Pořádné prázdniny v Praze, díl 7. a to KONEČNĚ poslední!

Po středečním návratu z Bratislavy (http://reddevillenka.blog.cz/1110/se-slovaky-v-bratislave-dil-6) jsem rychle zaskočila domů shodit věci a potom hned šup do Strašnic na volejbal. Dlouho jsem ty lidi neviděla, tak jsem se těšila, jak si pořádně pokecáme. Ani potom nešli na pivo, to mě dost zklamalo. No a moje úroveň hry taky nebyla nic moc, protože jsem od března do července na balón nešáhla a teď jsem měla navíc novou ortézu a nevěděla jsem, co si s ní můžu dovolit. Navíc to nebyla ta správná, ultra pevná, tu jsem dostala až od dva týdny později. Doufám, že až pojedu do Prahy příští léto a půjdu na volejbal, tak že to bude lepší a že budu moci taky víc hrát.

---

Čtvrtek byl fakticky natřískaný den, nechápu, jak jsem to všechno stihla. Naši dostali od jednoho investora zase čtyři bedny plné ovoce (mandarinky, pomeranče, meruňky, banány, ananas,…), tak se to muselo nějak zpracovat. Takže já jsem strávila dopoledne tím, že jsem lisovala mandarinkový džus. Z jedné plné bedny jsem ho udělala pět litrů. Byl moc dobrý, ale už toho asi nikdy nebudu dělat tolik. A naši potom strávili dva dny tím, že dělali mandarinkovou a meruňkovou marmeládu, tak toho máme ještě na dva roky :)

Pak jsem byla domluvená s Aničkou, že zajdeme někam blízko její práce na oběd, tak jsem jí volala předem, jestli jí můžu přinést pár kilo ovoce. Nebyla proti, ušetřilo jí to nákupy. A nám se ulevilo. Protože Anička pracuje v botanické zahradě na Karláku, byla mě tam potom provést a já měla ještě trochu volného času, takže jsem se tam na dvě hodiny usadila a nakreslila si obrázek. Když jsem ho pak donesla domů, tak mi ho matinka rovnou zabavila.

No a na večer jsem vyrazila za klukama z kapely Earl Gray na zkoušku. Poznala jsem dva nové členy kapely a trochu si s nimi i zahrála, vzala jsem si s sebou saxík. Zkouška byla taková, jak má být, v garáži bylo takové vedro, že se lahváče popíjely z nutnosti, sranda byla taky a k tomu bylo venku krásně teplo, takže jsme dělali hojné pauzy venku. Po zkoušce jsem měla odvoz až domů, což bylo velmi příjemné. Na druhou stranu už si nikdo nešel někam sednout. Ale co, občas to taky není na škodu se podívat, jak to vypadá doma.

Další den jsem už konečně začala psát pražský blog. Byl to ten psaný rukou. Zajela jsem si na Ípák do čajovny na dobrý čajíček a taky obhlídnout jednoho pana čajovníka. Před několika hodně lety jsem za ním chodila do jiné čajovny a teď jsem ho objevila na nějaké fotce na internetu a zjistila, kde dělá. Já ho poznala, on mě možná taky, ale kromě šibalského pohledu se neprozradil. A já jsem taky nějak neměla zrovna náladu mu vysvětlovat, kdo jsem a odkud se známe, takže jsem to nechala jen tak. Třebas se tam zase někdy stavím a třebas si zase tak skvěle pokecáme, jako tehdy. Kdo ví :)

Odtama jsem vyrazila s Pavlem na večeři, teda původně jsme si šli jen tak někam sednout, ale hlad se dostavil záhy. Bylo to někde ve Zborovské (pro labužníky) a nebylo to tam špatné, ale kde přesně, to už fakt nevím. Dlouho jsme se neviděli, takže jsem se dozvěděla, že si konečně našel nový byt. A jak jsme se pak nějak bavili, tak jsem se nakonec na ten byt s ním jela podívat, taky jsem viděla nové autíčko a ještě mě hodil domů, protože pak jel někam mimo Prahu na víkend a projížděl okolo nás.

