Miluju, když venku voní jaro!

Minulý víkend jsme si užili s kamarády v Paříži, ale to neznamená, že tenhle by se nám nepovedl. Naopak. Navíc se k tomu přidalo sluníčko a hezké počasí, takže jsme toho mohli pořádně využít. A mimo víkendu jsme se taky nenudili, v pondělí jsme si udělali romantický večer, abychom oslavili naše dva roky spolu (uff, to to ale letí, co?), v úterý jsem byla v Chambéry zaměřovat a fotit (více v samostatném článku, který snad napíšu brzo), ve středu byla fajn zkouška s kapelou, pěkně teď poslední dobou pracujeme na nových písničkách, zaškolujeme nového kytaristu a chystáme se na koncerty. Na volejbale jsme měli konečně po delší době trénink a né zápas, takže jsem si pořádně zahrála a domů jsem dojela na doraz (na kole).

---

Skvěle využitý víkend začal už tím, že jsme strávili příjemný páteční večer se sousedy nad partičkou kulečníku a tvorbou a následovně i jezením sushi (na které dorazil i bratranec Arnaud se slečnou Orianne). Začínám mít pomalu pocit, že je to něco úplně normálního k jídlu a taky se stávám odborníkem na jejich přípravu. Rozhodně se na mě všichni koukali a nikomu se nechtělo převzít štafetu v balení maki. Ale i tak jsme si práci rozdělili, sousedi obrali krevety, Roman nakrájel avokádo (a taky to všechno zašel nakoupit), Orianne vyrobila sushi cihličky rýže a pak je ozdobila rybou a Arnaud naléval pití. Jedli jsme sice až asi v jedenáct, ale nějak to nikomu nevadilo a bylo to fajn.

V sobotu jsem pro změnu vyrazila ráno na trh projet se na kole a nakoupit další pomeranče na domácí džusy a taky dvě kytičky k svátku babiček. Zkouška s kapelou byla pro tentokrát přesunuta na neděli, takže jsme se v klidu naobědvali a pak jsme vyrazili do Villefranche nejprve navštívit obě babičky a potom k mamince na palačinky. První babička, kterou nevídám tolik, a která už nemá dědečka, ale za to má 16 dětí, mi přišla fakt pohodová, na svůj věk. Trochu jsme si tam popovídali, udělali jsme jí radost čerstvou kyticí a pak už jsme šli o dům dál. Hned naproti totiž bydlí jeden strejda, který předělává dům a Romanův táta tam byl zrovna pomáhat. Bude to pěkná vilka, až to jednou dokončí. Novostavba spojuje dva staré domy a uprostřed je malá zahrádka. A je tam krásný klid a přitom je to ve městě ani ne moc daleko od centra. I když jde jen o Villefranche (takové menší okresní město). Hned bych si dala říct, kdyby mi někdo nabízel něco podobného.

Po první babičce jsme jeli ještě za druhou. Přetrpěla jsem tam půl hodiny v zabedněném bytě se zavřenými okenicemi, ale když nabídli lahev bublinkového nealko sektu, tak už jsem to nevydržela a otevřela okno. A pak jsem se nachomýtla k televizi a koukala se chvíli na mistrovství Evropy v atletice. Zrovna tam nějaká Češka R… vyhrála rozběh na 200m (nebo 400m?). Tak to potěší. Jo a nějaký Frantík skočil o tyči francouzský rekord a pokoušel se o ten světový. Ale to už jsem neviděla, takže nevím, jestli to dal nebo ne.

