Zase jednou v Paříži

Další víkend z našeho nabitého prázdninového programu jsme se chystali rodinně do Paříže, trochu za kulturou a trochu za kamarády. Ale než jsme tam odjeli, podnikali jsme ještě dost věcí v Lyonu.

---

středa 15.8.

Ve Francii měl premiéru nový Harryho Fotr, a protože Romain je velký příznivce fantasy a všeho podobného, rozhodně tam chtěl jít. Akorát, že lístky byly vyprodané už hodně dopředu, tak jsme se tam nakonec nedostali. Šli jsme aspoň na dlouho plánovanou večeři - obr pohár zmrzliny u Häagen Dasz. Bylo to dobrý, ale za těch 14 Euro to zmizelo nějak moc rychle (jeden mega pohár pro dva).

čtvrtek 16.8.

Odpoledne mi zavolal někdo z personální agentury, že shání pro jednoho svého klienta "rýsovací prkno" na příštích 14 dní, aby nahradilo nemoc. Že prý našel moje CV na netu a že si řekl, že když mám po škole, určitě nějakou práci uvítám. Taky ho hodně zajímalo, jestli mám fakt tu školu v Praze a jestli umím pracovat s ArchiCADem. Tak jsem přišla na pohovor a on mi řekl, že se mi ozve. Nakonec to nevyšlo, ale byla jsem ráda, protože jsme jednak měli zůstat do pondělí v

Paříži a dvak jsem měla spoustu práce s balením.

Večer jsme zašli do toho kina, bylo to fajn, ale že by mě to zrovna třikrát vzalo, to ne. Ale dvakrát i jo, docela jsme se nasmáli. Jen jsem měla z počátku trochu problémy s britskou angličtinou a francouzské titulky jsem samozřejmě vyignorovala.

pátek 17.8.

Po předchozí zkušenosti z Marseille jsem si do Paříže sbalila jen to opravdu nejnutnější vybavení, a to do igelitky, a do Trevoux jsme odjeli už ve tři odpoledne, protože Romain měl mít nějakou opravdu kousek od něj, aby se tedy nemusel pro mě vracet do Lyonu. Nakonec z té opravy nebylo nic, protože jí udělal někdo jiný, jen to zapomněl zapsat. Tak se vrátil asi ve 4 odpoledne, ale nic podstatnějšího jsme neprováděli. Já jsem dokoukala MASH a začala sledovat nově stažené poslední série Simpsnů.

Do postele jsme oba zalehli každý s knížkou, jako babička s dědečkem, už v deset večer.

sobota 18.7.

Vstát mě zase donutili v půl páté, abychom vyrazili brzo a na místo dojeli ještě před zacpanou Paříží a ze dne taky něco měli. Do Versailles jsme dorazili kolem desáté a zaparkovali na nechutně předraženém parkovišti. Naštěstí nám Paříž udělala radost a všechna muzea a kulturní památky měla vstup pro EU do 25ti let včetně zdarma. Tak to jsem stihla na poslední chvíli... Ale kdyby ne, tak mám ještě kartičku architektury. Díky této akci použil Roman mnou vyrobenou průkazku z architektury jen jednou, kdy bylo třeba dokázat, že je student.

Prohlídka zámku mě nějak neomráčila, pozlacené sály a načančané pohovky v chumlu turistů mě nějak přestaly lákat. Se zahradami to bylo něco podobného, protože jsou hrozně rozlehlé, ale většinu času se člověk pohybuje po hliněné cestičce roubené 4m plotem, za kterým na něj vykukuje zeleň, takže nevidí nikam okolo sebe. Až teprve u zámečku Marie-Antoinetty jsem viděla pěkně upravenou květinovou zahrádku, jak jsem si jí představovala. Měli jsme smůlu, že počasí bylo trochu nijaké, a že všechny fontány zapnuli až v okamžiku, kdy jsme odtud odcházeli.

Odtud jsme vyrazili do hotelu, kde měli spát ti tři, tedy máma, její přítel a sestra, a my jsme vyrazili do města hledat Pierra, u kterého jsme měli spát.

Na Champs-Elysées jsme si sedli do jednoho super předraženého kafe a dali si radši koktejl za 10E, než pivo za sedm. Taky jsme si to pořádně vyčekali, než k nám vůbec někdo přišel, než nám to přinesli, a když už jsme čekali 20 minut na placení, tak jsme přemýšleli, že už asi půjdeme. Nakonec Skřet přišel a nechal si zaplatit.

Při Pierrově jízdě autem jsem se Romanovi omluvila, že řídí opravdu dobře.

