České prázdniny ve francouzských horách

Tak konečně, konečně nadešly hlavní prázdniny této zimy - výlet s lidma z práce na hory. Jeli jsme na La Normu, která se nachází asi hodinu od Chambéry směrem ještě na jih. Bylo tam fakt krásně a taky jsem poznala spoustu lidí z Paříže. Z Lyonu tam byla akorát Sandrine (s tou chodím na brusle), Marie-Christine (nemakačenko) a Marion (Královna). Mezi Pařížany se našli dva Poláci, se kterými jsem si i trošku bardzo dobrze popovídala. A proč ty české prázdniny v titulku? V této části Francie se totiž vyskytovalo více Čechů, než Francouzů, takže jsem měla pocit, že jsem na českých sjezdovkách. A taky jsem se seznámila se dvěma páry rodičů a jednou 17ti letou slečnou. Takže jsem den trávila s nimi na sjezdovce a večery s Francouzi na večeřích a v klubu.

---

V sobotu jsme vyrážely z Lyonu v osm ráno autíkem ve třech. Dojely jsme na místo asi v jedenáct, takže jsme se chvíli toulaly po vesnici, ale problém byl, že docela pršelo a bylo hnusně. Takže jsme si sedly na kafe a pak jsme se rozhodly toulat po obchodech. Marie-Christine si koupila čepici v jednom obchodě a já pak v druhém. Už dlouho jsem hledala nějakou čepici, aby mi dobře sedla na hlavu. Sandrine si tam koupila čepici loni, takže nám jen radila. Já jich vyzkoušela aspoň 30, než jsem si vybrala jednu, která mi krásně sedí.

Na oběd jsme měli objednáno v jedné restauraci grilování na lávovém kameni. Takže jsme každý dostal talíř kuřecího a hovězího, k tomu hranolky a salát bez omezení, omáčky a víno co hrdlo ráčí. Na sladkej aperitiv - bílé víno se šťávou jsem fakt neměla chuť, takže jsem si musela připlatit za dvě malá piva. Což jsem pak praktikovala během celého pobytu, protože jsem obvykle neměla na víno vůbec chuť (kdo by taky pil víno s tím příšerně mastným a těžkým savojským jídlem - snědla jsem aspoň 3 kila sýra za těch 5 dní). Takže první společný oběd skončil asi ve 4 odpoledne. Někteří jedinci se vydali lyžovat, my jsme chtěly jít na procházku, ale vzhledem k tomu, jak bylo hnusně, tak jsme počkaly v hospodě na klíč od pokoje, a šly se ubytovat. Byla jsem s Marie-Christine a jednou Italkou a jednou Talibánkou, která má teď už rok francouzské občanství a je na to patřičně hrdá. Já se teda svého češství rozhodně vzdávat nebudu! A už vůbec né proto, abych se stala žabožroutkou.

Na večeři jsme měli domluveno vyjetí kabinkami (vajíčka) k restauraci Eterlou, která se nachází ve výšce 2000m nad mořem. Bohužel jsem byla ještě tak nacpaná z oběda, a taky unavená, že jsem vypila jednu kolu, snědla trochu salátu k předkrmu, rejpla do "savojského woku" a když jsem zjistila, že i z té mrkvičky se mi množstvím tuku dělá špatně, tak jsem si akorát vypila svoje malé pivečko a jídlo téměř netknuté vrátila. Jako zákusek byl můl oblíbený připálený krém (crème brûlée), který jsem snědla, vypila jsem si i bylinkový čaj a kopla do sebe štamprdli chartreuse. A pak už se zase jelo dolů, kde jsme měli připravený večírek v místním klubu. Ale muzika strašná, hrozně nahlas, vodka s džusem mě netáhla, ale za to představa postele a spánku mě táhla neskutečně.

Překvapivě jsem se ráno probudila v osm (už!), naprosto vyspaná, takže jsem už v 9,05 nasedla na vajíčko a před snídaní si párkrát sjela sjezdovku. Snídani jsme měli domluvenou v té samé restauraci, jako jsme byli na večeři. Nic moc, bageta, máslo a marmeláda. Tak jsem aspoň poprosila o sůl - ale i tak se to nevyrovnalo pravé slané snídani (lidi mi říkali, že předtím jim tam třeba k snídani dělali míchaná vajíčka se šunkou, ale změnil se majitel, takže smůla). Aspoň jsem rychle vypadla ven a mohla zase lyžovat.

