Byste nevěřili, jak je to tam pěkný v devět ráno, když tam ještě nejsou davy turistů a hory stánkařů.

U Národního divadla jsme si počkali na přívoz až na Dětský ostrov a odtamtud se trochu prošli, načež mě napadlo, že bychom mohli lanovkou na Petřín a pak na Hrad (místo metrem na Hradčanskou). Dle posledního poznatku od návštěvy s Amayou, jsem se vyhla víkendu, takže jsme se dostali v pohodě dovnitř chrámu Svatého Víta, zjistila jsem, že vstup do Zlaté uličky je spojen s malým okruhem a stojí 150 Kč, takže jsme to otočili zpátky a zašli si na oběd do Zavěšeného kafe.

Dali jsme si extra propečenou voňavoučkou kachničku pro dva, bylo toho dohromady skoro kilo, a jako bonus višňová marmeláda, která se ke kyselému zelí a kachně docela dobře hodí. Zapili jsme to dvěma 12kama a pak mi došlo, že mám o půl sedmé autoškolu, takže když jsme vypadli na procházku, snažila jsem se hodně zhluboka dýchat a taky jsme museli zajít na kafe. Objevili jsme na Malé Straně takový malinkatý obchůdek, kavárničku, ve které normálně obsluhují handicapovaní, ale dneska tam byla nějaká slečna, co zaskakovala. Dala jsem si kafe, Romain bílou horkou čokoládu a zalil to pralinkovým likérem.

K večeru jsem teda vyrazila trochu postrašit Holešovické důchodce na přechodech, zatímco na mě Romain čekal v parku s knížkou. Odtud jsme rovnou vyrazili na sraz s pár kamarády (ten pár sedí - přišli dva - ale ne v páru: Anička a Jirka) do Dobré trafiky. Tam jsem tentokrát nedávala rezervaci, protože posledních několik návštěv tam bylo prázdno, tak jsem si řekla, že místo určitě najdeme. Nenašli jsme. Ale vzpomněla jsem si, že někde za rohem je Divadlo Na prádle a tam mají docela příjemný divadelní klub. Na druhý pokus jsem zamířila do správné uličky a našli jsme to.

Byli jsme tam prakticky jediní, ale o to větší jsme dělali kravál, dali jsme si 4 dvanáctky, Anička vypila tři bílá vína (takhle nasávat jsem jí snad ještě neviděla) a poslední 12kou jsme vyrazili do hajan. Byl to moc příjemný večer, i když jsme byli jen čtyři a bavili jsme se anglicky. Jirka pak druhý den zaspal do práce, o Aničce jsem zprávy neměla, my jsme se z postele vyhrabali tak nějak dopoledne.

Celé úterý jsem přepisovala můj imaginární rapport de stage do počítače a snažila se pochopit, co mi to tam Romain těmi klikyháky chtěl říci. Ale nejvíc problémů jsem měla s Wordem, je to fakt idiotský program. Takže jsem si musela nainstalovat indesign, abych do toho mohla vložit ta pdfka obrázků do příloh, což zabralo čas asi do čtyř odpoledne.

Vyrazili jsme ještě na procházku na Vyšehrad, protože jsem Romanovi chtěla ukázat ten výhled a taky můj velmi oblíbený kostel, a odtama jsme pak jeli až na Chodov na vernisáž výstavy jednoho známého (malíře Nepasického) od naší známé Veroniky. Akorát, že když jsme tam dorazili, tak už tam skoro nikdo nezůstal a z plánovaného večírku nebylo nic. Takže jsme si prohlídli obrazy, trochu pokecali s tím zbytkem lidí, co ještě neodešli, a vyrazili zpátky do centra, že se něčeho nadlábneme a zajdeme na pifko.

