Jak jsme jeli do Paříže na šlofíka

(započato: neděle 27.3.)

Sedím ve vlaku a válčím s tabletem, abych napsala nový blog trochu dříve, než posledně. Ale abych pravdu řekla, tak na klávesnici by to šlo o dost rychleji. Byl to dosti náročný víkend ale rozhhodně si nestěžuju. Viděli jsme kamarády, co s nima vídáme vždycky v Toulonu, Julie a Pierra. A taky jsme se trochu podívali po Paříži, ale ani moc nelituju, že jenom na skok a rozhodně nelituju toho, že tam nebydlíme. Rozhodně by se mi nechtělo každý den trávit hodinu a půl v narvaném vlaku a pět přestupů mezi linkami metra. Vždyť oni také ti naši Pařížani vlastně ani v Paříži nebydlí. Podle jejich slov to mají do města 20 minut, ale realita je taková, že druhý večer jsme jeli do centra více jak hodinu a pak jsme ještě platili 10 Euro za parking. Velká města jsou na houby.

Svícen v Notre Dame

---

Z práce jsem vypadla v pátek ve 4 a byla jsem moc ráda, že už je zase víkend (stejně, jako mě teď rozčiluje, že už je neděle večer a že až přijedu domů, tak si můžu jít rovnou hajnout. Dvě hodiny ve vlaku byly docela snesitelné, koukali jsme na Gumítky a já pak na Vyprávěj. Poté jsme měli instrukce, kam vyrazit potom, takže jsme měli před sebou ještě půl hodiny RER. Vystoupili jsme v nějakém městě a vůbec se to nepodobalo tomu, co jsme si pamatovali z minula. Přijel pro nás Pierrot a nejdřív jsme byli u jeho práce vyměnit auta (pracovní za soukromé) a pak ještě nakoupit. Čímž se stalo, že když jsme dorazili k nim domů o dvě hodiny později, než jsme přijeli do Paříže. A už se nám nechtělo nikam chodit. Zůstali jsme tedy doma a s vervou jsme se pustili do likvidace zásob, co jsme nakoupili. Mojito bylo vynikající. Ale už méně skvělé bylo ranní probuzení do bolehlavu a pomalého zjišťování, co se to vlastně včera dělo. Trochu mě poděsilo, když jsem v koupelně na sprše uviděla svůj kabát, z půlky mokrý. Ono mě teda už přišlo divný, proč jsem spala v botech. Záhada byla vyřešena, když mi řekli, že jsem trošku upadla, převrátila stůl a na sebe pivo, a pak jsem na gauči upadla do komatu. Tak Julie vyprala můj kabát. A když pak hráli s Romanem Wii, tak ještě pro jistotu rozbil lampu. Aby jsme byli vyrovnaní :-)

Stavbu vzadu doufám nemusím představovat, vepředu pózuje Pierrot

Ale nemuseli jsme celou sobotu prospat. Když jsme se konečně vykopali z postele, bylo už půl páté. Pak jsme samozřejmě ještě snídali (tedy někteří, já jsem to radši neriskovala), poklidili a v šest konečně vyrazili do města. A už v půl osmé jsme stáli před Notre Damem. Žádná kvanta turistů zvenku ani zevnitř, tak jsem si tam trochu zafotila a hlavně moje srdíčko zaplesalo nad tou gotickou krásou. A měli jsme dokonce i to štěstí tam zrovna natrefit na mši.

Jestli někdy vyrazíte do Paříže, tak důrazně doporučuji, abyste nechodili na večeři do čtvrti Saint Michel (kousek od Notre Dame právě). Všude tam stojí před dveřmi naháněči a někteří vás div netahají za rukáv z prostředka uličky. Ale kdyby člověk mohl mít všude jen ty nabízené aperitivy zdarma, tak by to zas tak špatné nebylo. No, a když už tedy náhodou zabloudíte do těchto končin (protože jinde ve městě budete mít co dělat, abyste našli nějakou hospodu, co vaří non stop, v této koncentraci), tak si s sebou vemte telefon s internetem a předem se podívejte na hodnocení té konkrétní putiky. Jedině tak se vyhnete stejnému překvapení, jaké nám přichystali v podniku, který zvenku vypadal docela přívětivě a kam jsme se po hodině cirkulování konečně usadili.

