Předvánoční radovánky

Tak začnu tím nejpodstatnějším důvodem, proč jsem měla poslední dva týdny před dovolenou dost slušný spánkový deficit. Je to snad moje vina, že v prosinci všichni pořádají vánoční večírky, jak kamarádi, tak práce? A co je to taky za nápad uspořádat Assemblée générale v úterý, zvláště, když potom pokračuje večírek s open barem? Ale jsem ráda, že jsem tam opět jela. To bylo někdy v úterý před Vánoci.

---

Z Lyonu jsme vyrazili asi v 11, ve vlaku si dali oběd, a na místo dorazili akorát tak, abychom stihli jedno kafe a zabrat si místo na sezení. Teda musím říct, že i když projekty naší firmy jsou zajímavé a povídaní o nich vlastně taky, tak se to bohužel velkým šéfům moc nevedlo, takže jsme se mezi sebou bavili pohledem na usínající kolegy a padající hlavy. Karty na mobilu to taky jistily, to je snad jasny.

Propustili nás asi v pět a v sedm začínal večírek. Mezi tím tam probíhalo fórum projektů, ale než jsem se vykopala z pokoje, kde jsem si trochu odpočala, tak už to sbalili.

Večírek začal v docela slušném tempu, na začátku tam byla živá průměrná kapela a šampaňské, které teklo proudem obložené spoustou jednohubek. Moudře jsem se odpoledne najedla, abych se tam nevrhla na první věc, co uvidím ;)

Abych úplně nepřeháněla, s kolegy z Lyonu jsem se bavila taky, ale hlavně jsem narazila na dva tři dobré známé, kteří tam zas měli jiné známé, takže jsem se seznámila s dalšími. Taky se mi zadařilo ukrást na čtvrt hodiny jednoho Američana, tak jsem z toho měla dobrou náladu celý večer a každému jsem to říkala. Čímž jsem se nějak okolo půlnoci ocitla ve společnosti toho pána, se kterým jsem dva týdny předtím mela přijímací pohovor. Je to vtipný. No a už ani nevím jak, jsem si posteskla, ze mě to bavilo mluvit anglicky a že mi to chybí, tak mě vyzvali, ať mluvím anglicky. Tak letmo si vzpomínám, že jsem mlela víc, jak oni.

Díky loňským lyžím jsem si tam přišla méně ztracená, protože krom toho, že se mě všichni ptali, co noha, tak jsem tam potkala relativně hodně známých a mohla jsem se věnovat jim a netrávit moc času se svými kolegy, se kterými si stejně nemam co říct.

Z tohohle pohledu je Paříž lepší, jak je tam tolik lidí, ale právě proto tam mají také obrovské halové kanceláře, kde se člověk cítí jak mravenec. Když jsem byla před třemi týdny na tom na pracovním pohovoru, tak se mě týpek snažil přesvědčit, že Paříž je nejlepší, ale ve výsledku uznal, že v regionu máme vice volnosti. Navíc mi řekl, že v nějaké nedávné anketě se ptali lidí, kde by nechtěli pracovat. Většina uvedla, že v Paříži (když se mě ptal, jestli bych chtěla být někam poslána, tak jsem řekla, že do zahraničí rozhodně s radostí, ale do Paříže mě nikdo nedostane ;) ). To je zvláštní - a proč? No prej kvůli dopravě (to byla jedna z prvních věcí, co jsem si ráno v metru řekla - hrůza, ty davy lidí a doba, co tam strávíš!), pak kvůli bytu (dvakrát a více drahé bydlení, než v Lyonu) a asi tam ještě bylo něco dalšího. Mně by stačila ta první věc. Plus ty obrovský kancly, asi by mi z toho praskla hlava, stačilo mi to rok vedle kopírky, když v té samé místnosti bylo asi 15 lidí.

Druhá polovina večera se odehrávala ve velkém sálu, kde na rozdíl od minulého ročníku hrál sterilní DJ a celé prostředí bylo nazdobeno jaksi architektonicky (bílé stoly, čisté linie, tlumené osvětlení s pár barevnými designovými světly...). Některým lidem se muzika zamlouvala víc, jak loni, ale já byla ráda, že nesmím tancovat, protože mě se to oproti loňskému ročníku teda nelíbilo.

Někdy okolo jedné ráno jsme s kolegou Damienem, kterého mám z Lyonu asi nejradši (byli jsme u něho už asi 3x doma na výletě nebo na večeři), postávali venku na chodníku a bavili se s velkým šéfem celého jihovýchodního regionu, který už byl v tuto hodinu dost na šrot, a bylo to fakticky vtipné ho vidět v tomhle stavu. I když faktem je, že my dva jsme za ním taky moc nezaostávali :)

Ani nevím, v kolik to skončilo, ale do hajan jsem se dostala tak někdy ve tři, a v půl šesté budíček, protože nám před sedmou odjížděl vlak zpátky do Lyonu. Nevtipnější bylo, že zrovna Damien, který prohlašoval, že budík ani nepotřebuje, že se sám od sebe budí každý den v půl šesté, tak zrovna on jediný zmeškal vlak (prý asi o dvě minuty, protože byl nějaký problém v metru). Když jsme mu ráno před odchodem volali z recepce, tak jsme ho probudili. Poté, co dorazil tím dalším vlakem, tak nám vysvětloval, že doma jsou děti a kohouti, takže ho to vždycky vzbudí, a že tak, jako tady, už se dlouho nevyspal :) No akorát, že ho ta hodina navíc stála asi 120€.

