Když dny mají 36 hodin

Bylo by to skvělé, kdyby tak tomu opravdu bylo. Nicméně vždycky, když jsem v Praze a vidím, kolik se toho za ten týden dá zvládnout, a jak každý den někde lítám, tak mám někdy pocit, že v Praze jsou prostě delší dny. Můžete posoudit sami! Tak například jsem byla na bále, v divadle, v kině, viděla jsem módní přehlídku, obešla jsem všechny svoje oblíbené hospůdky, nicméně jsem nebyla ani v jedné čajovně, viděla jsem se se spoustou lidiček, koupila jsem si příslušenství k naušnicím, dvoje nové botky, sukni, šaty a tričko a hlavně jsem si to tam moc užila. Fakt se mi tentokrát nechtělo odjíždět a nejradši bych tam zůstala. Ale realita je holt jiná a já se příští týden vracím do práce a budu konečně podepisovat smlouvu na dobu neurčitou. Tak by to asi byla škoda to tam takhle zabalit. Ale Praho neboj se, já se vrátím!

---

Vánoce se blíží mílovými kroky a za měsíc a něco jsem zpátky na tři týdny. Už se na to fakt moc těším. Tak doufám, že tady to těšení nějak přežiju :)

A nyní zase můj oblíbený denní a hodinový deníček toho, co jsem kdy kde dělala a taky jedla ;) Když jsem ve čtvrtek večer dorazila na letiště, tak naši už tam pro změnu na mě čekali, nikoliv já na ně. Doma jsme si trochu popovídali, obchutnali jsme, co jsem dovezla, a pak jsme se složili u televize a koukli se na dokument Tatínek od Jana Svěráka, který jsem si před měsícem nechala od mámy nahrát. Bylo to takové příjemně lidské pokoukání. Bohužel jsme u toho všichni vytuhli, takže zbytek jsem viděla někdy ve středu večer. Cesta byla přeci jen únavná. Ale něco do sebe to má, cestovat s holí, protože se mě všichni ptali, jestli nepotřebuju pomoct a taky mě poslali do speedy boardingu, abych měla v klidu čas se usadit. A taky mi doporučili si vzít celé trojsedadlo, prý jsme nebyli komplet.

V pátek jsem vyrazila do města, abych panu Radovi odnesla saxofon, který jsem si před pár týdny hodila na zem a od té doby přestal hrát. Musela jsem tam ještě dopoledne, aby mi neutekl. Dovezla jsem mu flašku vína (předem jsem se poptala, jaké by chtěl) a na místě jsem si s ním dala kafe. Pak jsem už vyrazila dále do města, obešla jsem snad dvacet obchodů s botami, než jsem našla něco, co bych si mohla vzít v neděli do divadla. Celou dobu jsem sháněla nějaké lodičky bez podpatků, ale zase se mi nechtělo dát 2500 za něco naprosto obyčejného. Nakonec jsem si koupila černé polokozačky s kulatou špičkou a jsem s nimi moc spokojená, protože jsou neobyčejně pohodlné. A stály míň, jak ty lodičky.

Když jsem konečně objevila boty, tak už jsem se chtěla vrátit domů a sezobnout něco k večeři před dlouho plánovanou hospodou se všemi kamarády. Nakonec jsem se ale zakecala s Mírou v prodejně čajů ve školské a nakoupila jsem si tam zásoby do práce, jelikož už se mi podstatně ztenčily. Pak jsem se ještě na půl hodiny zavrtala do prodejny punčocháčů hned vedle a nechala jsem tam za troje pětistovku, ale nemohla jsem je tam nechat, to snad chápete! Jedny jsou černé se zelenými nastříkanými pruhy, které dokonale ladí s mojí docela novou mikinou, potom jedny černé s trojúhelníkovými dekóry přímo ve vláknu, a třetí jsou petrolejově modré v přesné barvě mého kabátu. A kdybych tam zůstala ještě chvíli, tak tam asi nechám měsíční výplatu!

Do hospody, kterou jsem organizovala tak dopředu, dorazili nakonec dva lidi. Zbytek byl nemocný, mimo Prahu, školně či pracovně zaneprázdněný, nebo se ani neozval. Někteří lidé mě docela začínají štvát. V centru jsem se setkala s Pájou, tak jsme spolu jeli k nám a dali si v hospodě večeři. Pak za námi dorazil Jiřík a i když to bylo komorní, užili jsme si fajn večer. Doufám ale, že takhle nebude vypadat i Vánoční besídka!!!

Sobotní oběd se odehrával v rodinném duchu. Dohodli jsme se, že bude husa. Otec to zase pro změnu dal péct o dvě hodiny pozdě, takže jsme pak měli co dělat, abychom se stihli najíst. Bráchova slečna Sára měla totiž večer na Malostranském candrbálu módní přehlídku a potřebovala tam dorazit nějak rozumně. Ale aspoň jsme si takhle stihli zahrát jedno Carcassonne. V průběhu obědo-večeře jsem se rozhodla, že na ten candrbál půjdu taky. Bratr tam šel jako psychická podpora, tak jsem tam aspoň nebyla sama. Dorazili jsme tam chvilku po osmé v civilu a viděli, že jsou tam všichni nastrojený à la Žižkov 20. let, na programu byl podtitul plesu Ve stylu Hříšných lidí města pražského, takže jsme to otočili domů a šli se převlíct. A docela jsme se u toho pobavili. Nakonec bratr vyrazil na přehlídkové molo taky, dokonce dostal i falešný knírek, zašel si koupit doutník, a doprovodil Sáru s posledním modelem.

