Na plný koule

Odpočinek ? Zvolnit ? Prosím ?? To si nechám až na důchod !

Možná jste si všimli, že poslední dobou jsou titulky mých článků ve stylu : Nestíhám, hrozně moc se toho děje. A je to tak. A nebo naopak není vůbec nic, a já pak propadám do hlubokých (no zas tak ne) depresí, že jsem v pátek večer sama doma. Ale zase je to dobře trochu zvolnit, abych měla pak sílu na ty šílenosti, co provádím, když doma na sedačce neležím.

---

Volby do předsednictva fanfáru byly minulý víkend, a ještě, že ten víkend byl prodloužený o velikonoční pondělí, protože jsem se z něho fakt potřebovala vzpamatovat :) Moje kandidatura na post kapelnice byla úspěšná a dostala jsem asi 15 hlasů z 20ti. Kromě toho jsem taky dostala několik hlasů, ať si dám panáka červeného vína na ex (na hlasovací lístek se psala tři jména, první byl hlas, druhý kdo má pít a třetí, kdo bude mít nejvíc hlasů, si dá speciální koktejl namíchaný výborem abstinentů). Kromě kapelnice (chef mou - je to od slova chef musical, ale chef mu [mu] zní blbě, tak z toho udělali chef mou [mu] (mou znamená měkký, poddajný, ale je to takové milé domácké oslovení), no a protože jsem holka, tak jsem chef molle [šef mol]) byla zvolena i prezidentka, sexkretářka a pokladník. A jsme teď bureau, tak se mi třeba povede i protlačit ten Silvestr v Praze :)

Páteční večer byl rozhodně nabitý muzikou, zábavou a alkoholem. Na místo jsme jeli autobusem, sraz jsme měli u Mekáče, ale kdo by čekal na opozdilce v Mekáči, když hned za rohem byla hospoda ? Nově příchozí to pochopili vcelku rychle a chodili za námi do hospody téměř automaticky, museli jsme zavolat snad jen třem lidem, kteří na to nepřišli sami. Cesta autobusem byla hlučná. Jako když jede třetí třída zvláštní školy na výlet. Seděli jsme úplně vzadu, asi 15 lidí, uličku zaskládanou hudebními nástroji a s podivem si ostatní cestující sedali úplně dopředu směrem k řidiči. I když obávám se, že jim to moc nepomohlo. S podivem nás pan řidič nevyhodil ven :)

Pak trošku menší procházka do kopce (jako invalida jsem měla nárok na odvoz autem maminkou toho kluka, u kterého se večírek pořádal, byla moc hodná) a na místě na nás čekal moc příjemný domeček s velkou zahradou a bazénem. Ten pro nás okamžitě zamkli, aby nás náhodou nenapadlo ve tři ráno se v 10ti stupních koupat.

Když dorazily i výpravy autem, smontovali jsme náčiní (rozuměj nástroje) a udělali malý koncert pro sousedy v okolí. Teda přišel se na nás podívat jen jeden, ale podle mě nás slyšeli všichni na půl kilometru. Potom jsme se konečně pustili do večerního hodování a doplňování tekutin, které jsme vypotili při hraní. Když už jsme byli dostatečně posilnění, začaly volby. Způsob volby už jsem popsala. Několik jedinců schytalo opravdu velké množství panáků červeného vína a pak byli dobře sťatí. Já jsem jich do sebe musela hodit asi pět a fakt mi to neudělalo dobře. Poslední dva jsem flákala a měla jsem jen hroznovej džus :)

Tak ve dvě ráno jsme se rozhodli, že půjdeme hrát, takže jsme vytáhli nástroje a šli někam do polí, napůl do lesa… nebyla bych schopná to znovu najít, a tam jsme asi hodinu prznili všechny písničky, co hrajeme. Jsou z toho videa, tak jsem na ně zvědavá. Vůbec jsem zvědavá na fotky a videa, už týden nám je všichni slibujou, ale prozatím vůůůbec nic a nikde nenííí !

Když už jsme měli huby naprosto zničené z foukání do trumpet a dalších dechových nástrojů a byla nám zima, rozhodli jsme se konečně jít zpátky « domů », kde jsme ještě dlouho pokračovali v posilňování se. Spát jsem šla ta ve 4 (a to jen proto, že mi byla zima), ale vím, že spousta lidí strašila ještě v sedm ráno.

