Luxusní!

Tak teď nevím, co je luxusnější víc, jestli to, že snad konečně nastalo jaro, nebo to, že jsem dneska zase zažila neskutečný večírek na tolika skvělých místech, nebo to, že jsem v práci dostala přidělený nový projekt... Prostě je toho fakt moc! I na mě je toho hodně, nějak se z té euforie nemůžu vzpamatovat. A to je co říct!

---

A mě to neskutečně vyhovuje, že je toho tolik. Že se pořád něco děje. Kdyby se nic nedělo, asi bych umřela. Vnitřně. Nějak bych to nebyla já, kdybych neměla každý den tolik nových podnětů. Musím začít tím, odkud jsem se včera v noci vrátila. Původně jsme šli s bandou kamarádů na festival do univerzitního kampusu La Doua na dub/reggae koncert. Bohužel měli plno a dovnitř nás nepustili, což je trochu škoda, protože to znělo opravdu dobře. Ale nezoufejme si, naštěstí je hned vedle zastávky tramvaje Chateau (zámeček). Jedná se o neoklacisistní stavbu v obrovské zahradě, a tento dům je prosím squattem. Ale ne tím klasickým smažkovským squattem, studenti z kampusu se tam snaží vést nějaký asociativní život a různé kroužky a o ten dům se starají. Zvenku vypadá moc pěkně a vevnitř s tím krbem a svíčkami všude, to byla neskutečná romantika. Miluju místa jako tohle, navíc jsme tam pro změnu muzicírovali, což byl opět super zážitek. Ten můj pocit, že snad sním, se tu asi nedá popsat, ale ráda jsem se podělila aspoň o něco. Vůbec jsem to tam neznala, takže jsem se tam procházela s očima na vrch hlavy. Byla jsem tam s kamarády, potkala jsem další známé muzikanty, a taky jsem navázala pár nových kontaktů s lidmi, kteří se tam ocitli stejně jako já, náhodou, protože ten koncert byl vyprodaný.

Ale ona ani cesta z práce nebyla vůbec špatná. Už několik dní se otepluje, asi vane teplý jižní vítr (který s sebou nese déšť, abyste nezáviděli), ale prozatím si užíváme jarního počasí. Postupně jsem během týdne začala změnou zimního kabátu na mezi-sezónní, dneska jsem ho dokonce odhodila a šla jsem jen v mikině. Sluneční brýle jsou nutností, to se snad rozumí. Jak ještě úplně nemůžu na kolo, tak všude chodím pěšky. Do práce to mám 20 minut, takže denně nachodím klidně hodinu až hodinu a půl. Noha někdy bolí, ale v zásadě se rychle rozchodí a pak už je to zase dobré. Tak dneska jsem šla zase z práce, a cestou jsem hledala, koho bych vytáhla na skleničku, že se toho počasí musí využít. Šla jsem pěkně pomalu, koukala se okolo sebe, a viděla jsem dva domečky, ve kterých bych chtěla bydlet, a nikdy jsem si jich nevšimla (z jednoho, prázdného, by se dal udělat vynikající loft...profesionální deformace ;), a pak jsem taky narazila na fair trade obchůdek, který má suprový sortiment. Jezdím tamtudy už rok, ale ještě jsem si ho nevšimla!

Nepovedlo se mi sehnat nikoho, koho bych vytáhla někam na zahrádku, ale mluvila jsem s tím kamarádem, se kterým jsem nakonec večer šla na ten festival, no a pak dorazím k nám domů a tam dole na dvou židičkách před barem sedí soused na kafi, tak jsem přisedla. Záhy přišel ještě jeden jeho kámoš, mají společně tu kapelu, co mi v úterý večer pravidelně bortí strop nad hlavou, tak jsme chvíli poseděli, pak jsme se ještě přesunuli nahoru k sousedovi ochutnat nějaká piva dovezená z Belgie, a popřála jsem jim hodně štěstí na první koncert, který měli ten večer mít.

Doma jsem zpytovala svědomí a aspoň jsem poklidila oblečení, co se válelo úplně všude, a uklidila kuchyň, načež jsem si udělala carpacio se salátem a parmezánem k večeři a pak se vykopala na tu večerní akci.

Ještě taky musím říct, že moje pokusy o chleba jsou velice úspěšné. Poslední dva, vydrží vždycky tak 5 dní, než ho sním, se mi fakt povedly, a pokaždé, když si kousnu, si říkám, jak je ta chuť domova dobrá. K tomu jsem si vyškvařila sádlo s cibulkou, takže když chci, ocitnu se skoro v Praze. A ta křupavá kůrka, asi jsem objevila postup matlání kůrky vodou, aby z toho byla ta pravá. Takže: ještě před kynutím :) Bavila jsem se o tom ve středu v hospodě s Debsem - kapelníkem z fanfáru. Pak si ještě říkám, že bych chtěla někdy zkusit podmáslový chleba...no přijde to!