K večeři jsme se dohodli na raclette a na tom, že pojedeme na návštěvu k jedné sestřenici, tak jsme zajeli na nákup a z návštěvy mezitím sešlo. Znovu jsme tedy vše vyskládali doma na stůl a holčina přijela za námi. Trochu jsme popíjeli a chystali večeři, i když v těch 11 večer už pak nikdo z nás na to neměl hlad, maximálně chuť.

Pak jsme zapli konzolu Wii, tzn videohry, které mají senzor na pohyb, takže ovalačem v ruce hýbeš tak, jako bys například hrál tenis nebo volejbal. U toho jsme se bavili tak tři hodiny a já jsem celou dobu doufala, že vyhraju alespoň jeden zápas... marně.

Vytuhla jsem asi ve tři a ostatní to zabalili asi půl hodiny na to. Sladké 4 hodinky spánku do půl osmé už mi nějak nestačí, ale vykopali jsme se docela brzo a jeli na sraz v Louvre.

neděle 19.7.

Na RER stál lístek jen na cestu do Paříže celých 3,70, což mě docela šoklo. A jelo to taky dost dlouho, no nechtěla bych bydlet v Paříži a strávit 3 hodiny denně v metru. Není se čemu divit, že tam mají signál i v metru, co by tam taky jiného dělali, než telefonovali?

Obešli jsme pyramidu, vlezli do ní a šli si pro lístek zadarmo. Se zbytkem tlupy jsme se setkali někde u Egypta, ale zase jsme je rychle ztratili. Jen jsme jim vyměnili japonský plánek za francouzský. Sály v Louvre jsou mnohem hezčí, než ty ve Versailles a i výzdoba se nám líbila od dost víc. U antických soch jsem rychle pochopila rozdíl mezi Řeckem a Římem, protože ty první mě nadchly a ty druhé byly opravdu ošklivé.

Celou obrazovou část jsme jen prolítli, protože jsme na ně ani já ani Roman neměli náladu, u Mony Lisy jsme se ptali, co je na ní tak úchvatného (hlavně, když si jí člověk ani nemůže prohlídnout z těch 20ti metrů a za sklem...)? Taky jsme přeskákali orient a keramické střepy a ve dvě jsme se vypravili hledat oběd.

Jednou za půl roku nazrála doba, kdy mám chuť si u Mekáče dát cheesburger, takže jsme se vypravili hledat nějaký MacDo a za rohem bylo i kafe Starbuck, tak jsme si udělali menší piknik u Notre Dame.

Pro vstup dovnitř kostela byla fronta až na druhý konec náměstí, ale Roman velmi šikovně předběhl celý ten dav, tak jsem to jednou viděla i zevnitř. Jako že gotický kostel jako každý jiný. Svatý Vít je hezčí.

Spokojení a napapaní jsme vyrazili metrem k Ajfelce a na Quai Brandly do muzea od Honzy Nováka, resp. Jeana Nouvela. Loni jsem to viděla těsně po dokončení a s čerstvě založenými zahradami, tak jsem se chtěla podívat, jak se to za ten rok rozrostlo a konečně i nahlédnout dovnitř, jelikož exteriér sliboval dost zajímavý interiér.

Zahrada vyrostla opravdu moc pěkně a protihluková skleněná stěna z toho místa udělala oázu a rajskou zahradu s tichem. Byli jsme si sednout do místní kavárny a byli jsme usazeni na plastová nízká křesílka na zahrádku s výhledem na všechnu tu přírodu, Ajfelku a muzeum.

V muzeu byla stálá výstava umění Afriky, Oceánie, Austrálie a Jižní Ameriky, takže jsme si to tam opravdu užili po všech těch klasicistních obrazech, sochách a vůbec. Zařízení a přítmí naprosto ladilo s výstavou, ten barák byl postaven pro tuto instalaci a cokoliv jiného by se tam nehodilo. Ale zato takhle z toho byl maximální zážitek. Rampy táhnoucí se okolo vystavených masek a tesáků procházely celým prostorem a krabice přečuhující přes vnější stěnu byly zase zařízeny jednotlivými instalacemi. Zkrátka a dobře, tenhle barák se mi opravdu líbil.

Potom jsme pod Eiffelovkou čekali na sraz s Pierrem a Julií, abychom vyrazili někam najíst se a popít. Já jsem si tam vybírala svého černouška se třemi Eiffelovkami za Euro, kterému dám vydělat, ale pořád jsem se nemohla rozhodnout, jestli se mi některý z nich líbí. Byli dost nesympatičtí musím říct. Při čekání jsme tam na trávě skoro usnuli, jak jsme byli ze všeho toho pochodování unavení.