Snídaňo-oběd asi v půl jedné se odehrál v rodinném duchu okolo obrovského stolu, kde se nás směstnalo všech dvacet. Potom jsme dokonale vysmýčili barák (jsem zvědavá, jestli někdo uklidí u mě, až budu příští víkend slavit narozeniny… [už rozhodně nekoupím arašídy, strašně blbě se to čistí, když se zašlapou do podlahy a dobře se s nimi hází]) a šli zpátky na autobus a rovnou do Starého Lyonu na hraní. Baví mě tyhle kolektivní přesuny, je to jak jet na školu v přírodě :)

Hraní ve Starém Lyonu je vždycky víc v pohodě, jak v centru před obchoďákem Monoprix, protože lidi tam mají více času a chodí tam na procházku. Taky je tam víc turistů, kteří to berou jako atrakci. Policajti byli hodní a přišli asi až za třičtvrtě hodiny (vždycky je někdo zavolá, i když okolní bary a restaurace nás mají rády. Asi proto, že přitahujeme klientelu. Bylo to moje první hraní v postu kapelnice, takže bylo na mě, abych udávala konce písniček, zpívané sloky a co budeme hrát. No ne, že bych zrovna věděla, co a jak :) Ale naštěstí tam byl i bývalý kapelník, takže jsme to nějak zvládli. Poté, co nás vyhodili policajti, jsme šli na náš obvyklý spot na Cordeliers před Monoprix, kde jsme hráli ještě asi hodinu a půl. Na to, jak jsme byli nevyspalí a ještě napůl opilí, jsme hráli dost dobře a dlouho. Banda šla potom ještě na pivo, ale já už jsem toho měla plné zuby a chtěla jsem jít domů, do klidu a do tepla. Navíc jsme měli v neděli původně hrát a sraz byl v 9,30 daleko na metru. A k tomu se měnil čas, takže o hodinu méně spánku.

Když už jsem se ráno skoro chystala vyrazit na metro, přišla smska, že kvůli špatnému počasí se akce přesouvá na jindy. Tak jsem byla trochu naštvaná, že jsem mohla spát dýl, ale nakonec to bylo docela příjemné ráno. Zavolala jsem mamince a když začali v 10 zvonit na kostelní zvony, rozhodla jsem se, že zajdu na Velikonoční mši. Ve čtvrtek jsem se totiž v rychlosti stavila na první mši, ale bohužel jsem stihla jen kousek. Ale byl tam naprosto krásný zpěv. Varhany, pěkný barokní kousek, a předzpívával nějaký malý kluk s naprosto božským hláskem. K tomu se mísily hlasy publika, takže hluboké i vyšší, a každá sloka končila na takovém krásném zmenšeném akordu... Prostě mi z toho běhal mráz po zádech. Tak jsem byla nakonec ráda, že se to hraní v neděli nekonalo, že jsem šla na tu mši. Zazpívali jsme si (na některé písničky nám dali noty a slova, takže jsem si s chutí zapěla), poslechli si pana faráře, který to chvilkama vykládal jako nějaký komik, a asi po hodině, kdy se šlo k přijímání, jsem zdrhla, přesně jako ve čtvrtek. Jednak bych vůbec nevěděla, co tam mám dělat, a pak bych si taky přišla trochu moc pokrytecky.

Tak jsem se vrátila ze mše, udělala si oběd, a vyrazila, poprvé na kole, za klukama z fanfáru na apéro. Zůstala jsem tam asi do šesti, koukali jsme i na nějaké humoristické francouzské filmy, něco podobně fenomenálního jako Cimrman, i když samozřejmě daleko méně inteligentní a sofistikovaný humor. Pak jsem znovu zkoušela, jak je na tom moje francouzština, když jsme pustili Kameloty, to je Lyonský seriál asi pětiminutových skečů z doby krále Artuše a rytířů kulatého stolu. Používají hodně zastaralých slov a taky lyonský a jiný "hantec", do kterého jsem ještě úplně nepronikla, i když se úspěšně snažím. Myslím, že fanfár má na to taky velký vliv. Včera večer jsem si četla na fóru skript, který jsme připravili na páteční vystoupení ve škole, a hrozně jsem se u toho bavila, všechny ty nuance a tak... Test Kamelotů budeme muset zopakovat tak za dva roky, ale rozhodně když jsem to zkoušela poprvé asi před třemi lety, koukali jsme na ten díl tak půl hodiny, protože jsme zastavovali po každé větě, aby mi bylo vysvětleno, co se říká. Teď jsme zastavovali jen asi 3x za díl.

