Žízaly tedy rozhodně sexy nejsou (narozdíl od ředkviček)

úterý 29.9.

Následující týden, tzn. konec září a začátek října se nesl ve znamení slunečného a teplého počasí a zařizování bytí a nebytí plus hledání práce. Taky jsme se viděli s pár lidičkama a dvakrát jsem jela do Lyonu do školy vyřizovat uznání stáže, kvůli které jsem psala ten patnácti stránkový elaborát a který prý neměl dostatečně hlubokou myšlenku, jak mi napsali ze školy, takže jsem se šla zeptat, jak si to teda vlastně představují. Jestli si jako myslí, že jsem šla na literární studia, nebo dokonce na filosofii?

---

Jinak každý den kromě víkendů (kdy mě Roman probudí v osm a už mě nenechá spát) si hovím v postýlce až do desíti a užívám si život nezaměstnaných, který nemá žádný cíl, a krom toho mi Ministerstvo školství platí sociální a zdravotní jenom do konce října. Podporu v nezaměstnanosti tu nedostanu, protože bych musela nejdříve někde rok dělat. Já bych ráda, ale copak to jde, když nikde neberou? A nebo berou, ale s pěti lety praxe...

Takže v úterý odpoledne jsme byly s maminkou R (budu jí nazývat maminka R, aby se to nepletlo) nakoupit pro Nessinku květináče, aby mohla přesadit svoje kytičky, a pak taky trochu provětrat peněženku na jídlo. K večeři jsem se rozhodla, že budou tvarohové knedlíčky s mákem, jelikož Roman nechal v lednici tři týdny tvaroh a já jsem přivezla mák. Ale nemletý. To jsem si nepředstavovala jako velký problém, prostě se vezme mlýnek na maso, dá se tam jemnější sítko a umele se mák. Ale zapomněla jsem, že jsem ve Francii. No, takže jsem ho nakonec mlela tak, že jsem našla skleničku s nejplošším dnem a na talíři mačkala kuličky máku tak dlouho, dokud z toho nebylo aspoň trochu cítit aroma. Nakonec to bylo dobrý a kupodivu to francouzi snědli a tentokrát ani neprskali, že jí sladké jako hlavní jídlo. Úspěch!

V úterý jsem se nechala v poledne Romanem odvézt až do Vaulx-en-Velin i s kolem, abych se mohla přepravovat, protože stávka. Oběhala jsem, co se dalo, nic se nedozvěděla, potkala dvě češky a dvě slovenky, co ve škole jsou, a odjela do Lyonu. Stavila jsem se v realitce, abych dodala zbylé papíry na byt, a pak jsem se vydala do centra. Koukla jsem, jestli není Youness doma a popovídala si s jeho novou spolubydlící. Docela sympatická slečna, jen chudák ještě neví, do čeho to šla.

Pak jsem se vydala na ké trochu si číst a užívat si sluníčka, u toho jsem spořádala všechny sušenky, co jsem měla v baťohu a stejně jsem měla hlad. Pak mi volal Roman a nebyl mi schopen pořádně vysvětlit, kde se sejdeme, protože někomu, kdo jezdí po Lyonu jen na kole, to vysvětloval jako pro někoho, kdo tamtudy jezdí autem aspoň pětkrát denně. A místo říct, že se sejdeme hned za mostem, tak mi to vysvětloval tak složitě, a že prej u prvních světel, že jsme se samozřejmě nenašli. A nasraní jsme z toho byli oba :)

Maminka R mi v průběhu odpoledne volala, jestli má dát píct chleba, co jsem si na to přivezla ten kvásek, tak jsem jí řekla, co a jak má udělat, a večer jsme ochutnali neskutečně kyselej chleba, kterej vůbec nenakynul a ani nebyl dopečený. No co, učenej z nebe nespad, příště se to vydaří lépe. Večer jsme natahali nové seriály, co vyšly, koukli na ně a šli spát.

Ve středu jsem se pěkně válela v posteli až do půl jedenácté a snídala do dvanácti s knížkou, a pak se vrhla na přesazování kytek a plení Romanovic zahrady. Kytičky se přesně vešly do nakoupených květináčů a růžový záhonek opravdu prokoukl, co jsem z něho vyházela velký černý pytel na odpadky plevele. Musím říct, že třeba pampelišky jsou fakt děsný svinstvo, protože mají kořeny faaakt hluboko a opravdu blbě se vyndávají. A že žížaly nejsou ani z desetiny tak sexy, jako ředkvičky. Jsou pěkně nechtný, jak se tam tak válejí po tý hlíně, různě se svíjejí a vylejzají ven a zalejzají zpátky, a některé exempláře rozhodně na apetitu nepřidají: mají přes deset centimetrů délky. Nějak jsem neměla chuť zkoušet to, co nás učili na základce, že když tu žížalu přesekneš, tak se odplazí obě půlky...? Nebo to byla jenom ta půlka s tím kroužkem? Nicméně žížaly jsem v záhonech nechala, zbytek nechutností, jako třeba slimáci a další škůdci jako housenky a tak, šli do černého pytle a následně někam na skládku. Ať si okusujou listy tam a nechají na pokoji moje kopřivy!

