Podzimní Praha

Ve středu jsme podnikli menší nákupy věcí do Prahy a večer jsme si začali balit, tašku jsem dokončila ve čtvrtek odpoledne. Musela jsem ještě dočíst poslední knížku z knihovny, kterou jsem měla načatou, ale naštěstí byla dost útlá. Taky jsem celé odpoledne chystala večeři před cestou. Smaženou brokolici a smažený sýr. Maminka R nachystala brkaši a Arnaud s Orianne přijeli jen asi o půl hodiny později, než řekli.

---

Na cestu jsme vyrazili chvíli po osmé hodině, první si sedla za volant Orianne a řídila až do půlnoci do Německa. Arnaud [Arno] se samozřejmě zapomněl jít vyčůrat před cestou, takže jsme stavěli asi po hodině. Jinak cesta probíhala docela v pohodě, sice je to dálka a moc jsme se u toho nevyspali, ale zase takhle přes noc člověk neztratí celý den cestou.

Poslední řídil Roman a v Praze jsem ho navigovala, jak to šlo, takže mě udivilo, že jsme dorazili na první pokus. V sedm ráno. Rodiče jsem varovala, až když už jsme byli před domem. Nejprve jsme vyřešili problém s parkovací zónou (auto jsme vrazili k nám do dvora, kde přes víkend stejně zůstává spousta volných míst) a šli si na tři hodiny lehnout, abychom trochu nabrali síly.

V jedenáct jsme se vrhli na pořádnou českou snídani o pěti chodech, maminka nám koupila čerstvé koblihy a do města jsme vyrazili až v poledne. Ale aspoň jsme se vyspali.

Pátek jsme zasvětili Starému městu a hledání nejlepšího zlatavého moku. S tím, že večeříme u našich kanadské kuře (rajčatová omáčka). Moje oblíbené, rodinný recept.

Prošli jsme Tržnicí, vybrali každý penízky na neúměrnou konzumaci a šli na metro, kterým jsme se nechali dopravit na Muzeum. Krátká prohlídka Václaváku, ukázka dálnice prostředkem města a sestup k Vodičkově. Šla jsem odnést flétnu do opravy, protože jsem jí minulý týden našla ve futrále nakřivo a pak přestala hrát. Samozřejmě, že když to vzal do ruky pan Rada, tak mu to hrálo. A já jsem tam před těmi čtyřmi lidmi byla za idiota. Ale řekl mi, ať mu to tam nechám a stavím se pro to do pěti.

Pak jsme pokračovali křížem krážem až na Staromák, kde jsme se rozhodli dát si jeden super drahý grog na terase hotelu U Prince. Musím říct, že za ten výhled to stálo, ale nějak často se tam asi nepodívám. To, co jinde v centru stojí 35, tam bylo za 89. I Francouzi řekli, že je to dost drahý.

Tak jsme tam u těch ohříváků s horkými šálky v ruce trochu roztáli a pak jsme šli zase mrznout. Ale ne na dlouho, protože Roman ihned navrhnul, že půjdeme na pivo, takže jsme prošli napříč Staromák a zapíchli to v Literární u piva. V rohu tam seděla jakási slečna, co se jednomu Američanovi snažila vysvětlit českou gramatiku. Docela jsem s ní soucítila.

Než jsme vymysleli, co by mohli Arnaud a Orianne dát našim jako dárek, tak na to padly dva půllitry pro každého. Jelikož už přeci jen znám mámu nějaký ten pátek, tak mě napadla belgická čokoláda. A myslím, že jsem se docela trefila. (My s Romanem jsme přivezli vína a nějaké sýry přímo z Francie, tak už jsme další dary neřešili.)

Vzpomněla jsem si, že kousek od Obecního domu bývala jedna prodejna, tak jsme se jí vydali hledat a kupodivu tam byla a kupodivu přesně tam, kde jsem si myslela. Vzali jsme si taky čtvrt kila pro nás, protože nám to opravdu dělalo chutě. Jen jsme vylezli ven před prodejnu, tak jsme se do toho s vervou pustili a prakticky na místě to zlikvidovali. Jak kobylky.

Pak jsme se vrátili vyzvednout mojí flétnu a ostatní na mě zatím čekali venku. Pan Rada už tam byl sám, ale samozřejmě, že na tu mojí flétnu ještě ani nesáhl. Rovnou do mě nalil panáka (Dáte si? No já rozhodně jo, protože toho mám dneska už dost.) Na mém nástroji aspoň našel, kde byl problém, který se touhle druhou cestou trochu spravil sám, proto mu to hrálo. Tak mi to aspoň doopravil. Ostatní na mě zatím venku nadávali, protože jim byla zima a nudili se. Zatímco já jsem se nalívala alkoholem. To je hrůza.