Když jsme dorazili do Trévoux, tak jsem ještě navrhla Romanovi, že se nejdřív zajdeme projít okolo řeky, než strávíme celý večer zavření. Bylo ještě pořád hezky, I když docela zima. Moc dlouho jsme tam teda nevydrželi. U maminky jsem objevila v lednici dva měsíce zapomenutý tvaroh, co jsem jí přivezla na Vánoce, ale po ochutnání jsme konstatovali, že je ještě dobrý. Tak chtěla, abych jí z něho upekla buchty. Recept jsme nakonec vyhrabali v šuplíku a začali jsme kuchtit. Problém ale byl v tom, že jsme neměli dostatek mouky, proto vám důrazně doporučuji, abyste nezkoušeli hladkou mouku nahradit moukou pšeničnou tmavou ani moukou kaštanovou (tu mi neustále podsouval Roman, až jsem jí tam dala, ale fakt jsem to dělat neměla). Těsto nevykynulo, lepilo se na mísu a chuť mělo taky takovou divnou. Nakonec jsme z toho udělali koláč s tvarohem navrchu (do tvarohu jsem přidala citronovou kůru a šťávu a nádherně to vonělo - to bylo taky jediné, co na tom bylo krásné). Ochutnala jsem trochu těsta po upečení, ale podle mého názoru se z toho dal jíst jedině ten tvaroh a zbytek šel rovnou do koše. Ale nebyla to moje vina, už v okamžiku, kdy jsem viděla, jak vypadá těsto, jsem se zřekla odpovědnosti za výsledek.

Ale palačinky byly moc dobré. Dělali jsme si je přímo na stole na takové plotýnce na 6 malých palačinek, takže nikdo nemusel dlouho čekat, každý je mohl jíst teplé a zapečené, jak chtěl, a taky to ani netrvalo dlouho. A moje špenátové se sýrem byly nejlepší! ;)

Když jsme dojedli a dokuchtili koláč, tak jsme se rozhodli, že už je docela pozdě na to, abychom jeli zpátky do Lyonu, takže jsme se rozhodli tam přespat. A začali jsme hrát hry, jmenuje se to Trivial Pursuit, něco jako Riskuj nebo tak. A tohle jsme hráli s čokoládou. Jsou to přímo čtverečky a na nich tři otázky s odpověďmi a když uhodnete všechny tři, tak dostanete tu čokoládu. Projeli jsme takhle všechny, co zůstaly. Bylo jich asi 30. Nakonec jsme to udělali na dvě odpovědi ze tří, když tu třetí věděl někdo jiný. Pár čokolád jsem taky dostala. A pak jsme to ještě hráli jen tak, s opravdovými kartičkami, ale otázky byly daleko těžší a už to nemělo kouzlo té čokolády.

Krásně jsme se vyspinkali skorem do dvanácti, pak následovala bohatá snídaně, respektive oběd, a cesta domů. Odpoledne jsem vyrazila na zkoušku na kole a užívala jsem si sluníčka. Škoda jen, že jsme tam byli jen tři. Ale aspoň jsme jednou měli čas si popovídat a taky jsme si trošku zahráli. A najednou byl víkendu konec, jak je tomu pokaždé. Ale abych neměla pocit, že jenom ty víkendy letí rychle, tak zítra už je pátek a já mám pocit, že Včera neděle byla, včera byl hezký čas... a za týden bude zas! :)

No a co tenhleten týden? Jak říkám, utekl moc rychle na to, abych si z něj mohla něco pamatovat. Teď tu máme na návštěvě Caro, Romanovu kamarádku z Amiens, takže se o víkendu rozhodně nebudeme nudit. A z pátečních večerů se asi stanou sushi párty :) Jo a Roman jde v pondělí k doktorovi a v úterý by měl jít znova do práce, ale s prstem ještě nemůže pořádně hýbat a bolí ho to. Jenom by to mohl těm lidem v práci říct místo toho je pořád falešně utvrzovat v tom, že v úterý začne pracovat. Přeci jen tam jako pracovní síla chybí, žejo. No a já jsem zas dneska byla na volejbale a hnula jsem si s ramenem, takže doufám, že se to aspoň rychle srovná, abych mohla jezdit na kole a nosit nějaké věci. A taky si příští týden zase zahrát :) Tak a teď chrrr pšíííí a rychle spinkat!