Když se Roman konečně někdy v sedm vrátil z práce, tak jsme se šli projít po tom druhým břehu řeky, ale abych řekla pravdu, tak nic moc... Člověk jde takovou skoro lesní cestičkou, ale z druhé strany k němu doléhá dost silně hluk od aut, kromě toho tam zrovna děcka měla trénink rugby (je tam hřiště) a pořád nás tam rušila projíždející auta s nedočkavými rodiči. Viděli jsme ale krásný západ slunce, jen jsem si foťák nechala doma, takže zůstal pouze v paměti. Po cestě zpátky jsem měla chuť si někam sednout na skleničku, ale jediný rozumný podnik v této vesnici (Romain tomu pořád zatvrzele říká město) byl zavřený a k Arabům na fotbal se mi opravdu nechtělo. Tak jsme se aspoň trochu prošli mezi domečky a musím uznat, že za soumraku to má něco do sebe.

Ve čtvrtek jsem se pustila do dlouho plánované přeinstalaci Windows, aby mi začal fungovat mikrofon a zmizelo těch pět hlášek, co se muselo odklikat při startu. Takže jsem vzala ISO XP, vypálila si ho na CD, zazálohovala, co se dalo, a restartovala. A nic. CD nebootovalo. Fajn, tak jsem to zkusila ještě asi třikrát, přenastavila, co se dalo v BIOSu, ale CD ani prd. Pak jsem to teda zkusila nainstalovat jako že z puštěného systému, ale to nic nevyřešilo, jen to přidalo prasáren, takže pak mi Romain sehnal francouzské CD Windows Trust, pomocí kterého se mi povedlo zformátovat disk C a následně nainstalovat Wokna. Bohužel francouzská. Bez možnosti doinstalovat češtinu. Dejme tomu, že bych si i zvykla používat Fichier místo Souboru a Annuler místo Storno, ale co bych už rozhodně nezvládla, je nekompatibilita s češtinou a tím pádem s půlkou programů, co mám.

Pro tento den toho ale i tak už bylo hodně, takže jsem si další přeinstalaci nechala na pátek. To jsem pak vzala to svoje CD a dala instalaci z rozjetého systému. Sice prskal a nelíbilo se mu to, že chci přepsat složku WINDOWS, ale nakonec podlehl a čistá instalace byla na světě.

Ještě předtím jsem ale musela znovu do školy, aby mi Suzanne vysvětlila, proč odmítla můj raport a co po mě vlastně chce za doplňkovou práci. Tzn. jet do tý prdele na deset minut, a to jsem jí v mejlu poprosila, aby mi odpověděla mailem, že nebydlím v Lyonu a že to do školy mám daleko. Ale co, učitel je pán a když něco my psi chceme, musíme si přijet... Jinak jsem potkala Paula, který byl docela vyděšený z toho, že mě tam vidí. Pozvala jsem ho na neděli na piknik a pak jsem se taky zašla do ateliérů zeptat těch c-s, jestli na něj přijdou (organizovala jsem to hlavně kvůli nim).

Potom jsem vyrazila do centra, kde jsem měla mít rande s jedním klukem kvůli muzice, ale nakonec mi zavolal, že to nestihne. Dala jsem si u Arabášů dost dobrej oběd, asi nejlepší fast food, co jsem kdy jedla - pšeničná placka a v tom zabalený kousky kuřete v trojobalu, zelenina a mňam zálivka. Romain naštěstí skončil dost brzo, takže když jsem za třičtvrtě hodiny dojela přibližně na určené místo srazu, jen jsem otevřela knížku a on už volal, že skončil (v půl třetí, haha, náhrada za zasekanej tejden). Tak jsem mu vysvětlila, kde jsem, že u čísla 66 jsem odbočila doleva a tady sedim na jakémsi hřišti. Volal za 10 minut a po chvíli jsme zjistili, že to bylo jiné hřiště. Když mě pak našel, tak se tvářil jak andílek a že jsem měla pravdu, jen on zahnul doprava místo doleva :-DD

Původně jsme mysleli, že podnikneme nějakou dlouhou procházku, ale počasí se trochu zamračilo narozdíl od předchozích dní, takže jsme nakonec zůstali doma. Stejně jsme měli domluveno, že budeme vařit guláš, takže jsme rovnou začali. Musela jsem zavolat otci, který to nebral, ale vzal to bratr, který zavolal babičce, aby ona od strejdy vyzjistila recept na správnej guláš. Za půl hodiny byl recept na světě a vrhli jsme se do vaření. Roman mě zanechal své mamince a šel se koukat na seriály. Tak jsme nakrájely maso, horu cibule a daly to na plotnu.