Aby trochu rozmrzli, tak jsme ještě zalezli na dva kousky ke Kruhu, kde jsme dobře nasmrádli kouřem, popovídali si s nějakou paní, která má tatínka Araba, tak tam jezdila často na prázdniny a teď se aspoň snaží si občas s někým prohodit pár slov francouzsky. Pak už byl tak akorát čas sednout na tramvaj a vyrazit zpátky do Holešovic na véču.

Doma jsme otevřeli vína, předali čokoládu a čekali, až bude večeře, protože to otec samozřejmě začal připravovat až někdy v sedm, když přišel domů.

Bratr se stal vegetariánem. Je tomu měsíc. Ale to mě už máti varovala ráno, když jsem se ptala, jestli Brouček přijde domů na večeři. Tak mi řekla, ať mu zavolám a zkusím ho pozvat. Tak řekl, že přijde, ale že si přinese vlastní jídlo, protože i ta super dobrá šťáva z toho kuřátka se dotkla masa, takže to nemůže jíst. To ho nakazila Veronika, naše rodinná známá, co ho učila sochat. Mimo jiné mi máma vyprávěla o tom, že mluvila s babičkou o tom, jak tam bratr před těmi třemi týdny byl a strašně jí dožíral tím, že nechtěl nic jíst. Dovedu si to docela živě představit. Jo, a mě naštval tím, že minule děsně reklamoval, že jsem mu nepřivezla "to růžový", jmenuje se to tarama, je to z rybích jiker a podle mě při tom žádný živý tvor zabitý nebyl. Tak jsem mu to teď přivezla, extra jsem na to ještě myslela... a on řekl, že teď už to nemůže jíst.

Všichni jsme se hrozně přežrali, protože každé to kuřecí stehno mělo půl kila, k tomu čtvrt kila rýže a půl litru omáčky. Skončili jsme asi v deset a já jsem rovnou pak vytuhla, ostatní si ještě povídali, máma ukazovala bratrova velkodíla (fotky) na počítači a pak si pamatuju, že když mě Roman asi po pátý otravoval šimráním pod nosem, že jsem se sebrala do pokoje a šla spát.

Ty dvě 90ky postele pro 4 lidi nebyly ideální, ale nějak jsme se na nich nakonec vyspali. V sobotu jsme se probudili v půl deváté, ale krom Romana (fakt mu musím utnout ten cukr) se nám ještě nechtělo nikomu vstávat, takže on si četl učebnici češtiny a snažil se pochopit výslovnost, zatímco já se snažila u toho usnout. Marně. Ale byl u toho fakt roztomilej, jak se snažil pochopit rozdíl mezi "mi" a "my" a "děti" atd. Ale "ř" mu jde skoro jak rodilýmu Čechovi!

Pak jsme vstali asi v 10, dali si další mega snídani a před polednem vyrazili do města. Zase jsme to vzali do Starého města, ale tentokrát jsme jeli na Malostranské náměstí a odtud přes Karlův most na druhou stranu. Jsme se tam tak toulali uličkami okolo Betlémského náměstí a kolem třetí jsme zalezli do jedné vcelku sympatické české hospůdky v suterénu.

Dvakrát brknedlíky se špenátem a kančí guláš a k tomu jídlo pro dva (taky vzhledem k ceně), které si dal Romain. Orianne nevěřila, že by těch 15 knedlíků, kachní stehno, klobásu, uzené maso a vepřový plátek, plus červené a bílé zelí mohl opravdu sníst, ale já už jsem věděla, s kým mám tu čest. Zapili jsme to zlatavým mokem z Krušovic a potom na vytrávení super čajíkem v krásné skleněné soupravě. Kluci si dali ještě panáka na trávení a pak jsme se všichni odvalili ven.

Pěšky jsme šli až na Újezd, přes Žofín (musím říct, že tamní záchodky už mi několikrát zachránily život), Jiráskův most a Kampu až k Dobré trafice na sraz, ale dorazili jsme tam v půl sedmé, kdežto rezervace byla až od sedmi, takže jsme si museli ještě trochu počkat. Tak jsme to využili ke konzumaci koktejlu v Happy Hours "jen" za 85 Kč hned vedle. Protože Francouzi furt otravovali, že chtějí někam na koktejl, tak tím aspoň tenhle problém byl zažehnán.