Přišli jsme prý o předtančení, ale zase jsme tam daleko lépe zapadali. A příští rok, až budu moct tancovat, tak tam chci rozhodně znova!!!

Přehlídka byla moc pěkná, oblečení se mi líbilo a nejvíc ze všeho mě zaujaly ty dlouhé sukně. Sára se s těma návrhářkama zná, takže mi nabídla, že mě tam vezme, abych si to mohla taky vyzkoušet.

S bráchou

Přehlídka

Tak tyhle šaty mám zrovna na sobě :)

Bráchova přítulka Sára

Sára a to tričko mám taky :)

Tahle holka prý dělá profi modelku - uměla se tam dobře protáčet.

Tak tuhle sukni chci!!!

Vtipný bylo, jak se ta čepice do rytmu vlnila. Škoda, že ten komplet vypadá spíš jako pyžamo ;)

Přehlídkový úlet - nenositelné, ale velmi dobře zapamatovatelné.

A když bratr provázel Sáru.

Po přehlídce se mi ještě povedlo ukecat zapůjčení mašle.

Bratr byl docela nervní, protože chtěl ještě večer pracovat, že toho měl moc. Pan umělec. Tam se hodiny neřeší, žejo. Původně jsem měla ten večer jet k Pavlovi na komorní herní večer, nakonec mi napsal, že tam ještě jsou, takže jsem ukecala bráchu, aby mě tam odvezl. Teda byl to docela labyrint, Pavla jsem měla na telefonu asi 20 minut, než jsme se prokličkovali všemi záhyby a dorazili na místo. Bratr se obával, jestli se odtama vymotá, ale prý to zvládnul v pohodě. Takhle jsem si užila dost fajn večer, stihla jsem všechno, co jsem chtěla.

Nakonec jsem u něj přespala, protože když jsme tam tak dlouho jeli, tak by to bylo docela obtížné odtama zase odjíždět. Ráno mě hodil na tramvaj, tak jsem si doma dala oběd a pak jsem s mámou řešila zašívání silonek. Netušila jsem, že se ta puštěná oka dají zatahovat tak, že se to ani nepozná! Zrovna den předtím jsem si pustila oko na jedněch opravdu drahých punčochách, tak jsem měla děsnou radost, že se to dalo spravit. Pak jsem mámě dala ostatní silonky a ona s tím udělala zázraky. (Do tématu pro mámu - ty modro-stříbrný se mi povedlo dneska rozthnout na stehně, když jsem si je nandavala...snad to půjde spravit...). Když jsem teda zaúkolovala maminku, vyrazila jsem ještě do města na Havelské tržiště nakoupit si do zásoby spotřební materiál pro tvorbu šperků, abych měla z čeho dělat vánoční dary. A pak zase rychle domů, převlíct se a jeli jsme do divadla.

Mámě se povedlo koupit lístky do divadla v Ungeltu na Láska a porozumění s Richardem Krajčem, Davidem Švehlíkem a Lindou Rybovou. Prvním jmenovaným jsem byla naprosto šokovaná, protože jsem si o něm nemyslela nic dobrého, druhý jmenovaný byl průměrně dobrý a Lindu Rybovou s tím jejím přehráváním nějak nemusím. A navíc Krajčo tam odehrál přes půlku představení do pasu nahý, chvilku jeho mužnost kryl jen polštář, a do toho ještě ty dlouhé vlasy...no bylo na co se dívat :-P (a krom toho ještě dost dobře hrál, žejo...)

Tím ovšem neděle ještě nekončí, po divadle jsem jela rovnou do Crossu zahrát si s Bouramou a Steeviem. Je to taková skvělá jistota, že kdykoliv jsem v Praze, tak si tam můžu zajít s nimi zahrát a pokecat. A večery jsou to skvělé. Vlastně jsem zapomněla napsat, jak jsou Holešovice malé, když jsem vyrazila v sobotu do Tržnice shánět nějaké věci, tak jsem tam potkala Steevieho, takže jsme spolu zašli na kafe pokecat. Ještě jsem o něm nepsala, to je v té poslední kapitole z letních Čech, kterou jsou ještě stále nesepsala. Steevie je opravdickej Amík. Už si nepamatuju, odkud přesně. V Praze je asi čtyři roky, dělá tu muziku a stará se hodně o Mosaic house na Karláku. Původně jsem tam dokonce měla jít v neděli na oběd hrát, ale nakonec z toho sešlo. Pokec v angličtině je pro mě vždycky vítaný, protože přes tu všechnu francouzštinu prostě zapomínám. Cross jsme zavírali, jako ostatně vždycky, hráli jsme až do dvou. Chvílemi nebyl na parketu skoro nikdo, tak to byla aspoň příležitost zkoušet nové věci. Moc mě baví, jak si Steevie hraje s efekty a jak se stará o to, aby se mi dobře hrálo. A já si zase hrála s přefuky, opakováním a zkoušela jsem různé nové věci. Saxofon byl ještě v opravě, ale i s flétničkou jsem si to užila. Pak jsem ho ještě ukecala, aby mě doprovodil, jelikož bydlí nedaleko, takže jsme tentokrát měli fakt spoustu času na pokec.

No vidíte, co jsem všechno stihla, a to jsem teprve u neděle! Odlítala jsem až ve čtvrtek večer! Prostě šestatřicetihodinové dny! Zbytek bude zítra, protože teď už musím do hajan, nebo ráno nevstanu.