Už před snídaní jsem se potkala s jedním trochu starším párem, kteří byli moc sympatičtí a pak jsem s nimi strávila nemálo času na sjezdu. Měli tu 17ti letou dceru, která se tam s nima samozřejmě nudila, tak si nejdříve mysleli, že bych mohla jezdit s ní. Nakonec jsme jezdili všichni dohromady, protože jsme měli zhruba to samé tempo. Odpoledne jsem ještě potkala jejich kamarády, další postarší pár. Dobře se s nimi povídalo a já měla radost, že si jednak odpočinu od frániny, a taky že konečně někam patřím. Ne, že by se mezi kolegy nenašli fajn lidi, ale stejně jsou francouzi dost odtažití a je moc těžké se s nimi spřátelit. Stejně jsem s nimi trávila večery a spíš jsem se nudila, než naopak. K obědu jsem si dala chytře jen omeletu se salátem, abych měla na večer dostatek místa. Měli jsme raclette, to je když se roztavuje obrovský smradlavý sýr a průběžně se kydá na talíře okolo sedících lidí. K tomu se samozřejmě pro změnu jí šunka, sušená šunka a pořádně tučný salám a taky vařené brambory ve slupce. A trochu salátu, aby se neřeklo. Ani jsem se moc nepřecpala, tak aspoň tak.

Po lyžování je nutné pořádně doplnit tekutiny - pivečko s výhledem :)

Po večeři jsme šli na kluziště. Hrozně jsem se těšila, ale dost mě to zklamalo, protože to byl nějaký umělý teflonový povrch, na kterém to vůbec neklouzalo. Tak jsem to brzo zabalila, mimo jiné, protože tam začali být někteří jedinci fakt nebezpeční. Pak jsem šla s jedním kolegou z Lyonu, který se nedávno odstěhoval do Paříže, na pivo. Dali jsme si dvě malé, na ochutnání místního moku. Jako na Francouze tam neměli zas tak špatné pivo. Hlavně ta savojská piva jsou dostatečně hořká a trochu méně sladká, než klasika. Takže mi docela chutnala.

Na kluzišti - figura s jedním mladíkem

V pondělí jsme jeli do Val Thorens, teda kdo chtěl. Je to největší středisko v Evropě (Les 3 Vallées), tak jsem se tam chtěla podívat. Je to trochu výše položené, takže sníh byl trochu lepší kvality, ale byla tam dost zima a hrozně lidí. A taky to byla továrna na lyžování a na prachy (obrovský krabice na sardinky, které najednou vyvezou 50 lidí...), takže jsem byla ráda, když jsme se večer vrátili. Z počátku jsem dopoledne stíhala jezdit s ostatními, potom se nás skupinka oddělila, ale když chtěli jet obědvat na nějakou horu, odkud vedla dolů jen černá, tak jsem se odtrhla a strávila si v klidu odpoledne na vlastní pěst. Aspoň jsem si mohla v klidu jezdit po modrých a červených a odpočívat si, kdy se mi zachtělo. A taky fotit. Sice jsem oproti předchozím létům nabyla stabilitu a jistotu ve sjezdu, ale i tak jsem to nechtěla nijak rozjíždět, protože se přeci jen bojím, abych si něco neudělala (paradox - viz závěr článku...).

Tady jsem si dala oběd - jedno z mnoha občerstvovacích zařízení v údolí

Večer jsme měli vcelku normální večeři, kus grilovaného kuřete a hranolky. A potom nám uspořádali další večírek, protože jsme ten první večer nedostatečně popíjeli. Tak jsem tam chvíli zůstala a pak jsem našla společnou notu s jedním klukem, tak jsme si tam povídali asi do dvanácti a pak se šli projít ven, respektive spát. Usnula jsem v jednu a i tak to bylo dost pozdě.

Vajíčka a restaurant Eterlou i se zahrádkou

Charakter hor byl na La Norma naprosto jiný - spousta stromů a místa beze sněhu dělala výhled zajímavějším, i když tam nebylo tolik špiček na obzoru.

Druhý den jsem si trochu přispala, ale i tak jsem byla v deset na snídani. Celý den jsem jezdila s Čechama a jezdilo se fakt nádherně. Snížek byl fak vynikající a stav sjezdovek taky. Večer jsem k nim zaskočila na vínečko, to abych se trochu připravila na tu naší poslední večeři. Jeli jsme zase vajíčkama nahoru a měli jsme fondue. To je sýr roztavený ve velikém kotlíku a do toho se namáčí kusy suché housky. A jí se to s čím? No hádáte správně, s uzeninama a salátem. Potom jsme ještě měli obrovský dort, protože asi pět lidí mělo zrovna v tom týdnu narozeniny. Dostali dárečky a aby to nám ostatním nebylo líto, dostali jsme všichni kuchařskou zástěru s fotkama z minulého roku.

Večerní výhled z terásky na kopci

Fondue

A zpátky do chatky jsme tentokrát nejeli vajíčkem, ale na lyžích. Bylo nás 18 (z asi 50ti lidí), co měli chuť si to zkusit. Jeli jsme za svitu loučí a sněžných skůtrů. A od třetiny už jen po tmě a za svitu těch skůtrů. Dojeli jsme všichni v pořádku a celí a musím říct, že to bylo fakt fajn.

Večer následoval rozlučkový večírek, ale já jsem byla fakt tuhá, navíc jsem chtěla vstávat druhý den brzo, takže se mi o půlnoci fakt nikam už nechtělo. Tak jsem se pěkně vyspala.