Pak se Roman rozhodl, že pojedeme za jeho bratrancem předat mu šek na "tančící večeři" příští sobotu, takže jsem maminku R zainstruovala, jak se dělají houskové knedlíky a řekli jsme jí, že přijedeme ve 20,45, ať to dá ve čtvrt vařit.

Vrátili jsme se v devět a holky (máma a dcera) už začaly jíst, že prej neměly náladu na nás čekat. Všichni se nacpali až k prasknutí, protože ten celý knedlík, který jsme minule jedli v šesti, snědli skoro celý tři lidi. Já si dala jen jeden plátek, protože jsem neměla moc hlad a nechtěla jsem se nacpávat v devět večer. A pak asi za hodinu přišli všichni bědovat, že mají břicho jak z betonu a prej co že to bylo za jídlo... No jo, knedlíky :) Prý jsem je měla varovat, co to dělá... No ale já bych si toho stejně nedala víc, než ten jeden, tak mě ani nenapadlo, že by to mohlo mít tyhle následky. Třeba je to naučí jíst v šest večer (marné naděje).

Odpoledne volal Roman do realitky kvůli bytu, ale ti Šikulové někam zašantročili naše dossier a řekli, že se ozvou další týden.

V sobotu přijela Romainova kamarádka z Amiens Caro, na jeden den, protože pak pokračovala někam do Savojska. Vyrazili jsme do ZOO a docela jsme si to tam užili. Nejlepší na tom totiž bylo, že počasí vyšlo krásně, ale díky pozdnímu termínu tam skoro nikdo nebyl, takže jsme si to mohli všechno úplně v klidu projít a nemuseli se strkat před ohradami s dalšími dvaceti lidmi.

Před večeří jsme dali jednu partii karet, taková hra, že si vytáhneš určitý počet kouzel, a pak z druhého balíčku se tahají ingredience a kouzlí se. Romain mi hned na začátku přišil kouzlo, že ho po celý zbytek hry musím oslovovat Mistře a vykat mu. Má to něco do sebe nadávat Vy debile či Polibte si ***, Mistře. Na holky zase aplikoval věci typu: po 15 minut se musíte oslovovat různými přezdívkami (Ty můj hladký karamele, Ty můj plyšáčku malinový, Ty moje roztomilá houbičko na nádobí...). A vyhrál. A dokonce vyhrál, i když jsme hráli podruhé a čekali do půlnoci na čokoládové fondue, až se roztopí. A vyhrál i přesto, že mu Audrey dala kouzlo, díky kterému si musel vzít zpátky všechna svoje kouzla, co už aplikoval. Grrrh!

O půl jedné jsme snědli asi půl kila ovoce a 200g čokolády ve třech a pak s bolením břicha šli spát.

Příprava na nedělní piknik probíhala horečnatým pečením, český chleba pokus #2 dopadl o moc lépe a kromě toho jsem dělala bublaninu a kuskus, Romain vyrobil jakýsi slaný cake. Počasí nám opravdu vyšlo, až jsem litovala, že jsem si nevzala opalovací krém. Rozvalili jsme se na trávník a chvíli čekali, než přišel Karel se svojí novomanželkou Petrou (se v létě vzali a ani mě nepozvali na svatbu, buuu). A to byli jediní Češi, co se dostavili, zbytek se na mě vyprd. Krom teda jedné slovenky, co se tam jen na chvíli zastavila s kamarády z Erasmu.

Dorazil Paul a jako obvykle poslouchal a mlčel. Ale mohl být aspoň rád, že přišlo víc Francouzů, jak Čechů. Byla tam ještě Romanova ségra a její kámoška s přítelem, jo a taky vlastně můj oblíbený bratranec Arnaud s jeho taktéž mnou oblíbenou přítelkyní. Youness se sice ozval, ale nakonec nepřišel, protože to nestihl (prý). Jinak jsme se pěkně nacpali (ani jsem nevečeřela, jen jsem čekala, až porodím to desetikilový bejby) a trochu předstírali aktivitu v podobě plácání do volejbalového míče v kruhu. Měla jsem docela radost, že jsem se vcelku bez problémů dokázala účastnit konverzace a dělat si srandu z lidí okolo. A Karel udělal docela dost velkej pokrok v jeho francouzštině, to je super, až nás někdy pozvou na večeři, tak si třeba konečně popovídáme francouzsky.

V pondělí jsem tvořila tu slohovou práci na téma Jak architekt spolupracuje s ostatními profesemi a u toho se snažila bojovat se všemi viry, co mi napadaly můj prozatím nechráněný počítač. Ty jsem samozřejmě chytla v okamžiku, kdy jsem se snažila nainstalovat antivir... Jak jinak. Tak jsem se rozhodla, že ještě dopíšu tuto esej a další den to zase znova přeinstaluju, celý systém.

Nakonec jsem za odpoledne vyplodila stránku a půl textu, večer jsem přidala ještě půl, a když mi to nakonec Roman opravil a já k tomu ještě přidala trochu strukturu (jako že nadpisy), tak to celé vydalo na dvě a půl stránky. Uvidíme, co na to Suzanne.