Výlet do Paříže

No je asi jasné, že to nebyl jen tak výlet do Paříže, že kdyby nebylo proč, asi mě tam z práce nepošlou. Byli jsme v atelieru toho mega architekta, co vyhrál Pritzkerovu cenu (něco jako Nobelovka) a teda nebudu Vás napínat, jmenuje se Christian de Portzamparc. S Mistrem jsme se tentokráte nesetkali (ne, že by mě to překvapilo), zato jsme viděli vedoucího architekta, který pracuje na projektu v rámci jeho atelieru, a pak taky dalších asi 10 lidí, kteří mají s tímto projektem co do činění, většina z nich nějakým způsobem projekt financuje, nebo má velké slovo při rozhodování.

---

Schůzka se odehrála fakt dobře, pan Architekt byl docela příjemný čtyřicátník, se kterým byla rozumná mluva, a i když měl jisté rysy "architektonismu", tak vypadá jako velmi rozumný člověk. Debata se všemi přítomnými měla hlavu a patu, na všechny naše podmínky nám kývli, že to takhle bude dobré, dokonce přímo před našima očima rozřezali hranoly na papírovém modelu tak, aby to zhruba sedělo představě. A teď máme měsíc na to něco kloudného vykouzlit.

Jinak ateliér se nachází v krásné budově ze začátku 20. století, nebyl to žádný prosklený průser, jak bych čekala, mají malou terásku, balkóny, velkou prosvětlenou místnost, kde jsme byli okolo toho modýlku, jako fakt příjemné místo.

Pak nás hlavní investor pozval na oběd do libanonské restaurace, kde jsem si záhy vyměnila místo, abych seděla v "archi-koutku", protože ti dva (Barnier a Architekt) si vyprávěli zajímavé věci, něco o projektech toho pana de Portzamparka, a pak taky další. No a pak taky, protože architektura je nemoc :) Jinak jsme si povídali i s ostatními. Barnier mě mininálně 3x vychválil, jak mě vylovil na škole při diplomu, že jsem měla jednoznačně nejlepší práci, a jak od té doby pracuju tady. Asi toho občas lituje, ale kdo ne. Jen mě mrzí, že jsem si to nenahrála, nebo že to nemám písemně, až se zase zavře do toho svého budoáru (to jste věděli, že budoire je od slova "trucovat"?) a bude naštvanej, že nedělám to, co chce on a že mám taky vlastní hlavu. (Mami v klidu a bez poznámek, děkuji; je všeobecně známo, že každá další generace si o té předchozí myslí, že je naprosto neschopná, tak mi to nekaž ;)

Schůzku jsme oficiálně skončili ve dvě odpoledne a co teda dělat do návratu zpět do Lyonu? Volala jsem kamarádům, co se vyskytují v okolí, ale neměli čas, tak jsem to nejdřív chtěla zabalit zpět hned (vstávala jsem v 5, vlak mi jel v 7), ale pak mě Marek SMSkama přesvědčil, abych tam odpoledne zůstala a dal mi tip, ať se jdu podívat do muzea Carnavalet, že tam mají pěkné sbírky a vstup je zadarmo. Tak jsem se tam teda vydala, ale stálo mě to přemáhání, po tom obědě a nedostatku spánku jsem měla jedinou touhu - usadit se do TGV a spát.

Nicméně návštěvy muzea nelituju, i když jsem teda přeskákala celou renesanci, francouzskou revoluci a 18. století (ani jsem tam nešla). Všechny ty Ludvíky a Marie-Antoinetty v nabubřelých parukách fakt nemusím. Bohužel půlka toho, co jsem chtěla vidět, byla zavřená, ale aspoň jsem to proběhla rychleji. Nejradši mám rozervaný romantismus (všechny ty srceryvné západy slunce v pozadí zborceného hradu, příroda a krásné kompozice...), pak jsem strávila dost času koncem 19. stol. a nejvíc ve 20., které je prostě nejlepší. Teda ten začátek, secese, první známky impresionismu, pohybové studie, obrazy, které mají duši a příběh, nějaký výraz.