S Benderem na Sázavě

Tenhle článek jsem možná měla zveřejnit rovnou, ne čekat půl roku, než ho napíšu :) Původní plán byl, že si dám kondiční jízdy se svým bývalý učitelem z autoškoly. No a jeho potom napadlo, že pojedeme na vodu, protože nikde nebyl a chtěl tomu výletu dát smysl. Proč ne, loňská voda se vyvedla, tak jsem se těšila. No a když pak přišlo na to, že jsme řešili, jak to teda s těma jízdama uděláme a kdo nebude na lodi pít, shodli jsme se na tom, že teda radši pojedeme vlakem. Sraz v půl osmé na Hlaváku (au au) se nám podařil, měli jsme časovou rezervu, že kdybychom nestihli ten první vlak, pojede ještě druhý. Můžete hádat, kterým jsme nakonec jeli. A to ne proto, že bychom na tom nástupišti nebyli včas. Problém byl, že jsme nastoupili do špatného vlaku :) Doporučuju vám se při nástupu vždy přesvědčit, že se celý klepe, to je známka toho, že za chvíli pojede. No aspoň tam nikdo nebyl a mohla jsem se v klidu dospat. V noci jsem totiž měla "skvělej" sen. Celou noc mě honily zombie, které okusovaly všemu živému nohy a honily zbytek živé civilizace, kromě toho to mělo něco společného s chlebem. Už si toho moc nepamatuju, ale spát se u toho nedalo. Cítím silné ovlivnění filmem Já legenda. A to už je to víc jak rok, co jsem ho viděla.

Nicméně zpět k vodě. Když jsme se tedy nakonec tím posázavským pacifikem dokodrcali na místo určení, kde na nás čekala loď, a vzhledem k tomu, že jsme se tak krásně dohodli, kdo nebude řídit, začali jsme rovnou prvním kelímkovým (pivem) a potom celý den udržovali hladinku. Vody sice moc nebylo a sem-tam jsme museli přenášet, ale koupání se naštěstí nekonalo. Tři jezy jsme v pohodě sjeli (od minula jsem se naučila, že když si do tý lodě pořádně kecnu na prdel a trochu se snížím, tak máme lepší těžiště a nemusíme se hned překlopit :) Chytrá a šikovná holka, ne?) a dva jsme radši přenášeli.

U prvního jezu jsme se stavili na polívku a na pivo, protože na oběd bylo ještě brzo a na snídani už zase pozdě. Počasí nebylo nic moc, ale lidí tam bylo i tak hodně. Ale šutrů v řece ještě víc. Zpočátku jsem se snažila nějak uhejbat a volat dozadu, kam se máme otočit, ale pak jsem to postupně vzdala. Několikrát jsme pak kvůli tomu museli přenášet nebo různě postrkovat. A co se týče pádlování, tak Bender prohlásil, ať se radši opaluju (no sluníčka zrovna přebytek nebyl) a hlavně ať nic nedělám, že si to odpádluje radši sám, takhle aspoň nic nezkazím :-D

Další pauza byla v Kamenném Újezdci, kde máme rozestavěný barák. Už dlouho a nejspíš ho už nedostavíme. Není důvod. Nechcete ho někdo koupit? Naši na to mají inzerát :) Byla jsem se tam nahoře podívat a je tam moc pěkně. Pak jsem si na ostrově dala langoše na zahnání hladu a pádlovali jsme dál. Ještě jsem z lodi z druhého břehu vyfotila ten baráček a už jsme odtama frčeli po proudu dál. Část, co následovala potom, byla asi nejhezčí, projížděli jsme mezi dvěma skálami nebo skálou a lesem, už nevím, a byl tam božský klid. Jak jsme vyrazili později, tak tam nebylo ani moc provozu, takže jsem si to užívala. Přede mnou špička kánoe, voda, stromy a pár chatiček. Bohužel to netrvalo věčně a pak už jsme zase vjeli do civilizace. Když jsme vrátili loď, tak jsme se rozhodli, že pojedeme až tím dalším vlakem, takže jsem se šla trochu vykoupat do řeky a Bender šel zatím na pivo. Pak jsem se tam převlíkla do suchého (je to super mít nějaké suché věci na sebe) a k večeři jsem si dala nakládaného hermoše. Jo a ani nevím, kolik piv jsme tam vypili, ale to svoje poslední jsem vylila (ne, to není překlep slova vypila) ve vlaku, pak jsme chvíli hráli prší a hned na to jsem usnula. Bender se asi musel dost bavit, když mě potom odnášel v polospánku domů :-P

Večer jsem ještě značně opojená zašla na jídlo s bráchou a vymyslela jsem nový drink: řezané pivo z černého a nealko piva, takže to byl takový pomalý dojezd celodenního nasávání. Můj bratr vegetarián si dal tataráka, takže jsem z toho měla dobrej výtlem. A máti potom taky, když jsem jí to říkala. A skvěle jsme si spolu pokecali. Zbytek večer mám trochu rozmazaný, do postele jsem zalehla hned, jak jsem dorazila domů, což znamená už někdy v deset. Byl to skvělý den.

