Když dny mají 36 hodin pokračování

Víkend skončil tím tříhodinovým foukáním do flétničky a pokusu o tančení na jedné noze a skvělým pokecem v angličtině. Fakt si říkám škoda, že tam nejsem častěji, ráda bych s ním na kafe a do Crossu vyrazila každý týden!

---

Pondělí jsem začala tím, že jsem zase všude možně lítala. Teda nejprve jsem našim doma přerovnala ledničku a vyhodila z toho velkou igelitku už nejedlých věcí a prázdných skleniček od majonézy a sádla, případně plesnivé marmelády. Řekněte mi, čím to je, že s přibývajícím stářím se lidé nejsou schopní starat o svou lednici? Nebo že by to bylo tím, že si ještě stále nezvykli na to, že už tam s bráchou nebydlíme?

Odpoledne jsem vyrazila do Malostranského butiku obhlídnout to oblečení z přehlídky. Protože měla paní návrhářka docela zpoždění, čekaly jsme na ní naproti v kavárně se Sárou a u toho jsme samozřejmě prodrbaly, co se dalo. Potom jsem si vybrala ty dva modely, co jsem dávala fotky v minulém díle, a ještě jsem si objednala kabát. Uvidíme, jestli to nějak do Vánoc stihne... Ale měl by bejt fakt dobrej :) No a příště se ještě nechám dovézt prohlídnout věci od její sestry, protože ty dlouhé sukně se mi moc líbí!

Z Malé strany jsem "utíkala" přes vodu na Staromák na sraz s Uhlíkem, nesnáším někam chodit pozdě, ale s tím kabátem jsme se dost zakecaly, takže jsem mu musela volat, že si mě má vyzvednout už u tramvaje, místo původního srazu přímo v Literární. Hermelína tam mají vynikajícího, přesně tak akorát naloženého, že už teče, ale ještě není zkažený, cibulka jako jedna báseň a čerstvý chlebík, to už je kapitola sama pro sebe. Kromě toho tam mají i dobré sudové víno, takže jsme strávili příjemný večer. A on teď, chudák, jako mimo pražský, chtěl přespat v práci, ale až když tam dojel, zjistil, že nemá klíče, takže prý nocoval na lavičce. Jsem mu nabízela, že může zůstat u nás, ale nějak neměl chuť se potkat s maminkou :)

Úterý byl asi nejnabitější den, který jsem prožila, hlavně teda nejulítanější. Na oběd jsem šla s dlouholetou kamarádkou Janou. Kousek od Karláku směrem do Vodičkovy jsme objevily příjemnou hospůdku, kde měli slušný výběr hotových jídel, byla to česká klasika, ale trochu neklasicky, navíc to měli moc dobré, a na stole stál džbán vody a po jeho vypití jsme dostaly ještě druhý! To se hned tak všude nevidí. Určitě tam ještě někdy zaskočím. Po obědě jsme se přesunuly k Jungmaňáku, protože jsem si šla vyzvednout saxofon. Cestou jsem Janu zatáhla do toho obchodu s punčoškama, kde jsem se ještě obdarovala oranžovo-zelenými podkolenkami a Jana si taky vybrala dvoje silonky. Je to tam moc nakažlivé! Potom jsme ještě zalezly do Krakatitu v pasáži Světozor, kde mají naprosto dokonalé sukně, potištěná trika, šaty, kabáty... Potom jsem teda řekla, že už nikam nejdu, protože moje peněžní limity nejsou nevyčerpatelné.

Saxofon jsem vyzkoušela a nehrál. Pan Rada to tam chvíli zkoušel dotáhnout a seřídit, ale nějak to pořád pískalo, tak jsem mu řekla, že se stavím za dvě hodiny a pádila jsem za kámoškou z gymplu Brunďou na rehabilitace s kolenem. Hodinu tam se mnou něco odcvičila, vysvětlila mi spoustu věcí, a pak jsem zase šupajdila zpátky pro saxofon. Zprvu to nehrálo, ale nakonec po asi deseti minutách horečného dotahování klapek jsem z toho vyloudila všechny tóny, takže jsem se v půl šesté sebrala a letěla jsem na tramvaj na Letnou, protože od šesti jsem měla s Aničkou, další kamarádkou z gymplu, domluvené kino. Lístek mi nakonec nechala u trhače a šla zabrat místo do sálu. Doběhla jsem tam asi v 17,59 a byla jsem ráda, že je na začátku pár reklam, protože jsem mohla aspoň v klidu vydechnout. Chtěla jsem vidět Aloise Nebela, protože jsem podle recenzí nevěděla, co si o tom myslet. Po zhlédnutí filmu stále ještě nevím. Na tom jsme se shodly obě :) Akorát trochu škoda, že ta kresba byla taková komixová, nedokonalá, a k tomu tam bylo filmové pozadí s opřesnými detaily. Trochu nesouměr.