Asi změním lokál na pořádání slezin, protože se nás tam okolo toho pidi stolku tísnilo zase 10. Jinak jsme se bavili chvíli francouzsky, chvíli anglicky a chvíli česky. Nejhůř se měl Pavel, protože na toho zbyla jen ta čeština. Tak jsem se s ním bavila trochu víc, kromě toho jsem měla chuť si pokecat česky, a pak se se mnou Roman půlku večera nebavil, že prej se mě Pája snaží sbalit. Jinak Francouzi pili pivo a vyzkoušeli téměř všechny panáky, co byly na lístku, ale ani se tím neopili. To kafíčko, co jsem si dala, bylo moc dobrý, tak si říkám, že bych si teď klidně jedno objednala.

Když nás vyhodili v jedenáct z Trafiky, tak jsme se všichni rozloučili a Holešovická parta zamířila do Bondyho. To byl Jirkův nápad, a pak mi druhý den, když jsme poskakovali po Karlštejně, chodily samé neútěšné smsky, že je mu blbě a že už nikdy nebude pít :) Tak si říkám, jestli je 28 takovej věk, nebo co. Zůstali jsme asi do tří a pak to pro nedostatek kapacity v žaludku zabalili a šli spát. Druhý den jsme se z postele vykopali už někdy kolem osmé, protože bylo potřeba chytit nějaký včasný vlak, abychom stihli prohlídku hradu.

Po další extra snídani jsme se vydali na Hlavák, tam jsem konečně sehnala Romanovi tabulky české gramatiky, které podle mě v tý knížce takhle souborně nejsou. České dráhy aspoň za ty předražený lístky (no oproti Francii to nic nestojí, to jako že jo) koupily nový vlaky pro tyhle krátký spoje, takže to oproti minule byla fakt komfortní jízda. 40 minut, zpáteční pro 4 lidi za 220, to jde. Zvláště, když jedna jednoduchá stojí asi 80.

Romain samozřejmě prskal, že se od vlaku musí ke hradu pěšky, a to dokonce do kopce. Na ten kopec už začala prskat i Orianne. Mě to přišlo jako fajn výlet. Sice krapet fyzicky namáhavý, ale aspoň trochu pohybu se občas hodí. Měli jsme štěstí, protože jsme se nahoru vydrápali asi ve 12,35 a prohlídka v češtině byla ve 12,50. Teda jak se to vezme to štěstí. Francouzi dostali takovou brožurku, kde bylo napsáno, co ta průvodkyně říká, čímž měli dost výhodu oproti nám, kteří jsme jí rozumněli.

Byla to taková blonďatá holčina, kterou historie evidentně hrozně zajímala a která byla na hradě tak možná týden. Horší výklad jsem asi ještě nezažila. To i ten Křivoklát, který byl odrecitován bez jediné emoce, byl aspoň srozumitelný. Tahle holka si toho asi zatím ještě moc nepamatovala, protože kdykoliv začala větu, tak jí ani nedokončila, jelikož si nemohla vzpomenout na konec. A nebo to utla bez jediné informace: Tady vlevo na zdi vidíte obraz. Nebo: Švédové dobyli celý hrad, kromě této věže, kterou při dobývání nedobyli. Jo a zapomněla jsem, že tam ještě mezi každým slovem bylo "hmmm" nebo "eeee" "uhm" a tak podobně. Zajímavý výklad. Ale někteří tůristi se tím aspoň pořádně bavili.

Po prohlídce jsme si ještě doprohlídli okolí hradu, slezli jsme z kopce po červené a došli do hospody na pozdní oběd a černého Mastera 18°. Nejvíc nás na lístku zajímaly bryndzové halušky, takže je snad všem jasné, že už nebyly. Arno pak ještě chtěl ochutnat (už třetí den) štrůdl, tak ten pro změnu taky neměli. Ale měli svíčkovou, guláš a smažený hermelín a nivu. A taky rakvičky se šlehačkou. Zalito pivem. Ale vzhledem k tomu, že nic neměli a že servírka byla příjemná jak vosina v zadku, tak jí kluci nechali jeden cent jako spropitné. Cesta dolů na vlak byla ale docela veselá. Ještě jsme si v cukrárně koupili flašku medoviny, aby bylo něco na cestu, a jeli zpátky do Prahy.