Vystoupili jsme na Ípáku a začali hledat nějaký podnik, kde bychom spočinuli. Tak jsme tak bloudili po okolních hospodách a četli cedule s závratnými čísly po pravé straně, až jsme narazili na dvě trošku starší Francouzsky, které evidentně taky hledaly něco na zakousnutí, ale českým jídelním lístkům logicky nerozumněly. Tak jsme se začali bavit a pak jsme se vydali něco hledat společně.

Povedlo se nám najít venkovní zahrádku U Holanů a dokonce nám ještě v půl desáté uvařili. Když jsem se po 10ti minutách ignorace ozvala, že bychom si chtěli objednat a oni mě vy*** s tím, že na zahrádce se neobsluhuje. Francouzsky si daly guláš, Romain pečínku na grilu a já matjesy, protože už jsem je dost dlouho nikde neviděla. Strávili jsme tam docela příjemný večer, pak jsem se chtěla ještě trochu projít, když bylo pěkně teplo, ale moc daleko jsme nedošli a oba jsme usoudili, že už jsme pěkně unavení.

Na středu jsme se dohodli, že pojedeme na tři dni k babičce. Tak jsme s Romanem vstali v šest, s bráchou jsem mluvila v půl sedmý, že už jede domů, že přespal po tý vernisáži u Veroniky (jestli vůbec spali) a po sedmý jsme dorazili k našim domů vyzvednout otce, abychom mohli jet. Ten byl ještě v trenclích a ani neměl sbaleno (ale co se rozčiluju, žejo), takže jsme po osmé vyráželi od nás k atelieru, že si tam otec ještě potřebuje něco vyzvednout. Pak z něj vypadlo, že to, co měl vytisknout včera (moji diplomku, abych to prý mohla ukázat babičce), samozřejmě neudělal, takže to chce vytisknout ráno. Akorát se jednalo o tři plnobarevný A2, z čehož logicky vyplývá, že v devět přišel celý nešťastný dolů s jedním papírem a s tím, že to jde hrozně pomalu, takže to tisknout nebude. Přesně, jak jsem mu říkala už předtím: že chci jet a že nechci, aby to tisknul. Romanovi mezitím dobře tekly nervy, u nich na něco takového nejsou zvyklí, protože když se řekne, že se v pět ráno odjíždí do Paříže, tak za pět pět všichni sedí v autě a už se startuje motor. A to už ani neví, že když asi dva týdny na to jel bratr s otcem k babičce znova (dodělat jeho slavné slepice), tak místo v 8 ráno jeli ve 4 odpoledne... :)

Cesta byla v pohode, bratr řídil tam i zpátky, protože řekl, že otce za volant nepustí. K babičce jsme dorazili místo v poledne asi ve tři odpoledne, ale stejně jsme si dali rodinný oběd, myslím, že byla tradiční polívka s játrovými knedlíčky a pečené kuře. Bratr šel spát a my jsme se šli projít po lese a po polích, protože bylo pořád ještě krásně.

V šest patnáct jsem šla vzbudit bráchu, jestli teda půjdeme na tu Stodolní, a od strejdy Pavla jsme zjistili, že autobus jede ve dvacet dva, takže jsme na sebe jen hodili nějaké oblečení a pádili zpět. Taky když jsme měli poslední autobus zpátky v 23:10 z Martinova, tzn. poslední tramvaj ve 22:30, tak abychom tam trochu pobyli, žejo. Káru jsme nebrali, abychom se mohli opít všichni tři :)

Nejlepší hospoda byla asi ta první, úplně na konci ulice. Ale musím říct, že takhle ve středu večer to tam moc nežije. Když jsem tam byla naposledy, tedy v mých tuším šestnácti, tak mi to přišlo hodně větší. Ale potkali jsme tam Míru Topolánka, jak tam živě s někým diskutoval u piva. A předtím u radnice jsme viděli auta od ČSSD, volební kampaně v plném proudu.