Cesta na kole byla supr, hrozně mi to ty necelé tři měsíce chybělo, ale musím říct, že moje (původně jsem si myslela neexistující) fyzička šla hodně do háje. Domů jsem dojela z posledních sil (no ono to taky bylo docela daleko) a spořádala jsem pak tabulku čokolády a sklenici mléka na posezení, jak mě to vyřídilo. Asi jsem pochopila, proč se mnou Roman nechtěl jezdit na kole... Jak jsem normálně zvyklá, tak mi hodina na kole ani nepřijde. A jak mě v úterý bolel zadek, když jsem na to kolo sedla znovu, no to se ani neptejte... :)

V pondělí přišel na oběd Marek. Velikonoce ani pomlázka se nekonaly. Zakázala jsem mu polejvání vodou pod podhrůžkou, že dám do guláše mouku a do polívky nudle (je celiak), ale myslela jsem, že aspoň to vyšlehání bude. Takže letos z Velikonoc nemám opravdu nic, kromě volného odpočívacího dne. S Markem jsme si pěkně popovídali a volné odpoledne jsem si pak užila válením se v posteli a hraním na saxofon.

O víkendu jsem se rozhodla, že už mě to nebaví, že mě není přes všechny ty trumpety a pozouny slyšet a začala jsem na internetu hledat kovovou hubičku pro sopránku a taky si hledat info ohledně plastových plátků, které by třeba vydržely déle, než tři týdny. Našla jsem nějakýho kluka ve Starým Lyonu, co prodával za 115 (1. Inzerát), respektive za 100 (2. Inzerát) Euro kovovou hubičku pro sopránku Otto Link (velmi dobrá značka), tak jsem mu hned zavolala a domluvili jsme se původně na pondělí večer, nakonec se stavil v úterý večer přímo u mě. Musím říct, že počet decibelů, které se dají vyždímat z této nové hubičky, je velmi uspokojivý. Jen jak jsem to zkusila doma, nejprve na mojí starou hubičku (kterou budu stejně používat na cvičení doma a na hraní v normálních podmínkách) a pak to samé na tu novou, okamžitě se mi pusa roztáhla do úsměvu. S klukem jsme si příjemně popovídali a cenu se mi povedlo ukecat na 80 Euro. Ale za ten pocit to stojí :-D

Při sobotním hraní mi jedna kámoška z trumpet, které jsou na druhém konci oblouku, že mě jako slyšeli při sóle o dost víc. A já sama sebe slyším taky o dost líp. Navíc začínám konečně umět saxofonové party písniček, což taky docela pomáhá, je mě slyšet a ty party jsou dost těžké. Hraju skoro každý den aspoň hodinu, spíš dvě. A přijde mi to málo, hrála bych víc. Na druhou stranu, neměla bych si moc stěžovat, dvakrát až třikrát týdně hraju s fanfárem, jednou na jamm session a mezi tím se vždycky najde chvilka na to si fouknout jen tak sama doma. A nechci se jako moc chlubit, ale od září jsem udělala fakt obrovský pokrok, protože tehdy bych šestnáctinky na 120 rozhodně nezahrála (zní to trochu jak digihra v tom tempu), navíc se mi daleko více vyvinul smysl pro intervaly, spoustu písniček ještě stále neumím a nikdy jsem ani neviděla noty, takže je hraju jen tak, podle toho, co slyším od ostatních. A nedávno na jamm session mi jeden týpek řekl, že se nepřestávám zlepšovat, což mě fakt potěšilo. Protože to, že mi spousta lidí říká, že hraju dobře, je relativní. Ale tohle je známka toho, že jsou ty pokroky taky slyšet.