Doma jsme si udělali horký čaj a pobyli tam asi dvě hodiny, protože v Crossu se před devátou nic neděje. Pak jsem vzala saxík (respektive ho strčila Romanovi do ruky) a šli jsme. Skvěle jsem si zahrála a s Romanem jsme si i zatancovali, přišla Kája, která si hlavně chtěla vyzvednout svoji mikinu, dali jsme si super burgery, nejlepší je stejně smažený sýr, a taky jsme si dělali srandu z těch dvou, co se do klubu přišli vyspat. Dali si pivo, dali si večeři a ani nešli tancovat, rovnou usnuli. Kvůli nim jsme se teda po půlnoci zvedli a šli jsme zase domů. Ale je fakt, že Roman chtěl vstávat brzo, abychom za ten den ještě něco stihli.

Šli jsme na Pražský hrad a vůbec jsem neměla pocit, že je pondělí, protože tam bylo turistů jak nasráno. Teď mě došlo, že Francouzům začaly podzimní prázdniny, tak jestli je neměli i v jiných zemích... Vlastně ani nevím, kdy je to volno u nás.

Hrad nezklamal, teda až na ty hordy turistů, sluníčko se na nás párkrát usmálo a nasvítilo nám mozaiku Svatého Víta na fotku, prošli jsme zahrady i všechna nádvoří, taky Loretánské náměstí a Nový svět, a vydali jsme se zase na žrádlo. U Zavěšenýho kafe nás poslali do pryč, protože měli plně obsazeno...ach jo. Takže jsme postupovali směrem dolů Malou Stranou a hledali, kde bychom se složili a naložili naše prázdné žaludky. Nakonec jsme se stavili na pivo Černou horu a hned naproti měli hospodu, co nám ten příjemný barman doporučoval. Bohužel na denním menu bylo jen jedno jídlo za normální cenu, takže jsme tentokrát platili úplně největší účet (tzn. 42 euro, Francouzi se tomu vysmáli), ale za ty tvarohový ovocný knedlíky to prostě stálo!

Když jsme slezli dolů na Újezd, tak jsme si koupili lupeny a vyvezli se lanovkou znovu na kopec. Dobře jsem to měla rozplánované, když jsme vysupěli nahoru, tak ještě naposledy zasvítilo sluníčko, a během půl hodiny se setmělo, což jsem vždycky chtěla vidět, tenhle přelom dvojí atmosféry Prahy. Když jsme pak sešli dolů, tak už byla tma pořádná, tak jsme se ještě z lanovky podívali na osvětlený hrad z blízka a sedli zas na tramvaj domů. Jak se změnil čas, tak byla tma jak v pytli už v pět odpoledne. Takže v půl šestý jsme měli všichni pocit, že musí být hrozně pozdě a že bychom tedy měli už jít spát.

Zapomněla jsem říct, že na pondělí od 8,00 do úterý 5,00 vypli v celých Holešovicích vodu, takže jsme se myli v lavoru a záchod splachovali kýblem. A taky když jsme šli večer Na hřiště na nakládaný hermelín, tak tam měli z důvodu zavřené vody taky zavřeno. Tak jsme zkusili Cross a naštěstí mě napadlo, že tam je teď vlastně nově otevřená ta kavárna, kde nebude takový bordel, jako dole, a kde si budeme moct v klidu sednout s večeří (opět burgery a opět smažák v housce). Zůstali jsme do půlnoci a fakt nevím, co se tam pak dělo, když asi v půl vypli vodu i tam, takže civilizace šla do háje a ty i jinak dost nechutný záchody zůstaly určitě ucpaný exkrementama. My jsme to šli radši zaspat, abychom byli čerství na cestu.

Řidičák jsem si sice vyzvedla, ale Orianne mi odmítla půjčit auto, takže jsem jen seděla jako kopilot vedle Romana. To znamená, že jsme na první pokus najeli na dálnici na Karlovy Vary, načež se mi to ňák nezdálo. Při obratu zpět na Pražský okruh jsme ale už zabočili na tu správnou, takže jsme jen prožili dalších příšerných 12 hodin v autě, tentokrát obloženi počítačem, věcma na lyže, bruslemi (co jsem našla ve skříni a Romanovi skvěle padnou - věřím, že z nich má fakt radost, teď už se nemá na co vymlouvat), atd.

Přijeli jsme v půl desáté, vybalili věci, předali medovník a šli spát.