Obešli jsme více podniků, ale jak říkám, ten první byl nejlepší. Ale zase v tom posledním měli jeden z nejlepších nakládaných hermelínů, co jsme kdy jedli (s bratrem). Jo a taky na sebe ten šikula jedno pivo jen tak pro forma vylil. Slečnu to ani neudivilo, myslela si, že měl takovou žízeň, když si hned objednával druhé. Ještě těsně před naší tramvají (protože se Ajdam samozřejmě podíval na špatnej den, takže ta tramvaj jela úplně jinak) jsme zaběhli do nejbližší putyky a tam do sebe všichni tři naklopili panáka slivovice. Bratříček byl taky jediný, kdo se ten večer pořádně opil a příští dva dny nechtěl alkohol ani vidět. Po návratu jsme ještě měli domluvenou slivovice párty se strejdou, ale ten už spal, tak jsme to taky zalomili, abychom byli druhý den co k čemu.

Ve čtvrtek jsme měli v plánu podívat se do Hornického muzea a večer uspořádat velké opékání buřtů. Takže jsme dopoledne šli pozvat strejdu Láliho s tetou Janou a oni nás rovnou pohostili, Romana lahváčem a já si dala čaj. Protože oba umí dobře anglicky, tak byl hovor trochu plynulejší, než s babičkou, která umí jen německy. To jsem vždycky musela přeložit, co se u stolu řeklo a pak zase zpátky odpověď. Nakonec jsem z toho byla dobře popletená, někdy jsem se na Romana obracela česky a na ostatní francouzsky...

Při čekání na guláš jsme spálili na terase všechen bordel, co se posbíral ze zahrady takhle koncem léta, takže jsme se aspoň nenudili. Do muzea jsme vyrazili asi ve tři a měli jsme co dělat, abychom stihli aspoň něco. Nakonec se ukázalo, že mají otevřeno jenom do pěti, takže jsme měli fakt štěstí, že nás pustili aspoň do dolu, když jsme se tam přihnali ve 4,05 a oni na nás počkali. Cestu nám strejda vysvětlil docela dobře, hlavně teda ten začátek, ale stejně kdykoliv jsme měli jet rovně, tak Ajdam zahnul, a tam, kde měl zahnout, jel zase rovně... Pak jsme se ztratili a nepomohlo nám ani varování od babičky (až budete u konce, musíte dávat pozor, abyste to nepřejeli), protože jsme jaksi nevěděli, kde ten konec je.

Prohlídka byla užitečná, hlavně že se má člověk pořádně učit, aby v takovém místě nikdy neskončil! Svezli nás pět metrů pod zem, ale bylo to tam stejně hrozný, jako bychom byli 600m níž. A to si fakt nedovedu představit, že v tomhle prachu, rámusu a špíně pracují na tři směny lidi.

Vzhledem k tomu, že na stejné prohlídce jako my byla nějaká slečna se svým anglicky mluvícím přítelem (manželem?) a jeho rodiči, tak jsem se nemusela až tolik namáhat s překladem, a když už to chtěl Roman ode mě a francouzsky, tak jsem aspoň měla dost času na to to říct. Ne jako na tom Křivoklátě, kde jsem mezitím půlku věcí zapomněla, když konečně skončila.

Po příjezdu jsme začali hned chystat buřty, ale stejně jsme byli asi moc pomalí, protože jsme si to rovnou od tety Jany slízli, že jaktože jsme je pozvali na sedmou, když ještě ve třičtvrtě nemáme připravený oheň!

Večer byl opravdu moc fajn, a ta jazyková bariéra ani moc nevadila. Pili jsme, co teklo, a hlavně jsme chtěli opít Romana, takže strejda Pavel pak na konci přinesl slivovici a Ouzo, ale hlavní efekt, který to mělo, bylo, že se opil především on sám. Ale co, střízlivé nás nedostanou! Bratr opejkal buřty, strejda Láli griloval cukety a u toho jsme si povídali, chvíli vážně, chvíli vtipy, no asi jako se tráví večery u ohně.