V práci je to sice záhul, ale nějak jsem ten první týden zvládla. Jsem hodně unavená a odpoledne ne moc produktivní, ale snažím se do toho zase dostat. Náš projekt, co jsme odevzdávali před Vánoci, se bude konečně stavět, takže čekáme na výsledek výběrového řízení, a pak to bude sranda koukat, jak to tam roste. Krom toho tam ještě dělám na jiných věcech, třeba těch informačních panelech, a docela v tom plavu. Tak doufám, že nebudou plavat taky uživatelé toho mého nádraží, až z těch panelů nic nepochopí :) Ale baví mě to, vypadá to, že tam k něčemu jsem, a taky se cítím důležitá, když píšu ty sáhodlouhé mejly ohledně informací, které nám chybí.

Taky jsem dostala nový projekt, tentokrát v Grenoblu, a bude se jednat o přestavbu drážních ateliérů a možná ještě ubytovny, v rámci přestavby půlky města, která má rozpočet přes jednu miliardu Eur... Teda nechápu, kde se ty peníze točí. Se šéfem a architektem Barnierem jsme sesmolili smlouvu, což znamená, že teď budu mít dva a půl měsíce za co pracovat. Jupí :) A v úterý jedu do Paříže na schůzku s panem Architektem, který celou tu urbanistickou akci vyprojektoval, takže předpokládám, že to bude velký boss. Doufám, že nebude moc nafoukaně architektonický, ale spíše vtipně inteligentní.

Co ještě dalšího... fanfár. Můj život bych mohla shrnout asi tak, že pokud nejsem s fanfárem, jsem s tím durhým fanfárem. Minulou sobotu jsme nejprve hráli na otevřených dveří fakulty, pak venku na obvyklém místě ve městě, pak jsme se šli podívat do jedné hospody, kterou zrovna otvíral jeden Debsův kamarád, odtama jsem si odskočila do herního baru zahrát pár her, a při cestě domů jsem ještě potkala fanfár i s Pařížskými kamarády, jak hrajou před radnicí, tak jsem se k nim na písničku přidala, než přijeli policajti a vyhodili nás. V úterý jsem zase koncertovala s tím druhým fanfárem, a ve středu na zkoušce prvního jsme začali konečně zkoušet ABC, adapted for Cacophonie by Nessie. Upřímně, sice to nebyla žádná sláva, ale čekala jsem to horší. Takže vlastně dobrý :) No a po zkoušce jsme šli tradičně do hospody (měla bych si uvědomit, že ta piva tady jsou silnější, jak ta naše, a že tři jsou jako pět...), kde se mě nynější prezident asociace fanfár zeptal, jestli bych nechtěla být příští rok kapelníkem. Tak mě to fakt potěšílo, nějak jsem to ani nečekala. Ale na druhou stranu proč ne. Příští víkend jedeme s fanfárem někam kousek za město, kde se o tom všem bude hlasovat, tak podám raport. Svoji kandidaturu jsem postavila na tom, že bychom byli asi jedinej fanfár v celý Francii, který by měl českou kapelnici :)

Co ještě jinýho...že ve čtvrtek jsem původně chtěla jít hrát, ale ze středy mi bylo docela slušně blbě, takže jsem den v práci spíše přetrpěla, než cokoliv jiného, a večer jsem se akorát podívala na několik seriálů, psala si na ICQ, a zalomila to kolem jedenácté... A nebo, že jsem konečně zasadila rukolu a salát a nějaké bylinky, protože venku už snad konečně přestane mrznout. A taky, že zvažuju přesunout svoje spaní zase zpátky nahoru, i když je to fakt praktické se v sobotu v poledne rozhodnout, že tenhle blog budu smolit v posteli.

Ještě mě potěšilo v pondělí na sboru, že mi už asi pátý člověk řekl, že je to fakt slyšet, když tam nejsem :)

Teď přemýšlím, že to asi bude už všechno, i když jsem nejspíš zapomněla milion důležitých i nepodstatných detailů, budu se muset pomalu zvednout, oblíct se, udělat si oběd, a ve tři jít hrát s fanfárem do ulic.

V týdnu se udělalo jeden den fakt krásně a byla takováhle viditelnost: Alpy, které jsou asi 150 km daleko. Z okna práce (bohužel ne mého okna, koukám jinam).

Přeji krásnou a ničím nerušenou odpočinkovou sobotu, z mého programu si vrásky nedělejte! :)