Cvak...cvak...jedeme Vltavu!

Tak jsem byla konečně poprvé na vodě a letos to nezhatila ani neschopnost ostatních (z původních 12ti nás jelo 6), ani povodně (jako v roce 2002), takže výlet se vydařil. Nebylo to špatné, i když je pravda, že to mohlo být i lepší... no co naplat, stárneme všichni a lidem pod dvacet už nějak moc nerozumím.

---

Šest je vážně blbej počet, nevejdeme se o jednoho do auta. Tak jsme museli s bráchou jet vlakem a pak jsme tam na ně dvě hodiny čekali, jelikož se u Budějic dostali do štrůdlu. Ještě tak, že jsme nejeli tím autobusem o hodinu dřív, protože to bychom tam vážně proseděli celý den.

Ráno přišel bratříček dom na snídani, takže jsme se královsky najedli, a jak jsme později zjistili, tak taky za celý den nejvíc. Vyrazili jsme na autobus v 11, ale v metru jsem si vzpomněla, že jsem si nevzala pár věcí z peněženky, takže jsme se zase vrátili domů a jeli až za hodinu. Stejně ten vlak byl pohodlnější než autobus, tak co.

Na místě jsme, jak jsem již řekla, čekali dvě hodiny, než ostatní přijeli. Chvíli jsme si sedli do hospody na pivo a polívku, ale taky jsme tam zas tak dlouho nevydrželi. Pak jsme šli vyřizovat lodě, jenže slečna mi to spočítala na 3000 a to jsem u sebe vážně neměla. Nakonec jsme platili jen dva tisíce, protože po páté hodině večer už se za ten den neplatí... Zajímavé, že ještě v šest by to placené bylo. Nakonec to takhle aspoň dopadlo líp, zůstalo víc peněz na pivo :)

Takže z Vyššího Brodu jsme vyjeli něco po osmé hodině večer, než jsme to všechno naskládali do barelů a vyřídili. Pěkně se začalo stmívat a druhý jez jsme projeli téměř po tmě. Měli jsme původně namířeno až do Rožmberka, ale radši jsme zakýblovali v kempu předtím, protože už nebylo fakt nic vidět. Taky jsme se tam s bratrem poprvé vykoupali. Byli jsme u břehu a čekali na ostatní, jestli stavíme nebo ne, a když jsme chtěli odjet, tak jsme se zachytili o šutr a už se nedalo nic dělat... Ale voda byla krásně teploučká, jak kafíčko! U ohně, kam jsme se přišli vysušit, se nás taky ptali, jestli jsme se udělali na jezu, nebo kde... nene, tady u kempu, to víte, to se musí umět! I karimatka mi uschnula, což mě potěšilo.

Těšili jsme se, jak si za odměnu po pádlování dáme na osvěžení pivo, ale chyba lávky, v deset už byl kiosek zavřený, takže ani o večeři jsme si nemohli dělat nějaké velké plány. My jsme samozřejmě na jídlo ani nepomysleli, takže jsme s sebou neměli nic. Naštěstí nám zbyly dva rohlíky, co jsme si koupili v Budějovicích na nádraží a jeden karbanátek s chlebem, co nám vnutil otec. Naštěstí, že nám ho vnutil. Pavel měl s sebou dvě 1,5l flašky piva, tak to taky padlo za oběť vlasti.

Stany jsme stavěli za tmy, my samozřejmě bez baterky, protože jsem na ní ani nepomyslela. Ještě teď mám z té tvrdé země otlačený krk, ale rozhodně ten první kemp byl lepší, jak ten druhý u Krumlova, protože tam nikdo nedělal celou noc bordel a lidi nezačli hulákat už v šest ráno.

Druhý den jsme se vykopali tak, abychom v deset vyrazili z kempu, což se nám více méně (spíše méně) povedlo. Pavel zase nemohl spát, tak koupil v osm čerstvé rohlíky na snídani a uvařil čaj. Den byl slunečný a sem-tam nějaké šplouchnutí od vody se dalo zvládnout. Pražili jsme se na sluníčku, pádlovali, občas soulodili a do toho kecali. Bratr měl neustále nechutný poznámky, že pádluju neefektivně a že tu vodu jen hladím (vodu hladili všichni, dle pohledu na ně!!!), až jsem se naštvala a šla se opalovat. Nohy pěkně přes okraj kánoe a hlavu položit na sudy za mnou, pohoda dřez a nikam nespěcháme.