Z obrazů mě nejvíce zaujali Opozdilci od Alfréda Guillaume, Pařížského karikaturisty. Ty výrazy již sedících dam a pánů, to, jak se tam ta nána, co jde pozdě naparuje... Prostě nádhera. Obraz s příběhem.

Bohužel jsem s sebou měla jen telefon, protože jsem něvěděla, že se v muzeu smí fotit. Ale o panu Alfrédovi jsem našla celý článek, kde se můžete podívat i na další jeho práce. A pokud rozumíte francouzsky, tak si i o něm můžete něco počíst. http://www.bienlebonjourdandre.com/article-albert-guillaume-les-maitres-humoristes-45364436.html

Druhý objekt, který mě zaujal, byl interiér a fasáda prodejny šperků G. Fouqueta, celý přenesený a zrekonstruovaný v prostorách muzea. Bohužel fotky nic moc, ale pro inspiraci snad stačí. Zrovna jsem se nachomýtla u nějakého pana, co dělal cosi jako průvodce malému klukovi, asi pro seznámení s muzeem. Mluvil o tom, že secese oslavuje ženu a přírodu. Taky mluvil o čtyřech živlech, a opravdu, v zařízení se nacházel litinový krb i fontána. Prodavačka měla svoje místo, a do tohoto butiku nechodili jen tak obyčejní lidé, ale šlo opravdu o prodej šperků na míru zákaznici. Škoda, že jsem nestihla víc věcí, co ten pán říkal, protože to bylo nesmírně zajímavé.

A teď ještě jedna novodobá paralela... Rozhodla jsem se totiž, že na nádraží půjdu od muzea pěšky a trochu se porozhlédnu po městě (abych měla teda pocit, že jsem fakt v tý Paříži byla, a taky se mi na ty dvě stanice metrem nechtěl platit další lístek). Sice jsem cestou viděla pár pěkných věcí, ale na konci jsem myslela, že mi upadnou nohy, a na nádraží jsem se dovlekla z posledních sil.

Takže ta paralela: butik se šperky vytvořený v oblouku opevnění (či co to bylo) a moc pěkně zvládnutý. Vždycky mám radost, když lidi citelně zasadí objekt do prostředí a přemýšlí nad tím. Ani nevím, jestli je lépe odvedená práce u pana Fouqueta, či u Tzuri Gueta. Podle mě jsou dost srovnatelné.

A pak taky několik fotek z procházky po městě. Ale bylo hnusně, zima, chvilkama pršelo... Navíc ty davy v metru, ty vzdálenosti, cestou nebylo ani jedno slušný kafe, kde bych si sedla, obchody byly buď hrozně drahý, nebo neexistující... Fakt nevím, co Marek na tý Paříži vidí. Praha, na tom se shodneme, ale na Paříži a Lyonu teda ne. Já už jsem se těšila na lidské měřítko Lyonu a na rozumné vzdálenosti.

Eglise Saint Paul

Place de la Bastille

A teď samozřejmě nejhezčí budova celé Paříže: Gare de Lyon :)

Z posledních sil jsem se teda dovlekla na to nádraží, koupila si kafe a cookie, abych se nějak vzpamatovala, a pak jsem zjistila, že mám vagón č. 18, který, jak se mi bohužel potvrdily předtuchy, se nacházel až na samém konci soupravy. Myslím, že by ten můj lístek měl být levnější, protože jsem kus vzdálenosti Paříž-Lyon musela ujít pěšky :)

Cesta mi díky kecání na ICQ uběhla docela rychle, ani jsem neusnula - no naštěstí jsem něměla moc kam přejet. Ale i tak jsem si cestu zkrátila ještě sama.Taky si myslíte, že není normální, aby zdravý člověk přemýšlel nad takovými úlohami?

Jakou jedeme rychlostí, když jsme míjeli protijedoucí soupravu jednoho TGV o délce 250m jeden a půl vteřiny?

Za předpokladu, že se nacházíme na rovném úseku trati, daleko od jakékoliv zastávky a města, a že oba vlaky chtějí dojet do cíle na čas, a proto se ani jeden z nich necourá (zkrátka jedou stejně rychle).