Po kině jsme vyrazily na Arbesák na kafe, respektive na takovou malou večeři, kam potom ještě dorazil jeden kamarád, i když ti dva další se na mě vyprdli. Afro, ten kámoš, ale dovedl jiné dva, takže se to nějak vyrovnalo :) Měla jsem radost, že jsem je viděla a všechno jsem stihla. Ale musím říct, že jsem byla ráda, že už sedím a nikam nemusím letět. Domů jsem dorazila kolem desáté a složila jsem se k počítači. Naši měli konečně opravený internet :)

Ve středu jsem se šla dát ostříhat a tentokrát jsem paní kadeřnici dala vcelku volnou ruku, chtěla jsem to nějak změnit. Tak mi to prostříhala, že bylo víc vlasů na zemi, než mi zůstalo na hlavě, do toho mi přečesala pěšinku na patku a podtočila mi okapy ven. Ale moc se jí to povedlo. Jsem zvědavá, jak to bude vypadat, až si tu hlavu umeju a nechám to uschnout na vzduchu bez fénování :)

Na oběd jsem vyrazila zase s jiným kamarádem, Turbem, kterého znám už hrozně dlouho z čajovny a hrozně dlouho jsem ho neviděla, protože se nám to nikdy nepovedlo se sejít. Na jeho narozeniny většinou nezapomenu, je o deset let a deset dní starší, takže je to jednoduché :) Ale i přes nějaký tenhle rozdíl, mezi náma žádný není. A sranda s ním byla jako vždycky, už jsem trochu pozapomněla na tuhle mluvu, kterou jsme mívali v čajovně. A moc mě to bavilo. S Francouzi se takhle bavit nedá, oni to nechápou. A myslí si, že jsem divná. Tak si toho užívám tady u nás!

Prošli jsme Letnou, kde jsme si dali oběd, odtama jsme vyrazili do Dejvic, protože jsem od bráchy dostala tip na knihovazače, tak jsem se tam chtěla jít poptat, co a jak. Potřebuju něco svázat a předtím jsem obrazila všechny kopírky v okolí a nikde to neuměli. Nakonec mi maminka na telefonu našla, kde to přesně je, a chlapíci tam vypadali dost seriózně, že to umí. Měla jsem z toho radost, že budu mít svojí knížku! Odtud to bylo jenom kousíček do Dejvického kabinetu, kam jsem ještě na vejšce chodila na pudinkovou čokoládu a strávila jsem tam někdy víc času, než doma. Asi tam uspořádám vánoční besídku :) Turbo s sebou celou dobu tahal foťák, takže jsem ho nakonec vyprovokovala, aby něco vyfotil. Moc se mi fotka líbí, co vám?

No a protože čas je drahý, tak jsem se nechala doprovodit na metro, kde jsme pobavili celý vagón, když jsme se loučili. Kamarádskou pusu jsme si dávali skrze skoro zavřené dveře, takže nás to pak jako že "odstřihlo" a lidi okolo se tomu dobře chechtali. No jo, nedokázali jsme se odtrhnout, bylo toho ještě tolik na povídání!

Ještě na sraz s kamarádem, byli jsme v centru a nakonec jsme zapadli znova do Literární. Hermelín byl stále dobrý a ani víno nebylo špatné :) Domů jsem se dostala docela "brzo", takže jsem si s mámou pustila zbytek toho dokumentu Tatínek a pak jsem znova zevlila na internetu. Je to nějaké jiné zevlit na něm tady a u našich. Nechápu, proč.

No a čtvrtek pak byl už odjezdovým dnem, ale protože to teď lítá večer, tak jsem měla ještě spoustu času. Dopoledne jsem si užila ještě napuštěnou vanu, to je můj rituál, když jsem u nich, protože doma máme sprchu 70*70, kde se člověk nemůže skoro ani sehnout, natož se naložit do horké vody. V jednu jsme šli rodinně i s bratrem na oběd. Pan umělec si myslel, že je to až ve dvě. Haha. Takže jsme na něj chvíli čekali a pak jsme mu postupně všichni volali. Ozval se asi za 20 minut, že měl model, a že teda už vyráží. Po obědě jsem šla vyřídit, co jsem si potřebovala dokoupit, horu časopisů, kleštičky a pořadač na bižuterii, ještě jsem stihla vyřídit spořitelnu, pak šupem zabalit a s bráchou a Sárou do kavárny. Máma tam měla schůzku se svým statikem, což je shodou náhod můj učitel statiky z vejšky, tak to byla taky sranda ho vidět. Ale pořád mu to moc sluší, i když vlasů moc nepobral. Jedna kamarádka se ho snažila sbalit, ani nevím, jak to tehdy dopadlo :)

Letadlo mi neuletělo, byli jsme tam včas. Akorát jsem máme odjela s flashkou, zapomněla jsem předat tramvajenku (tak jsem teď byla na poště poslat jí dopisem, snad do středy dojde) a už jsem si taky uvědomila, že jsem doma nechala na ramínku černou sportovní bundu. Ta mi asi bude trochu chybět, protože je to tak akorát na tohle počasí. Ale co se dá dělat. Bude na Vánoce :)

No a zazvonil zvonec a pohádce je konec. Ale že to byl neuvěřitelnej maratón!

Včera jsem Romana vykopala ven z domu a šli jsme se projít do centra. Ale Praha to prostě nebyla, není to ono. Jediný světlý bod vidím v návštěvě mojí oblíbené čajovo-kavárny kousek za Operou. Snad si zase brzo zvyknu a nějací kamarádi se taky najdou. Včera nikdo nemohl. Večer jsme pak byli u Romanova táty na večeři. Už se těším na normální jídelní režim, kdy budu papat svojí zeleninku a nebudu neustále vystavena pokušení přežrat se, protože je to tááák dobré (viz všemožné hospody, kde jsem v Praze pojídala). A dneska večer máme s kapelou koncert. Neděle bude odpočinková a v pondělí zase do práce. Po dvou měsících to bude asi obtížné. Nejhorší bude asi to ranní vstávání! Tak mi držte palce, abych to všechno zvládla.

Saint Nizier v Lyonu