---

Nedělní odpoledne jsme zasvětili rodinné návštěvě. A abychom nedorazili s prázdnýma rukama, upekla jsem buchty. Moc mě to baví. Je to taková uklidňující činnost, to pečení. Chápu babičky, proč to dělají. Jednak je to zábava, navíc to okolí ocení a vnoučkové ještě víc. Na příště jsme se domluvili na Míša řezech :) Viděla jsem svojí něco-jako-babičku, strejdu s jeho novou rodinou a začátek hrubé stavby, kterou mu máma navrhla. Dokonce jsem se i mohla vykoupat v bazénu, mají to kousek za Prahou a je tam takový klid... Závist největší.

Odpoledne jsem se šla podívat, jak to vypadá u bratrovy přítulky Sáry. Bydlí na Malé Straně a kouká na Čertovku. To je pohoda, ne? Sice jsou tam hory turistů, ale zas tam nejezdí auta, je tam všude blízko a vynikající atmosféra. Mají to tam zkrátka moc pěkné a příjemné. Škoda, že teď Malou Stranu skupujou pracháči a mění tam bydlení na hotely. Takhle tam naprosto neuměle ničí tu vyjímečnou atmosféru, co tam v průběhu let vznikla. Řekla bych škoda, ale stejně tak můžu poukázat na zpoplatnění Zlaté uličky nebo na poměr Čechů versus cizinců vyskytujících se na Václavském náměstí. Globalizace útočí a my s tím nic nenaděláme.

No a jako každou neděli jsem večer vyrazila do Crossu hrát. Jak už jsem psala v nedávném blogu z poslední návštěvy v Praze, s Bouramou začal hrát taky jeden Amík, takže se mi to tam fakt moc líbilo. Kromě toho jsem taky viděla jednoho kamaráda z čajovny, co tam chodí hrát na bubny. Po té době jsou to vždycky příjemná setkání. Pro jednou se mi nechtělo už v jedenáct jít domů, ale stopli nám to dost brzo, už ve dvě. Asi bylo málo útraty na baru. Co se dá dělat. Neděle jsou v tomhle komplikované. Odpoledne bylo děsné vedro, takže se v průběhu večera docela nechutně rozpršelo. Bourama byl ale moc hodný a ten kousek nás hodil domů. Tak jsem si s Amíkem, co si říká Stevie Weenie, vyměnila čísla a mailovou adresu a ve tři jsem zapadla naprosto mrtvá, ale muzikálně dokonale uspokojená, do hajan.

Stevie mi nedal pořádně spát, chtěla jsem si s ním lépe pokecat, než se to dalo v tom kraválu v Crossu, takže jsem byla natěšená jak malá holka, když mi odpověděl, že na kafe klidně můžeme po obědě zajít. Můj člověk, po městě se pohybuje na kole, skládá hudbu, rád píše pořádným plnícím perem, má moc rád Prahu a typické kavárny, pak jsme se taky trochu bavili o tom, jaké je to žít v cizině. Čas příjemně utekl, pak jsem mu dala naše CD a on mi pak druhý den napsal, že se mu moc líbí.

Odpoledne jsem měla jít původně s Aničkou plavat, ale nakonec to zrušila, takže jsem strávila odpoledne u počítače přípravou toho prokletého prvního blogu, který jsem dělala asi týden. A aby to mamince nebylo líto, vysvětlila jsem jí, jak se hraje Carcassonne a zahrály jsme si spolu jednu hru.