Ve středu jsem měla svojí první zkoušku, kterou jsem vedla sama. Tak mohlo to dopadnou hůř. Asi jsem některý věci úplně říkat nemusela, hlavně prý trombonům se to úplně nelíbilo, ale jednu písničku, kterou jsme několikrát na sobotním hraní naprosto rozcupovali, jsme tentokrát docela dobře dali dohromady. Pak jsme zkoušeli ještě jednu novou písničku, co napsal druhej saxofonista, a pak ABC, ale nezbylo nám moc času, tak uvidíme příště. Po zkoušce přišla povinná hospoda, kde jsme rozebírali, co budeme dělat tento pátek na Semaine Des Arts, týden různých divadelních a hudebních výstupů na půdě jejich školy. Připravili jsme scénář různých scének a jak je poskládat dohromady, aby to byla sranda. Dost jsme se u toho pobavili. Teď ještě to vyzkoušet dneska na zkoušce a v pátek to zahrát tak, jak jsme si to vymysleli... Nejsem si jistá, že to dáme, ale podmínkou úspěchu je, že budeme opilí ještě před vstupem na scénu. Protože bez piva by nevzniknul ani tenhle scénář. Už se těším, jak budeme v několika lidech na flétny (zakázaný nástroj ve fanfáru, já mám takovou malinkou plastovou flétničku, která hraje krásně falešně a vysoko) masakrovat písničku z Titanicu. Pak jsou tam další scénky, ale většina z nich je pro nás vcelku nepochopitelná. A celé to bude zasazeno do prostředí písničky Maman veut pas (Maminka nechce), která má chytlavou melodii a vždy se tam zpívá Maminka nechce, abych hrál na trumpetu, a pak následuje sólo trumpety, nebo nechce, abych hrál dvakrát rychleji, a hrajeme dvakrát rychleji... Takže v tomhle stylu to máme vymyšlené. Dám vědět, jak to bude vypadat v reálu a možná se i objeví nějaké video. No a pak jsem asi v 11 dorazila domů, naštěstí jsem měla dost rozumu, abych se vrátila domů metrem a ne na kole, jsem z nevím jakého důvodu šla dolů do baru, kde jsem asi hodinu hrála na saxofon, nechala si zaplatit dva drinky a pak šla konečně do postele. Asi bych se nad sebou měla vážně zamyslet :)

Jestli máte pocit, že píšu akorát o fanfáru, tak je to čistá pravda. Já totiž skoro nic jinýho ani nedělám. Na druhou stranu je to vcelku jednoduché, nemusím řešit, co budu dělat o víkendu, protože vím, že půjdu hrát, a pak se nejspíš někam půjde. A sem-tam se naskytne ještě něco jiného v týdnu.

Ale abych teda i trochu změnila téma, tak můžu napsat trochu o práci. Dělám pořád na tom Grenoblu. Asi dva týdny jsem prakticky nic neudělala, jen jsem se tak probírala různými plány, prezentacemi a sem-tam se se mnou přišel Barnier podělit o nějakou geniální myšlenku. A dneska je první schůzka, na kterou my sice nejdeme, ale měli jsme pro ní vyplodit nějaký podklad diskuze. Minulý týden ve středu začal Barnier docela vyšilovat, že nic nestihneme, a když za mnou přišel šéf, že by potřeboval, abych udělala ještě něco jiného, tak Barnier dostal skoro hysterák, že jako rozhodně ne, že musím pracovat na Grenoblu. A, nechápu jak, ve čtvrtek, kdy jsem měla ještě solidní opici ze středy, jsem na to najednou sedla a během dopoledne hodila na papír a do sketchupu (3D) první návrh. Během odpoledne jsme to s Barnierem nějak učesali a včera jsme vyprodukovali dvě různé varianty, obě podle mě můžou fungovat. Ale bylo to hrozně jednoduchý v tom smyslu, že všechno prostě vycházelo. Když jsem koukala na požadavky uživatelů, nebo na požadavky architekta-urbanisty... Prostě to bylo všechno úplně logický a stavělo se to vlastně samo. Poslední změny byly spíše kosmetické, kdy jsme s Barnierem ještě pilovali nějaké detaily, ale základní princip přišel sám od sebe. A celou dobu mi říkal, jak je to skvělé a jak to všechno funguje a prostě mi zobal z ruky. Moje EGO roste! :) Samo, že šéf taky pochopil, že se ve mě nespletli. A mám z toho opravdu radost. Ale největší radost mám z toho, že mám Barniera omotaného okolo prstu!

