Svět je jedno velké vrakoviště a skládka

Dneska budu psát o smutném zamyšlení nad stavem světa...

Nemůžu říct, že bych byla na tomhle světě, takovém, jaký jsme si ho udělali, vysloveně ráda. Spíš naopak. Začínám trpět. A trpím o to víc, že s tím nemůžu prakticky nic udělat. Jedná se o ty smrdící plechovky, co jsou všude na ulicích, co vydávají rámus a z lidí činí Homo přestalseúplněhýbatus.

---

Není divu, že lidstvo kyne do neúměrných rozměrů. Protože jsme si moc navykli na to, že sejdeme dolů po schodech před dům (a nebo se svezeme radši výtahem, abychom se moc neunavili), vyhledáme náš vůz, nasedneme do něj (a pokud jsme byli nuceni zaparkovat až na druhém rohu, tak na to pěkně nadáváme), odvezeme se až na místo určení, tam se pořádně nadlábneme, opět nasedneme do auta a zase se odvezeme až před dům. Potom se uvelebíme na kanapi před televizí, případně v křesle u počítače, a takto strávíme zbytek dne či večera, než půjdeme spát.

Moje období, kdy naprosto odmítám automobily, se začíná opravdu prohlubovat. Všude jezdím na kole, případně někdy nasednu do metra (kam si ale nesmíme to kolo vzít, takže nejideálnější kombinaci dopravních prostředků Lyonské MHD nedalo ani šanci) a bojím se, že někdy do toho auta budu muset sednout, to až pojedeme na návštěvu k rodičům nebo tak. Taky už jsem neřídila ani nepamatuju a nemám nejmenší chuť za volant sednout a být dalším smradlavým lenochem, co ničí životní prostředí.

Budiž, pochopila bych, když někdo veze zásobování, stěhuje se, má objemná zavazadla... Ale nesnáším ty lidi, kteří si z pohodlnosti sednou do auta každé ráno, i když jim před domem jezdí přímá linka autobusu. No jo, ale pravdou je, že ve Francii dává stát přednost individuální dopravě, když je všude takový vážný nedostatek veřejné dopravy, některá místa okolo měst jsou tak zoufale bez jakéhokoliv spojení, že tam člověk nemá jinou možnost, než ráno nasednout do plechovky, hodinu si vyčekat zácpy na dálnici a pak konečně dorazit do práce.

A propos dálnice: ještě jsem tu neviděla jediné místo, kde by si člověk mohl užívat nezkažené přírody, aniž by v okruhu 10km nebyla nějaká dálnice, nebo aspoň rychlostní silnice, a kde by si mohl opravdu užít ticha.

A nebo vlaky: i když stojí mýtné na dálnici tak příšerné prachy, tak lístek na vlak stojí ještě víc, takže i když je to ekologický způsob dopravy, stejně nakonec zvolíte auto, protože nejste tak bohatí, abyste si mohli dovolit ten "luxus" a do města vzdáleného 35 kilometrů jet jednu cestu za 6,50E (= 160 Korun na osobu!).

Už jsem to možná psala, ale už jsem pochopila, co lidi nutká k tomu, aby jeli do Antarktidy zachraňovat tučňáky nebo veleryby. Je to jen výraz té bezmoci nad naší civilizací.

Mým snem poslední doby je odstěhovat se někam doprostřed lesů, daleko od civilizace, chovat krávy a prasata, pěstovat brambory a rajčata a naší době se jen vysmát. Bohužel, asi to nebude možné...

Dneska už se nestaví pro lidi, staví se pro auta. Staví se tak, aby byla všude příjezdová cesta, garáž nebo parkoviště, a aby bylo pokud možno mezi bodem A "vylezu z auta" a bodem B "tam chci jít" co nejmenší vzdálenost. Stejně tak sportovní areály či parky nebo vyhlídkové okruhy... Tam všude si člověk doveze zadek a pak provádí to, kvůli čemu vlastně přijel...

