Soirée na břehu Seiny

Teda nechápu to, kam ten čas letí. Ještě jsem ani nestihla napsat o tom, že jsem byla minulý týden ve čtvrtek a v pátek v Paříži na školení a už je najednou další čtvrtek a mezi tím se stala další spousta věcí. Ale nějak si nic moc pořádně nepamatuju. Není čas a když už nějaký je, tak ho buď strávím s bižu, na kole, s knížkou a nebo se prostě jen válím na kanapi a na něco koukám, protože jsem úplně vygumovaná.

Kostel u Chatelet les Halles v Paříži

---

Tak fajn, Paříž byla fajn. Takhle na skok, na dva dny a jednu noc. Z práce mě poslali na školení AutoCADu a prý to nutně muselo být v Paříži. Zacvakali lístek (180 Euro), proplatí mi jídlo (20 Euro za každý oběd a večeři) a nebyli mi schopní sehnat hotel. Prostě už nikde nebylo místo. Naštěstí máme v Paříži kamarády, takže jsem přespala u nich. Ona by to taky byla pěkná nuda, jet tam úplně sama a nemít celý večer co dělat.

Ve čtvrtek jsem vstávala v půl šesté, abych stihla vlak v sedm, a v půl desáté už jsem byla na místě školení. Těšila jsem se, že se ve vlaku trochu vyspím, ale nakonec jsem si celou dobu četla, protože Vládci loutek od Roberta A. Henleina jsou nesmírně napínaví a člověk to prostě nemůže jen tak bezdůvodně zaklapnout. Školení bylo fajn, protože jsem se tam dozvěděla spoustu užitečných věcí ohledně programu a i když si pořád ještě myslím, že je to program na houby, tak rozhodně moje práce bude o trošku jednodušší, protože nebudu dělat zbytečně věci, na které existuje jednodušší funkce. A chlapík, co vysvětloval, byl taky fajn. IT na 100% (mastné delší vlasy a žluté zuby), ale byla s ním sranda a všechno pěkně vysvětlil. Rozhodně to bylo velmi užitečné.

Na skok do Paříže takhle na večer je moc příjemné. Pierre a Julie si mě vyzvedli v centru, odtama jsme se přesunuli směrem k radnici a vydali se hledat nějaký proviant, který bychom si donesli na břeh Seiny, kam jsme se chystali usadit. Nachodili jsme kilometry, protože Pierre samozřejmě nevěděl přesně, kam jdeme, takže jsme obešli celé centrum, až jsme se na třetí pokus trefili, kam jsme chtěli. Na konci jsem nasadila ortézu na koleno, páč už bylo z toho celé unavené.

Popili jsme, pokecali jsme, vymysleli plány na léto a pak přišli další kamarádi, se kterými jsme se vydali směrem k Centre Pompidou hledat jednoho Číňana "sněz, co chceš", co mi doporučila jedna kolegyně v práci. Náhoda byla, že ona mi ho den předtím doporučovala a kamarádi zrovna vymysleli, že by šli do nějakého Číňana. Vtipné. Nakonec jsme ho našli a byl fakt "levný", "pouze" 10E, protože jinde to stojí 15-20. A podle mě to bylo i moc dobré. Výběr taky nebyl nejmenší a neměli žádný problém s tím, že je už jedenáct večer. Což je taky rozhodující.

Na byt jsme se dostali až v jednu a kvůli tý blbý dálnici za okny jsem v noci nemohla pořádně spát (nakonec jsem si musela dát špunty do uší...) a budíček v sedm byl taky nemilý. Ale kromě menší krize po obědě to bylo v pohodě. Ranní půlhodinku v RER a následný kilometr spletí v metru, abych našla metro číslo 4, které mě odveze až k místu určení jsem přežila a dokonce jsem dorazila včas. Na obědy jsem chodila se dvěma kolegy, které jsem už znala z hor, jednou jsme si dali libanonskou kuchyni a jednou klasickou francouzskou hospůdku. Okolo Les Halles je spousta příjemných teras, tak jsem si jen posteskla, že v okolí naší práce nic moc podobného nenajdu.

Málem jsem nestihla zpáteční vlak, protože jsme skončili dost pozdě, ale naštěstí mi zrovna jelo první i druhé metro, kilometr v podzemí jsem taky nějak odsprintovala a vlak odjížděl z nástupiště přímo v hale a né asi 10 minut daleko, jak se nám to stalo s Romanem posledně. Při nástupu do vagónu mi bylo podezřelé, že mám to samé místo, jako cestou tam, ale nějak nebyl čas přemýšlet. To až ve vlaku jsem si všimla, že koukám blbě. A tak jsem těsně před odjezdem vlaku musela ještě přeběhnout celé nástupiště až na druhý konec (připomínám, že TGV má asi 400m...), doběhla jsem celá splavená na správné místo a vlak se rozjel.

V Lyonu už žádné komplikace nenastaly a po příchodu domů a pořádné sprše jsem už jenom dočetla posledních pár stránek knížky a v deset večer jsme si šli lehnout :) Jak babička s dědečkem po padesáti letech ;) No a to by bylo asi tak všechno, na další historky si zase chvíli počkejte. Zítra večer budu mít možná trochu času, tak třeba napíšu i zbytek víkendu a tak... A teď si jdu zahrát nějakou novou hru pro dva, co Roman přinesl tento týden a ještě jsme neměli čas jí vyzkoušet.