Na oběd jsme to zapíchli U Fíka, kde jsme si dali výtečné uzené s bramboráčkama a kluci to zapili "fíkovicí" - slivovicí se zelenou koktejlovou třešíňkou. Pak jsme se vydali pádlovat dál a s bráchou jsme se otočili až na jednom složitějším jezu, kam jsme najeli blbě a převrátili se o kámen. Jen mě naštvalo, že jsem tam utopila docela pěkné tričko, což s tím ukradeným batohem z Marseille už dělá pěknou řádku oblečení!!!

Další jezy už jsme ustáli, protože jsme vymysleli, jak na to, ale vodu jsme stejně museli ihned vylejt, protože jsme byli více pod vodou, než nad ní. Do kempu u Českého Krumlova jsme přijeli asi ve 4 odpoledne, postavili stany, vykoupali se a šli do Krumlova na procházku a na večeři.

Procházka byla fajn, městečko je to moc pěkné, ale stejně to na mě největší dojem udělalo, když jsem tam byla poprvé. Ještě jsme si u toho prohlídli jezy, které nás čekaly druhý den a to už bratr pořád otravoval, že by chtěl na večeři do té vegetariánské restaurace u vody, kde už jednou byl, tak jsme tam nakonec zašli. Pivo za 39 a bylo teplý a nic moc... Ale Ajdam byl s jídlem spokojen, tak aspoň to. Potom jsme hledali nějaký lokál, kde by točili pivo za levněji, až jsme našli Budvar za 21, což zvítězilo, a i kuchyně byla fajn. Když přišla slečna servírka, tak si vyžádala občanky, což se mi teda už dlouho nestalo...ale je fakt, že holkám bylo 18 čerstvě a minimálně jedna vypadala na 16, tak se slečně není co divit.

K večeři jsem si dala romadůr s chlebem a na cibuli extra jsem si docela musela počkat... Ale donesli mi ji a ani mi ji nezapočítali navíc, jako u toho nakládaného Hermelína na Strahově. Poseděli jsme tam asi na tři kousky a vydali se zase pěšmo do kempu, ono to přeci jen nebylo úplně za rohem.

Kemp byl tentokrát úplné sídliště, stan na stanu, a rámus tam byl až do rána a od rána na novo, takže jsem se moc nevyspala. Ale aspoň mi nebyla zima, jak jsme byli dále od vody, než předešlé noci.

Na Vltavu jsme vyrazili až asi v jedenáct, protože jsme měli dost času (což se nakonec ukázalo ne tak docela pravdivé) a cestou kravili, jako že na sebe stříkali, nebo jsme honili říční piráty, co bojovali s pistolkami, taky jsme docela dlouhou dobu soulodili, byli se koupat, a na konci jsme si vyměnili pozice s kormidelníky, kteří šli dělat háčky. Bratr mi furt nadával, že mi to nejede rovně a odmítal pádlovat, ale já jsem tu loď sama prostě neutáhla. Ale omluvil se mi, že trochu asi zabírám, protože jsme se pohybovali o něco rychleji, než nehybné rafty s opilou posádkou okolo.

Vyměnili jsme se až chvíli před posledními jezy, které jsme tentokrát zvládli v poloze lodi otvorem vzhůru, a když jsme vrátili lodě, vydali jsme se na kopec do hospody na večeři. Bohužel Pavel musel stihnout vodácký autobus, který ho odvezl zpátky k autu, takže poseděl jen chvíli, a my jsme zase pak pádili na vlak, takže už jsme se neviděli.

Jídlo bylo moc dobré, a dokonce bych byla spokojená, kdybych si objednala ovocný salát s grilovaným hermelínem. Takhle jsem se napucnula grilovaným ananasem (který, uznávám, k tomu šel moc dobře), melounem, hrozny, nektarinkou... No měla jsem chuť na slané, tak mě to trochu rozladilo. Ale pravdou je, že jsem až do večera neměla hlad.

Na vlak jsme vyrazili radši s předstihem, ale nakonec ten kopec, kterým vyhrožovali, nebyl vůbec tak prudký, a cesta taky nebyla půl hodiny, ale lehce přes čtvrt pohodovým tempem, lístky cenově ušly a na sezení jsme se taky vešli. Zábavu nám tam dělala větší skupinka vodáků, kteří se vraceli z té samé trasy a byla s nimi dost sranda. Jinak jsme četli časopisy a trochu spali.

Doma jsem pověsila mokré smrdící prádlo, rozmotala opět mokrou karimamku, dala si luxusní dlouho vanu a šla skypeovat s Romainem. Jsem ráda, že jsem ve svých 25ti letech konečně okusila ten vodácký fenomén, který mi až doteď byl odepírán. Doufám, že za rok zase a tentokrát v hojnějším počtu!