Nedávno mě ze židle zvednula věta z novinového článku: Vědci vymysleli nový "nezničitelný" asfalt, o který se zajímá několik států, že ho chtějí položit na zkoušku na několika kilometrech určitého úseku. Ale brazilská vláda má prý zájem rovnou vybudovat stovky kilometrů dálnic napříč Amazonským pralesem. Jak tahle zpráva bolí!

Teď budu zase citovat z mého oblíbeného Kundery a jeho Nesmrtelnosti:

... řekl Avenarius pevně a dodal: "Ze všeho nejvíc dám však přednost nočnímu běhu. Máš rád kostel Saint-Germain-des-Prés? "

Přisvědčil jsem.

"A přitom jsi ho nikdy skutečně neviděl."

"Nerozumím ti," řekl jsem.

"Šel jsem nedávno po rue de Rennes k bulváru a počítal jsem, kolikrát jsem s to vrhnout na ten kostel pohled, aniž by do mě vrazil spěchající chodec anebo mě přejelo auto. Napočítal jsem sedm velice krátkých pohledů, které mě stály modřinu na levé paži, protože mi dal ránu loktem netrpělivý jinoch. Osmý pohled mi byl dopřán, když jsem se postavil přímo před vchod chrámu a zvedl hlavu vzhůru. Ale viděl jsem jen průčelí ve velmi zkreslující žabí perspektivě. Z těch letmých či deformovaných pohledů mám v mysli sestaven jakýsi přibližný znak, který nemá s tím chrámem společného víc než Laura s mou kresbou složenou ze dvou šipek. Chrám Saint-Germain-des-Prés zmizel a všechny kostely ve všech městech takto zmizely jako měsíc, když přijde chvíle jeho zatmění. Auta, která zaplnila silnice, zmenšila chodníky, na kterých se tlačí chodci. Když se chtějí podívat jeden na druhého, vidí auta v pozadí, když se chtějí podívat na protější dům, vidí auta v popředí; neexistuje jediný úhel pohledu, v němž by vzadu, vpředu, na okraji nebylo vidět auta. Jejich všudypřítomný hluk rozleptává každou chvíli kontemplace jako žíravina. Auta způsobila, že někdejší krása měst se stala neviditelná. Nejsem jako blbí moralisté, kteří se rozhořčují, že je na silnicích každý rok deset tisíc mrtvých. Tak aspoň ubývá šoférů. Ale protestuju proti tomu, že auta způsobila zatmění katedrál."

...

Jak žít ve světě, s kterým člověk nesouhlasí? Jak žít s lidmi, když člověk nepovažuje ani jejich trápení ani jejich radosti za své? Když ví, že k nim nepatří?

Agnes jede po tiché silnici a odpovídá si: Láska, nebo klášter. Láska, nebo klášter: dva způsoby, jak může člověk odmítnout boží computer, jak mu může uniknout.

Láska: už dávno si Agnes představuje takovou zkoušku: zeptají se vás, zda byste se po smrti chtěli znovu probudit k životu. Milujete-li skutečně, budete souhlasit jen pod tou podmínkou, že se znovu shledáte se svým milovaným. Život je pro vás hodnota podmíněná, ospravedlněná jenom tím, že vám umožní žít vaši lásku. Ten, koho milujete, je pro vás víc než boží Stvoření, víc než život. To je ovšem rouhavý výsměch Stvořitelovu computeru, který považuje sama sebe za vrchol všeho a za smysl bytí.

Ale většina lidí nepoznala lásku a z těch, co se ji domnívali znát, jen málokteří by prošli úspěšně zkouškou, kterou vymyslila Agnes; utíkali by za příslibem nového života, aniž by si kladli jakoukoli podmínku; dali by přednost životu před láskou a spadli Stvořiteli dobrovolně zpátky do jeho pavoučí sítě.