Tři týdny jsou dlouhá doba, ale čas jde jenom dopředu a i ta nejdelší doba jednou uplyne. V úterý mi zbývaly ještě dva dny, takže jsem vyrazila na nákupy, do Alzasoftu, pak se podívat po těch barevných obnovených Botaskách, které byly ale v mé velikosti beznadějně vyprodané. Taky jsem se stavila za Voloďou na čaj do Amany a odtud k botanické zahradě za Aničkou a potom do toho dlouho připravovaného Podolí trochu se proplavat. Je to bezva jít do bazénu s někým, člověkovi ten sportovní čas líp utíká. Vzhledem k tomu kolenu jsem vyvinula nové styly plavání - relativně klasicky na pejska (skoro jsem se u toho utopila), a pak prsa s nohama z kraula. Je to obtížné, ale dá se to, když se na to člověk trochu soustředí :) Později jsem začala ty nohy na prsa kopat snožmo, aby nedocházelo k rotaci, a taky to šlo. V půlce jsme se šly ohřát do páry, ale něměly jsme to dělat, chvilku je to tam fajn, ale pak se člověk moc ohřeje a je celý beze sil. A venku se moc ochladit nedalo, byl slunečný červencový den na koupališti! (Nestěžuju si, byl to na dva týdny poslední pěkný den).

Trošku jsme nestíhaly, protože se nám pořádně nevydařil sraz, takže jsme z bazénu potom letěly rychle vyzvednout věci na táborák a na minutu přesně jsme stihly autobus na Andělu, kde už seděla Jana Přesle a jely jsme nahoru do Košíř do Ďolíku. Byla to super akce, dorazili tam skoro všichni, po dlouhé době jsem viděla Raistlina, pro jednou se i přišla podívat Brunďa, Jirka z Holešovic přijel taky, povedlo se mi ukecat i Pavla, aby přišel. Opejkali jsme buřty, kecali blbosti, hráli a zpívali a bylo to fakt super. Škoda jen, že bylo úterý, protože se lidi poměrně brzo zvedli a do tmy jsme tam zůstali jenom 4. Nakonec jsem zůstala spát u nich, protože to bylo v okolí, ale budíček byl nemilosrdně v půl šesté a musela jsem vypadnout. Doma jsem to ještě chvilku dospala, ale ne moc dlouho, protože jsem byla objednaná k mojí dvorní kadeřnici na nové vlasy. Naši ještě zorganizovali výlet do Vavřetic, kde chtějí koupit jeden pozemek. Je tam opravdu krásně, je to celé v lese a uprostřed stojí malá chaloupka. Doufám, že se ten barák v Újezdci povede prodat a vyměnit za tohle.

Odpoledne jsem se musela chtě-nechtě začít balit a večer jsem ještě šla s kamarádkou Verunkou z architektury do jedné kavárny na oduševnělý kytarový koncertík, spíš recitál, jednoho jejího kamaráda. Bylo tam víc keců a hlášek, než muziky, ale to k tomu asi patří. Dost jsme se u toho pobavili. Cesta domů nebyla nic moc, i když jsem s sebou měla deštník, tak byla taková bouřka, že jsem ho radši ani nevytahovala, abych ho hned větrem neroztrhala.

Tak, a je to tady. Odlet zpátky do Lyonu. Čtvrtek 14. července, ve Francii státní svátek dobytí Bastily. Ještě, že v Praze na letišti moc neřeší váhový limit, zase jsem měla skoro o dvě kila víc. A při čekání na letadlo na mě čekalo překvapení, protože tím samým letěla kámoška z gymplu Kája. Jela na dva měsíce do Alp pomáhat v jednom penzionu. Docela vtipná náhoda. Tak jsme si spolu měly aspoň čas pořádně popovídat a domluvily jsme se, že až bude odjíždět, že by se za mnou stavila v Lyonu. O procházce proti proudu času už jsem informovala nedávno. (http://reddevillenka.blog.cz/1108/lyonska-nej-za-jedno-skvele-odpoledne, http://reddevillenka.blog.cz/1110/prochazka-proti-proudu-casu)

No a tím by tak skončil můj román na pokračování o letním pobytu v Čechách a na Slovensku. Po příletu jsme šli s Romanem na oběd, potom jsem dospala to vstávání v pět a odpoledne jsme šli na poslední film Harryho Fottera. Zbytek se dočtete v červencových a srpnových zápiscích.

Jsem ráda, že jsem už tuhle ságu konečně dopsala! Čas letí a zvláště v Praze se prostě nedá zabíjet tím, že datlím blog. Doufám ale, že se vám i se zpožděním líbilo!