Výsledek večera, a obecně celé návštěvy: Češi jsou přisprostlý národ (pokusy o překlad vtipů) a alkoholici (to už ovšem stejně věděl). Dobrou vizitku máme, co? Ale co taky jinýho, když pivo je pořád ještě nejlevnější nápoj!

V pátek před cestou nám babička uvařila francouzské brambory, protože Roman nevěděl, co to je. Tak na to řekl, že Francouzi by nic takového rozhodně neuvařili, ale že je to moc dobré. V jednu jsme vyrazili do Prahy. Potřebovali jsme nabrat benzín, tak to otec tak dlouho šéfoval, až to vyšéfoval: stavěli jsme na Shellu, protože už jsme neměli na cestu k další pumpě (která byla samozřejmě nejlevnější). Taky jsme tankovali 2x, protože nechtěl toho drahého benzínu brát moc... Podruhé to bylo OMV za stejnou cenu a ještě jsme díky tomu ztratili další cenný čas. Já mám vůbec nějak pocit, že si otec neuvědomuje, že to auto bez benzínu nejezdí a že když nabere pokaždý za dvě stovky, že ta kontrolka bude svítit pořád...

Spěchali jsme do Prahy, protože jsme měli od sedmi koncert sax kvarteta. Tak jsme se my dva a brácha vyfikli do večerního a jeli do Klementina. Ale snad jsme tam ani neměli chodit, protože místo jejich soprán-saxofonisty Radima tam byl nějakej "mistr" Džon Hrdlička, kterej sice hrál dobře, ale ono to přes to jeho foukání okolo huby ani nebylo slyšet. Takže nám zkazil celý koncert, protože jsme slyšeli jen tenhle hluk. Nejlepší to bylo, když zrovna chvilku nehrál. Tak jsem se pak ptala Zdeňka, když jsem si přišla další týden zahrát, jestli on to neslyší...mi řekl, že na pódiu to není tak silné. Ale že mu to už říkalo více lidí. Doufám, že až půjdu příště, tak nebude zrovna Radim řídit letový provoz na Ruzyni, ale bude hrát.

Brácha po koncertě odešel domů a nechal nás osamotě užít si poslední večer spolu. My jsme se prošli po starém městě a zalezli do Tlusté koaly na večeři a na tupláka. Nalákaly mě bryndzové halušky a Romain si dal klokana.

Sobotní dopoledne jsme zasvětili nákupům dobrot na cestu a balení. V Tržnici jsme si dali k snídani chlebíčky a kafe a pak zalezli do obchodů pro sýry a sušenky. Pro bratrance koupil Myslivce (Chtěl prý něco silného, ale do teď o tom všichni mluví jako o něčem nepitelném, přitom mě to přijde jako lehký likér a krom toho to zas tak ostré není... máme i jiné věci, žejo. Jenže Francouzům nechutná ani Becherovka, ani Fernet, tak to je to s nima pak těžký. Mě zas nechutná Pastis, protože to smrdí.) a pro tátu s bratrancem se rozhodl přivést nakládaný hermelín. Bohužel v řeznictví, kde měli ten dobrej, už bylo zavřeno, tak jsme koupili dva sýry a já jsem to doma naložila osobně (s láskou a péčí samozřejmě).

Ve dvě jsme šli do Kovadliny na oběd, máti chtěla stůj co stůj, aby Roman ochutnal svíčkovou, takže jsme pak měli co dělat, abychom stihli odjet na letiště. Bratr nám udělal taxikáře, my jsme si sedli dva dozadu. Na letišti byla výstava fotek lidí z různých koutů světa, tak jsme si to prohlídli a tím trochu zabili čas, který zbýval do nalodění, a pak jsem jela domů asi hodinu a půl. Večer jsem pak jenom dostala SMSku, že dobře dorazil a že mě všichni pozdravujou. Byly to fakt moc pěkný prázdniny, Romanovi se taky líbily. Doufám, že si je zase zopakujeme!