Když jsme se konečně sešli, tak jsme chvíli okouněli okolo a hledali nějaký rozumně drahý bar na apéro, ale když všude stálo kafe 4 Eura, sebrali jsme se odtama a vyrazili Na St Michel - Notre Dame, kde byla spousta malých hospůdek a barů. Jen jsme měli komplikace s metrem, protože jednu linku RER zrovna v tom úseku, který jsme potřebovali, opravují, takže jsme museli na "přestup" - 300m po chodníku přejít na jinou linku metra.

Potom jsme rozjeli popíjení a hodování a začali v jedné kavárně, kde jsme čekali na sestru s boyfriendem, tak jsme tam vypili dvě karafy vína, pak jsme se šli najíst do jedné palačinkárny (protože jsem pořád ještě žádnou neochutnala, tak mě to zajímalo), kde jsme si dali Cidre a každý nějakou palačinku, jen škoda, že tu, co jsem chtěla, neměli, a zbytek byl s něčím z konzervy. Nakonec jsem si vybrala špenátovou a byla moc dobrá. Jen za ty peníze je to docela malý.

Ani jsme tam nezůstali na desert, protože nás nic moc nelákalo a slečna obsluha byla dost nepříjemná. K tomu žádná karafa s vodou, žádný chleba, tak jsme se sebrali a šli pryč. Našli jsme vcelku levný a sympatický bar kousek odtama, sedli jsme si na bar (jinde, u těch 3 ostatních stolků), místo nebylo, a dali jsme si každý koktejl či pivo. Musím říct, že ač jsem si dala modrou skleničku šampaňského s Curacaem a ještě něčím, tak mě to nenadchlo. Pivo je pivo (jen by nemuselo být sakra tak drahé a tak hnusné!).

Kluci pak začali panákovat, ale já už byla unavená, moc jsem jim nerozumněla a taky jsem seděla stranou poslední u stolu, tak jsem si vytáhla blok a začala si psát poznámky, co se stalo, abych pak po tom měsíci mohla stvořit tenhle žblept. Po půlnoci jsme se sebrali a že pojedeme zpátky. Dorazili jsme v pořádku, i když dva lidi museli jet naležato v kufru, protože to bylo jen dvoumístné auto. Spát jsme šli hned po příjezdu, protože jsme byli všichni pěkně unavení. A to jsem usínala celý den, kdekoliv jsme si na chvíli sedli.

pondělí 20.7.

V pondělí jsme si docela přispali, takže jsme se vykopali a do centra dojeli k jedenácté. Sraz jsme si dali v Les Halles a odtamtud jsme šli směrem k Seině na loď. My jsme se odpojili a zašli si na čaj a limču do jedné hospůdky, a protože jsme si sedli na bar, stálo to oboje asi 4 Eura. Kafe na baru tam měli za 90 centimů a kromě toho, až na homo číšníky, to byl moc příjemný prostor. Jo a ten čaj byl sice pytlíkový, ale takový ten celolistý, co se prodává v plátěném pytlíku a chutná úplně normálně.

Na lodi jsme objeli ten ostrůvek na Seině, projeli okolo všech turisticky významných památek a vystoupili u Ajfelky. Romain mi nechtěl vyndat z batohu sluneční krém, že se přece na lodi nemůžu spálit. To jsme pak večer viděli.. pálilo to jak čert a rudá jsem byla všude na ramenou a ve výstřihu. Sluníčko mi vypálilo tílko, tašku přes rameno a taky skleněný přívěšek na krku, takže jsem vypadala jak rajčátko. Tak jsem měla chuť ho přizabít... příště mi snad bude věřit.

Prošli jsme se na terasu u Trocadero, sehnali suvenýry, udělali si pár fotek, a vyrazili zpátky na loď, protože jsme nechtěli odjíždět ze zacpané Paříže. V bulanžérce jsme si ještě koupili večeři, resp. piknik po cestě, a vyrazili zpátky na jih do Lyonu. Stavili jsme se na pumpě, abychom si snědli ty úlovky, a dorazili něco po desáté večer. Po sprše a vydatné vrstvě krému jsem šla do postele ještě si trochu číst. Během cesty a tenhle večer jsem přečetla přes sto stran v knížce.

úterý 21.7.

Původně mě měl Roman odvézt do Lyonu hned ráno, až pojede do práce, ale vzhledem k tomu, že tam nejel, tak jsem zůstala v Trevoux. Tak jsem se koukala na Simpsny, zacvičila si kalanetiku, četla jsem si, trochu jsem šáhla na ty webovky a pak jsme se šli k večeru projít k vodě. Trochu jsme zažili ten výlet do Paříže a jinak si večer od toho všeho odpočinuli.