Už první, co mě dost naštvalo, bylo, že nás posadili do tmavého místa bez osvětlení a odmítli nás pustit jinam (3 prázdné stoly okolo), nebo bychom si museli dát menu za 25€ (což jsme si nakonec všichni dali), abychom mohli do vedlejšího sálu, kde hrál týpek na piáno a zpíval, ale nebylo o co stát, tak jsme radši zůstali, kde jsme byli, aby nám neřval do ucha.

Donáška chleba a vody byla fakt zpožděná, u vína nám servírky zalomily špunt a na předkrmy jsme čekali dobrých 20 minut. Musím říct, že hříbková polévka se jim povedla, ale to bylo asi tak vše. Ke grilované slepici jsem chtěla dušenou rýži místo hranolků, takže mi ta vcelku milá, ale neuvěřitelně blbá, slepice přinesla dušené fazolky. Potom jsem čekala 10 minut na talíř, zatímco ostatní už jedli, pak dalších 10 na rýži. A to jsme si museli o ni říct, jinak bych ji dostala druhý den. Stála na takovém malém stolečku, kam ze sklepa nosil jeden barevnej jídlo nahoru. Ty talíře tam dobře stydly, zatímco po sálu lítalo pět servírek.

Když jsem konečně stáhla všechnu tu tučnou kůži bez sebemenšího náznaku vypečení, zbylo mi docela hodně masa, ale problém byl, že nám nenosili dost často vodu, abych tu sušinku měla čím spláchnout z krku, kde se pokaždé přilepila. Rýže byla nakonec nejlepší část mé večeře.

Ostatní, co si dali grilovanou kachnu či trio z grilu (prase, kuře, jehně), na tom nebyli o nic lépe. Roman říkal, že ještě nikdy nevyhodil více, než snědl. A jako bonbónek hned vedle nás seděli nějací turisti a ten chlap jim vrátil celý talíř s tím, že se to nedá žrát. Což jsme ostatně měli udělat taky, ale měli jsme fakt hlad a nechuť znovu hodinu hledat, kde jinde se najíst. Takže jsme to, i když s nechutí, snědli. Perlička na závěr: neuvěřitelně nepříjemná servírka jim to jídlo napočítala na účet a odmítala pochopit, že to prostě platit nebudou. Museli začít vyhrožovat, že klidně zavolají policajty (svědků měli dost), jestli je nenechají jít (zaplatili za všechno ostatní). Výmluva, že tu není šéf je tak trochu chabá.

No a my jsme do sebe ještě nasoukali desert a chtěli jsme hlavně už pryč. Jo a málem bych zapomněla, když jsme požadovali asi 5. Karafu vody (cca 0,3 dl vody pro 4 lidi...), tak nám ta usmívající se blbá servírka donesla bílé víno. Jakou mělo kvalitu si asi domyslíte, když řeknu, že jsme ho podle barvy nepoznali od vody. A když jsme jí to řekli, tak nám sebrala skleničky i karafu a s největší pravděpodobností ho potom donesla jiným hostům... Když nám konečně donesla vodu (konečně se poučila a donesla karafy dvě), tak jsme zase 10 minut čekali na skleničky. A pak jsme za tohle všechno zaplatili 122 Euro a urychleně jsme vypadli.

A už se nám ani nechtělo se nikde procházet a vrátili jsme se domů. Zkazilo nám to náladu provádět v Paříži ještě něco jiného. Když jsme dorazili domů, asi v deset, tak jsme ihned zahájili internetový průzkum, kde jsme to vlastně byli a na tuto hospodu jsme se dozvěděli jen a jen to "nejlepší". Podnik se jmenuje Baladin, je hned naproti kostelu Saint Severin a před vchodem mají gril s otáčejícími se kuřaty a prasátky a tak. Ještě nikdy jsem neviděla takhle mizerně hodnocenou nějakou restauraci. Půl hvězdičky z pěti bylo jen za atmosféru, a to jen díky tomu piánu. Kuchyň, obsluha i kvalita/cena za nulu. A v každém příspěvku velké varování, abyste tam hlavně nechodili, že je to lákadlo na turisty, takže je jim jedno, že už se nikdo znovu nevrátí. A ta karafa vody, na kterou byli tak skoupí, stála ještě před dvěma lety 3€. No tak jsme se holt nechali napálit jako ostatní turisté... Příště si hospodu najdeme předem. Paříž je holt Paříž.