Vracím se zpět k tématu fanfár, protože tento víkend byl taky naprosto špicový. V sobotu jsme šli hrát jako obvykle, bylo docela teplo, sem-tam i vysvitlo sluníčko, publikum bylo vroucné a soused odnaproti štědrý, hodil nám párek, kyselé okurky a sáček s jarovou vodou. Stejně jsme hrát nepřestali :) Krom toho, že jsem si konečně vyzkoušela novou hubičku v praxi a také jsem poprvé opravdu využila své nové funkce kapelnice, přišla spousta "vieux", což znamená "starých" , tedy původních členů. Hráli jsme několik kousků, které moc neznám a hráli jsme dlouho a bylo to intenzivní. Taky jsem poznala bývalého saxofonistu, který teď bydlí v Mulhouse a bavili jsme se pak spolu ještě celé odpoledne a hlavně večer.

Po hraní jsme si šli klasicky sednout na skleničku. Zakladatel tohoto fanfáru mi pak ukázal, že napsal nějaké písničky, které se nikdy nehrály. Tak možná budeme ještě hrát úvodní znělku z Přátel, když to trochu přepíšu, protože se mi to takhle vůbec nelíbí. Během popíjení a vzhledem k tomu, kolik nás bylo, se zrodil nápad, že půjdeme na večeři. Tu jsem teda dala fakt bleskově, asi za 20 minut, protože jsem byla domluvená s Markem, že půjdeme na koncert jednoho sboru. Tak jsem to do sebe teda naládovala, sedla na kolo a dojela ke kostelu. Koncert byl pěkný, ale byla jsem myšlenkama trochu jinde, těšila jsem se, jak se vrátím zpět za lidma z fanfáru do jednoho baru, kde jsme měli hrát. Nakonec jsem dorazila ještě než začali hrát a na uvítanou dostala rovnou dva panáky vodky s chartreuse. Hraní bylo supr, i když jsme v tak malém prostoru dělali docela dost kravál, a proto jsme kvůli sousedům nemohli hrát moc dlouho. Dostali jsme jednu rundu na barmana a nabídku, že můžeme přijít hrát kteroukoliv sobotu, co budeme chtít.

Když nás vysypali asi v jednu, že zavírají, tak jsme se shodli, že půjdeme ještě ven, takže jsme nakoupili něco k pití a vyrazili na ké. Tam jsme tak ve tři ráno koncertovali pro asi patnáct lidiček, co se zrovna vyskytovali v okolí. Asi po dvaceti minutách na nás přišel nějaký pán z okolního hausbótu, že bychom toho mohli nechat, tak jsme teda nechali :) Ještě jsem chvilku poseděla, ale byla mi pak už zima, tak jsem to vzala domů a pěkně do postýlky.

V neděli jsem se pak nějak zmátožila a uklidila jsem celý byt a přesunula si opět spaní nahoru na mezanin a podivila se, jak ten byt mám velký. A teď se snažím si tam nějaký ten pořádek udržet, když už jsem nad tím strávila tolik času. V pátek mám narozeniny a ráda bych je oslavila v sobotu s fanfárem, takže jsem se neobtěžovala mejt podlahu, to udělám o víkendu, až budu zase z dlaždic seškrabávat již zmíněné rozšlapané arašídy. A pak ještě taky zasadím kytičky a bylinky, které jsem si nakoupila pro krásu i na chuť.

Ještě co se týče mého kulturního života, včera večer mi přišel Thomas přilepit dlaždice v koupelně, které nedávno popadaly, a u té příležitosti jsme si po čase zase popovídali. Od té doby, co je dvojnásobný taťka, nemá skoro čas, tak si toho vážím, že si ho na mě trochu udělal.

Tento blog jsem napsala mezi pondělím a dneškem plně v pracovní době a velmi se za to stydím, ale na druhou stranu jsem čtyři dni makala jak šroub a odevzdala vše, co se ode mě chtělo, takže si trochu toho oddychu taky zasloužím :)