Další večírek byl hned v sobotu na to, to měla zrovna Romanova práce svůj Arbre de Noël, tedy Vánoční besídku. Dopoledne jsem byla zpívat ve svém novém sboru a pak jsem se jim upsala na celý rok. Už se těším na pondělí, až si zase půjdu zazpívat a rozplývat se nad dirigentem (má delší vlasy, to stačí jako námět k rozplývání, jestli pochopíte). Tam jsme měli společný oběd, každý něco donesl, já například meruňkovou bublaninu a měla moc úspěch. Potom jsem se snažila prodrat těmi davy turistů na Fête de la lumière směrem k restauraci, ve které ta besídka byla. Nebylo to nic lehkého. Ještě, že jsem měla s sebou berli, aspoň jsem nemusela čekat ty hrozné fronty.

Na Romanově večírku teklo šampaňské (pravé šáňo) proudem, takže myslím, že jsme měli každý na osobu aspoň dvě lahve. Já teda rozhodně ano! Taky to pak podle toho druhý den vypadalo, nebylo mi zrovinka nejlíp :) Kolegové-technici jsou rozhodně sympatičtější, než kolegové-architekti či stavaři. Velmi příjemně jsem si tam popovídala s chlapíkem, který mi v pondělí na to tisknul 350ti stránkový elaborát - dárek pro maminku, pak jsem se asi na dvě hodiny zasekla s kolegou-ajťákem, až se mě Roman pak druhý den ptal, co jsme to tam tak dlouho řešili. Odcházeli jsme tak v deset, v docela zajímavém stavu. Ajťákova čerstvě osmnáctiletá dcera šla s námi, protože se chtěla ještě ve městě podívat na svátek světel, kam jsme mířili, a pak u nás přespala. Nakonec jsme toho už moc neviděli, protože bylo dost pozdě, ale pár fotek se mi stejně povedlo. Do postele jsem zaplula něco po půlnoci a byla jsem ráda, že už nikam nemusím.

V neděli mě Roman nekompromisně vytáhl z postele asi v jedenáct, protože mi řekl, že jestli nevylezu, tak mě na trh neodveze a celý týden zase nebudu mít zeleninu. Představa plastikových rajčat ze supermarketu zvítězila nad potřebou další detoxikace v podobě spánku, takže jsem se nějak vymátožila. Fakt to miluju tyhle nedělní trhy, vždycky si tam skvěle pokecám se zelinářema, můj oblíbenec mi za 5€ dá celou tašku zeleniny a nakoupím si čerstvé kytičky domů do vázičky, aby mi zpříjemňovaly celý týden svými barvičkami a vůní.

Odpoledne jsme vyrazili na Salon du chocolat, o kterém bude následovat samostatný článek. A odtama jsem utíkala do města fotit svátek světel, o kterém jsem psala nedávno.

No a večer jsem do půl čtvrté ráno připravovala ty podklady pro tisk mého životního díla - knížky od výletu do Florencie, kde jsme byli s našimi před třemi lety - mamince k Vánocům. Byla z toho nadšená, takže dílo se podařilo! (Foto bude v dárečkovém speciálu.) No ale spánkový deficit jsem už měla, a tímhle se rozhodně nevyrovnal.

V týdnu jsem pak ještě byla se Sandrou, novou kamarádkou z rehabilitací, na obědě, takže jsme spolu prodrbaly, co se dalo a těším se na příště, půjdeme tamtéž a dáme si jenom nějakou polívku a potom napůl čokoládové fondue :-P

V práci jsme měli taky menší oslavu Vánoc, po prosincové informativní schůzce jsme šli kolektivně na oběd, tak jsem potom seděla vedle bývalého šéfa a docela jsem se tam i bavila. Víno sice proudem neteklo, ale sklenička se neodmítá, takže potom odpoledne ještě něco udělat bylo docela náročné.

Ještě jsem stihla s naším basákem z kapely, říká se mu Le Belge, nebo Olivier, strávit jeden večer u něj doma, kde jsme provozovali muziku. Jedná se o jeho dlouhodobý projekt dua basy a jednoho melodického nástroje. Původně hledal zpěvačku, ale to nakonec nevyšlo, tak ho napadla flétna. Bylo to dost těžké, ale myslím, že se nám to povede.

No a jako poslední předvánoční oslavu jsem byla u Zamíra a Elsy, kteří v sobotu pořádali Vánoční odpolední posezení s pohoštěním a předáním dárečků. Zamír dostal ode mě klobouk, no a když jsme ho pak byli vyměnit, protože mu velikostně neseděl, při té příležitosti jsem si vyzkoušela jeden dokonalý klobouček pro mě, který jsem následně dostala od Romana jako Vánoční dárek. (Viz dárečkový speciál.) Takže ta návštěva byla velmi užitečná :)

A tím končím předvánoční radovánky z Lyonu a načnu předvánoční radovánky z Prahy.