Večer jsme si zahráli Carcassonne, ve čtyřech a s novým rozšířením (zakoupeno nedávno, když za mnou přišel Roman na oběd do práce) to byla fakt sranda. Vyhrál Pierrot, pak Julie (ta si budovala svoje města pěkně ve svém koutku a nikomu se necpala do jeho záležitostí jako Roman-záškodník), Romain předposlední a já celkově čtvrtá. Šli jsme si brzo hajnout, abychom aspoň v tu neděli trochu viděli město, když už jsme kvůli tomu jeli 550 km.

V jednu jsme dorazili do 14. arondismánu a skoro hodinu čekali na vstup do katakomb. Teda musím říct, že sklepy ve Slavonicích byly daleko zajímavější. 143 schodů dolů a potom 83 nahoru, dlouhé prázdné chodby na začátku a potom stejně dlouhý úsek kostnice. Jako že dobrý, ale stačilo by toho deset metrů, nemuselo to mít dva kilometry. Skeletový dekor byl zajímavý na začátku, ale po čtvrt hodině toho samého to začalo být trochu nudné. Navíc jsme nějak postrádali smysl toho, proč někdo snesl tisíce a tisíce kostí do dvacetimetrové hloubky pod zem ze všech možných pařížských špitálů a hřbitovů. Ale aspoň můžeme teď říct, že jsme byli v pařížských katakombách.

Přemýšlím, komu se chtělo tesat tohle dílo takhle hluboko pod zemí... Někde tam asi bylo napsáno, co je to za místo, ale teď už to fakt nevím.

Asi nejzajímavější část chodeb

Zpočátku dech beroucí skeletový dekor se po několika stech metrech proměnil v "kdy už tomu bude konec?"

Stejně je to neskutečné, kolik kostí tam bylo... Tohle je fakt nepatrný zlomek.

Blížíme se do finiše

Ve tři odpoledne jsme se vydali hledat nějakou hospodu, kde bychom se ještě mohli najíst. Haha, francouzský diktát nařizuje, že se obědvá od 12ti do dvou a kdo chce jíst později, měl si přivstat. Po půl hodině neúspěšného hledání jsme zapadli do Mekáče, protože už jsme toho měli dost. Aspoň, že ta zmrzka na závěr ve tvaru růžičky u specializovaného zmrzlináře byla tak dobrá.

A pak jsme se rozhodli, že se začneme přibližovat nádraží, protože jednak v okolí nebylo vůbec nic, a dvak jsme pak nechtěli někde honit čas. Šli jsme se projít do botanické zahrady a podívat do muzea evoluce, kde bylo spousta vymodelovaných zvířat a asi i nějaká vycpaná. Reklama na dinosaury byla pěkně klamavá, protože tam byly akorát 4 velké kostry zavěšené v přízemí, ani nevím, jestli pravé či umělé. Ale mnohem víc, než zvířata mě stejně zaujmula budova, která byla moc pěkně opravená a architektonicky řešená. A taky jsme se něco dozvěděli o přírodě, takže to nebyla ztráta času.

A víc fotek bohužel už nemám

V zahradách toho v zimě moc vidět nebylo a ty super skleníky už byly bohužel zavřené. Trochu jsme se prošli okolo záhonků a šli jsme si sednout do jednoho baru na pivo a trochu spočinout nohám. Co taky dělat jiného v Paříži v únoru, když může každou chvilkou začít pršet, venku je zima a všechna muzea už jsou zavřená. A pak už nás hodili na nádraží a my jsme vyrazili směrem Lyon.

Pohybovat se po Paříži autem je nemožné, chodit pěšky zase strašně daleko, metro je neskutečně natřískané a na kole je to sebevražda, vzhledem ke koncentraci škodlivin ve vzduchu. Tak jsem ráda, že tam nemusím bydlet. Ale zajet se tam občas podívat za kamarády je fajn věc, takže jsem ráda, že máme tu možnost. A to i když mi bylo špatně ještě v úterý ;))