Otevřená zpověď

Už delší dobu neustále přemýšlím nad tím, co mi tady neustále předhazuje matinka, a to, že v práci se kamarádi nedělají, maximálně tak známí. Dovolila bych si tvrdit, že to takhle černobílé rozhodně není. Mám kamarády, co se v práci s kolegy neuvěřitelně baví a jsou tam rádi. Mám kamarády, kteří chodí s kolegy na obědy a vždycky si mají o čem popovídat. Tady je taky docela velká parta lidí, kteří se přátelí i mimo práci, chodí spolu pro obědy a pak se při nich smějí a pořád se baví. Tráví den tím, že s někým někde vykecávají. A všichni mají něco společného : jsou to Francouzi.

---

A je jedno, jestli je to práce, volejbal, nebo třeba kapela, já jsem prostě přestala mluvit, protože si s těma lidma nemám co říct. Jim je jedno, jak se máš, i když se tě furt ptají Ça va?, je jim jedno, co cítíš, co chceš vysvětlit. Problém na začátku je ten, že i když jsou Francouzi Evropa a je to "jen" 1000 km daleko, je to naprosto jiná mentalita a kultura. Francouzský humor se vyznačuje tím, že není vtipný. Je trapný. Francouzi se smějou tomu, když někdo na někoho řve, když někdo lže a když se někomu něco špatného stane. Co je v Čechách považováno za vytříbený, lehce ironicky podbarvený, humor, je ve Francii trapné, nevhodné, až vulgární. A naopak. A tím jsme u jádra pudla.

Uznávám, že nemám nejmenší ambice se asimilovat, naopak, svoje kulturní původy a rozdíly si držím jak blecha psích chlupů, o francouzskou kulturu a společnost se nezajímám, protože mi přijde ubohá, a místo, abych se snažila si prohloubit svoje znalosti francouzštiny, radši se doma koukám na české seriály a čtu si české knihy. Rozhodně tohle vymezuje témata k rozhovoru, já neznám ta jejich a oni neznají ta moje. Ale místo toho, abychom se společně něčemu zasmáli, když řeknu nějaký bonmot, tak já si přijdu trapně a oni si myslí svoje o krávách nejspíše.

Při poslední návštěvě Prahy jsem se viděla se svým dlouholetým kamarádem Turbem. Ty blbosti, co povídal, mi neuvěřitelně zvedly náladu. Vědecké kecání o ničem je přece tak super. Neustále dělat na něco narážky, vtípky… Když něco takového řeknu Francouzi, tak mě nepochopí, a vtipnost situace je zabita zdlouhavým vysvětlováním, kdy jsou na konci zklamány obě strany. Už se ani nesnažím. Nemluvím. Občas někde něco řeknu a pak toho ještě dva dny lituju. S Romanem se nám to stává dost často, takže už se ani nesnažím něco vysvětlovat a prostě nic neříkám. To mu taky vadí. Si nepomůžeš.

Budu se asi opakovat, ale když přijedu do Prahy, tak si ten týden přijdu jako plnohodnotný člověk, jako někdo, kdo může zhluboka dýchat a svobodně se vyjadřovat. A lidé mi rozumí a já zase rozumím jim. A všichni se bavíme. Ale tyhle skvělé periody jsou prokládány několika měsíci šedé nudy a smutku. A to i navzdory tomu, co tu píšu do blogu a tomu, že se snažím něco dělat. Jinak bych se zbláznila už dočista.

Je to opravdu složitá situace, příští týden budu podepisovat tu dlouho vytouženou smlouvu na dobu neurčitou. Pokud půjde všechno tak, jak má, tak dostanu dost přidáno, takže konečně budu dělat za peníze. A přes tohle všechno bych se tady na všechno nejradši vykašlala a přestěhovala se do Prahy. I kdybych měla dělat nějakou méně prestižní a méně ohodnocenou práci. Protože mí lidé mi rozumí. A stejně tak dobře vím, že to neudělám, protože by to byla fakt blbost. No tak se aspoň pokusím našetřit si nějaké úspory, abych se za pár let mohla vrátit a mít s čím začít. No a nebo se už nevrátím a dožiju v cizině jako někdo cizí, bez zázemí a bez pochopení.

Oproti stále veselým blogům, co zde většinou uveřejňuji, je to asi docela tvrdý náraz. Ale jednou to ze mě vypadnout muselo. Dusit se to nedá věčně. Roman už mě ani neposlouchá, ten mi jen opakuje, ať se spakuju a vypadnu zpátky do Prahy. Nevím, jak mi tenhle článek v něčem pomůže, ale aspoň na to nebudu úplně sama.