Druhý den jsem si před devátou půjčila pořádné carvingové lyže, počkala na jednoho Čecha a instruktory, kteří nám to měli pořádně vysvětlit (jak jezdit jen po hranách a využívat opravdu té vlastnosti carvingu). Vyjeli jsme vajíčky nahoru a měli sjet kousek dolů jen, abychom se sedačkou vyvezli nahoru na pořádnou sjezdovku. No a já si nevšimla, že ostatní jeli okolo po modré dolů, a protože už byli dole, tak jsem vyrazila po té červené, která je tam pěkně hnusná. A v půlce kopce mi to na tom ledu podklouzlo, půlku svahu jsem sjela po břiše, než jsem se zastavila, pak jsem se nějak otočila, postavila a když jsem se otočila na svahu, že pojedu po druhé noze, tak jsem se ani neudržela na nohou a hned jsem si sedla. Ony se mi při tom pádu totiž nevyply lyže a já jsem jen cítila, jak to v tom koleni ruplo.

Takhle vypadal ten nešťastnej kopec asi dva dni předtím.

Svoz na sáních mám prý taky na fotkách, ale ty mi ti Češi pošlou, až se vrátí z pobytu.

Nejprve za mnou vylezl jeden instruktor a pak přijeli horalové na lyžích, posadili mě na sáňky a svezli dolů na rovinu. Pak mě zabalili jako eskymáka a potupně mě svezli jak můmii až dolů přímo k doktorovi. Pan doktor mě zrentgenoval (s těma dalšíma snímkama ramene budu asi v noci zářit...) a oznámil mi, že jsem si urvala zkřížené kolenní vazy, takže proto se na to koleno nemůžu postavit a mám pocit, že mi vypadává. Tak jsem pak čekala, až si pro mě přijde někdo z grupy, aby mi pomohl dostat se na pokoj. Přišla Marie-Christine s klíčem od pokoje a další dvě holky, co zrovna nelyžovaly. Pomohly mi dostat se nahoru (doktor mi půjčil berle, než jsem si vyzvedla ty svoje v dolním městečku v lékárně), koupily mi něco k obědu a pak jsem si tam pěkně strávila odpoledne s knížkou, na sluníčku, kdybych měla plavky, tak si je klidně vezmu, jak bylo vedro. Takže hromady opalovacího krému. Odpoledne jako že fakt v pohodě. Nejdřív se za mnou stavil ten jeden Čech, se kterým jsem měla ten kurz, a pak jedna Francouzska, která mi pomohla sbalit si věci. Po skončení lyžování mě Sandrine hodila dolů do lékárny, kde mi dali ortézu, se kterou se dá pajdat daleko líp, protože se aspoň na tu nohu můžu postavit.

Cesta domů vlakem byla docela v pohodě, nakonec jsme jely bez přestupu a na nádraží si pro mě přijel Roman. Začínám už docela zvládat berlovou techniku a doma chodím tak, že se chytám, čeho můžu. Nový nábytek už máme doma, ale já nemám síly ho naložit nákladem, takže to tu po pěti dnech Romanova úřadování vypadá jak po výbuchu. A asi ještě chvíli bude, protože já se hrozně rychle unavím. Ono i takové sednutí na záchod (ani se mi nevejde dovnitř noha) a následné zvednutí je zážitek. Budu mít namakanou tu druhou nohu, a to asi rychle. Ale pan doktor řekl, že musím hlavně chodit a tu nohu namáhat, nebo mi ochabnou svaly. Ale nic se nesmí přehánět. Včera jsme byli v práci a pak na sociálce a večer jsem pak na dvě hodiny vytuhla.

V práci docela dobrý. Barnier se netvářil nadšeně, ale co se dá dělat. Domluvila jsem se, že bych dělala z domu, tak šéf řekl, že se na to poptá a nějak se domluvíme. Prozatím jsem doma, hodně odpočívám a čekám, až mi sleze otok. K ortopedovi jdu příští pátek a doufám, že na tu operaci půjdu co nejdřív, abych tím strávila co nejmíň času. Na kolo se podívám tak za tři měsíce, na volejbal za šest a na lyže za 24... Nic moc vyhlídky. No ale jsme teďka aspoň s Romanem doma oba, takže mi sem-tam pomůže něco přinést, i když na full servis taky nemá, protože si minulej tejden nechal vyrejpnout bradavici na noze a má tam centimetrovou džuznu, co pořád krvácí. Jsme to my ale páreček k pohledání, co?

PS pro mámu: to avizované překvapení z pohledu opravdu nebylo to koleno. Byla to ta spousta Čechů ve středisku, se kterými jsem si tam skvěle odpočinula :)

Jo a buďte rádi, že jsou fotky, při tom držkopádu mi vypad foťák z kapsy, ale jeden hodnej strejda záchranář ho prej našel na svahu a přivez mi ho dolů, tak jsem mu za to moc poděkovala. Uff, a teď si zas dám pohov a jeden Doliprane na nohu (něco jako paralen), protože napsat takovej blog, to je šichta na celé odpoledne!