Následující týden se toho moc nestalo, jenom jsme podnikali v sobotu večer pizza párty a k tomu jsme koukali na Kameloty. Kameloti jsou takové krátké skeče ze středověku z doby Krále Artuše, je to prý z regionu, a teď pustili v televizi pátou sérii. Nejím pizzu a tomu filmu jsem naprosto nerozumněla. Super večírek.
Ještě jsme vlastně měli v sobotu před tím zkoušku s kapelou a bylo to dost dobrý. Doufám, že se nám to brzo dá dohromady a bude taky nějaký koncert. Momentálně je nás pět, ve středu se tam přišel podívat bubeník a kromě toho kytarista. Hledáme zkušebnu a taky se musíme domluvit na tom, kdy se bude zkoušet a tak.
Neděli jsme pak strávili naprosto senzačně: nedělali jsme nic, celý den jsme prostě jen čučeli na filmy. Jen jsme byli ráno odvést Juliana, tzn. Romanova kamaráda, který u nás byl na večírek a přespal, do Lyonu a u toho jsme se stavili na tržišti nakoupit nějakou zeleninu a "můj" zelinář mi dal zas pět kilo zeleniny jen tak... Roman už to pochopil a vždycky, když za ním jdu, tak se někam ztratí.K obědu jsme si koupili uzenou rolku z grilu a ještě něco tomu dost podobného a doma k tomu pak nastrouhali zelí a ohřáli špetzle z mrazáku. Příprava na českou kuchyni :) Odjezd se blížil, dohodli jsme se na čtvrteční noční přejezd.
V úterý jsem byla na druhém svém pohovoru, protože se mi na ten inzerát ozval ještě jeden atelier. Chlápek byl fajn, dobře jsme si popovídali, atelier mají na Croix-Rousse a je moc pěkný, ale pro změnu mi řekl, že jsem sice hrozně fajn, ale že asi stejně vezme někoho, kdo má víc zkušeností. Už mě to krapet sere, abych řekla pravdu. Pohádka O kohoutkovi a slepičce se opakuje. Jinak cesta tam byla zajímavá, nejdřív nám ujel autobus, kterým jsem chtěla jet (radši dřív), pak jsem teda jela tím o deset minut později s tím, že i s přestupem to krásně stíhám, jen bych si na přestupu nesměla splést zastávky... Respektive bych musela vědět, že mám jít na druhou stranu a ne zůstávat na té samé straně... Naštěstí jsem vystoupila z autobusu hned, jak se mi to nezdálo (ten ve správném směru jsem samozřejmě viděla odjíždět), sedla na jinej a na kopec se dostala metrem. Zavolala jsem, že trochu nestíhám a pak stejně čekala 10 minut, než Mesijé Aršitekt bude mít čas.
Po pohovoru si pro mě Roman zase přijel (povolání šoféra a taxikáře mu jde fakt dobře) a jeli jsme k jeho ségře Audrey na večírek. Naštěstí jsme tu úžasnou hru s otázkami hráli až na konci. Většinou jsem ani nechápala otázku, natož odpověď... Byli jsme tři týmy po třech, z nichž my jednoznačně nejslabší. Pro změnu.
Jinak ve čtvrtek se nám konečně ozvali z realitky, že ten byt máme. Youness mi stále neposlal ty papíry, o které jsem ho poprosila, a teď hlavně musíme čekat, až se domluví druhá strana, tedy nájemnice a majitel, aby sepsali stav bytu a ta holka vypadla pryč. Doufáme, že to bude co nejdřív, bude to fajn, až se odstěhujeme, začíná mě to tady docela vadit, hlavně že tu není vůbec co dělat!
Žádné komentáře:
Okomentovat