Není-li člověku dáno žít s milovaným a podřídit všechno lásce, zbývá pak druhý způsob jak uniknout Stvořiteli: odejít do kláštera. Agnes si vzpomíná na větu ze Stendhalovy Kartouzy parmské: ,,il se retira à la chartreuse de Parme." Fabricius odešel; stáhl se do kartouzy parmské. Nikde předtím se v románu žádná kartouza neobjevuje, a přesto je ta jediná věta na poslední stránce tak důležitá, že podle ní Stendhal nazval svůj román: protože vlastní cíl všech Fabriciových dobrodružství byla kartouza; místo odvrácené od světa a od lidí.

Do kláštera odcházeli kdysi lidé, kteří nesouhlasili se světem a nebrali jeho trápení ani radosti za své. Ale naše století odmítá přiznat lidem právo nesouhlasit se světem, a proto kláštery, do nichž by se mohl utéci Fabricius, se už nevyskytují. Není už místa odvráceného od světa a od lidí. Zůstala po takovém místě jen vzpomínka, ideál kláštera, sen o klášteře. Kartouza.

Ach, jak mi ten text lahodil, když jsem ho četla: nejsem jediná, komu se nelíbí chod dnešního světa!

Sním o tom žít ve dvacátých letech 20. století. Bez válek a bez fašismu, samozřejmě. Ale jinak to musela být skvělá doba - společenské mravy se postupně uvolňovaly, ale ještě ne natolik, aby se mezi lidmi ztratila vzájemná úcta, svět automobilismu byl ještě v plenkách, lidé se bavili na tanečních zábavách, chodili do tenisového klubu, hodně četli, doma při jídle nekoukali na televizi, ale všichni se bavili dohromady... Škoda, narodila jsem se do špatné doby.

Ano, můžu říct, že v době, kdy žiju, si můžu klidně dovolit bydlet ve Francii a lítat si letadlem zpátky do Čech, kdy se mi jen zlíbí. Ale mě by se líbilo žít klidně v Praze v době předtím. A nebo ve Francii, ale stejně - ve dvacátých letech. Paříž. To muselo být vskutku skvělé místo. Dneska je Paříž moje noční můra - tohle špinavé, přelidněné město.

Začala jsem chodit ke kineziterapeutovi (západní lehce alternativní medicína - masáže, dechová cvičení...), protože mi zjistili, že mi chybí 20% kapacity plic. Kromě toho mám neustále rýmu, zasrané průdušky a kdykoliv se začnu hýbat, hned mi teče z nosu. Nápadně se to kryje s mým pobytem v Lyonu. A pak doktor mi řekl, že to je normální, že on od té doby, co je v Lyonu (10 let), má astma, které nikdy předtím neměl. Že je tu moc aut, chemičky atd...

A já s tím nemůžu momentálně nic dělat! Leda se odstěhovat, ale kam? Romanovi se nikam na venkov nechce a já zas nechci ztratit svojí práci. Takže opravdu nevím. A je fakt, že dojíždět každý den hodinu do práce taky není žádný zážitek. Ale zase si tam člověk může číst - tedy pokud jede vlakem :) Jenomže když jenom začnu o tomhle tématu, že tu nechci být, že mi to znečištění nedělá dobře atd, tak se mi vždycky jenom vysměje a řekne mi, že je to jenom v mé hlavě...

Jedna lehce pozitivní zpráva: řekla jsem šéfovi, že mi vadí, že netřídíme naše odpadky a všechno házíme do normálního odpadu. A přitom 90% našich odpadků jsou papíry, 7% jsou recyklovatelné obaly od jídla a 2% jsou odpadky organické, které by se daly kompostovat (no to už jdu trochu daleko, ale to mi teď do hlavy nasadili Anička s Tomem, protože ti mají doma malý kompost a hází tam všechno z kuchyně - ale oni mají oba rádi kytičky a tak k tomu mají oba kladný vztah a mají to jak zužitkovat). Uvidíme, jestli s tím šéf něco udělá nebo ne...

No a tímto zamyšlením bych asi ukončila tento vodopád mých myšlenek. Asi to ničemu nepomůže, ale aspoň jsem dala najevo světu, co si myslím.